Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nejhorší je uvažování lidí jako stáda
narodil se v Tršicích 18. dubna 1931
stal se svědkem divokých válečných událostí v Tršicích a okolí
pracoval jako typograf v tiskárnách IGO v Olomouci, když byla v únoru 1948 zabrána komunisty
tchán Bedřich Hodulík byl odsouzen na doživotí v souvislosti s tragédií v Zákřově
byl na vojně u 5. brigády Pohraniční stráže Cheb
dále pracoval v tiskárnách IGO v Olomouci
v roce 1956 vstoupil do KSČ
po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl ze strany vyloučen
na konci 60. let stavěl družstevní dům v Olomouci, ve kterém žije dodnes
„Bylo to takový dětství, který skutečně bylo na jedné straně dost nebezpečný, ale na druhé straně plné zážitků,“ vzpomíná Rostislav Čapek. Když začala válka, bylo mu osm let a tomu i odpovídají jeho vzpomínky. Děti často nechodily do školy a musely se starat o domácnost, protože rodiče odcházeli za prací. Svoje povinnosti si rychle splnily, a tak měl Rostislav hodně času, který trávil s kamarády hlavně na potoce, kde si udělali pod skálou skrýš.
Během války zažil Rostislav několik momentů, které s ním zásadně otřásly. Jednou, když šel navštívit svoji stařenku do Doloplaz, se stal svědkem popravy tří mladých kluků, za to, že se přidali k partyzánům. Lidé v Tršicích žili v neustálém kontaktu s německými vojáky, příslušníky gestapa, příslušníky oddílů SS, kozáky a ruskými a anglickými válečnými zajatci. Jednou v noci přišlo k Čapkům šest opilých příslušníků gestapa. Rodina musela jít spát na půdu a oni si lehli do jejich postelí. „A ráno velký průšvih. Tátu, mýho staršího bráchu a mě postavili ke stěně. Najednou jsme viděli, že stojí za náma se samopalem. Máti, jak uměla německy, se s nima začala domlouvat, že co se děje. Tak potom jí řekli, že se ztratila pistole s opaskem,“ vzpomíná Rostislav. Jeho maminka pomáhala pistoli hledat. „Až náhodou, myslím za dobré čtvrt hodiny, máti si stoupla na štokrle a podívala se na kredenc. A ta pistole byla vhozená za tím kredencem, jenom přezka visela navrchu. Naštěstí to viděla. Tak to vytáhla ven a dala jim to. Tak nás pustil. Ale tehdá jsme měli skutečně obavy, ať nás nepostřílí nebo s náma něco neudělají,“ vypráví Rostislav.
V této těžké době Rostislav s kamarády rychle dospívali. Některá jejich zábava dalece překročila hranice dětských her. Ve skrýši u potoka pod skálou se jim začaly hromadit zbraně, které během války po okolí našli. Nad krajem prolétala velká hlučná vojenská letadla velice nízko a Rostislav s kamarádem Drahošem Veselovským ze zvědavosti po letadle stříleli. Předpokládali, že takový malý projektil mu nemůže nic udělat. „My jsme to vystřelili a nic. Sebrali jsme se a šli jsme dom. Nic se nedělo. Jenomže, když to přijeli ke starostovi zjišťovat... že tam bylo stříleno po letadle, že mělo osm zásahů a že jeden pilot měl postřelenou nohu…“ vzpomíná Rostislav. Tato příhoda skončila dobře, ale jeho kamarád Jarek Bém neměl takové štěstí. Kluci zbraně neodevzdali ani poté, co válka skončila, a místo toho si s nimi hráli. „Chudák díky těm našim hračkám… utíkali se samopalem s Radkem Vaculíkovým a skákali přes potok. Vyšla dávka ze samopalu a Jarek to dostal. Průstřel přes krk a bohužel zemřel,“ vypráví Rostislav.
Na konci války působila v kraji partyzánská skupina Juraj. Zformovala se z mužů nasazených na kopaní zákopů pro německé vojsko. Zpočátku mařili zadanou práci a později působili v okolí nacistům škodu různými diverzními akcemi. Ti na jejich potlačení povolali 574. kozácký prapor. Akci proti partyzánům vedl gestapák Josef Geppert a olomoucký fašista Josef Hykade. V Zákřově se vydávali za partyzány a někteří neopatrní občané s nimi navázali kontakt. Den na to, večer 18. dubna 1945, kozáci Zákřov obklíčili. Zahájili palbu, při které začal hořet dům rodiny Švarců. Hlasitá palba a záře z požáru byly vidět až do Tršic, a tak se několik místních vydalo do Zákřova na pomoc. Jenomže je kozáci na kraji Zákřova zatkli. „Mezi něma byl i můj tchán Bedřich Hodulík, který to tam šel hasit, protože byl vyučenej asfaltér a pokrývač, takže znal, jak se věci mají, jak se hasí,“ vypráví Rostislav.
