Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čálková (* 1927)

• narozena 25. prosince 1927 v Praze Marii Bártové

• v Bystřici u Benešova zažila počátek německé okupace

• roku 1939 se s matkou, otčímem a nevlastní sestrou přestěhovala do pražských Vysočan

• od roku 1941 žila rodina ve sladovně v Podbabě

• v letech 1942–1944 studovala dvouletou obchodní školu na Žižkově

• od roku 1944 totálně nasazena v Holešovicích v německé firmě

• na jaře roku 1945 poskytla potravinovou pomoc vězňům z koncentračního tábora Litoměřice

• během pražského povstání asi čtyři dny Němci vězněna ve sklepě sladovny

• roku 1950 se provdala za Františka Čálka, vychovali jednoho syna

• v roce 2024 žila v Praze

Život Marie Čálkové by vydal na celou knihu – zažila první republiku, příchod německé armády a druhou světovou válku strávila v totálním nasazení. Po osvobození se přestěhovala s rodinou do pohraničí, kde byla svědkyní odsunu německých obyvatel a kolektivizace. Ačkoliv prožila mnoho dramatických událostí, říká, že měla obyčejný život. „Mnozí na tom byli špatně, já v té době jen žila,“ říká skromně.

Hrozil mi nalezinec

Marie Čálková, rozená Bártová, později Šnoblová, se narodila 25. prosince 1927 v Praze Marii Bártové. Svého biologického otce nikdy nepoznala. Její matka pocházela z Bystřice u Benešova, dokončila základní vzdělání a poté šla pomáhat s úklidem jedné ze sester, která sloužila u místního velkostatkáře. Seznámila se s mladíkem, který tam také pracoval. V sedmnácti letech s ním otěhotněla, jenže její milovaný o ni přestal jevit zájem. Tvrdil, že nenarozené dítě není jeho, neprodleně odjel za prací do Francie a Marii Bártovou nechal na holičkách. Když se svěřila svým rodičům, že je v očekávání, otec ji vyhnal z domu. Nemanželské dítě bylo v té době stále tabu a nepřijala ho ani rodina.

Matka přivedla na svět Marii Čálkovou v Praze U Apolináře. Neměla ale kam jít, proto jí nabídli v porodnici místo uklízečky. Nějakou dobu tedy se svou novorozenou dcerou pobývaly v nemocničním zařízením, ale šlo jen o dočasné řešení. „Hrozil mi nalezinec. Maminka ještě nebyla plnoletá a neměla kam jít,“ říká Marie Čálková. Nakonec jim pomocnou ruku nabídla sestra Marie Bártové, která bydlela v Benešově.

Jednoho dne se babička rozhodla i přes zákaz svého manžela odjet za svou vnučkou, aby ji i svou dceru mohla vidět. „Když přijela domů, nastoupila na dědečka, jak může svoji dceru takhle odsuzovat. Dědeček nakonec povolil a šli jsme bydlet k nim. Měly jsme tam jeden pokoj,“ vzpomíná Marie Čálková. U prarodičů zůstaly až do roku 1939.

Žili jsme jako kompaktní rodina

V Bystřici si novopečená maminka našla práci u místního přednosty stanice, jehož manželce pomáhala s vedením domácnosti. Nedaleko místního nádraží bylo nákladiště, které se kolem roku 1930 proměnilo ve sklad materiálu a strojů potřebných pro stavbu silnice Praha-České Budějovice. Na její stavbě se podílel Bohumil Šnobl, který bydlel v Bystřici v maringotce se svou těžce nemocnou ženou (trpěla tuberkulózou) a jejich novorozenou dcerou Evou. Bohumil Šnobl sháněl někoho, kdo by mu pomohl s domácími pracemi, na které už jeho žena neměla sílu. Přednosta nedaleké železniční stanice mu doporučil právě Marii Bártovou. Setkání těchto dvou se mělo později stát osudovým.

Manželka Bohumila Šnobla brzy na tuberkulózu zemřela a malou Evičku si do péče vzala její matka. Mladý vdovec se s maringotkou posunul dál k Táboru. Po nějaké době se začal vracet do Bystřice za Marií Bártovou, která jeho rodině v těžkých chvílích hodně pomohla. Z přátelství se postupně zrodila láska a roku 1939, kdy se silnice už dostavěla a Bohumil Šnobl se usadil v Praze, se za něj Marie Bártová provdala. Babička Evičky, která bývalou pomocnici v domácnosti už znala, usoudila, že bude lepší, když bude její vnučka žít v úplné rodině. Z dvou dvoučlenných rodin se tak najednou stala čtyřčlenná.

Marie Čálková měla rázem kromě matky i otce a sestru. „Byl jako můj tatínek, ale nikdy jsem se nenaučila mu tak říkat. Radši jsem ho neoslovovala, nějak mi to nešlo přes pusu – přece jen bylo mi už dvanáct a do té doby jsem tatínka neměla. Žili jsme ale jako kompaktní rodina,“ vysvětluje. Marie Čálková tak mohla doma prožívat idylické roky dětství a dospívání – to ovšem neplatilo o dění ve společnosti.

