Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingeborg Cäsarová (* 1936)

• narozena 2. září 1936 v Bohumíně

• oba rodiče byli německé národnosti

• otec František po válce internován v Ostravě

• od dubna 1947 do srpna 1949 rodina internována ve Svatobořicích

• od srpna 1949 do listopadu 1955 rodina internována v Mohelnici

• předsedkyně Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory

• žije v Šumperku

Ingeborg Cäsarová, rozená Przybylová, se narodila v roce 1936 v Bohumíně. Jak sama vzpomíná, neprožila příliš šťastné dětství. Stejně jako její rodiče měla totiž německou národnost, a tak v poválečných letech žila více než osm let v internačních táborech ve Svatobořicích a Mohelnici.

Její první vzpomínky z dětství patří konci druhé světové války. V té době bylo její rodné město jako významný železniční koridor často bombardováno. Przybylovi bydleli v blízkosti nádražní budovy, a tak bomby padaly i na jejich zahradu. Při jednom z náletů málem přišly o život maminka i Inge. „A hned vedle bylo nádraží. Bylo tam velké nádraží, které tam je ještě dnes, ale už nemá takový význam jako tenkrát. Jezdilo se tam do Polska a na Slovensko. Tenkrát se to tam dosti bombardovalo. To nádraží bylo dosti rozbité. Jenomže oni neměli takovou jistotu, takže ty pumy padaly kolem dokola. My jsme tam jednou měli nějaké cestující, kteří tam zrovna zastavovali na nádraží, a že byl nálet, tak jsme je museli vzít do sklepa. Maminka říkala: ,To nevadí. Když by se něco stalo, ten barák má tři patra, tak by to nikdo nepřežil. My půjdeme na zahradu.‘ Tak my jsme si na té zahradě natáhly nějakou deku pod keř, a co se nestalo. Spadla bomba pár metrů od nás. To s náma jenom takhle házelo. Mohly jsme být obě s maminkou mrtvé,“ vzpomíná dnes paní Ingeborg.

Fronta se čím dál víc blížila k Bohumínu, a tak bylo rozhodnuto o evakuaci části civilního obyvatelstva do tábora RAD ve městě Libavá. Tam také osmiletá Inge zažila příchod sovětských vojsk. Takto na celou událost vzpomíná: „Němci nás vystěhovali před frontou. Ženy a děti. Přijeli pro nás autobusem. Museli jsme všeho nechat a sbalit si ty nejnutnější věci. A zrovna bylo po náletu a my jsme byli u maminčiny tety. Bylo jí už sedmdesát osm let a bydlela v takovém malém baráčku. A zrovna před tím baráčkem spadla bomba. Bez nějakého varování, bez alarmu. Tak jsme měli polorozbořený baráček a maminka to všechno balila, co jsme potřebovali. A jeli jsme do té Libavé. Byli jsme tam až do konce března. Byli jsme tam taky v takovém lágru, ale protože se blížila fronta, a jedna žena tam byla dokonce zabita těmi nálety, takže nás potom v té Libavé nastěhovali do zděného baráku a tam potom přišli Rusové. Byli to Mongolové. Nás bylo asi třicet v takovém malém sklepení. Oni přišli, měli s sebou psy a takové velké šavle a chtěli mě. Tatínek jim ukázal, že je mi osm let, tak oni říkali: ,Dobře.‘ Byli jsme tam potom ještě asi měsíc. Pak nás pustili domů, ale pěšky. Museli jsme pěšky, akorát teta a tatínek, který špatně chodil, to mohl jet na takovém vozu. Přišli jsme zpátky do Bohumína, tam nás ještě obrala hlídka o poslední potraviny, a neměli jsme ani kde spát.“ Při návratu do Bohumína byla Ingeborg málem zastřelena místní hlídkou. Nerozuměla totiž česky, a tak nezareagovala na povel k zastavení, který na ni křičel jeden ze strážných. Ten vytáhl zbraň a začal střílet do vzduchu. Inge se střelby lekla a zakřičela jediné české slovo, které znala. „Maminko!“ To jí také nejspíš zachránilo život, protože hlídač, když uslyšel češtinu, přestal střílet.

