Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na třídním boji se nedá stavět
narodila se 24. ledna 1947 ve vesnici Bor u Sedlčan
její otec Jaroslav Pešta hospodařil na třiadvacetihektarovém statku
její strýc Bohumil Pešta byl v letech 1949 až 1960 vězněn za přípravu protikomunistického puče
rodový statek komunisté zkolektivizovali
Peštovi na statku dál pracovali jako zaměstnanci JZD
v letech 1956 až 1957 byl její otec vězněn za údajnou protistátní činnost
patnáctiletá Václavka v roce 1962 nedostala doporučení ke studiu na gymnáziu
rok pracovala ve skladu, poté směla být přijata na střední ekonomickou školu
v roce 1968 se provdala za reformního komunistu, později se rozvedla
v 70. letech vystudovala pedagogickou fakultu
učila dějepis a ruštinu
vychovala tři děti
v roce 1989 na příbramské škole zakládala Občanské fórum
po sametové revoluci rodina restituovala statek v Boru
v roce 2023 pamětnice žila v Příbrami
Narodila se 24. ledna 1947 v Boru u Sedlčan, na statku, kde její předkové hospodařili po staletí. V době jejího narození vedl hospodářství její otec Jaroslav Pešta (ročník 1915); Václavčin dědeček totiž nechal v roce 1939 statek přepsat na svého druhorozeného syna, aby ho uchránil před nuceným nasazením do Německa.
To se již nepodařilo v případě nejmladšího syna Stanislava. „Strejka Standa“ – vypráví Václavka Caithamlová – „byl nasazený do Stuttgartu, a když přijel domů na dovolenou, raději si nechal odoperovat zdravé slepé střevo, než aby se vrátil do Říše. Gestapo však zachytilo jeho dopis a zatklo ho, byl vězněn v Malé pevnosti v Terezíně. „Tam na konci války onemocněl tyfem a málem to nepřežil. Děda potom pro něho jel bryčkou, přivezl ho nemocného a zázračný doktor ho vyléčil.“
Teprve po těchto událostech přišla na svět Václavka, tehdy ještě Peštová. K hospodářství jejích rodičů v té době patřilo třiadvacet hektarů polí, měli dva koně, osm krav, prasata a drůbež. Celý Bor sestával asi z patnácti „čísel“ a bylo zde pět statků. Čtyři z nich se po válce domluvily, koupily společně mlátičku, začaly hospodařit „po novom“ a dokázaly navázat na předválečnou prosperitu.
„Potom v roce 1948 došlo ke komunistickému puči a začala se zakládat jednotná zemědělská družstva,“ popisuje Václavka Caithamlová počátky kolektivizace venkova. „Jeden ten statek, který s ostatními moc nespolupracoval, se dal do JZD, ty čtyři ostatní do družstva nechtěly. Že tam nepůjdou, že jsou na svých statcích a chtějí hospodařit. Všem pak hrozilo to, co našim – že jim ten majetek bude sebrán.“
V roce 1949 se ovšem kolektivizace teprve rozbíhala a někteří lidé si uchovávali naději, že se politický vývoj ještě podaří zvrátit. V době, kdy Národní shromáždění přijalo v únoru 1949 zákon o JZD, se Jaroslavův starší bratr Bohumil Pešta, voják z povolání, zapojil do organizace chystaného vojenského převratu.
„Měli to naplánované na březen 1949. Bylo tam zapojeno asi 300 lidí, on byl ve vedení. Jenže byli prozrazeni a skoro všichni pozatýkáni. Tenhle strejka Míla měl dostat provaz, byl odsouzen k trestu smrti. Potom po nějakých žádostech – sovětskými poradci bylo předem určeno, kolik rozsudků smrti se vykoná – byl omilostněn a dostal dvacet pět let těžkého žaláře.“
Václavčin strýc Bohumil pak prošel různými věznicemi: byl na Borech, na Mírově, v Leopoldově, kde se ocitl na hraně smrti a vážil jen třicet čtyři kilogramů. Pobýval také v uranovém pracovním táboře Bytíz u Příbrami, odkud byl nakonec v roce 1960 propuštěn na amnestii.
