Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotný Josef Carboch (* 1924  †︎ 2012)

•  narozen roku 1924 na Ukrajině

•  otec legionář od Zborova, velmi vlastenecká rodina

•  vychodil českou matiční školu na Volyni

•  i s bratrem vstoupili do tankové brigády československé zahraniční armády

•  účast v bitvě na Dukle a v Ostravské tankové bitvě

•  hodnost rotmistra

• vyznamenání: dva Československé válečné kříže, medaile Za chrabrost, ruský Řád vlastenecké války, polské vyznamenání

•  po válce zůstal v Čechách, práce ve strojírenství a stavebnictví

• zemřel 24. 10. 2012

Vstup do československé jednotky

Pan Carboch se narodil v roce 1924 v obci Šepetovka, která leží na Ukrajině mezi Rovnem a Kyjevem. Pochází z rodiny železničáře a legionáře, který bojoval u Zborova. Byl tedy vychováván ve velmi vlasteneckém duchu. Jeho otec podporoval českou matiční školu na Volyni, kterou pan Carboch vychodil. Měl ještě mladšího bratra. Oba vstoupili do československé jednotky. Pan Carboch mobilizoval a narukoval do tankové brigády ve městě Rovno.

„Náš táta, jak jsem uvedl, byl teda v legiích. Nu, měli jsme tedy vztah k vlasti. Víte, dneska je ten vztah k vlasti takovej vlažnej, ale tam, kde když jste potkal Čecha, tak jste se prostě hned s ním dal do řeči a byl jste rád, že potkáváte člověka, kterej je vám příbuznej, nebo je vám blízkej, jinak řečeno.“

Do armády za panem Carbochem vstoupil i jeho o čtyři roky mladší bratr. „Takže oba jsme vstoupili s bratrem do tankovej brigády. On potom přišel za mnou do Kiverc, v těch Kivercích jsme byli, tam probíhal ještě výcvik – takovej dokončující, a zároveň obrana. No a on tam přišel za mnou, tak jsme se rozloučili. Já jsem mu říkal: ´Jdi domů.´Protože mně bylo dvacet, jemu šestnáct. Říkám: ´Rodiče jsou sami, pomůžeš a tak.´V noci nás Němci bombardovali. Byl tam les, tak jsme utekli do toho lesa, byli jsme v takových stanech. Já koukám, nad ránem stojí takovej malej vojáček pod stromem, zmrzlej. No tak to víte, to se chodí jeden k druhýmu, přícházím a koukám: on to můj bratr! Tak jsem mu chtěl ňákou taky jako bratr vrazit jednu za to, že mě neposlech. No ale von říká: ´Ty voják, já voják.´No tak to takhle, byli jsme voba vojáci.“

Výcvik a velitelé

Výcvik probíhal ve městě Rovně a Kivercích na Ukrajině. Nejprve základní výcvik a poté ovládání tanku. Také tam byly určité specializace – např. řidiči tanku, nabíječi tanku, velitelé tanku. V podstatě ale všichni museli ovládat vše, protože pozice se často střídaly a měnily, zvláště když voják padl, tak ho museli nahradit ostatní. V této době měli nováčci ale jen dva cvičné tanky. Vlastní tanky dostaly jednotky až v Przemyslu v Polsku, asi 70-80 tanků. Velitelem tankové brigády byl major Janko. Pan Carboch byl v druhém praporu, sloužil pod velitelem Buršíkem. Vypráví o jeho dalších osudech. Buršík dostal od Sovětů nejvyšší ruská vyznamenání. Po válce odmítl vstoupit do strany, a tak byl uvězněn, měl ve vězení dokonce tuberkulózu. Podařilo se mu utéct do Anglie, kde byl přijat samotnou královnou. On se ale chtěl po pádu komunismu vrátit do Čech, kde se pro něj však nepodařilo sehnat byt. A tak zůstal v Anglii, kde zemřel. Ani zemřít nemohl ve své vlasti. Další velitelé praporů byli Tesařík a Sochork, který velel „automatčíkům“, což byli vojáci, kteří jeli na tanku, a když došlo k poruše či nějaké překážce, měli na starosti ochranu a obranu tanku.