V březnu roku 1939 zažila ještě v Bystřici obsazování Československa německými vojáky. Obraz Němců se zbraněmi na motorkách jí utkvěl v paměti dodnes. „Ráno jsem se vzbudila a viděla jsem, jak po silnici jezdí motorky, měly plechový sajdkáry. Jeden řídil tu motorku a jeden seděl v tý lodičce, měli tam položený flinty a pádili směrem na Budějovice,“ vybavuje si osudový den.

Učili nás profesoři z vysokých škol

V Bystřici absolvovala základní školu a jeden rok měšťanské školy, v jejímž studiu pokračovala už v Praze. V hlavním městě bydleli nejprve ve Vysočanech, odkud otec dojížděl za prací do Horních Počernic. Nejspíš roku 1941 se rodina přestěhovala do Dejvic do sladovny v Podbabě, kde otec působil jako strojmistr. Následující rok nastoupila Marie Čálková na dvouletou obchodní školu na pražském Žižkově. Jak vzpomíná, působilo tam tehdy mnoho profesorů z českých vysokých škol, kteří po roce 1939 přišli o své pozice.

Před ukončením studia dostala od ředitele školy nabídku práce účetní ve společnosti Nationalfilm na Václavském náměstí. Když na místo dorazila, odmítli ji a poslali ji do Veletržního paláce, kde měla být totálně nasazena ve firmě na součástky zbraní. „Majitel byl pražský Němec inženýr Franz Huff. Naše vedoucí byla Češka – za první republiky byla jeho milenkou,“ říká a dodává: „Byli tam se mnou samí mladí Češi, hlavně studenti zavřených vysokých škol. Dělali jsme tam různé vylomeniny,“ vzpomíná na práci v mladém kolektivu. Podle jejích slov si Franz Huff firmu založil, aby nemusel narukovat do wehrmachtu. Její náplní práce byla kontrola součástek zbraní. „Z pertinaxu, to je taková umělá hmota, se v Praze lisovala taková kolečka a do těch koleček se zase nějakým způsobem vlisovaly kovový osičky. My jsme tyhlety kolečka sváželi do Veletržního paláce a takzvaným mikrometrem jsme zkoušeli zoubky, jestli jsou všechny stejně velký,“ vysvětluje.

Během doby, kterou ve firmě strávila, musela řešit i jednu poměrně vyostřenou situaci. Mezi dívkami se rozkřiklo, že jeden doktor podepisuje ženám neschopenku na dva dny, když mají menstruaci. V tu chvíli si všechny zaměstnankyně začaly pro neschopenky chodit, aby této možnosti využily. O celé situaci se ale dozvěděl Franz Huff. „Pozval si k sobě naše rodiče a řekl jim, že když se to bude dít dál, zavolá na nás gestapo,“ říká Marie Čálková. Jelikož s tím ženy přestaly, hrozba se nenaplnila.

Vězňům jsme donesli celý špajz

Jak se blížila fronta k hranicím, řada Němců, která se zapojila do válečného dění (ať už přímo nebo nepřímo) na straně Říše, se začala obávat. Mezi nimi byl i Franz Huff, který se chystal odjet do Rakouska. Tehdy od něj česká vedoucí dostala pokyn, aby šla do jeho bytu a sbalila mu jeho majetek. Na pomoc si s sebou vzala právě Marii Čálkovou. Když se ženy po nějaké době usilovné práce vyklonily z okna, zahlédly na nedalekém bubenském nádraží nákladní vlak, ze kterého vystupovali zbídačení lidé ve vězeňských mundůrech. Šlo o transport z koncentračního tábora v Litoměřicích, který byl pobočkou kmenového tábora ve Flossenbürgu.[1]

Vedoucí se společně s Marií Čálkovou vrátila do bytu a začala dávat potraviny ze spíže do tašek. „To byla její akce, její nápad, já bych si to nedovolila tenkrát. Když ona se do toho dala, tak to jsem jí pomáhala. Braly jsme, co jsme našly a co se nám vešlo do tašek. Nesly jsme jim to k plotu. Dál jsme nemohly, ale oni mohli až k plotu, oni přeskakovali ty koleje a utíkali a my jsme jim to přes laťky předávaly,“ popisuje a dodává: „Jejich dozorci je nechali – oni tam měli svůj dozor, tam měli vojáky s flintami, který je hlídali, ale nechali je, aby si to mohli vzít.“ Více podrobností si z události už Marie Čálková nevybavuje.

Už v té době prý moc dobře věděla o koncentračních táborech. Její strýc Josef Švimberský strávil velkou část války v Malé pevnosti Terezín. Důvodem bylo to, že v hospodě nadával na Hitlera, a slyšel ho četník, který ho odvedl na gestapo.