Ze Zákřova kozáci odvedli 23 mužů do Velkého Újezda, kde je gestapáci vyslýchali a nelidsky mučili. Mezi nimi byl i hostinský František Michlík, který měl s kozáky dobré vztahy ze své hospody. Mohl si vybrat tři lidi, kteří budou spolu s ním propuštění. „A on si vybral, mezi těma, co chtěl, Tršičáky. A to byl právě od nás pan Michlík, Pepek Tihelků, Čechák, a můj tchán Bedřich Hodulík. A bohužel, stalo se to, že přišel zpátky a ostatní ne. Zbylých 19 mužů zatčených v Zákřově odvedli kozáci spolu s gestapáky k lesní boudě u osady Kyjanice. Tam jednoho po druhém střelili do zad, zavřeli do boudy a tu zapálili. Dodnes není zcela jasné, proč se tato hrozná tragédie stala, kdo měl na ní podíl. Okolo celého neštěstí panuje mnoho nejasností.
Po válce se státní orgány snažily celou věc vyšetřit. Svědci události chodili na výslechy k Státní bezpečnosti v Tršicích. Na základě těchto výpovědí byl vzat do vazby i Bedřich Hodulík. Rostislav vidí za zatčením svého tchána snahu místních členů Vlajky zbavit se nepohodlného svědka. Vlajka bylo československé nacionalistické hnutí a podle Rostislavových slov měla v Tršicích za války čtyřicet členů. Někteří z nich s nacistickým režimem spolupracovali. Bedřich Hodulík o tom věděl a nebál se to otevřeně říct: „On si servítky, děda, a řekl těm, co byli v té Vlajce: ‚Vy jste změnili Vlajku za hvězdy, až se vám klopy ohýbají.‘ Byli tam dva, kteří na něho zanevřeli hrozným způsobem. Skutečně, oni měli ty klopy takový měkký a měli takový velký hvězdy, že vždycky ta hvězda jim padala,“ vypráví Rostislav. Členové Vlajky se po válce báli stíhání. Rostislav je přesvědčen, že se snažili zbavit Bedřicha Hodulíka jako nepohodlného svědka. U výslechu vypovídali proti němu a na základě toho byl zavřený na tři a půl roku do vazby.
Rostislav několikrát viděl u pana Sedláčka, který také patřil do Vlajky, setkání několika mužů z Tršic. Když se jedno takové setkání konalo, připlížil se s kamarádem Grigárkem k plotu a vyslechl, o čem mluví. „Vyprávěli si, jak se zachovat. Když budou držet při sobě, že mají tak dobrou záštitu za sebou, že Hodulík může dostat za ně až provaz,“ vzpomíná Rostislav. „A my jsme právě vyslechli takový ty jejich různý řeči, že měli skutečně obavy, měli velký obavy, že to vlajkaření bude odkryto,“ vzpomíná Rostislav.
Potom začal soud okolo tragédie v Zákřově, u kterého vypovídali i lidé z Tršic proti Bedřichu Hodulíkovi. „Našli se svědkové, kteří lhali, lhali, lhali. Můžu to říct takto, že bych si mohl třeba vymýšlet, že to není jednostranná záležitost z mojí strany. Ale tyto lidi jsem znal. To byli lidi z našeho konce, z naší ulice, co byli jako svědkové. A vím, že to spískali ti, kteří byli v té Vlajce. Jenomže bohužel, dneska můžu akorát říct tolik, že já jsem u toho soudu byl, a když jsem poslouchal, co tam ti svědkové vypovídali... pak jsem si s některýma i osobně z očí do očí povykládal, s některýma jsem se málem pobil... bylo to něco hroznýho. Nečekal jsem, že dovedou být lidi tak zákeřní nebo tak nečestní, že dokážou tak lhát,“ vzpomíná na soud Rostislav.
V roce 1952 odsoudil Okresní soud v Olomouci Bedřicha Hodulíka na doživotí. „To jsem se zrovna ženil. Proto jsem si manželku vzal, že jsem nechtěl, aby zůstala sama. Věděl jsem, jak to bylo, a nechtěl jsem ji nechat v takový situaci. Proto jsem si ji vzal dříve, než jsem šel na vojnu.“ Jeho tchyni Annu Hodulíkovou vystěhovali z domu v Tršicích do jednopokojového bytu. Ona i její dcera byly častými terči slovních útoků ze strany některých obyvatel Tršic a byly z komunity vyloučeny.
Po škole začal Rostislav pracovat v tiskárnách IGO v Olomouci, kde se vyučil typografem. Dobrovolně šel do dolů, kde odpracoval 145 směn. „Já jsem tehdá chtěl republice pomoct. Já jsem byl mladej a věřil jsem, že se to zlepší. Když byla za první republiky nezaměstnanost, po válce zas se to všechno rychle zlepší, ať se máme dobře. Tak já jsem v to věřil tehdá,“ vysvětluje.