Boje

Postup brigády se řídil pohybem fronty, proto nejprve postupovali z Ukrajiny do Polska, pak se přesunuli do Německa a odtud se vraceli na Ostravsko. Pan Carboch se účastnil bojů na Dukle a Ostravské tankové bitvy.

Jak tedy vypadal útok? Navečer začalo střílet dělostřelectvo. Nad ránem vyjížděly tanky připravit se na své stanoviště. Ženisté museli vyčistit prostor od min pro každý tank, vyznačili trasu pro tank, aby nenajel na minu. Vylétly rakety a tanky vyjely. Měly přesně určeno, kam mají dojet, a tento úkol musely splnit. Když byl tank zasažen, měli vojáci přesně osm sekund, aby se dostali ven, jinak už bylo pozdě. Museli odklopit příklop a rychle pryč, nezáleželo, jestli si zlomí ruku nebo nohu, hlavní bylo dostat se ven a nejlíp se přikrčit v nějaké díře. Protože za chvíli tank a střelivo i pohonné hmoty vybouchly.

Ztráta tanku a smrt kamaráda

Pan Carboch dvakrát ztratil tank, který byl zničen, a také byl několikrát zraněn – byl zasažen střepinami do zad, ale i do hlavy. Vždy se mu ale podařilo z tanku včas vyskočit, a tak přežil. Jeho kamarádi neměli vždy to štěstí.

„Ten první tank mi shořel ve Velkej Polomi, to je ve Slezsku, mezi Ostravou a Opavou. Ale to byl můj druhej tank. Můj druhej tank mi tam jako shořel, v tej Velkej Polomi. Za tou Velkou Polomí, protože my jsme útočili na Dolní Lhotu. A tam byl takovej rybník a Němci ten rybník, tu hráz podminovali, vyhodili. A tím se zaplavila ta cesta, my jsme nemohli project, tak jsme tam chvíli byli. No oni se na nás připravili, měli na to dost času, že jo. Protože o tom rozhodovaly sekundy, museli jste tam být včas. No a pak, jako v celým životě, taky tam bylo trochu toho štěstíčka, jako muselo bejt. V tom tanku jsem byl s ňákým Lizálkem. Lizálek dělal velitele roty, byl to inženýr, pocházel někde od Prahy. A vždycky mi říkal, když jsme byli spolu v tanku, vždycky mi říkal: ´Až přijdem ku Praze, tak pudem k mé mámě na kafe.´Ale Lizálek se toho nedožil. Už jsme přejeli naše hranice a Lizálek tam padnul. No vidíte, teď je to tam někde u Dolního Benešova, mezi Opavou a Ostravou. Takže až tady, jako na našem území, padnul. On si tam našel nějakou dívenku, která dělala sestru. A ona byla v jiným stavu a takový středisko bylo na Slovensku v Popradě, tam už bylo... Protože to už bylo zázemí. A tak všichni se tam, ať už ranění a ti, kteří to (přežili), tak všichni se tam stahovali. Takže kdyby bejval ještě přežil ty dvě hodiny, tak by dostal volno a jel by už jako za tou svojí manželkou. Takhle ... jako ani ji neviděl nikdy, protože, říkám, ty dvě hodiny než jsme odjeli, tak Lizálek padnul.“

(A vy jste byl zraněn?) „Vždycky jsem dostal nějaký to (zranění), protože i když ta střela prorazí ten tank, tak střepiny a všecko... Dostal jsem do zad devět střepin, dostal jsem do hlavy střepiny, že jo. Takže pokaždý jsem něco dostal. No ale přežil jsem. Některý ti moji kamarádi ohořeli, jak jsem vám říkal, hodně v tom prvním tanku.“

Později pan Carboch spolubojovníky ani moc neznal, protože tanková brigáda byla doplněna Ukrajinci, kteří byli mobilizováni ze Zakarpatské Ukrajiny. Bohužel jich bylo jen málo, protože potom byl na Zakarpatské Ukrajině proveden plebiscit a byla připojena k sovětské republice Ukrajina, muži tedy pak nastupovali ne do československé, ale do sovětské armády. Problémem tankové brigády byl tedy nedostatek vojáků, jednotka neměla prakticky žádné zálohy, vojáky ve výcviku.

