Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hubert Bystřičan (* 1942)

• narozen 25. září 1942 ve Frýdku

• dětství prožil v Moravskoslezských Beskydech

• v letech 1963–1968 studoval na VŠE v Praze

• během studia často vyjížděl na zahraniční výměnné pobyty a brigády

• na zájezdu v Kazachstánu 1967 se seznámil s Janem Palachem, stali se z nich přátelé

• těsně po Palachově upálení od něj obdržel pohled, kvůli němuž se o něj začala zajímat StB

• v letech 1968–1992 pracoval v n. p. Kablo Kladno

• zasloužil se o instalaci pamětní desky Janu Palachovi na VŠE 2019

„Ahoj, Huberte. Z města nad Vltavou ti šle pozdrav Tvůj Hus.“ Pohled s těmito slovy zastihl Huberta Bystřičana v lednu 1969 v podniku Kablo Kladno, kde v té době pracoval. Těsně před smrtí mu jej poslal Jan Palach, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Hubertův kamarád, který se 16. ledna 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci Československa a nastupující normalizaci.

S Janem Palachem se Hubert Bystřičan seznámil v roce 1967 na mezinárodní studentské brigádě v Kazachstánu. Hubert Bystřičan tehdy studoval předposlední ročník Vysoké školy ekonomické v Praze a vzhledem ke svým zkušenostem byl zvolen vedoucím zájezdu. Jan Palach byl studentem prvního ročníku na VŠE. Hubert Bystřičan na něj vzpomíná jako na „úplně normálního fajn kluka“: „Nikdy se nesnažil dostat se dopředu, držel se spíše v pozadí, poslouchal, nikomu neskákal do řeči. Vášnivě diskutoval, ale vždy si nejprve vyslechl argumenty druhých.“

Spřátelili se a vídali se i po návratu do Prahy. Následující rok nabídl pamětník Palachovi organizaci dalšího zájezdu do SSSR, a protože se osvědčil, zařídil mu poté účast na brigádě ve Francii. To už se psal říjen 1968 a Československo bylo čerstvě obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. Naposledy se setkali v listopadu 1968 na studentské stávce na filozofické fakultě, kam Jan Palach přestoupil po dvou letech studia na VŠE. Domluvili se, že spolu stráví silvestra na koleji, to se nakonec neuskutečnilo. „Napsal mi, že by se se mnou potřeboval setkat, tak jsem za ním jel na kolej, ale nenašel jsem ho tam. Potom už se neozval,“ vzpomíná Hubert Bystřičan a dodává: „Mám takový pocit, že už se po Vánocích rozhodl a nechtěl do toho nikoho zatahovat. Možná, že bych ho ještě přesvědčil.“

Partyzánský bunkr málem přivedl otce do nesnází

Hubert Bystřičan se narodil 25. září 1942 ve Frýdku jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Otec Josef byl hajný, matka Markéta pracovala v administrativě. Díky otcovu zaměstnání prožil dětství na různých hájovnách v prostředí Moravskoslezských Beskyd. Za války bydlela rodina v obci Morávka. V katastru obce se nachází hora Malý Travný, kde si partyzáni za podpory místních občanů zbudovali mohutný bunkr. Ten byl v prosinci 1944 vyzrazen a v přestřelce zničen německými vojáky. Za pomoc partyzánům pak nacisté popravili několik občanů Morávky. V nebezpečí se ocitl i Josef Bystřičan. „Jako hajný měl otec ten bunkr Němcům oznámit, tak z toho měl problémy. Nakonec se z toho nějak dostal,“ vzpomíná Hubert Bystřičan.

Po válce se Bystřičanovi několikrát stěhovali. Ač byl malý Hubert pokřtěn, do kostela nikdy nechodili, nejspíš i proto, že oba rodiče byli přesvědčení členové KSČ. Zejména otec zůstal konzervativním komunistou celý svůj život a pamětník vzpomíná, jak se např. v roce 1968 názorově rozcházeli. Přesto se komunistická ideologie v jeho výchově nikterak neprojevila. Po dokončení povinné školní docházky pokračoval Hubert na střední ekonomickou školu v Českém Těšíně, kterou úspěšně absolvoval v roce 1961. Zřejmě kvůli administrativním komplikacím nebyl přijat na vysokou školu dopravní v Žilině, a musel tedy nastoupit povinnou dvouletou vojenskou službu.

