Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ondřej Čapek (* 1947)

• narodil se 13. května 1946 v Praze

• od 60. let hrál softball a baseball za klub Black Horses (Černí koně)

• v letech 1965 až 1970 studoval stavební fakultu ČVUT

• v roce 1970 se oženil s Jelenou Doubkovou, později se jim narodily dvě děti

• v roce 1971 nastoupil do Pragoprojektu, státního podniku zaměřeného na projektování dopravní infrastruktury

• v roce 1973, v době probíhajícího kurdského povstání, byl vyslán na tříměsíční pracovní pobyt do Iráku

• v letech 1979 až 1981, během irácko-íránské války, absolvoval druhou pracovní misi v Iráku

• v letech 1989 až 1990 potřetí pracovně pobýval v Iráku, odkud byl evakuován kvůli začínající válce v Zálivu

• celý život pracoval jako stavební inženýr

• v roce 2023 žil v Praze

Ondřej Čapek začal svou profesní dráhu v Pragoprojektu, státním podniku, který se specializoval na projektování dopravní infrastruktury. Díky svému nadřízenému Vladimíru Tvrzníkovi dostal příležitost pracovat i v Iráku, kde se podílel na stavbě silnic. Během všech tří pobytů, které absolvoval v průběhu téměř dvou dekád,zažil mnohá dobrodružství i vypjaté situace spojené zejména s ozbrojenými konflikty, které v oblasti probíhaly. Nejdramatičtější chvíle s rodinou a kolegy prožíval, když se ocitl uprostřed irácko-íránské války a hlavní město Bagdád bombardovala íránská letadla. Poslední pracovní pobyt zase přerušila válka v Perském zálivu, která jej a jeho rodinu přiměla k předčasnému návratu do Československa. Tam se mezitím odehrála sametová revoluce, padl komunistický režim a Ondřej Čapek se tedy vrátil do již svobodné země.

Před bolševismem nás chránil spolkový život

Ondřej Čapek se narodil 13. května 1946 v Praze do evangelické rodiny. Jeho matka Arnoštka Čapková, rozená Dobrovolná, pocházela z Jihlavy, otec Vladimír Čapek měl kořeny v Třebechovicích pod Orebem a byl synem Josefa Čapka, tamního evangelického faráře. Tatínek pracoval před druhou světovou válkou jako generální sekretář křesťanské mládežnické organizace YMCA, pak působil jako farář v Jihlavě a poté na pražském Žižkově.

Ondřej Čapek vyrůstal v náboženském prostředí a jeho rodina vedla čilý spolkový život. Společně s ostatními evangelíky jezdil na výlety a tábory a také na brigády, zejména do pohraničí, kde byla potřeba pracovní síla po odsunutých Němcích. „Kromě pracovních a sportovních aktivit jsme pořádali i pobožnosti, což v té době byla podvratná záležitost. Vedli jsme paralelní život, mimo běžnou společnost. Díky tomu se nás bolševismus moc nedotýkal. Společenství představovalo bezpečné útočiště,“ začíná své vyprávění pamětník.

Černí koně píší historii softballu a baseballu

V letech 1960 až 1964 studoval Ondřej Čapek stavební průmyslovku a v roce 1965 ho na druhý pokus přijali na stavební fakultu Českého vysokého učení technického (ČVUT). Už na střední škole začal se spolužáky hrát softball. V roce 1964 vznikla i liga a sekce softballu začala fungovat pod Československým svazem tělesné výchovy. Mladý Ondřej byl členem úspěšného družstva Black Horses (Černí koně). Nejpopulárnější byl turnaj O poslední ránu, protože výhrou byl kus ze Stalinova pomníku, jenž byl v roce 1962 zlikvidován odstřelem. Kromě softballu začal Ondřej Čapek hrát i baseball, jeden rok byl dokonce vyhlášen nejlepším československým baseballovým nadhazovačem. Obě pálkovací hry začaly být čím dál populárnější a postupně se prosazovaly ve školní výuce tělesné výchovy i na hřištích.

