Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tatínek nikdy o nikom nemluvil, protože říkal, že když nic nevíme, nemůžeme nic prozradit
narozena 30. ledna 1926 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi
vyrůstala v rodině vojáka československé armády a protinacistického odbojáře Štěpána Hovorky
za války prožila ve Zlíně bombardování a totální nasazení v Baťových závodech
od roku 1948 se otec zapojil do protikomunistického odboje v rámci skupiny Štěpána Gavendy
1. prosince 1949 byl otec zastřelen během tajné akce StB v Pečkách
rodina trpěla perzekucí po celou dobu komunismu
roku 2023 žila pamětnice ve Zlíně
„Kdoví, jestli maminka otce vlastně zachránila,“ říká Maria Čachová, když vypráví o dohodě rodičů na znamení, které bylo výstrahou pro otce, jenž se v té době pohyboval již v ilegalitě. Peřiny vyložené v okně vily v ulici Na Výsluní ve Zlíně tehdy skutečně Štěpána Hovorku varovaly, že mu hrozí nebezpečí. Svému domovu, kde na něj čekali dva ozbrojení příslušníci tajné policie v civilu, se vyhnul. O několik měsíců později ale přesto padl do léčky Státní bezpečnosti (StB) a během přestřelky byl 1. prosince 1949 v Pečkách nedaleko Kolína zastřelen.
„Narodila jsem se 30. ledna 1926 v Mukačevu,“ začíná své vyprávění pamětnice. Ačkoliv ve svém rodišti strávila s rodiči jen pár let, jezdila tam ještě do vypuknutí druhé světové války na prázdniny. S bezdětnou tetou Riou a strýcem Leem Hüblovými se naučila plavat v řece Tise a užívala si jejich pozornost a lásku, kterou ji zahrnovali. Po otcově převelení do Olomouce se Marii narodila sestra Klinkovská Ludmila (1929), domácky Lila, a pak už celý život strávila ve vile ve Zlíně. Dům postavila vídeňská babička Maria, která se na důchod i s dědečkem Albínem do Československa přestěhovala. Oba ale zemřeli ještě před vypuknutím druhé světové války, a tak dluh na velkorysé vile přešel na Mariiny rodiče. Část zahladil otcův výdělek z práce v muniční továrně v německém Hannoveru, kde strávil delší čas pravděpodobně jako totálně nasazený, a dalším dílem se přičinila maminka, která patro domu pronajímala mladým mužům od Bati.
V nově vystavěné moderní moravské metropoli Maria absolvovala první stupeň na Masarykově pokusné škole a pak pokračovala na cizojazyčnou měšťanku. Na zahradě vily posazené ve svahu s rozhledem na Zlín ji otec učil střílet ze vzduchovky, jedné z mnoha zbraní, které vlastnil. „Otec dělal krásné pažby, mě to velice zajímalo, tak jsem mu asistovala, sem tam jsem mu s něčím pomohla. Učil mě rozebírat zbraň. Se vzduchovkou jsem se velice kamarádila,“ vzpomíná Maria Čachová. „Když se blížila válka, tak tatínek vykopal velikou jámu na zahradě a zbraně, které měl, ošetřil vazelínou a zabalil do látky a voskového papíru a zakopal je vedle trativodu. Když válka skončila, tak je vykopal, a protože byl odborník, tak je stačilo jen poutírat a byly k potřebě. Měl asi čtyři nebo pět pistolí a stejný počet dlouhých pušek,“ vypráví.
V době druhé světové války, po bombardování Hannoveru se otec najednou objevil doma. Až do osvobození se před úřady skrýval a stal se spolupracovníkem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky na Zlínsku. Na starost nedostal nic jiného než zbraně. O svém zapojení do protinacistického odboje se rodině pochopitelně nezmiňoval, přesto si Maria vybavuje jednu příhodu, se kterou se jim svěřil. Tatínek vlezl do garáže jednoho z členů gestapa, který bydlel nedaleko nich ve vile obuvníka Františka Štěpánka. „Vyslýchal lidi a posílal je do koncentráků. Byl to velice nebezpečný člověk, ale jeho jméno si už nevybavím. Tatínek se jednou rozhodl, že neodjede do kanceláře. V noci se tam vloupal a propíchal mu všechny gumy. To byla jediná věc, co nám tatínek řekl, jinak jsme nevěděly, jaké sabotáže prováděli,“ říká. V květnových dnech roku 1945 se otec také podílel na osvobození Zlína.