Tu absolvoval v letech 1961–1963 nejprve ve Vyškově a poté u výsadkářů v Holešově, kde byli připravováni na diverzní činnosti. Na vojnu má Hubert Bystřičan dobré vzpomínky, výsadkáři měli tehdy v armádě privilegované postavení a důstojníci se k vojákům chovali slušně. Na obligátní politická školení dnes vzpomíná s úsměvem: „Měli jsme z toho spíš srandu.“

První semestr kopal kanály

Po vojně byl Hubert Bystřičan v roce 1963 přijat ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze. První semestr ho namísto přednášek čekala práce na stavbě v Záluží u Mostu, kam byli studenti posíláni, aby se před zahájením studia „sžili s dělnickou třídou“. Vzhledem k tomu, že se Hubertovi rodiče starali o jeho mladší sourozence, nechtěl, aby ho nadále finančně podporovali. Přihlásil se proto na stipendium do n. p. Kablo Kladno, kde po škole nastoupil do zaměstnání.

Šedesátá léta dodnes vnímá jako jedno z nejpříznivějších období pro vysokoškolské studium. Politické uvolnění se výrazně projevilo i ve výuce, na přednáškách se opět začínalo hovořit o nemarxistických ekonomických teoriích. Hubertovými učiteli byly mj. i takové významné osobnosti tehdejších ekonomických reforem jako Ota Šik nebo pozdější ministr školství Vladimír Kadlec. Pamětník vzpomíná i na pulzující kulturní život v Praze, návštěvy divadel a koncertů.

Palach byl diskutér

Uvolněné ovzduší nové dekády znamenalo pro studenty také možnost více cestovat do zahraničí, čehož Hubert Bystřičan několikrát využil. Poprvé vyrazil v roce 1965 na studijní pobyt do Bělehradu. Následující rok se zúčastnil studentské brigády v Kazachstánu (tehdy součást SSSR), kde pracoval na stavbě domů pro nové obyvatele celin, neobdělávaných stepí, které komunisté rozorávali ve snaze využít je jako zemědělskou půdu.

V roce 1967 vyjel do Kazachstánu podruhé, tentokrát již jako vedoucí skupiny, která zde měla pracovat na stavbě továrny na zpracování kuřat. Práce byla namáhavá a brigádníci často neměli ani základní ochranné pomůcky. Pamětník vzpomíná, že namísto krumpáčů měli k dispozici pouze ocelové tyče. Špatné pracovní podmínky, monstrózní plýtvání a neúcta k lidem mu poskytly skutečný obrázek o životě v SSSR. 

Hubert Bystřičan si dále vybavuje přítomnost Poláků a povolžských Němců, kteří byli po obsazení východní poloviny Polska Sovětským svazem v roce 1939 násilně přesídleni do odlehlých oblastí SSSR, kde směli pracovat pouze manuálně. V Taškentu se dal do řeči s holičkou původem ze Slezské Ostravy, která sem byla deportována v roce 1939 spolu se svým strýcem a tetou z Ukrajiny, u nichž trávila prázdniny. Teta transport nepřežila. „Domů už ji nikdy nepustili,“ vzpomíná na smutný rozhovor.

Jedním z účastníků zájezdu do Kazachstánu v roce 1967 byl i Jan Palach, s nímž se Hubert Bystřičan spřátelil. V táboře denně probíhaly mezi studenty z různých zemí vášnivé diskuze, jichž se Jan Palach účastnil. „My jsme mu říkali diskutér. Uměl dobře rusky a neustále vyhledával diskuze, bavili jsme se o všem možném i s ruskými studenty.“ Na druhou stranu prý byl velmi introvertní a na fotografiích a záběrech ze zájezdu se vyskytuje minimálně.