Okupace vyděsila víc italské soupeře než nás

V rámci klubu Black Horses měli hráči také kontakty se zahraničními kluby, hrály se i mezinárodní zápasy. V roce 1968, během politického a společenského uvolnění, se Ondřej Čapek díky baseballu dostal až do Kanady na setkání mladých dospělých. „Ještě předtím jsem byl týden v New Yorku u kamaráda, který v šedesátých letech emigroval. Ostatním jsem vykládal, jak jsem hrdý na obrodný proces, který v té době v Československu probíhal. Přesvědčoval jsem je, že nás Sovětský svaz nikdy nenapadne,“ vzpomíná na svůj tehdejší optimismus pamětník. Krátce po návratu z Kanady ještě sehrál s Černými koňmi zápas proti italskému družstvu. Pak ale 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby demokratizační změny ve společnosti rázně ukončila. „V noci jsme slyšeli přelétat letadla. Hned ráno jsme šli za Italy a ti byli ještě vyděšenější než my. Snažili jsme se je uklidnit a dostat je co nejdříve domů. Nakonec po dvou dnech nasedli na první vlak, který z Prahy odjížděl,“ vybavuje si Ondřej Čapek.

Estébáci sledovali americkou ambasádu i pražské softbalisty

Od roku 1948, kdy Komunistická strana Československa (KSČ) převzala kontrolu nad státem, začala Státní bezpečnost (StB) intenzivně sledovat americkou ambasádu. Komunisté ji vnímali jako centrum západního vlivu a možného podvratného jednání proti komunistickému režimu. Do hledáčku StB se po roce 1968 dostali i pražští softbalisté. „S chlapama z americké ambasády jsme totiž na Letné hrávali a někteří spoluhráči na ambasádu chodívali, dokonce je kvůli tomu i vyslýchali,“ vysvětluje pamětník a s úsměvem dodává: „Vždy když jsme jeli tramvají, na poslední chvíli jsme z ní vyskočili a bavili se tím, jak estébáci za námi vyskakovali z rozjetého vozu.“

Po počátečním šoku z okupace se Ondřej Čapek snažil vysokoškolská studia co nejdříve dokončit, protože měl obavy, že ho z nich vyhodí. V té době také potkal Jelenou Doubkovou, studentku psychologie, se kterou se v roce 1970 oženil. Po škole musel Ondřej Čapek nastoupit na roční vojnu do Horních Počernic k 1. silničnímu stavebnímu praporu pomocné výroby.

Potkávali jsme Kurdy s českými puškami

Ještě na studiích si Ondřeje Čapka vyhlédli lidé z Pragoprojektu, významného projektového a inženýrského podniku, který se specializoval na projektování dopravní infrastruktury po celém Československu. Po chvíli váhání, zda s manželkou přeci jen z okupované vlasti neemigrují, se rozhodl do podniku nastoupit.

Tehdejším ředitelem byl inženýr Vladimír Tvrzník, expert na stavbu mostů. V roce 1973 se mu podařilo získat zakázku na projekt silnice až v daleké Sulejmánii v iráckém Kurdistánu. Tehdy odborníky do zahraničí vysílala Polytechna, československý státní podnik specializovaný na zahraniční obchod. Ti se pak stávali oficiálními zaměstnanci tamějších firem. Ondřej Čapek se spolu s jedenácti kolegy stal oficiálním zaměstnancem irácké Státní organizace silnic a mostů (State organization of roads and bridges – SORB). V Iráku strávil tři měsíce. „Součástí zadání bylo i topografické zaměření celé trasy, které jsme prováděli pomocí benchmarků, betonových bloků fungujících jako vedení pro budoucí trasu. Změřené údaje se pak přenášely na papír a na jejich základě se vytvořil projekt, podle kterého se mělo stavět,“ objasňuje pamětník.