Konec války zastihl pana Carbocha s jednotkou ve Slezsku. Hlavním úkolem v té době bylo dostat se do Prahy. Praha totiž byla důležitý uzel – železniční, silniční, a tyto dopravní tepny bylo třeba přerušit, aby jich Němci nemohli využít.

Úkol musel být splněn

Když střílela děla, zem se chvěla. Velitel z pozorovatelny se díval, zda byl splněn úkol. Za každých podmínek musel být úkol splněn. Pokud nebyl, mohl být člověk poslán do trestního oddílu. Ten bojoval tam, kde ani tanky, ani pěchota bojovat nemohly.

„Jak vám říkám. To když z každé strany střílelo těch třicet čtyřicet tisíc děl, ta zem se chvěla. Jste neviděl nic, jenom hromady hlíny, který vylítávaj, záblesky, a to je všecko. To bylo všecko, co jste viděl. A jel jste tam, kam jste musel. Protože on na té pozorovatelně (velitel) viděl, jestli jste splnil úkol, nebo ne. A za každejch podmínek úkol musel bejt splněn. To je zákon pro vojáka.“

(Byl těžký výcvik?) „Přežiješ, přežiješ, nepřežiješ. No, brácha, říkám, neměl nohu. Přišel o nohu, já jsem to takhle přežil, i když jako pokaždý jsem dostal, říkám, do zad devět střepin, hlava rozbitá, ale přežil jsem. To je jako velikánský štěstí. Táta potom říkal, když jsme se sešli, říkal: ´Kluci, poděkujte mamince. Maminka vás vymodlila.´“

Volného času tankisté moc neměli, po každém příjezdu museli zaujmout obranu. Pokud se něco rozbilo, tak se to opravovalo. Když už bylo vše rozbité, tak odpočinek trval maximálně 14 dní. Také se museli zaučovat lidé, kteří měli jinou funkci.

Pan Carboch si velmi pochvaluje tanky, se kterými bojoval. „Technika šla za války ohromnou rychlostí kupředu. Tanky se neustále vylepšovaly. Ale myslím si, že ty tanky T-34 byly opravdu jedny z nejlepších. Průchodnost měly přes bahna, přes řeky. Bylo to propracovaný. A byly to tanky, který neměly tak složitý mechanismy jako třebas na západní frontě.“

Vojáci se ještě skládali na tanky, přispívali na ně peněti, prstýnky apod. Důvodem bylo, že nikdo nevěděl, kdy tam může zemřít, tak chtěli být alespoň užiteční.

„Nejhorší byly pro posádku tanků křižovatky. Tam se každý předtím zastřílel a pak stačilo, aby čekal na nepřítele, protože tam každý musel projet. My jsme to tak dělali, Němci taky.“

Dělili se s námi o poslední

Lidé na osvobozeném území se často s vojáky dělili o poslední krajíc chleba.