„Byl to hrozně hodný člověk. Takový, který každému pomohl, co mohl udělat, udělal. Nás děti a maminku si velice opečovával. Když se nešlo do práce nebo byl svátek, tak tatínek vstal první a nachystal snídani, vyčistil všem boty a teprve potom šel budit maminku. Velice měl rád psy, byl taky nimrod, chodil na hony. S přáteli měl pronajatý revír, o který se starali. Vykládal nám, četl nám pohádky. Pamatuju si, že už jsem byla dospělá a velice často, když s maminkou seděli v kuchyni a něco vykládali, jsem si mu sedala na klín, a velice byl rád, že jsem tak blízko u něho. Byl to milý člověk a nikdy jsem ho neslyšela, že by zvýšil hlas, že by na nás křičel, to nikdy,“ vzpomíná Maria Čachová.
Po válce se už otec k armádě nevrátil. Roku 1938 z ní kvůli potížím se sluchem dobrovolně odešel. Pracoval pak ve Svitu a informace o výrobě ve znárodněném podniku začal poskytovat československé exilové zpravodajské službě, kterou v Německu vedl major František Bogataj. Markéta Bártová k tomu ve svém článku věnujícím se Štěpánu Hovorkovi ve sborníku Vyjádření úcty a vděčnosti (vydané r. 2017) na str. 157 píše: „Podle všeho se Hovorka do odboje proti komunismu zapojil v prosinci 1948, kdy ho jeho přítel a kolega z národního podniku SVIT Gottwaldov František Kučera představil Štěpánu Gavendovi, v té době již činnému spolupracovníkovi československého zahraničního odboje. Gavenda úspěšně převáděl čs. občany přes státní hranice a vedle toho plnil různé úkoly zpravodajské povahy. V tomto konkrétním případě šlo o získání informací k výrobě a zaměstnancům v n. p. SVIT i dalších tamních továrnách. Hovorka Gavendovi spolupráci ihned přislíbil. Posléze obdržel patřičné instrukce, jaké zprávy vlastně získávat a jak vybudovat tzv. mrtvou schránku, která byla určena pro bezpečné předávání zpráv. Mimo to mu bylo přiděleno krycí jméno ‚Baste‘ (používána i značka ‚Basteho‘) a šifrovací klíč, podle něhož měl zprávu vždy zašifrovat. Vybudoval rovněž několik mrtvých schránek, jednu z nich umístil přímo v Gottwaldově (Zlín), v místech pod mostem přes potok Januštice. Mimo to předával Gavendovi zprávy i osobně, později do další mrtvé schránky, zbudované v Plzni. Pro Gavendu také dokázal opatřit několik zbraní a větší množství nábojů. Gavenda dopravil za hranice Hovorkovy zprávy, obsahující informace o výrobě a exportu v n. p. SVIT, a zbraněmi vybavil některé ze svých spolupracovníků v ČSR.“
O ničem z výše popsaného neměly jeho dcery pochopitelně ani tušení. Je otázkou, do jaké míry byla o věci informována maminka pamětnice. „Tatínek nikdy o nikom nemluvil, protože říkal, že když nic nevíme, nemůžeme nic prozradit,“ říká. Otcovo spojení s legendárním kurýrem Štěpánem Gavendou se ale pro něj stalo osudovým. Gavenda, rodák z Vizovic, ve službách CIC (kontrašpionážní sbor zpravodajské služby armády USA) opakovaně pronikal ze západního Německa do totalitou sevřeného Československa a po zatčení roku 1950 jen o vlásek unikl trestu smrti. Z vězení v Leopoldově se prokopal na svobodu, znovu se prosmýkl na Západ a ve zpravodajské činnosti pokračoval dál až do svého druhého zatčení, po kterém byl jako nenapravitelný a nebezpečný živel roku 1954 na Pankráci popraven. Životní cesta Štěpána Hovorky skončila 1. prosince 1949 v Pečkách.
