Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Halyna Čabanová (* 1952)

• narozena 8. července 1952 v Lucku na západní Ukrajině

• otec ukrajinský vlastenec, matka Češka

• po střední škole nastoupila ke studiu ekonomie na Lvovské univerzitě

• po vystudování pracovala ve lvovském výpočetním středisku

• díky znalosti českého jazyka si přivydělávala jako průvodkyně československých turistů

• spolu s turisty navštívila mimo jiné i letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980

• po rozpadu Sovětského svazu nastoupila na pozici účetní

• podporovala takzvanou oranžovou revoluci roku 2004, respektive hnutí Euromajdan v roce 2014

• členka krajanského spolku Česká beseda

• v lednu 2018 žila ve Lvově

Halyna Čabanová se narodila 8. července 1952 v Lucku na západní Ukrajině v rodině učitele. Matka byla Češka z Rovenské oblasti, otec Ukrajinec. Maminka pamětnice vyrůstala spolu s rodiči v převážně polské vesnici v dnešní Rovenské oblasti, i proto se v roce 1947 nezúčastnili organizovaného přesunu volyňských Čechů zpět do Československa.

Tatínek Halyny pocházel z Volyně. Potom, co bylo toto původně polské území obsazeno v roce 1939 Sovětským svazem, musel kvůli svým vlasteneckým postojům čelit represím ze strany stalinského režimu. „Ještě před válkou tatínkovi řekli, že ho odvezou na Ural a že tam bude cvičit kvůli mobilizaci. Nakonec je ale odvezli na Sibiř, kde museli kácet stromy. Otec naštěstí uměl šít, tak se stal krejčím a to ho zachránilo,“ popisuje nelehkou rodinnou historii pamětnice. 

I díky svému umění a notné dávce štěstí se otec Halyny nakonec dostal zpátky na Ukrajinu, kde se seznámil s dcerou svého učitele, Halyninou maminkou. Otec pracoval celý život jako učitel anglického jazyka, maminka byla dětskou zdravotní sestrou. Kromě Halyny se rodičům později narodila ještě jedna dcera. Doma se mluvilo ukrajinsky a polsky, protože maminka vyrůstala v polské vesnici. Češtinu znala paní Halyna zejména od svojí prababičky a pak z písniček a vyprávění.

Rodinnou atmosféru popisuje paní Halyna jako láskyplnou a na rodiče vzpomíná jako na nesmírně obětavé a hodné lidi. Otcova otevřená a rebelská povaha mu ovšem přinášela řadu problémů i po návratu ze Sibiře. Halyna Čabanová to dokládá jednou z raných historek ze svého dětství: „Pamatuji se, že jsme jeli autobusem, kde jel i malý chlapec s matkou. Na klopě měl pionýrský odznak. Otec to nemohl vydržet a hned se ho šel zeptat, proč má takový odznak a ať ho hned sundá. Pak si otce zvala KGB na výslechy.“

Československá „sabotáž“

Rodina vyrůstala spíše ve skromnějších poměrech v historickém městě Luck. I rodiny Čabanových se všem dotýkala řada klíčových historických událostí. V době vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo Halyně 17 let. Invaze znamenala velkou ránu především pro její matku, která pocházela z české rodiny. Jak pamětnice vzpomíná, už v té době se sovětskou společností šířily řady mýtů a dnes nechvalně proslulých fake news.

„Lidé začali říkat, že Češi vždycky chtěli něčím ublížit Sovětskému svazu. Když vyráběli obuv, tak že ta obuv byla partyzánská, že tam prý dávali nějaké prášky dovnitř pod tu podrážku, že prý někdo dokonce odlepil podrážku a tam prý byly nějaké pilulky nebo prášky a že prý chtěli zničit zdraví sovětských občanů,“ popisuje jeden z bizarních mýtů pamětnice.

Jako vynikající studentka začala Halyna po jedenáctiletce studovat ekonomii ve Lvově. „To, co nás učili, ale bylo velice vzdálené realitě. Ekonomie jako taková v Sovětském svazu vlastně neexistovala. Já sama jsem to vlastně ani nikdy nedělala.“ Třebaže pamětnice strávila značnou část svého mládí v době totalitní vlády Leonida Brežněva, připomíná, že přímo ve Lvově panovala ve srovnání s jinými místy tehdejšího Sovětského svazu relativní svoboda. „Možná to bylo způsobené tím, že ti banderovci se tady drželi celkem dlouho. Halyčané jsou tvrdé nátury a vždycky se tady udržela taková zvláštní specifická atmosféra.“ Po absolutoriu nastoupila Halyna Čabanová do výpočetního střediska ve lvovském závodě.

Na moskevské olympiádě

Halyna Čabanová byla vychovávána dvojjazyčně – matka na ni mluvila většinou polsky, protože žila v polské vesnici, otec ukrajinsky. Vztah k české kultuře si udržovala pouze díky řadě písniček, které znala právě od maminky. Kromě toho jim otec, vášnivý čtenář, pravidelně četl Švejka – toho ovšem v ukrajinštině. Pořádně česky se pamětnice naučila paradoxně až díky letním olympijským hrám v Moskvě v roce 1980. Její cesta k dobré znalosti češtiny byla ovšem dost strastiplná. „Já jsem se chtěla naučit konečně pořádně česky. Snažila jsem se učit sama, koupila jsem si knihu, ale moc mi to... Nebylo to ono. Později jsem se dozvěděla, že při krajském oddělení Komsomolu existuje organizace Sputnik a že se tam vyučuje český jazyk. Musela jsem se ale stát členem Komsomolu a přinést reference z podniku,“ popisuje složité začátky pamětnice.

