Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Čáslava (* 1946  †︎ 2023)

• narodil se 19. listopadu 1946 v Kolíně

• dětství prožil v Plaňanech

• v letech 1961 – 1964 absolvoval učební obor obráběč kovů v Chotuticích

• v letech 1969 – 1981 pracoval pro Okresní podnik místního průmyslu Kolín jako dělník i fotograf

• od roku 1981 se stal fotografem v rámci drobné provozovny při MěNV Kolín

• od roku 1991 soukromě podnikal v oboru fotografie

• v letech 2013 - 2017 vyučoval na Odborné střední škole podnikatelské v Kolíně

• zasloužil se o záchranu kolekcí fotografií Františka Krátkého, Jaromíra Funkeho a Jana Sklenáře

• zemřel 9. listopadu 2023

Josef Čáslava se narodil 19. listopadu 1946 v Kolíně. Mládí prožil v Plaňanech, kde také navštěvoval základní školu. Své dětství popisuje jako kouzelné. Už v útlém věku se nadchnul pro techniku. „V kolektivu kluků jsme si navzájem předávali různé návody. Nápomocen mi byl pan učitel Bukovský, na něho jsme se mohli, kdykoli jsme potřebovali, se obrátit.“

Pro nás nějaké zámky neexistovaly

Už jako děti si uměli sestrojit rádio - krystalku, na které chytali signál z blízkého rozhlasového vysílače u Českého Brodu, nebo dokonce funkční jednosměrný telefon. „A nebyla to šňůrka a dvě plechovky od nějaké konzervy. Byl to klasický telefon, který potřeboval zdroj elektrického proudu a potřebovali jsme k tomu třeba dvoulinku, bužírku, kterou jsme si našli v místním lomu.“

Hrávali si i v opuštěných stodolách, kam uskladnili majetek zabavený kulakům. „Bylo tam plno kočárů, bryček, sání – všeho, co těm údajným kulakům režim sebral, aby se nemohli bavit a jenom pracovali. Tak to sloučili do jedné stodoly. A my jsme se dostali všude, pro nás nějaké zámky neexistovaly.“

Ve třinácti letech už měl Josef Čáslava svou malou dílnu. Ve vyhlášeném bazaru v Plaňanech nakupoval staré televizory. „Padesát korun stála televize bez rádia a sedmdesát pět s rádiem.“ Nakoupil jich třeba deset a ty, které se mu podařilo opravit, prodával o navýšenou částku padesát korun dál. „To byly moje první obchody.“

Kolín je Mekkou fotografie

Od roku 1961 navštěvoval učební obor obráběč kovů v Chotuticích. Tehdy začal fotografovat. Jeho první fotoaparát Pionýr stál prý asi padesát korun. Z koníčku se stal celoživotní zájem. Měli to štěstí, že Plaňany leží asi 13 km od Kolína. „Kolín je Mekkou světové fotografie. Kdybyste se někde v zahraničí zmínili o Sudkovi, o Vyškovském, o Krátkém, o Funkem, tak Vám budou rozumět.“ Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho považuje Josef Čáslava za jedny ze zakladatelů světové avantgardní fotografie. „V Kolíně by měli postavit pomník přátelství mezi Sudkem a Funkem. Bez něj by nebyla ve světě avantgardní fotografie, nebo by šla jiným směrem.“

Právě o zachování části fotografického archivu druhého jmenovaného se Josef Čáslava zasloužil. Jaromír Funke bydlíval v Kolíně na tzv. malém kruháku. Asi v roce 1970 koupil dům nový majitel a začal jej vyklízet. „Vytahal bedny starých desek a fotografií... Fotky rozstříhal a dal si je do dílny do šuplíku, aby mu nepropadávaly šroubky, a desky si dal do vany. Čekal, až emulze nabobtná, a potom to špachtlí sundal dolů a zasklil s tím skleník, který měl na zahrádce. A malé desky vyhodil do popelnice. Já jsem se to dozvěděl, protože jeho zeť a já jsme spolu pracovali. Tak říkám: ‚No tohle musíme zastavit‘.“

Sehnal adresu historičky fotografie Anny Fárové, která vlastnila jeden z největších fotografických archivů v České republice. Ta poté od nového vlastníka domu práci Jaromíra Funkeho odkoupila. Fotografie poté vystavovala po celém světě. „Hodnoty byly uchovány pro další, ta expozice existuje, lidi se na ni můžou koukat, takže nerozdrtilo se to, nevyhodilo se to a ty fotografie tím získaly další nesmrtelný život. A stačilo málo, aby byla zničena podstatná část jeho pozůstalosti.“ Jako poděkování získal Josef Čáslava pět Funkeho fotografických desek.

Děcka, kde jste to vzali?