A zatímco „strejko“ Míla putoval po nejtěžších kriminálech, doma v Boru se tatínek Jaroslav snažil bránit kolektivizaci rodové půdy – bez úspěchu. Na všechny čtyři borské statkáře, kteří odmítli sloučení s JZD, byla uvalena tzv. pětapadesátka a kvůli údajnému neplnění jednotného zemědělského plánu museli odevzdat do nucené správy svá zvířata, zemědělskou techniku a nakonec i pozemky. „Odvedli nám koně, zabavili nám nářadí, všechno polepili a popsali. Pro mě jako pro malé dítě byli jako nějací bubáci v tmavých kabátech. Taťku hlídali, nikam nesměl.“
K uvalení nucené správy došlo po sklizni, na podzim roku 1952. Tři další sedláky poté i s rodinami vystěhovali z jejich domovů. „Jedni byli vystěhováni do Berouna, jedni do Jesenice. A my jsme měli být vystěhováni do Štětkovic, měli jsme tam už připravenou místnost na nějakém statku. Jenže mezitím začali do našeho chléva přivádět i všechny krávy ostatních hospodářů,“ vysvětluje Václavka Caithamlová, jak se stalo, že její rodinu nakonec ze statku nevystěhovali. „Nebyl, kdo by tam uklízel. Protože ti soudruzi, co se hodně angažovali, ti tam nechtěli pracovat, jezdili do práce do Sedlčan a uklízet dobytek se jim nechtělo. Takže bylo stanoveno, že tam zůstaneme a rodiče budou poklízet u dobytka.“
Peštovi tedy směli zůstat v Boru a na zabraném hospodářství pracovali už ne jako jeho majitelé, ale jako zaměstnanci družstva. „Změny na statku nesli rodiče velice těžce. Družstevníci tam otevřeli vrata, jezdili dozadu přímo přes dvůr, potom se na naší louce začal stavět kravín. Všechno bylo zacákané blátem, dělali si na dvoře, co chtěli.“
Také sousedské vztahy se zhoršily. Uměle vyprovokovaná nenávist vůči sedlákům nesla své ovoce. Někteří lidé se jim jako „kulakům“ začali vyhýbat a komunistická mládež jim na vrata malovala šibenici. „Už když zavřeli strejka Mílu, tak někteří lidé se báli s námi komunikovat. Nemluvím o dětech, to byl samostatný svět. Ale mamka kolikrát až plakala, že najednou s ní támhleta nemluví a že ji ani nepozdravila.“
V roce 1955 již rodiče vedle zaměstnání v JZD směli chovat i několik vlastních zvířat včetně prasete. Aby jim však národní výbor povolil zabijačku, musel se otec na 1. máje vypravit s transparentem do průvodu. Jak vzpomíná jeho dcera Václavka, bylo to pro něho ponižující. V té době ovšem už měl čtyři děti – po dceři přišli na svět tři synové – a kvůli dětem prý toto ponížení podstoupil.
Přesto zůstal pro režim nepřítelem. V listopadu 1956 zatkla Jaroslava Peštu Státní bezpečnost, důvodem zřejmě bylo to, že se scházel se dvěma kamarády a často s nimi o nedělích diskutoval před kostelem. „Lidé je udali, že tam něco kujou, že je to protilidové a protispolečenské chování. Nahlásili je a všechny tři sebrali,“ říká Václavka, které bylo devět let, když přihlížela zatčení svého otce. „Přišli dva v dlouhých kožených kabátech, vypadali přesně jako gestapáci. Všechno zpřeházeli, vyházeli prádlo, věci z kredence, v ložnici… A přinesli nějaký leták, o němž taťka říkal, že ho tam podstrčili.“
Za protistátní činnost a pobuřování byl Václavčin otec odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody, přitížilo mu také to, že podle rozsudku údajně schvaloval maďarské povstání proti sovětské diktatuře, jež Sověti krátce předtím krvavě potlačili. Svůj trest si Jaroslav odpykal v ruzyňské věznici, na svobodu se dostal nakonec v dubnu 1957, poté co odvolací soud rozsudek změnil na jeden měsíc, což už v té době měl dávno odsezeno.
„Mamka tam za ním jezdila,“ popisuje Václavka dobu, kdy byla rodina bez otce. „Tenkrát to prožívala těžce. Měla čtyři malé děti a na všechno byla sama. Vím, že na Vánoce – to už byl taťka pryč – jsme každý dostali jeden dárek. Ale chápali jsme to a byli jsme vděční, že jsme dostali vůbec něco.“
Ve škole Václavka cítila od některých učitelů podporu, našli se ale i takoví, kteří jí dávali najevo, že je dcerou „kulaka“. Když si po základní škole podala přihlášku na gymnázium, komunistický ředitel ji ke studiu nedoporučil, přestože měla samé jedničky. „Dal tam avízo, že nesmím být přijata, že se potřebuju dozvědět, co je to práce. Jako bychom to odmalička nevěděli!“
Nastoupila tedy do zaměstnání ve skladu dřevařských závodů v Sedlčanech, kde podle svých slov potkala skvělé lidi. Všichni tam prý podobně jako ona byli „za trest“. Teprve po roce se díky vstřícnému řediteli dostala na střední ekonomickou školu, na níž v roce 1967 maturovala.