Příběh Mariina otce je příběhem velké odvahy, vůle a víry. Řada detailů z jeho krátkého zapojení do protikomunistického odboje svědčí o jeho opatrnosti i o tom, že ctil pravidla konspirace a počínal si obezřetně a předvídavě. Už 1. srpna 1949, když doprovázel Štěpána Gavendu vlakem do Prahy, odvrátil své zatčení tím, že vystoupil z jiného vagónu. Když viděl, že ke Gavendovi přistoupili dva muži, povedlo se mu rychle zmizet v davu, odcestovat domů a následně varovat síť odbojářů v tehdejším Gottwaldově. Několik měsíců se mu dařilo skrývat a nemalou zásluhu na tom měla i maminka pamětnice.
V pozadí zatčení Štěpána Gavendy i násilné smrti Štěpána Hovorky stojí osoba dvojitého agenta Oldřicha Miholy s krycím jménem Zmetek. Podrobně se jeho cestě do služeb 2. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany a CIC věnuje výše zmiňovaná Markéta Bártová (v článku ZMETEK ve službách komunistického bezpečnostního aparátu. Příběh agenta Oldřicha Miholy a jeho obětí, Sborník ABS 16/2018). Byl to právě on, kdo zásadním způsobem přispěl k zatčení Gavendy, a ačkoliv se akce StB v Pečkách 1. prosince 1949 neúčastnil, sehrál v životě Štěpána Hovorky osudový part. Miholu vyslal z Německa s varováním pro Hovorku sám František Bogataj, který Miholovi tehdy ještě důvěřoval, a následně díky informacím agenta Zmetka byl zatčen Gavendův spolupracovník Milan Krajčovič, který pod tíhou výslechů prozradil místo mrtvé schránky a předpokládané datum setkání Hovorky, pečeckého faráře Františka Vágnera a průvodce jejich ilegální cesty do zahraničí.
Po Gavendově zatčení na pražském hlavním nádraží se Štěpán Hovorka vrátil domů. Jelikož i jeho identita byla StB známa díky informacím agenta Zmetka, netrvalo dlouho a u branky vily Na Výsluní se objevili dva muži v civilu. Přítomným ženám – mamince, Marii a Ludmile se představili jako přátelé otce s tím, že jelikož není doma, počkají na něj. Lila, tehdy dvacetiletá Mariina sestra, si všimla, že jeden z mužů je ozbrojen a rozhodla se otce varovat. „Chtěla jet na kole podívat se po Zlíně, ale jak si pro něj šla, jeden z mužů řekl: ‚Dejte to kolo do kůlny, nikdo nikam nesmí.‘ Seděli a čekali až do tmy, my jsme si dělaly svoje,“ vypráví. Jen díky smluvenému znamení, kterým byly peřiny v okně, nedošlo už tehdy k otcovu zadržení příslušníky tajné policie. Azyl nalezl Štěpán Hovorka u člena odboje, vedoucího nedalekých potravin, který se stal prostředníkem v jeho komunikaci s rodinou. „Maminka vždycky donesla věci pro otce do obchodu a věděly jsme, že je o něj postaráno. Jednou měla přinést pistoli, dala ji do tašky a na ni vratné lahve a šla. Když přišla pod kopec, frk, zastavilo před ní auto a z něj vystoupili policajti a že: ‚Jedeme k vám!‘ Odpověděla: ‚Já k vám taky jedu!‘ Maminka tedy byla velice pohotová. – ‚A co?‘ Ukázala jim, co měla v tašce. ‚Našla jsem to na půdě!‘ Tak to zahrála…,“ vypráví hrdě pamětnice.
