Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Častová (* 1934)

• narodila se 30. prosince 1934 v Újezdě u Valašských Klobouků

• otec Josef Zahradník během války nuceně nasazený

• jako dítě viděla hořet osadu Ploština

• její bratr Bedřich Zahradník byl v roce 1949 zatčen a vězněn v Uherském Hradišti

• pracovala pod utajením ve slavičínské zbrojovce

• s manželem Josefem Častou vychovali dvě děti

„V noci se spustil déšť. Zůstali jsme v hustém lese nablízku Ploštiny. Vytrvalý déšť nás promočil na kost, ale nezapálili jsme sebemenší ohníček. Ničeho jsme nebyli schopni, ba ani myšlenky na odplatu. Nikdo ani nemukl, nikdo se neptal, co bude dál.“ Tak ve svém románu Smrt si říká Engelchen líčí partyzán a pozdější spisovatel Ladislav Mňačko noc, která se rozprostřela nad nacisty vypálenou pasekářskou osadou Ploština. „Když Ploština hořela, byly jsme děti. Dívaly jsme se od křížku na ty obrovské plameny, slyšely jsme střelbu a výbuchy. Byly jsme děti. Ale věděly jsme, že se děje něco hrůzného a zlého,“ říká Vlasta Častová, která vyrůstala v Újezdě u Valašských Klobouků – ve vsi, kterou měl později potkat stejný osud jako Ploštinu.

První střevíčky jsem měla až jako dospělá

Vlasta Častová se narodila v roce 1934 do rodiny zedníka Josefa Zahradníka a jeho ženy Františky. Zahradníkovi byli chudí lidé, žijící v malém domku. „Bylo nás v té chaloupce sedm. Měli jsme jen kuchyni a ložnici. Přesto se nám žilo dobře, sice chudě, skromně, ale měli jsme krásné dětství,“ vypravuje pamětnice, která jako nejmladší dítě vyrůstala vedle svých sourozenců – Boženy, Bedřicha, Josefa a Jiřiny.

Život na Valašsku byl svým způsobem tvrdý. Děti již odmala měly mnoho povinností. Vlasta musela každý den nanosit dříví, které předtím naštípali její bratři. Sestry umývaly nádobí. Kolem domku muselo být čisto, a to samé platilo o záhonech: „Od té doby nesnáším hlínu,“ dodává Vlasta Častová. Oblečení a boty se dědily ze staršího na mladší. První střevíčky si Vlasta koupila, až když chodila do zaměstnání. S příchodem jara až do podzimních mrazíků se chodilo bosky.

Přesto, že do země vstoupila válka, plynul život v Újezdě pokojně – první německé vojáky spatřila Vlasta teprve v roce 1945 – když se začala stahovat mračna nad partyzány, ale hlavně nad obyčejnými lidmi, kteří bojovníkům nezištně pomáhali.

Na konci zůstaly hroby

Vlastin otec dostal během války povolávací rozkaz k nucenému nasazení do říšského Leipzigu: „Protože nikdy nešel daleko pro facku a byl na nás moc přísný, byli jsme v podstatě rádi, že máme klid. Občas za námi přijel a něco nám přivezl a pak zase odjel.“ Josef Zahradník se z nuceného nasazení vrátil ještě před koncem války. 

Na podzim roku 1944 se v beskydských kopcích začal formovat odboj. Mnoho lidí, kteří bojovali ve zmařeném Slovenském národním povstání, přešlo na českou stranu, aby zde pokračovali v boji proti nacistickým silám. Původní skupina se záhy rozrostla a přijala jméno – 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Na konci války čítala desítky až stovky členů. A protože svou odbojovou činností velice nepříjemně dýchala nacistům na krk, rozpoutala se štvanice, na jejímž konci zůstaly masové hroby. Mnoho statečných lidí, kteří partyzánům poskytli nocleh či stravu, zemřelo buď kulkou, provazem anebo uhořeli v domech, kam je do krve zbité vehnali zabijáci Jagdtkommanda Josef. Tak jako na Ploštině nedaleko Újezdu.

Teď se nedívej!

„Jednou v noci jsem šla na záchod, měli jsme suchý – na zahradě. A vidím, že v kuchyni spí nějaký zarostený chlap. Byl oblečený a na zemi měl položený kulomet. Maminka na mě čekala hned u dveří a říkala: ,Nedívej se na něj.´ Brzy ráno pak odešel do lesů,“ vzpomíná Vlasta Častová na svoje setkání s partyzánem. Do odboje byli zapojeni i další Újezďané. Na kraji vsi v sedláckých stodolách partyzáni často přespávali. I proto měl Újezd stihnout stejný osud jako Ploštinu – a nedošlo k tomu jen díky zásahu místního faráře Vladimíra Růčky, který sám byl do odbojové činnosti zapojen a mohl tak o všem po válce podat důležité svědectví. Velebný pán nacisty tak dlouho hostil a opíjel slivovicí, až dosáhl svého – Újezd byl ušetřen krve a plamenů.