„Musím říct, že ti lidé nás vopravdu vítali. Ti lidé se s námi dělili o poslední krajíček chleba, protože moc neměli sami, ale dělili se. Pamatuji si, když jsme přijeli do Velkej Polomi, tak jsem zajeli tam na tu Opavu, kde je taková velká proláklina, tam jsou ty mosty, potom tam je les. Tak jsem zajel takhle k takovej jednej vilce a říkám: ´Kluci, támhle střílejte, já jdu něco sníst.´Hledat sníst, protože tam jste žádný příděly nedostával. Když někdy jste přišel do týlu, tam jste dostal, ale v boji ne. Tak jsem vzal za kliku, bylo zamčíno, ale okna vytlučený, to skočil jsem dovnitř. Hledám, hledám a říkám: podle zkušenosti každej schovává všecko do sklepa. Tak jdu do toho sklepa. Pomálu jdu. Slyším tam hovor. Vytáh jsem pistoli, protože někdy se ty vojáčkové taky schovávali, že jo, do těch sklepů. Pomalu votvírám. A bylo tam asi patnáct lidí a dvě malý děti takový, plakaly. Já jsem otevřel ty dveře. Nastalo ticho. Já měl černý esesácký kalhoty zašmírovaný, československej kabát zašmírovanej. To víte, tam člověk koukal jenom, aby měl nějak jako teplo. A tam byl takovej starší člověk, asi byl v légiích nebo to, uměl každý pátý desátý slovo rusky, on viděl, že nejsem Němec, to poznal rovnou.“ (Byli to Češi?) „Jo, Češi to byli. A když oni začli na mě takhle mluvit, tak já říkám česky: ´Prosím vás, neměli byste něco k jídlu?´Všichni plakali, začli mě objímat. A o ten kousek, co měli, všechno se dělili. Že jo, tak kousek jsem si vzal a říkám: ´Já ještě mám nahoře kluci.´ Jako kamarády. Tak mně dali ještě tam takhle do hrsti každej kousek chleba, co ty lidi jako měli. A dělili se s náma o poslední, neměli to lehký ti lidé. No, válka není dobrá.“

Po válce

Po válce pan Carboch krátce dělal instruktora v armádě, demobilizoval v roce 1946. Usadil se v Československu, dodělal si strojní a pak i stavební průmyslovku. Poznal totiž, jak je v životě potřeba mít vzdělání. V poválečném období pracoval ve strojírenství v severních Čechách a nakonec ve stavebnictví. Za syny přijeli do Československé republiky ze SSSR i rodiče a žili potom v Děčíně.

Lidé, kteří se vystěhovali ze Sovětského svazu do Československa, dostali proplacen svůj majetek – hlavně domy. Tak také Carbochovi. Problém ale byl, že si peníze uložili do banky a při měnové reformě v roce 1953 o ně přišli. „Naše vlast, protože táta byl za první světové války v legiích, my voba kluci, ale naše vlast pro nás křížem stéblo nepřeložila, nebo nedala pomocnou ruku. Ještě naše peníze,o  který jsme my přišli, a nevrátili se.“ Takže otec musel pracovat na pile a rodina stejně neměla finanční prostředky.

Později pan Carboch trochu litoval, že nezůstal v armádě, protože studovat by mohl i tam. Ale oženil se a manželství by příliš nefungovalo, když by byli odděleni, manžel v kasárnách, takže se do armády již nevrátil.

Pan Carboch se domnívá, že se současný režim nechová dobře k veteránům. „Po veteránech už ani pes neštěkne. Válečné kříže se již nedávají. Já jsem tedy už žádnou ani pamětní medaili v současnosti nedostal. Už jsme nepotřební. Angličané se chovají k veteránům lépe. Jeden můj kamarád (Buršík) odešel do Anglie a pak se chtěl vrátit umřít do Česka. Nedostal však byt, nenašlo se pro něj nic, tak se vrátil do Anglie.“ Lidé ani děti neznají dějiny a nikdo si veteránů ani jejich vyznamenání neváží.

Pan Carboch byl po válce několikrát vyznamenán, dostal dva Československé válečné kříže, medaili Za chrabrost, ruský Řád vlastenecké války, polské vyznamenání a další.

V současné době žije pan Carboch v Černčicích u Loun. Všechny věci a vzpomínky související s jeho příběhem odevzdal do památníku Ostravské operace, svá vyznamenání i popisy bojů. Pravidelně se účastní pietních akcí na Ostravsku a Hlučínsku.