V první polovině sedmdesátých let byla situace v Iráku napjatá kvůli kurdskému povstání proti irácké vládě. Ta nabídla v roce 1970 Kurdům autonomii, ale spory o hranice a kontrolu nad ropnými poli vedly k neúspěchu dohody. Po vypršení lhůty v roce 1974 se konflikt znovu rozhořel, což vyústilo v druhé kurdské povstání, které trvalo do roku 1975. Tato situace se však Ondřeje Čapka a jeho spolupracovníků naštěstí prakticky nedotkla. „Silnice v oblasti ovládali Iráčané, měli na nich rozmístěné bezpečnostní kontrolní body, tzv. checkpointy. Kurdy jsme potkávali jen mimo tyto zabezpečené trasy. Za dobu našeho pobytu však k žádnému incidentu nedošlo, ale napětí tam bylo cítit. Každý obyvatel měl zbraň. Když jsme jim řekli, že jsme z Československa, byli nadšeni, protože měli pušky ze Zbrojovky Brno,“ vzpomíná Ondřej Čapek.

Normalizaci jsem přežil jen díky přátelům, divadlu a písničkám

Čtyři roky po svatbě se manželům Čapkovým narodil syn Ondřej a o dva roky později dcera Lea. Normalizace už byla v plném proudu. „Přežít mi ji pomohli kamarádi z naší evangelické a baseballové party, ale také hudba a divadlo. Díky nim jsem věděl, že tu jsou lidé, se kterými souzním,“ svěřuje se Ondřej Čapek.

S lidmi z disidentského hnutí se pamětník nestýkal a Prohlášení Charty 77, která se stavěla za dodržování lidských a občanských práv v tehdejším komunistickém Československu, nepodepsal, ačkoli s jeho zněním souhlasil. „Lidí, jako byl Václav Havel, jsem si vážil, museli být velice stateční. Jen mi vadili reformní komunisté, kteří najednou prozřeli,“ poznamenává Ondřej Čapek. Z brigád znal akorát Svatopluka Karáska. Tento známý disident, písničkář a evangelický farář byl jedním z těch, které StB během normalizace vystavovala v rámci operace Asanace intenzivnímu tlaku, jenž zahrnoval neustálé sledování, výslechy, fyzické a psychické obtěžování, domovní prohlídky a opakované zatýkání. Pod tímto tlakem se Sváťa Karásek nakonec rozhodl v roce 1980 emigrovat do Švýcarska. I po emigraci však zůstal aktivní v československém exilovém prostředí a nadále podporoval disidentské hnutí doma. Ondřej Čapek se ale k jeho působení staví poněkud kriticky. „Zazlíval jsem mu, že nabudil spoustu mladých lidí, které potom opustil. Být hrdinou je krásné. Ale člověk by měl být hrdinou až do konce,“ vysvětluje pamětník svůj pohled na věc.

Před nálety jsme se schovávali v krytech

Druhý pracovní pobyt v Iráku absolvoval Ondřej Čapek v letech 1979 až 1981. „Pan inženýr Tvrzník získal v Bagdádu smlouvu na dohled nad stavbou bagdádského letiště a na projektování silnic. To vše si vyžadovalo spoustu pracovní síly. Takže i přesto, že jsem nebyl v KSČ, umožnili mi znovu vyjet,“ poznamenává vypravěč.

Tentokrát za Ondřejem Čapkem přijela před Vánoci i rodina. Celé dva roky tam s ním ale nestrávila, příčinou byl zdravotní stav manželky Jeleny, která po dvou měsících pobytu dostala žlučníkový záchvat. Ačkoli byla bagdádská nemocnice na vysoké úrovni, Jelena Čapková raději odletěla i s dětmi zpět do Československa, kde jí žlučník úspěšně odoperovali. Pamětníkova rodina se do Iráku vrátila až v létě 1980. Ovšem 22. září 1980 vypukla irácko-íránská válka, kdy Irák zaútočil na Írán s cílem získat kontrolu nad spornou hraniční oblastí Šatt al-Arab. Prezident Saddám Husajn se rovněž obával, že by íránská islámská revoluce mohla inspirovat šíitskou většinu v Iráku k povstání proti jeho sunnitskému režimu. Konflikt, trvající až do srpna 1988, byl jedním z nejdelších a nejkrvavějších ve dvacátém století a zahrnoval i použití chemických zbraní, zejména proti Kurdům. Válka život v Bagdádu velmi ovlivnila. Město často bombardovala íránská letadla, a tak se Ondřej Čapek s rodinou a kolegy musel schovávat v krytech.