Měsíce nejistoty plynuly a během času se otec nakonec úspěšně přesunul z tehdejšího Gottwaldova do svého rodiště. Společně s knězem, vedoucím odbojové skupiny v Pečkách a okolí, Františkem Vágnerem, měli zmizet do zahraničí. „Najednou – večer jsme vykoupali a nakrmili Ylonku – a někdo zaklepal v kuchyni na okno. Manžel se šel podívat, otevřel a tatínek skočil dovnitř a řekl: ‚Jdu se s vámi rozloučit, protože se podařilo najít cestu a budeme příští týden odcházet do Německa. Bude asi trvat dlouho, než se uvidíme, tak jsem se na vás přišel ještě naposledy podívat.‘ Vzal Ylonku do náruče, celou dobu s ní chodil a choval ji, povídal si s ní. Manžel šel pro maminku, přišla dolů. On se jí ptal, jestli nechce odejít s ním. Maminka říkala, že by hrozně ráda, ale že se na to necítí, že mi chce pomáhat s dítětem, že nemá odvahu. Říkal: ‚Nevadí, pár roků vydržíme a pak se zase uvidíme.‘“
Otcova nečekaná návštěva a zpráva o možnosti odejít z republiky přinesla novou naději. „My jsme si pak za dva za tři dny říkali, že už se chystá, za týden jsme si říkali, že už je v Německu a jak bude moct, tak nám dodá zprávu. Ale dopadlo to špatně.“
1. prosince 1949 došlo v Pečkách k přestřelce, která se pro Štěpána Hovorku stala osudovou. Na základě vynucené výpovědi Milana Krajčoviče se StB připravila a místo u mostu v Pečkách, kde Hovorka obsluhoval mrtvou schránku, obklíčila. Detailní popis lze najít v hlášení tajné policie z 2. prosince 1949 (součást studie Sborníku ABS 16/2018), kde se o zastřeleném muži mluví jako o Štěpánu Hovorkovi a uprchlém knězi, kterému Hovorka zachránil život a poskytl čas k útěku, jako o Františku Vágnerovi. Na základě tohoto hlášení lze tedy tvrdit, že StB totožnost obou mužů znala. Přesto se zprávu o smrti Štěpána Hovorky dozvěděla rodina až za několik dní a navíc od jeho sestry z Peček. „Maminka jela rychle do Peček na policii. Tam se k ní velice špatně chovali a řekli jí, ať jede honem rychle zpátky do Zlína, nebo ji zavřou, že mají s naší rodinou špatné zkušenosti. Tvrdili, že žádný Štěpán Hovorka nebyl zastřelen, tak se šla podívat na hřbitov, ale hrobník jí řekl, že ji do márnice nesmí pustit. Uprosila ho a tatínka samozřejmě poznala, i když měl knírek. Od hrobníka se dozvěděla, že měl falešné doklady. Později jsme zjistili, že byly na jméno František Procházka,“ dodává pamětnice.
Úmrtní list obdržela Evženie Hovorková až za víc než půl roku po smrti svého manžela. Pohřben byl bez přítomnosti veřejnosti na pečeckém hřbitově.
Záhy po smrti Štěpána Hovorky se rozjelo jak zatýkání členů jeho rodiny v Pečkách, tak i série vyhazovů ze zaměstnání na Moravě. O místo přišel Mariin manžel Jan Čacha, který působil jako právník úřadu práce v Gottwaldově. Na hodinu musela z kanceláře odejít i Mariina sestra Ludmila a vyhozen byl i její manžel Ljuboš Klinkovský, který stejně jako Jan mohl posléze vykonávat jen nekvalifikovanou nádeničinu. Obě mladé rodiny se několik let potýkaly s nesnázemi – po mateřské dovolené s dcerou Ylonou se Marie nemohla vrátit na své předchozí místo na úřadu práce a špatný kádrový profil se propsal až do složek jejich dětí, obě vnučky Evženie Hovorkové nesměly studovat preferované školy.
Na příběh Štěpána Hovorky se ale nezapomnělo. Roku 2014 převzala z rukou tehdejšího ministra obrany Martina Stropnického Mariina neteř Eva Orthöfer čestný odznak pro příbuzné příslušníků třetího odboje. Štěpánu Hovorkovi se dostalo důstojného spočinutí v rodinném hrobě a také náhrobku, který od roku 2022 doplňuje žulový pilíř obsahující symbolickou mrtvou schránku složenou z mosazných desek s motivem mostu (dle návrhu architekta Jana Dršky). Vznik památníku připomínajícího Hovorkův osud a dramatické události sklonku roku 1949 inicioval historik Michal Louč společně s pečeckým kronikářem Janem Karbusem a zastupitelem města Pečky Tomášem Vodičkou.
Na výročí smrti Štěpána Hovorky 1. prosince 2022 byla před vilou v ulici Na Výsluní instalována za účasti obou dcer i vnuček Štěpána Hovorky pamětní deska Poslední adresa. Osudu zastřeleného protikomunistického odbojáře se ve své badatelské práci věnuje i výše zmíněný Michal Louč a Jaroslav Rokoský z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)