O invazi se dozvěděl ve Francii

Pražské jaro 1968 přivítal Hubert Bystřičan s nadšením. Se spolužáky se účastnili různých akcí a mítinků a podporovali obrodný proces ve společnosti. Věřili, že komunismus je možné zreformovat. Podle  jeho slov k tomu výrazně přispěla i zkušenost se životem v SSSR: „Věděli jsme, že tohle u nás nechceme, proto jsme ten rok 68 tak vítali.“

Pamětník na škole organizoval další zahraniční výjezdy. V létě 1968 požádal Jana Palacha o vedení zájezdu do Leningradu, jehož se sám již nezúčastnil. Jan Palach souhlasil. Když se s ním Hubert Bystřičan po návratu setkal, bylo už Československo okupováno vojsky pěti států Varšavské smlouvy. V Leningradu byl prý Jan Palach svědkem všudypřítomné propagandy o kontrarevoluci v Československu.

Zpráva o invazi zastihla Huberta Bystřičana na brigádě ve Francii. Po dlouhém váhání se na konci září vrátil domů a již jako absolvent VŠE ihned nastoupil do kladenské Kablovky. Ještě předtím zařídil Janu Palachovi brigádu na vinobraní ve Francii, jíž se Palach zúčastnil v říjnu 1968. Z Francie se prý vrátil nadšený: „Říkal, že je domluvený s majitelem vinohradu, že příští rok pojede znovu. Jsem přesvědčen, že v té době ještě vůbec neuvažoval o tom, že se upálí,“ vzpomíná Hubert Bystřičan na jedno z posledních setkání s Janem Palachem.

 Chtěli vědět, jestli není pochodeň č. 2

Kolem Vánoc 1968 poslal Hubertovi Jan Palach dopis, v němž ho žádal o setkání na koleji. Tam už ho ale pamětník nezastihl. O jeho upálení se dozvěděl z televize. V téže době přišel Hubertu Bystřičanovi do práce již zmiňovaný pohled od Jana Palacha. Následující den si pro pamětníka přijela Státní bezpečnost. „Odvezli mě do Prahy do Bartolomějské k výslechu. Nejvíc je zajímalo, jestli náhodou nejsem pochodeň č. 2. Strašně se báli, aby se neupálil někdo další.“

Na pracovišti zpočátku neměl žádné problémy. Jelikož nebyl v KSČ, stranické prověrky se ho nedotkly a na začátku 70. let mu dokonce na základě vynikající diplomové práce byla nabídnuta aspirantura. Ředitel podniku souhlasil, okresní výbor KSČ ovšem žádost zamítl. „Řekli mi, že nepotřebují, aby takoví lidé jako já studovali za dělnické peníze.“ Zda nepovolení aspirantury souviselo s jeho přátelstvím s Janem Palachem a problémy s StB, Hubert Bystřičan neví, domnívá se ale, že pravým důvodem byla spíše skutečnost, že se na pracovišti nijak netajil svým odmítavým postojem k okupaci.

V Kablovce pracoval pamětník na různých pozicích až do roku 1992. V roce 1978 jeho mladší bratr emigroval na Západ, kvůli čemuž se Hubert Bystřičan opět ocitl v hledáčku StB a na pracovišti byl různě omezován, nemohl např. změnit zaměstnání. Přesto postupně zastával i vyšší pozice.

V lednu 1989 intenzivně sledoval události Palachova týdne, i když se demonstrací přímo neúčastnil. Sametovou revoluci přivítal s nadšením. Na začátku 90. let se mu v kladenské Kablovce podařilo zkonstruovat malý PC, na který z obrovského firemního počítače převedl celý kalkulační systém. Od roku 1992 až do odchodu do penze pracoval na pražském letišti jako ekonom.

Z iniciativy Huberta Bystřičana a dalších účastníků brigády v Kazachstánu bylo v roce 2019 v prostorách VŠE odhaleno pietní místo s plastikou Jana Palacha a také pamětní deska na koleji na Jarově, kde Jan Palach v době svých studií bydlel. Dodnes se někdejší Palachovi spolužáci a přátelé scházejí a vzpomínají. V době natáčení (2022) žil Hubert Bystřičan v Kladně.