Strach z bombardování se vepsal do dětských duší

Pro dospělé se bombardování po čase stalo denní rutinou. Hůře je ovšem snášely děti, které byly vystrašené. „Tak jsme našli nejsilnější zeď v baráku, řekli jsme jim, že u ní musejí stát, protože když dům spadne, ta jediná vydrží,“ vzpomíná Ondřej Čapek. Pocity nebezpečí a ohrožení však křehkou dětskou duši poznamenaly. V lednu 1981 mohl pamětník pobyt v Iráku nakrátko přerušit, s rodinou odjel do Prahy a pak všichni společně vyrazili na hory. Během tohoto výletu nad nimi prolétlo letadlo nadzvukovou rychlostí, což způsobilo hlasitý sonický třesk. Dcera Lea, vyděšená náhlým zvukem, okamžitě začala s obavami vyzvídat, jestli na ně někdo nestřílí.

Manželky českých pracovníků se snažily děti zabavit, aby se odreagovaly a neměly takový strach. Braly je do bagdádských kin a zábavních parků na atrakce. Často ale kvůli povětrnostním podmínkám a vedru nefungovala elektřina. Hrozící nebezpečí i nepříznivé okolnosti přiměly pamětníkovu rodinu k předčasnému odjezdu a on pak do konce působení pobýval v Iráku sám.

Z Bagdádu nás vyhnala Pouštní bouře

Potřetí se Ondřej Čapek vrátil do Iráku na podzim roku 1989. Z irácké strany přišel požadavek na projekt dálnice v jižním Iráku. „Stavěla se tam šestiproudá dálnice, po které ale nikdo nejezdil, protože tam chytali policajti,“ směje se. Další rok v červnu za ním opět přiletěla manželka s dětmi. Původně měl pamětník pracovat v Iráku po dobu jednoho roku, jeho pobyt však přerušil další ozbrojený konflikt.

2. srpna 1990 totiž vypukla válka v Perském zálivu, kdy Irák napadl Kuvajt. Saddám Husajn chtěl zvýšit irácký vliv v regionu a získat kontrolu nad kuvajtskými ropnými zdroji. Mezinárodní společenství, včetně Organizace spojených národů a koalice vedené Spojenými státy americkými, reagovalo na invazi odsouzením a vojenskou intervencí, která byla zahájena 17. ledna 1991 rozsáhlou ofenzivou proti iráckým vojenským cílům v rámci operace Pouštní bouře. Ještě před jejím spuštěním museli všichni cizinci včetně Ondřeje Čapka a jeho rodiny a kolegů Irák z bezpečnostních důvodů opustit.

Během tohoto třetího pobytu se v Československu udály převratné změny. 17. listopadu 1989 proběhla sametová revoluce a padl komunistický režim. „Z Irácké státní televize jsme se dozvěděli, co se děje na Národní třídě. Revoluční události mi v dopisech také líčila manželka. S kolegy jsme litovali, že nejsme doma,“ vybavuje si Ondřej Čapek. Ačkoli se listopadových protestů nemohl zúčastnit, předtím i s manželkou a dětmi často chodil na protivládní demonstrace. „Ale byli jsme opatrní. Když šlo už do tuhého, vytratili jsme se. I tak jsme se z demonstrací často vraceli promočení od vodních děl,“ vzpomíná pamětník. Když tedy v září 1990 přijížděl do své domoviny, vracel se už do svobodné země.

