Mgr. Jaroslav Čapek

„Rozjeli jsme se do Traiskirchenu, tam jsme se přihlásili na vrátnici v policejních kasárnách. Seděl tam důstojník jejich státní policie, což je taky zajímavý moment, a povídá: ,A co chcete?' Já mu popisuju, že jsme se rozhodli opustit Československo, že nám bylo doporučeno se hlásit u nich. ,To je všechno možné, ale, prosím vás, co chcete?' Já jsem začal větřit, že tady není něco v pořádku: ,Co to po mně chce?' On po mně chtěl tu větu, už jsem ji dnes jednou zmínil: ,Žádám o politický azyl.'“

„Zrálo to ve mně deset let a po cestě životem v těch deseti letech jsem byl v soudní síni několikrát svědkem rozhodnutí, které mi říkalo: ,Jardo, tohle už nemůžeš podporovat. Ty už jim nemůžeš dělat zeď!' Já jsem to bral osobně, že tím, že tam působím jako obhájce, tomu dávám legitimitu, že všechno je v pořádku, že ve vlastním soudním procesu má ten člověk obhájce, takže se může hájit, a ten ho hájí. Jenže když justice na to nebrala ohled, bylo to k ničemu, bylo to jen divadlo.“

„Byla vojenská přísaha a ta byla pro všechny stejná. U naší jednotky jsme to původně odmítli všichni podepsat. Už si to přesně nepamatuji, ale byla tam přísaha jednak českému a slovenskému národu, ale také že budeme ve spolupráci s vojsky Varšavské smlouvy, něco v tom smyslu. To se nám náramně nelíbilo, protože jsme byli zasaženi 21. srpnem 1968. Odmítli jsme to podepsat. Byl kolem toho poprask, oni potřebovali přísahy, voják musí přísahat, než ho začnou vychovávat, učit ho se zbraní a podobně. Ze strany vyššího velení na nás byl vyvíjen nátlak. Většina naší jednotky to vzdala a přijala, když jim vysvětlili, jak je to nutné. Sedm nás to nepodepsalo a mezi nimi jsem byl i já. Pak zlomili ještě asi dva, ale přesto nás pět zůstalo a řekli jsme, že ne.“