„Dávali nám jenom talíř polévky. Špenát třeba nebo něco takového. Polévku pro tři. Pro bratra, pro mě a pro sestru nám dávali jeden talíř polévky a jeden krajíc chleba. Jeden krajíc, na tři kousky to dělili. A tak jsme žili."
„To bylo hrozné. Hrozné. Hladověli jsme. Bída. Neměli jsme co jíst. Chodili jsme sbírat kukuřici, pšenici, ledasco takového, pod vlakem, abychom měli co jíst. Bída byla."
„Nás děti posbírali. Z každé rodiny. Nebyla jsem sama, z celé dědiny nás posbírali. A tak nás vedli na oslech. Sestru dali na osla a já jsem byla starší, tak jsem šla. Brácha taky šel. Drželi jsme toho osla, přes něj byl hozený pytel. Držela jsem sestřiny nohy a tak jsme šli. Koně vezli ty, kteří se o nás starali. Kteří nás odváželi."
„Byli jsme v dětském domově. Někteří Maďaři neměli děti a chtěli nás vzít za vlastní. Bylo to hrozné, co vám budu říkat. Byla jsem v Balatonalmádi v Maďarsku, tam chtěli sestru i mě vzít do rodiny za vlastní. Já jsem nechtěla, kdepak. Říkám: ,Já mám svoje rodiče, svoji rodinu. Nechci.´ Ani sestru jsem tam nenechala. Takže jsme byli všichni pohromadě. Akorát potom v Maďarsku, brácha byl starší, měl čtrnáct roků, jeho potom poslali do učení, a mě se sestrou do děcáku. On se šel vyučit řemeslo."
Sofie Cakirpaloglu se narodila 16. listopadu 1939 v městečku Thiriopetra v severním Řecku. Kvůli tomu, že její otec Jordanis Cakirpaloglu patřil ke komunistickým partyzánům bojujícím v řecké občanské válce, byla během jedné noci roku 1947 spolu s dalšími dvěma sourozenci, Tondou a Eliškou, odvedena od rodiny. Řečtí komunisté se tak snažili uchránit své děti před válkou. Sofie prožila měsíc ve sběrném táboře v Jugoslávii, odkud se spolu se sourozenci a dalšími dětmi z Thiriopetry dostala do dětského domova v Maďarsku. Tam strávila dalších sedm let, aniž by měla jakoukoli zprávu o svojí řecké rodině. V roce 1954 se Červenému kříži podařilo dohledat její matku Eleni, která již v tu dobu žila v československém Jindřichově. Po setkání matky s dcerou bylo zřejmé, že mezi nimi během dlouhé doby odloučení vyrostla zeď. Eleni byla podruhé vdaná a s českým manželem měla dvě nové děti. Sofie se v necelých osmnácti letech musela provdat za Řeka, kterého pro ni rodina vybrala. Měli spolu tři děti. Svého otce pak Sofie spatřila už jen jednou, když se za ním v roce 1964 vypravila do Jugoslávie.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