Německé nápisy mizely z ulic

Druhá světová válka se pomalu, ale jistě chýlila ke konci. Armády, které osvobozovaly Československo, postupovaly směrem k Praze. „Německé nápisy mizely z ulic, bylo jasné, že se něco děje,“ říká Marie Čálková. Jak vzpomíná, dlouho si mysleli, že je osvobodí Američané, a tak pro ně bylo překvapení, když se dozvěděli o určené demarkační linii. Během pražského povstání je Němci v lihovaru zahnali do sklepení, kde české rodiny strávily asi čtyři dny. Během této doby se Marie Čálková se svým otcem vydávala tajně komínem ven ze sklepa, aby se mohli podívat, co se venku děje. Jednou se dostala do velmi nebezpečné situace. „Šla jsem se podívat k nám do bytu a u okna jsem uviděla Němce s flintou, který mířil ven,“ vypráví. Marie Čálková dostala obrovský strach, bylo jí jasné, že když ji voják uslyší, zastřelí ji. Proto rychle potichu odešla a měla štěstí – nikdo si jí nevšiml. S otcem pak sledovali ze střechy sladovny rozzářenou Prahu, která už nebyla zatemněná jako v předešlých letech a zuřily v ní stále boje.

V době jejich věznění se mimo jiné otec, který sladovnu dobře znal a věděl, jak se nepozorovaně dostat ven, vydal do porodnice v Bubenči. Tam totiž byla se svou novorozenou dcerou manželka ředitele sladovny jistého Němce pana Brodeho. „Byl to antifašista. S tatínkem se díky tomu sblížili. Během povstání se bál o svou ženu, která byla v porodnici. Tak pro ně tatínek v noci došel a přivedl je,“ vysvětluje Marie Čálková. Další osudy manželů Brodeových bohužel nezná.

Po několika dnech strávených ve sklepě rodinu vysvobodila revoluční garda, která do podzemí místo nich zatáhla zajaté Němce. Šnoblovi se vrátili do svého bytu, který našli v poměrně špatném stavu – ve zdích a nábytku byly důlky od kulek, jak se na sladovnu útočilo z Hanspaulky. Po osvobození za nimi do Dejvic přišel z Terezína strýc, který se chtěl dostat do Bystřice. Poprosil Marii Čálkovou, která se v Praze vyznala, aby ho doprovodila. Jenže v Chotkových sadech se připletli ke střelbě, a tak se rychle vrátili do sladovny. Strýc musel počkat, až se situace ještě více uklidní.

„Obyčejný“ život

Nedlouho po osvobození se rodina dozvěděla, že otce nahradí na jeho pozici nový strojmistr. „Tatínek měl nemocné srdce, a tak šel do plného invalidního důvodu. Ze služebního bytu jsme museli okamžitě pryč,“ vypráví. Šnoblovi odjeli do Chabařovic na Ústecku. Tam nastoupila Marie Čálková jako účetní do místní pily, která byla tehdy ještě pod německým vedením. Později pracovala na národním výboru jako korespondentka. Svědkyní divokého odsunu nebyla, ale vzpomíná na organizovaný odsun. Ten jakožto zcela nový obyvatel vesnice příliš nevnímala, žádné násilnosti ale nezaznamenala.

Roku 1946 se seznámila na fotbalovém utkání se svým budoucím manželem Františkem Čálkem, který byl vášnivý hráč tohoto sportu. Jeho rodina vlastnila největší statek v Chabařovicích a po únoru 1948 odmítla vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Nakonec jim komunisté statek zabavili a František Čálek začal pracovat v JZD v Lbíně na Ústecku. Po dvouleté známosti ztratila Marie Čálková trpělivost, neboť se její přítel stále nevyslovil, jestli si ji chce vzít. Rozhodla se proto, nejspíš trochu natruc, že se vrátí do Prahy. „Práci mi dohodla kamarádka. Nastoupila jsem do Škodovky jako účetní. Po roce 1948 se reorganizovala a z podniku se staly Československé závody kovodělné a strojírenské,“ vysvětluje.

V roce 1950 se v Praze na Staroměstské radnici provdala za Františka Čálka, který ji nakonec přece jen o ruku požádal. Poté se novomanželé vrátili do Chabařovic, kde se jim narodil jejich jediný syn. V padesátých letech měli manželé problém najít si zaměstnání, protože byl její muž označen za kulaka. Nakonec si našli jiná pracovní místa, ale často se stěhovali. František Čálek pracoval v různých JZD. Jeho žena působila v JZD jako zootechnička nebo ekonomka. Později se stala ve Vraňanech u Prahy, kde žili šestnáct let, vedoucí místní pošty. Nějakou dobu žila Marie Čálková v Mělníce. Do Prahy se vrátila znovu v devadesátých letech. V roce 2024 měla Marie Čálková dva vnuky a žila v Praze.

 

[1] Koncentrační tábor v Litoměřicích. Online. Památník Terezín. Dostupné z: https://www.pamatnik-terezin.cz/koncentracni-tabor-v-litomericich. [cit. 2024-08-14].