Kdo zradil Ploštinu

Farářově zásahu však předcházel osudný 19. duben 1945. Zdali by Ploštinu nestihl tak zlý osud, kdyby tento příběh neměl své zrádce, dnes můžeme těžko určit. Jisté však je, že v Újezdu žil sirotek František Machů, jehož se kdysi ujala rodina, která mu dala jméno, byt, stravu a snad i lásku. Machů měl již od svého dětství špatnou pověst – vždy platil za lotra, lenocha a lajdáka. A to mu zůstalo i v dospělosti. S vidinou snadného a nemalého příjmu se přihlásil do služeb zlínského gestapa. Dobrovolně. V archivech je možné se dočíst, že pro nacisty „pracoval“ za patnáct set korun měsíčně. Z těch, kdo Ploštinu zradili, byl prý ten radikálnější – druhý zrádce, Oldřich Baťa, se spíše vezl v jeho stínu. František Machů byl soused Vlastiny rodiny.

Oba zrádci se nejprve pod záminkou toho, že chtějí vstoupit k partyzánům, nechali surově zbít. Krvavé stopy a jelita v obličeji a dalších částech těla, měly ukázat, že oba mladíci utíkají před gestapem. A také se jim to povedlo, partyzáni je, přes jistá podezření, přijali mezi sebe. Baťa a Machů se zúčastnili několika úspěšných diverzních akcí, během nichž si upevnili pozice a konečně získali důvěru vedení. V předvečer ploštinského masakru měli oba hlídku. A zběhli. Na vizovickém zámku pak do detailů gestapu popsali, kolik partyzánů je,  u koho se v Ploštině skrývají. Následujícího rána vyjelo z Vizovic několik aut s po zuby ozbrojenými esesmany.

V náruči mrtvé matky

„Ve čtvrtek dne 19. dubna 1945 kolem jedné hodiny odpoledne ženou se k Újezdu dvě těžká nákladní auta plně obsazena po zuby ozbrojenými esesmany. Pistole, pušky, automaty, lehké i těžké kulomety, granáty a pancéřové pěstě. V obci u hostince Jiřího Maliňáka zastavují, ozve se střelná rána, která rozzuřila psy, kteří doprovázejí opilé esesmany. Tito seskakují z aut a ženou se dvěma směry k obecní Radnici, kde toho času stojí pojízdný obytný vůz brusiče Ladislava Rangla z Těšova u Uh. Brodu,“ popisuje újezdská kronika začátek dne, na jehož sklonku zůstalo čtyřiadvacet prostřílených a ohořelých těl.

„Viděla jsem je, jak jedou. Byli po zuby ozbrojení, v helmách a měli děsivé oči. Naši kluci pak přiběhli domů vyděšení, viděli tu vraždu brusičovy rodiny,“ dodává pamětnice. Nacisté zastihli Ladislava Rangla, jeho ženu Vlastu, zetě Rudolfa Pflegra a dvě malé děti uprostřed oběda. Všechny tři dospělé bezdůvodně zastřelili. Vlasta Ranglová jedno z dětí držela v náručí. „Ta děcka prý strašně křičela. Když bylo po všem, ujala se jich paní Červenková. Později si pro ně přijeli z vizovického dětského domova,“ uzavírá Vlasta Častová.

Ploština hoří!

Po vraždě Ranglových opilí esesmani pokračovali na Ploštinu. Cestou stříleli po sedlácích, kteří pracovali na poli. Vlastin bratr Bedřich mezitím v lese potkal dva mladé muže. „Jeden byl František Machů, náš soused. Byl asi o pět let starší než já. Zavolali na mě: ‚Stůj!‘ Já na ně, co blbnou, a oni vystřelili. Lekl jsem se a spadl,“ vzpomínal Vlastin bratr v rozhovoru pro Paměť národa a dodává k tomu: „Zrovna v tu chvíli čekali na německé komando, které pak vedli na Ploštinu. Potkal jsem ho. Jen jsem v tu chvíli nevěděl, že jdou na Ploštinu.“

„Ježíši Kriste, Ploština hoří,“ křičela Vlastina maminka. Někdo tu zlou zprávu přinesl do Újezdu. Vlasta, její bratři i další Újezďané okamžitě vyběhli k místu, odkud bylo na Ploštinu vidět. „Viděli jsme jen plameny. A slyšeli střelbu a výbuchy světlic a granátů, jak tam ty lidi mordovali a házeli do zapálených domů,“ vypravuje pamětnice. 