Nastaly těžké časy

Jejich dům už byl zapečetěný, a tak se rodina ukryla ve starém polozbořeném a velmi vlhkém domě. Otec František byl zakrátko internován v Ostravě. V domě tak zůstala jen malá Inge s maminkou Emílií. Přídělové lístky pro Němce byly nedostačující a bez živitele rodiny se maminka musela velmi ohánět, aby sehnala něco k jídlu. „My jsme neměli z čeho žít, protože nám dávali jen občas určitou sumu na živobytí.“ Po půl roce byl otec z tábora propuštěn. Jak vzpomíná Ingeborg Cäsarová, nevypadal příliš dobře: „Otec se z internačního tábora vrátil vyhublý a zavšivený. Nevím ani, co všechno zažil, nechtěl to vyprávět. Byl jenom takový zaskočený.“ Jeho příchod ale rodině finančně moc nepomohl. Nikdo ho nechtěl zaměstnat a jeho bývalí kolegové z válcovny, kde dělal vedoucího, raději ze strachu dělali, že ho neznají.

Ve vlhkém polorozbořeném domě bydleli až do dubna 1947, kdy dostali výzvu od úřadů, ať se připraví na odsun. Za poslední peníze odjeli do Kyjova, kde na ně místo vlaku směřujícího do Německa čekal nákladní vůz, který je odvezl do internačního tábora ve Svatobořicích.

Internační tábor Svatobořice

Takto vzpomíná Ingeborg Cäsarová na první dojmy po příjezdu: „A jak jsme viděli ty věže a ten dvojitý plot a mezitím ještě natažený ten drátěný, tak už to byl hroznej dojem. Byli tam samý starý lidi. V každé rodině byl někdo nemocný nebo postižený. Nebo to byly takové staré dámy, které byly svobodné. Které nikoho neměly. Protože o ty lidi v Německu nebyl zájem.“

V táboře nebyly žádné děti. Jediné dítě, které se tam nacházelo, si zanedlouho odvezl strýc do Rakouska. Inge tak neměla žádnou kamarádku, se kterou by si mohla hrát. Ani ve škole ve vesnici si žádné kamarády nenašla. Nejen, že se ihned po vyučování musela vrátit zpět do tábora, ale české děti naočkované rodiči se k ní chovaly otřesným způsobem. „Já jsem měla jen knížky a to mně hodně pomohlo. Protože žádné hračky, žádní spolužáci, ti mě denně pronásledovali. Házeli mně po hlavě aktovkama. A když neměli nic jinýho, tak shnilou řepou. Mě vždycky hnali ze školy až přímo do toho lágru. To byl jejich sport. A to já jsem odnášela velice špatně psychicky,“ vzpomíná na školu Ingeborg Cäsarová a dále mluví o chování učitelů. „Jednou přišla učitelka o přestávce do třídy a děcka na mě plivaly. A já jsem říkala: ,Vidíte, co mi dělají.‘ – ‚Však ty jsi vinna!‘ Já nevěděla proč a za co.“ Aby si měla alespoň s čím hrát, tak jí maminka ušila ze zbytků hader panenku. „Maminka mi ušila panenku a já ji mám ještě dneska.“