Během letních olympijských her v Moskvě v roce1980, kam Halyna Čabanová odjela jako průvodkyně československých turistů, se chtěl sovětský režim prezentovat před celým světem v tom nejlepším světle. Pompéznosti her přitom nezabránil ani bojkot ze strany západních států kvůli sovětské invazi do Afghánistánu o rok dříve. Ve snaze předvést se se tak z Moskvy v jistém směru stala jakási Potěmkinova vesnice. „V obchodech bylo zboží, které jinak nebylo k dostání, do Moskvy se tak snažila dostat spousta lidí jenom za nákupy.“

Kromě náročné práce průvodkyně si Halyna našla čas navštívit i některé sportovní disciplíny. „Viděla jsem atletiku, veslování, musela jsem se kvůli tomu naučit spoustu sportovních termínů v českém jazyce. Navíc se vše pořád kontrolovalo. Od parkoviště před stadionem Lužniki až na tribunu nás čekalo pět kontrol. Pokud jel někdo metrem, tak těch kontrol bylo dokonce sedm,“ vzpomíná na moskevské olympijské klání pamětnice.

Krátce po moskevské olympiádě se pamětnice seznámila se svým mužem, inženýrem. Svatba v kostele proběhla kvůli komunistickému režimu v utajení. „My jsme to chtěli udělat tak, aby se to nikdo nedozvěděl. Nejdříve byl obřad v malém kostelíku na poli a pak byl oficiální obřad na úřadě. Stejně tak jsem dala později pokřtít starší dceru tajně,“ vzpomíná Halyna Čabanová.

Manželům se narodily dvě děti. S první dcerou byla paní Halyna těhotná právě v době výbuchu černobylské jaderné elektrárny. I v tomto případě se projevila zvrácenost a rigidita sovětského režimu. „O výbuchu Černobylu jsem se dozvěděla dost brzy. Můj otec poslouchal zahraniční rozhlasy a zatelefonoval mi to. Lhalo se ale všude. V Kyjevě dokonce nutili přes to všechno lidi jít na pochod Prvního máje. A taky jeli nějaký blbci na kole Závod míru,“ připomíná absurditu doby pamětnice.

Měla jsem dojem, že nás Rusko nikdy nepustí

Druhá polovina osmdesátých let znamenala mimo jiné nástup Michaila Gorbačova. Změny politiky si všimla i pamětnice. Ze začátku byla k novému tajemníkovi komunistické strany skeptická. „Nejdřív jsme měli pocit, že lže. Nevěřili jsme mu, protože Chruščov a ti další nám taky slibovali, že budeme žít v komunismu. Byla to lež. Potom jsem ale pochopila, že se opravdu něco mění. Nechápala jsem ale, proč ty změny dělá. Pak jsem přišla na to, že je to z ekonomických důvodů.“

Jako ukrajinská vlastenka Halyna Čabanová rozpad Sovětského svazu v roce 1991 přivítala. Zároveň to pro ni bylo překvapení. „Měla jsem dojem, že nás Rusko prostě nikdy nepustí. Naštěstí se toho dožil můj otec. Byl v kontaktu s banderovci a ani oni nevěřili, že nás Rusko pustí.“

Ekonomická stagnace země v devadesátých letech dopadla i na rodinu pamětnice. „Naše výpočetní středisko bylo zrušeno a lidé propuštěni… po konci rodičovské jsem si navíc uvědomila, že už ve výpočetním středisku dělat nemůžu, protože ty staré sovětské počítače se už nepoužívaly a lidé místo toho používají osobní počítače – a ty jsem neznala.“ Teprve později se Halyně Čabanové podařilo získat práci jako účetní. Dnes pracuje jako samostatná účetní pro několik restauračních zařízení ve Lvově.

Krajanská stopa na Haliči

Češi žijí na Haliči od devatenáctého století. K masovým organizovaným přesunům tu tak jako v sousední Volyni nedocházelo, přesto zde zůstává česká stopa dodnes výrazná. Naši krajané zde přežili jak nadvládu Rakouska-Uherska, Polska, nacistickou okupaci, tak i začlenění do Sovětského svazu. Totalitní režim ovšem jakékoliv sdružování na základě etnicity viděl nerad. „Krajanský spolek se obnovil v roce 1993, až po rozpadu Sovětského svazu, dříve to nešlo. Já jsem přišla až o dva roky později,“ vzpomíná na oživení krajanských aktivit pamětnice. Dnes je Halyna aktivní členkou krajanského spolku Česká beseda, podílí se na řadě kulturních a společenských akcí.

Takzvanou oranžovou revoluci v roce 2004 i události na Majdanu o deset let později Halyna Čabanová podporovala. Oranžové revoluce se tehdy aktivně zúčastnila její dcera. Přestože, jak přiznává, o ni měla obrovský strach, byly podle Halyny obě dějinné události pro budoucnost země klíčové: „Majdan se postavil proti Janukovyčovi, který okrádal celý stát. Kdyby nebylo Majdanu, tak už není Ukrajina. Na Majdanu byli lidé ochotni bojovat a umírat za Ukrajinu.“ I přes problémy, kterým její země v současné době (rozhovor byl pořízen v roce 2017) čelí, jako je válka na výhodě země, anektovaný Krym a jen pomalu postupující reformy, má pamětnice o dalším směřování jasno. „Chci, aby byla Ukrajina v Evropské unii a v NATO.“ Halyna Čabanová dnes žije ve Lvově, je matkou dvou dcer a babičkou malé vnučky.