Pohřeb obětí ploštinského masakru se konal čtyři dny na to. Nejspíš ve stejnou chvíli, kdy nacisté v dalším záchvatu zuřivosti vypalovali Prlov. Těla nebylo snadné identifikovat: „Lidé své blízké většinou poznali jen podle ohořelého kusu látky nebo prstýnku.“

Tam a zase zpět

Újezd byl osvobozený 2. května 1945. Neobešlo se to bez střelby. Za ustupujícími vojáky wehrmachtu se hnali Rumuni – osvoboditelé. Zahradníkovi se ukryli ve sklepě. „Byli jsme tam ještě s dalšími sousedy. Jejich tříletou holčičku poranila střepina z granátu, vzalo jí to přes kyčle. Dost krvácela. Teprve, když to venku utichlo, mohl její tatínek vyhledat vojenskou ošetřovnu. Ty nohy jí potom spravili, ale i přesto chodila hůř, než zdraví lidé,“ vzpomíná Vlasta Častová na chvíle, kdy do Újezdu vstoupila vojska.

Poválečná léta plynula překotně. Probíhaly odsuny Němců z bývalých Sudet. Mnoho Čechoslováků se tehdy rozhodlo osídlit jejich domy a Zahradníkovi byli mezi nimi. Domek v Újezdě pronajali a vydali se do Javoří – vesničky nedaleko věznice Mírov, kde obsadili dům s výminkem a velkým hospodářstvím. Vlasta Častová vzpomíná na zánět zubu, který jí léčil jeden z mírovských vězňů: „Pamatuji si hlavy trestanců v oknech a dozorce, těch tam bylo hodně. Když mi ten vězněný lékař trhal zub, obestoupili ho, kdyby mi chtěl ublížit. Ale on byl šikovný, citlivý.“

Zahradníkovi vydrželi v pohraničí necelé dva roky. Rodiče bez větších zkušeností se zemědělstvím na velké hospodářství nestačili. Vrátili se do Újezdu.

Iluze blaženství

S nástupem komunistického režimu v roce 1948 se mnoho změnilo. „Lidé to vítali, těšili jsme se, že nebude chudých ani bohatých, že fabriky budou patřit všem a všichni také budou mít práci,“ vzpomíná Vlasta Častová. Šlo ovšem o iluzi. V roce 1949 zatkla Státní bezpečnost jejího bratra Bedřicha, který, aniž by tušil, pomohl s přespáním neznámému mladíkovi, jenž se představil jako Adolf Cigánek – uprchlík z komunistického kriminálu (Vlasta Častová v rozhovoru mluví o tom, že mělo jít o muže, který údajně chystal atentát na prezidenta Gottwalda). Následovala vazba, surové výslechy a dvaadvacet nekonečných měsíců, které Bedřich prožil většinou na samotkách. Rodina jej nemohla navštívit. Směli si jen dopisovat a jednou za čas poslat balíček v hodnotě dvou set korun. Po soudním procesu, který se odehrál v Brně, Bedřicha propustili. Odsoudili jej k jednomu roku vězení – že si ve vazbě odseděl deset měsíců navíc, nikoho nezajímalo: „Měl jsi dostat patnáct let, tak buď rád,“ řekli mu. 

Rodina z politických důvodů Bedřichovo uvěznění tajila. Jen díky tomu mohla Vlasta, která dokončila základní školu, nastoupit do vznikající Zbrojovky ve Slavičíně: „Když mne přijímali, musela jsem vyplnit dotazník, kde jsem ovšem informaci o bratrovi zamlčela.“ Na celou událost se přišlo asi po pěti letech. Vlasta to poznala tehdy, když si uvědomila, že na ni tajní nasadili mladou ženu jménem Mariana: „Přišla za mnou a nabízela mi emigraci do Rakouska. Že pro nás na hranice přiletí vrtulník. Ale já jsem bála, odmítla jsem to. Z osobních důvodů jsem potom odešla pracovat do tehdy gottwaldovských gumáren, kde jsem zůstala až do důchodu.“

Mužici, žebráci a mumie

Vlasta se v roce 1960 provdala za Josefa Častu a společně vychovali dvě děti, Dušana a Hanku. Rodina si žila, byť stále chudě, vcelku spokojeně i během tzv. normalizace, tedy dvaceti let, jež nastaly po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „Hodně jsme cestovali s ROH. Byli jsme v Bulharsku, v Jugoslávii, jezdili jsme do Tater. Chtěla jsem to využít naplno,“ vypravuje pamětnice, která se během svého života také dvakrát podívala do Sovětského svazu. Poprvé dostala k padesátinám několikadenní výlet do Moskvy a Leningradu, podruhé to bylo v roce 1985. Jaké nastalo překvapení, když účastníci zájezdu zjistili, že v Sovětském svazu, o němž propaganda tvrdila, jak je vyspělou a civilizovanou zemí, objevili zpité domorodce, ženy tvrdě pracující ve výkopech a žebráky posedávající na rozích ulic. „A z Leninova mauzolea na Rudém náměstí nás museli vykázat, protože nám ta mumie přišla strašně vtipná a nahlas jsme se smáli,“ uzavírá Vlasta Častová, která v době natáčení rozhovoru žila ve Zlíně.