V červenci 1952 musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Protože byl spolehlivý, přidělili ho k pohraniční stráži do Aše. Po absolvování základního výcviku nadřízení zjistili, že jeho manželka je dcerou na doživotí odsouzeného Bedřicha Hodulíka. Stále tedy váhali, jestli by ho neměli přidělit k Pomocným technickým praporům. Nakonec ale absolvoval Poddůstojnickou školu v Aši jako těžký kulometčík a v hodnosti četaře ho přidělili k 5. brigádě Pohraniční stráže Cheb, ke 4. rotě Újezd. Tato rota hlídala hranice se západním Německem. Protože to ale byl úzký cíp vybíhající do území Německa, nedocházelo zde k častým pokusům o překročení hranice. „To bylo jednou pět kluků, měli pistolku, ale nevěděli, co s ní. Neuměli s ní zacházet. Jenomže přešli původně do východního Německa a vrátili se ze západního Německa k nám. To byla taková špica a dalo se projít do východního Německa, udělat oblouk a vrátit se zpátky. Prostříhali zase dráty a vrátili se k nám. Jenomže to tehdá byla doba, kdy v tom dvaapadesátým roku se začaly teprve stavět trojstěnné drátěné zátarasy,“ vzpomíná Rostislav.
V první polovině 50. let, kdy byl Rostislav u pohraniční stráže, se začalo budovat opevnění hranice, takzvaná železná opona. Ta měla zabránit snahám o nelegální přechody na Západ. Před hranicí vzniklo několik kilometrů široké pásmo, kde měli civilisté vstup zakázán. Zde byly nataženy drátěné zátarasy pod vysokým napětím. Část území byla dokonce zaminována. Na železné oponě zemřelo v letech 1948–1989 kolem tři set lidí. Přibližně třetinu zastřelila pohraniční stráž, pro další třetinu se staly osudnými dráty pod proudem. Na hranici také zemřelo téměř šest set pohraničníků, ale jen jedenáct z nich při střetu s emigranty. Většina z nich zemřela při nehodách nebo spáchala sebevraždu.
Rostislav tvrdí, že v jejich úseku k pokusům o překročení hranice nedocházelo, což je uvěřitelné vzhledem k poloze a charakteru území střeženého jeho rotou. Dobře si ale vzpomíná na budování drátů pod proudem a ekologickou katastrofu, kterou to způsobilo. „To se pozabíjelo tisíce a tisíce zajíců. To bylo vybitých okamžitě stovky a stovky srn. Jeleni tam nabíhali do toho. To bylo něco hroznýho. To se vozily plný korby zvířat, který přecházely. Jezevci a všechno možný. To bylo něco hroznýho. To jsme vybíjeli přes drátěný zátarasy veškerej živej materiál, co tam byl,“ vzpomíná Rostislav. Z vojny se vrátil až v lednu 1955 v hodnosti rotného.
Po návratu z vojny Rostislav pokračoval v práci v tiskárnách. V roce 1956 vstoupil do Komunistické strany Československa. „Já jsem ve straně byl, abych zachránil děcka, aby děcka nebyly tak vlečený, jak byla manželka vlečená, a podobně. Udělal jsem to z toho, abych je kryl,“ vysvětluje Rostislav. Ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 demonstrativně vyhodil členskou legitimaci a ze strany ho vyloučili. V té době přišel do střetu s režimem i v tiskárně. „My jsme nechtěli vytisknout Rusákům propustky. Od desíti hodin byl zákaz vycházení a oni nám dali vytisknout propustky a ještě další tiskopisy a my jsme to odmítli. Tak nás sebrali,“ vzpomíná Rostislav. Odvezli ho na velitelství sovětské armády na Žižkově náměstí v Olomouci, kde na něho řval ruský plukovník a dával mu ultimátum. Propustky jim v tiskárně stejně nevytiskli, protože to odmítal udělat celý závod.
Tchán Rostislava Bedřich Hodulík byl propuštěn v roce 1962 na amnestii. Deset let svého trestu strávil v Jáchymově, v nechvalně proslulém táboře nucených prací, kde se těžila uranová ruda. Celý zbytek života se snažil o očištění svého jména. Žádal o obnovu soudního procesu, ale jeho soudní spis nebylo možné dohledat. Nikdy nedostal ani svůj rozsudek. Když se chtěl vrátit do Tršic, místní obyvatelé ho odmítli, a tak si koupil velký pozemek v Bystřici u Benešova, kde žil až do konce života. O jeho rehabilitaci se snažil i Rostislav s manželkou, ale nepodařilo se jim to ani po revoluci, opět z důvodu, že spis Bedřicha Hodulíka nebylo možné dohledat.
Na konci 60. let postavil Rostislav s kolegy z tiskáren družstevní dům, ve kterém žije dodnes. Celý život ho šokovala schopnost lidí podléhat společenským změnám, místo toho, aby si stáli za svými názory a ideály. Z toho vychází i jeho poselství: „Aby lidi pokud možno uvažovali svým selským rozumem. Aby byli rozumní a nepodléhali náladám, který najednou vzniknou.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kvapil)