Podobně se později zasloužil o zachování díla dalšího významného fotografa Františka Krátkého, který zemřel v Kolíně roku 1924. Když poslední z rodu Krátkých prodával dům v Kolíně, mělo se za to, že v něm nic hodnotného nezůstalo. Nový majitel si na vyklízení objednal firmu, která domnělý nepořádek vyvážela do kontejneru. „Tady před ateliérem si hrála děcka s fotografiemi, které byly zkráceně signované na jméno Krátký. Tak říkám: ‚Děcka, kde jste to vzali‘? A ony: ‚V kontejneru a hrajeme si s tím‘.“ Každé z dětí vyplatil velkou zmrzlinou. „Ty fotografie mi prodaly a byl jsem šťastný. A zároveň jsem se dozvěděl, kde je ložisko těch vyhozených věcí.“

Některé kontejnery už ale byly vyvezeny na skládku do Radimi. Josef Čáslava se tam vydal, dovnitř se ale nedostal. „V dnešní době mi to lidi mají za zlé, že jsem to mohl řešit se starostou, protože mi mohl být nakloněn, no ale nechal jsem to. Škoda. Ale ten zbytek, který tam byl, se zachránil.“ Zedníci pracující v domě se mezitím o fotografiích dozvěděli. Josef Čáslava je od nich odkoupil za poukázky na pivo, zbytek už rozprodaných děl vykoupil v místních bazarech. „Na těch deskách byly ty jeho výjezdy do místního kraje. A hlavně Posázaví: Ledeč, Světlá, Šternberk, Sázava.“

S menší námahou se mu pak podařilo uchovat část děl Jana Sklenáře. Zedníci během demolice domu donesli jeho manželce bedýnku, kterou tak získal Josef Čáslava víceméně zdarma.

S Josefem Sudkem se potkal na kolínském setkání fotografů, kam byli oba pozváni. Mezi lety 1972 a 2006 byl totiž Josef Čáslava členem místního fotoklubu. „Bylo to asi dva měsíce před jeho úmrtím. On potom, dá se říct, náhle zemřel. Mám jeho fotografii, kdy se na náměstí baví se svojí sestrou Boženou a s paní Funkeovou. To byl záběr!“ Do dnešní doby si Josef Čáslava vyčítá, že neudělal záběrů více a kvalitněji. „Ale přece jenom to bylo v dobách, kdy jsem ještě měl určitý ostych, respekt, trému.“

Fotil jsem i prezidenty

Do Kolína se Josef Čáslava přesunul počátkem 70. let po svatbě a narození prvního syna Martina. Fotografii zasvětil celý svůj produktivní život. Do roku 1981 pracoval pro Okresní podnik místního průmyslu Kolín jako obráběč kovů a nástrojař, ale působil v podniku i jako fotograf.

V roce 1981 využil určitého uvolnění pravidel a chopil se příležitosti, když se při místním národním výboru zřizovaly drobné provozovny. Tam mohl pracovat soukromě. Byl jedním z prvních, kdo se v Kolíně věnoval barevné fotografii. Svým přístrojem zachycoval ve velkém svatby i taneční kurzy. Fotky vyvolával po večerech doma. Nejdříve je nechával na zemi po celém bytě, pak “objevil“ odkapávače na talíře, kam fotografie řadil. „U drobné provozovny jako hlavní pracovní činnosti jsem vydržel do revoluce.“

Po roce 1989 si zařídil vlastní fotoateliér Foto Zlatá. „Všechno se dělalo na dluh. Vybavení se kupovalo na úvěr, zaplatilo se to s velkými útrapami. Jenom pořízení labu, kterým jsem neprošel jen já, ale i ostatní fotografové tady, stálo přes pět milionů.“

Jako fotograf Josef Čáslava mapoval domovský Kolín, snažil se o výtvarnou fotografii. Vztah k technice v sobě ale nezapřel. Mezi lety 2002 až 2016 pracoval jako hlavní externí fotograf pro kolínskou automobilku. „Ještě před vznikem této smlouvy se pracovalo pro časopis T.P.C.A News. Připravoval jsem obrázky a zároveň pro firmu fotografoval jak auta, tak všechny návštěvy. Setkal jsem se vlastně se všemi prezidenty a předsedy vlády, akorát s Václavem Havlem ne.“

Vedle toho také pracoval s mládeží. Čtyři roky pomáhal v místní škole s výukou klasické fotografie a zasedal v porotě fotografických soutěží a soutěží mladých umělců. Josef Čáslava v době pořízení rozhovoru v roce 2019 žil v Kolíně, s manželkou vychovali dva syny. Zemřel 9. listopadu roku 2023.

Minulost musela být uklizena, zametena

Fotografy považoval Josef Čáslava za němé svědky doby, a právě proto se podle něj po roce 1948 fotoarchivy cíleně ničily. Po komunistickém převratu byly ateliéry znárodněny. Když měl původní majitel štěstí, pracoval jako vedoucí. „Ale minulost samozřejmě musela být trošku uklizena, zametena… Když se podívám na archiv, který nestačil být zničen, tak na fotografiích, které se běžně fotily v ateliéru, byli lidi, jak civilně oblečeni, tak i v uniformách třeba Hitlerovy mládeže nebo nechyběl odznak na klopě různých lidí – národní souručenství a takové. A pak se zjistilo, že odznak si utrhl, nalepil si tam jiný a fungoval. Tak ten archiv bylo potřeba zničit.“