Pobyty v Iráku představovaly nebezpečné, ale úžasné dobrodružství

Ondřej Čapek na své pobyty v Iráku rád vzpomíná. „V té době bylo prakticky nemožné z Československa vycestovat, takže pobyt v Iráku pro nás představoval jedinečný zážitek. Najednou jsme se ocitli v úplně jiném světě. Lidé tam žili skromněji a byli méně zhýčkaní,“ vysvětluje. Často s rodinou nebo kolegy navštěvoval místní trhy nebo mešity a vyrážel na výlety, například na solná jezera, do starověkých měst jako Babylón či Aššúr nebo do hor k jezídům. „Podnikali jsme takové spanilé jízdy. Jezdili jsme podle mapy, a to i tam, kam se nesmělo. V Iráku totiž bylo zakázáno jezdit jinde než po určených trasách. Naštěstí to vždy dopadlo dobře,“ směje se pamětník.

Ačkoli irácká vláda zavedla tvrdá represivní opatření zaměřená na kontrolu a potlačení opozice a náboženských menšin, podle Ondřeje Čapka v zemi existovala určitá náboženská svoboda, kterou pozoroval například ve fungování křesťanských kostelů. Irák byl v té době také relativně pokrokový, pokud šlo o postavení žen. „Byla to poměrně otevřená země, kde holky klidně chodily v sukních a nebyly zahalené. Dokonce i u nás v pražské kanceláři pracovaly arabské inženýrky,“ podotýká pamětník. Nicméně zrůdnost tamního režimu si velmi dobře uvědomoval. „Vládla tam hrůzovláda a kult osobnosti Saddáma Husajna. Všude po Bagdádu byli vojáci se zbraněmi a Husajnovy podobizny.“

Hledal jsem rovnováhu mezi stavařinou a ekologií

Už před revolucí se Ondřej Čapek zajímal o vlivy na životní prostředí. V osmdesátých letech se zúčastnil čtrnáctidenního školení ve skotském Aberdeenu a po revoluci, v roce 1993, si udělal oprávnění na posuzování vlivů na životní prostředí (proces EIA). V Pragoprojektu pak založil skupinu zaměřenou na ochranu životního prostředí. V roce 1995 dostal nabídku od francouzské firmy, která se podílela na modernizaci pražského letiště, a po osm let v ní pracoval jako dozor na stavbě a poté jako manažer kvality. Po vypršení oprávnění na EIA se vrátil do Pragoprojektu, kde setrval až do odchodu do důchodu v roce 2018.

Pamětníkova manželka, PhDr. Jelena Čapková, působila mnoho let jako dětská psycholožka v dětském domově na Zbraslavi a po roce 1989 pokračovala v práci v Pedagogicko-psychologické poradně pro Prahu 9. Manželé Čapkovi oslavili v prosinci 2020 zlatou svatbu, bohužel krátce nato Jelena Čapková po dlouhé nemoci zemřela. Spolu se svým mužem vychovali dvě děti a mají šest vnoučat.

Ondřej Čapek má také tři bratry. Vladimír Čapek (*1932) vystudoval medicínu a působil jako pediatr a dětský psychiatr. Bratři Jan Čapek (*1934) a Petr Čapek (*1936) byli evangelickými faráři. Rodina Čapkova je rozvětvená po celé republice. Čas od času organizují velká rodinná setkání, naposledy při příležitosti oslavy devadesátých narozenin Vladimíra Čapka. Společnými silami také spravují nemovitosti, které po roce 1989 restituovali.

Otevřené hranice znamenají svobodu

Když se koncem osmdesátých let Ondřej Čapek zapojil do projektu dálnice D3, která se má spojit s připravovanou rakouskou rychlostní silnicí S10, mohl na jeden den volně vyjet za hranice, za dráty. Připomnělo mu to, jak je každodenní život v Československu ohraničený nejen neviditelnými pouty nesvobody, ale i fyzickými bariérami. „Vyvolávalo to ve mně stísněný pocit. Mohl jsem zkusit utéct, ale nemělo to smysl, protože by mě pohraničníci okamžitě zastřelili,“ přemítá pamětník a dodává: „Odjakživa se cítím být Evropanem. Dnešní děti si to možná ani neuvědomují, ale otevřené hranice jsou silným symbolem a možnost volně cestovat znamená svobodu.“

Ondřej Čapek je stále velmi občansky aktivní. Například po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 poskytl ubytování uprchlé ukrajinské rodině. Během natáčení v roce 2023 žil v Praze.