V červnu následujícího roku, v atmosféře celospolečenské euforie Pražského jara, se vdala. Její muž, geolog, byl reformní komunista. „Naši byli proti tomu a já jsem je pak s odstupem času chápala a říkala jsem si, že jsem je musela strašně zklamat,“ ohlíží se pamětnice za svým sňatkem. Nejen mladí lidé jako ona nebo její bratři však tehdy uvěřili, že komunismus je reformovatelný. „V té době jsme to viděli tak, že to bez té strany asi nepůjde, že tohle musejí být ti noví lidé. Nedovedli jsme si představit, že by to úplně skončilo jako pak v devětaosmdesátém.“
S manželem se odstěhovali do Ohrazenice u Jinců, v okrese Příbram. Záhy však přišla sovětská invaze a ta jejího muže zcela zdeptala. Ze strany ho vyhodili, začal pít a stal se z něj jiný člověk. „Myslím si, že v tom bylo něco, k čemu ho přes stranu nutili, a on to nechtěl,“ říká Václavka Caithamlová. Nakonec se rozvedli a Václavka zůstala sama se třemi dětmi. Díky manželovu členství ve straně se však ještě stihla dostat na vysokou školu a v sedmdesátých letech pak vystudovala pedagogiku; titul získala v roce 1979.
Již během svého studia zároveň začala vyučovat na základní škole v Jincích a posléze se přesunula do Příbrami. „K dějepisu jsem si musela vzít ruštinu. Ale to mně nevadilo, říkala jsem si, že je to také jazyk. A zajímavé bylo, že v dějepise tenkrát vůbec nebyla zmínka o prvním prezidentu Masarykovi. Tam to začínalo až Gottwaldem. Ale já jsem vždycky dětem říkala, jak to skutečně bylo.“
Komunisté na škole se ji opakovaně snažili přesvědčit, aby vstoupila do strany. „Což bych nikdy neudělala, ani kvůli dětem,“ říká pamětnice s tím, že ani ona svým rodičům politickou nepřizpůsobivost nikdy nevyčítala. V učitelském sboru koneckonců jako nestraník nebyla v menšině, sešla se tam prý skvělá parta. Dvě dekády učitelování v Příbrami považuje za svá nejlepší léta.
Na příbramské základní škole ji zastihl nádherný rok 1989. Václavka Caithamlová vyzdvihuje odvahu pražských studentů, kteří se v listopadu rozjeli po republice a v době mlčících médií informovali o překotných událostech v hlavním městě. „My jsme vůbec nevěděli, co se děje v Praze. Oni přicházeli na školy, byli to tak odvážní mladí lidé! Říkali, co všechno se děje a že se to vůbec neukazuje v televizi. Začali jsme to brát jinak, vnímat změnu.“
Kolegyně pak Václavku přemluvila, aby se postavila do čela Občanského fóra na škole. Zpočátku nechtěla, vždy se prý „držela spíš zpátky“, nakonec ale na funkci kývla. „Vedli jsme diskuse, zvali jsme lidi, chodili jsme na náměstí. Prožívali jsme to krásně,“ říká pamětnice s tím, že po sametové revoluci z politiky zase odešla.
Oba její rodiče se dožili konce komunistické éry a rodina restituovala statek v Boru. Jako jedni z mála se po téměř čtyřicetileté přerývce dokázali vrátit k samostatnému hospodaření – konkrétně Václavčin nejmladší bratr Vláďa se svou rodinou. „Oni se rozmýšleli, my jsme říkali: ‚Dejte se do toho, my vám budeme pomáhat.‘ Vláďa začal hospodařit a my všichni jsme tam skutečně jezdili – pomáhali jsme s obilím, se senem, s dětmi, co bylo potřeba… A vypracovali se velice dobře, byli ohromně pracovití.“
Dnes na statku hospodaří Vláďův stejnojmenný syn. Propachtoval si pole také od dalších vystěhovaných statkářů, kteří se již na restituovaná hospodářství nevrátili. „Mají přes sto hektarů, v kravíně přes sto krav. Všechno, co sklidí, jde na krávy. A prodávají mléko.“
Také vztahy mezi lidmi se prý upravily a někteří sousedé se jim za postoje svých předků omluvili. „Na třídním boji se nedá stavět. Lidé by k sobě měli být tolerantní, upřímní, láskyplní, a ne budovat na zlosti a nenávisti,“ uzavírá Václavka Caithamlová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)