Podmínky v táboře byly přinejmenším otřesné. Ven z tábora se prakticky nesmělo a příděly potravin byly velmi malé. Inge tak brala nedojedené svačiny svých spolužáků z koše a ty pak nosila domů k večeři. „Já jsem byla hrozně podvyživená.“ Většina lidí v táboře musela pracovat. Otec proto dělal zadarmo ve skladišti. Byl silným diabetikem a vinou nedostatečné stravy se jeho zdravotní stav velmi zhoršoval. Maminka pracovala v prádelně a v létě na poli. Měla ale velmi špatný zrak, nosila třináct dioptrií, a tak jí ostatní ženy musely ukazovat řádky, na kterých měla pracovat. Ani hygienické podmínky nebyly zdaleka ideální, a tak Ingeborg i maminka dostaly tuberkulózu. „Maminka úplně padla. Na Vánoce osmačtyřicátýho jsme u ní stáli, a nemohla ani stát, byla úplně vyřízená.“ V táboře byl velký nedostatek léků, a tak jeden starší doktor z vedlejší místnosti propašoval injekce, díky nimž se paní Emílie vyléčila. Ani jedna z nich ale netušila, že mají tuberu. U Inge ji zjistili až později ve škole a u maminky až za několik let, když šla na rentgen a doktor zjistil, že má kalcifikovaná ložiska.

Jiní ale takové štěstí neměli a z tábora byli velmi často odnášeni mrtví na blízký hřbitov na kopci. Jak vypráví paní Cäsarová, paradoxem bylo, že pohřeb byl jedním z mála vysvobození z oploceného tábora. „Tam byl hřbitov na kopci a my jsme tam vždycky doprovázeli ty, co umřeli. Byla to totiž jediná možnost, jak jsme se mohli dostat ven, že jsme měli nad sebou vzduch a svobodu.“ Když po letech paní Ingeborg s manželem hřbitov navštívila, naskytl se jí velmi smutný pohled. Místo pomníků nalezla jen pole. „Byl to pro mě obrovský šok,“ vzpomíná paní Cäsarová.

V internačním táboře v Mohelnici a konečně na svobodě

V srpnu 1949 byla rodina ze Svatobořic konečně propuštěna. Místo svobody je ale čekala další internace, tentokrát v Mohelnici. Tam byl alespoň méně přísný režim, ale stále žili v oploceném prostoru a při každém odchodu a příchodu se museli hlásit na vrátnici. Jak vzpomíná paní Ingeborg, v táboře bylo kolem 300 lidí, kromě Němců i moravští Chorvaté. Otcovo zdraví se stále zhoršovalo a kvůli nedostatečné zdravotní péči přišel o nohu. O živobytí se tedy starala jen maminka Emílie, a tak finanční situace rodiny byla velmi kritická. „Já jsem neměla v čem chodit. Maminka mi šila ručně šaty.“

Relativní svobodu zažila Ingeborg až při studiích na zdravotní škole v Šumperku, na které díky dobrým známkám dostala stipendium. Stále se ale vracela do tábora, ze kterého byli propuštěni až v listopadu 1955. Celá rodina se potom nastěhovala do bytu v Mohelnici. Takto na nově nabytou svobodu dnes vzpomíná: „Bylo to tam sice hrozně vlhký, protože ze tří stran byla prádelna. Mně se tam ale moc líbilo. Měli jsme kuchyň a pokoj. Sice bez záchodu a bez vody, ale byli jsme tam spokojení. Byl to pro nás náhlý přechod. Já jsem si napřed na tu svobodu nemohla zvyknout, ale něco jako by ze mě spadlo.“ Otec František si ale svobody moc neužil, protože zanedlouho zemřel na neléčený diabetes.

Za nějaký čas se paní Ingeborg provdala za Jana Cäsara, který měl také německý původ a pocházel z Tatenic. Na období komunismu nevzpomíná ráda. A to nejen proto, že navštívit její příbuzné v Německu bylo velmi složité, dvakrát kvůli tomu musela k výslechu a při každém návratu musela vyplňovat formuláře, kde, s kým a o čem mluvila.

Dnes je paní Ingeborg předsedkyní Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a žije v Šumperku. Ze současného polistopadového vývoje není tak jako mnoho jiných zrovna nadšena, ale jak sama říká, každý by měl začít hlavně u sebe a snažit se rozdávat radost alespoň svému okolí. „Já myslím, že když uděláme ve svém okruhu dobře, podle svého přesvědčení, tak uděláme kus práce. Udržujeme mír ve vlastní rodině a kolem sebe. Že nerozšiřujeme žádné klepy a tak dále.“