Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Byron (* 1950)

• narozena 4. listopadu 1950 ve Velkých Opatovicích

• otec byl v 50. letech odsouzen na 10 měsíců do TNP (Tábor nucených prací)

• bratr František katolický kněz, jezuita, politický vězeň, disident

• v roce 1968 vycestovala na pozvání do Anglie

• po invazi vojsk VS (Varšavské smlouvy) zůstala rok v zahraničí

• v roce 1969 se vdala v Československu za Johna Westlake a odstěhovali se do Anglie

• při návštěvách Československa pašovala zakázanou literaturu

• v 70. letech pomohla za dramatických okolností k emigraci bratrovi Vladímírovi a jeho těhotné ženě

• s manželem Johnem měli 10 dětí, v roce 1995 se rozvedli

• po roce 1990 poskytla zázemí pro spoustu mladých lidí z Československa

• v roce 2000 se podruhé vdala za Richarda Byron (1944–2010)

Sama v cizí zemi, bez znalosti jazyka, bez peněz, dokladů. V této těžké životní situaci našla na ulici cennou věc - prodat, nebo odevzdat?  „Já jsem měl takovou zvláštní zkušenost, kdysi jsem ztratil něco moc vzácného, našla to jedna dívka a odevzdala to na policii.“  Je možné se po padesáti letech setkat?

Marie Byron se narodila 4. listopadu 1950 ve Velkých Opatovicích jako nejmladší dítě rodičům Marii a Františkovi Líznovým. Maminka pocházela ze Zakarpatské Ukrajiny, kde se seznámila s budoucím manželem, který tam před válkou sloužil v armádě jako úředník. V roce 1939 území obsadilo Maďarsko a dva mladí lidé se museli rychle rozhodnout pro sňatek a odchod do Československa. Později, když byla Marie v podobné situaci, si na maminku a její rozhodování častokrát vzpomněla.

Jsem na vás velice hrdá

Manželům Líznovým se nejdříve narodili dva synové: Vladimír (1940) a František (1941 - 2021). Tatínek po válce  působil jako tajemník OV ČSL (Okresní výbor Československé strany lidové) a pro své postoje a teologické názory byl v 50. letech odsouzen k 10 měsícům TNP (Tábor nucených prací). Po návratu dostal nabídku ke vstupu do KSČ, kterou kategoricky odmítl, stejně jako jeho žena: „Maminka chtěla dostudovat učitelství, taky přišli s podpisem ke vstupu do strany a ona absolutně odmítla, začala pracovat jako dělnice a osm hodin škrabala rez“, poznamenává k tomu pamětnice a dodává: „Oba rodiče byli nesmírně stateční, když mně bylo asi patnáct, tak za mnou přišel tatínek a řekl: ‚Mně je to strašně líto, ty se nedostaneš na studia a bude to kvůli našim postojům‘. Já jsem s tatínkem měla problém jako snad každé děvče v patnácti letech, ale tehdy jsem řekla, já jsem na vás velice hrdá.“

O své mamince Marie mluví jako o nesmírně pokorné, tiché, poslušné a laskavé široké ukrajinské duši, která prožila několik velkých politických zvratů. Podle jejího vyprávění se snad jen jednou postavila proti svému muži a to po válce v roce 1945, kdy jako představitel politické strany dostal nabídku obývat s rodinou hezkou vilu po vystěhovaných německých obyvatelích: „Tatínek řekl, že se tam musíme jít podívat, tak prý šli a proti nim vycházela žena a měla na sobě ranec těch 20 kilo a strašně plakala, maminka se otočila, odešla a nebyla schopna to přijmout.“  Celá událost měla tragickou dohru, místo Líznů se do vily nastěhovala jiná rodina, kterou dobře znali. Po několika měsících jejich malé dítě srazilo před vilou auto a maminka jako hluboce věřící při vyprávění se slzami v očích poznamenala: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, to by možná mohl být náš Vládík nebo František.“

Svobodný člověk v nesvobodné zemi

Bratr František Lízna byl známý katolický kněz, jezuita, politický vězeň, disident, pracoval s vězni, přihlásil se např. k romské národnosti. Byl poutník a po své cestě do Santiaga de Compostella se uzdravil z pokročilé rakoviny. O svém bratrovi Marie říká: „František byl hrdina, byl zcela samorost, on byl ochoten nést oběti z principu, v mládí ho zformovalo vězení, kde se setkal s lidmi, kteří si protrpěli hrůzy a nezlomilo je to. On byl svobodný člověk v nesvobodné zemi.“ Vypráví i několik dalších vzpomínek na svého bratra, který zemřel v roce 2021 během pandemie Covid 19, například, jak šli spolu navštívit jeho přítele Václava Havla: „To bylo za těžké totality, před bytem seděli dva policajti na štokrdlích kuchyňských a mně to přišlo legrační. Zvonili jsme a oni, že Havel není doma a bratr říká: ségra, policajtům nemůžeme věřit, tak jsme zvonili a zvonili a opravdu doma nebyl. Bratr se jim uklonil a řekl, tak přece někdy říkáte pravdu, no, kdo by si to tenkrát dovolil?“  Po roce 1990, kdy mohl konečně po mnoha letech začít vykonávat svou kněžskou službu, působil krátce v Jezuitském kostele v Brně a jednou po odsloužené mši za ním do sakristie přišel neznámý muž: „Řekl bratrovi, vy mě nepoznáváte? Já jsem soudce, který vás odsoudil a přišel jsem se vám omluvit. Roky po tom toužil, ale nevěděl, kde ho má hledat, šel kolem kostela a uslyšel jeho hlas a řekl si, to je František Lízna, a bratr ho objal,“ s dojetím vypráví Marie.

Dcerou třídního nepřítele

Atmosféru doby 50. let popisuje jako zvláštní pocit, který měla a dodnes nechápe, jak to bylo možné: „Já jsem od samého začátku nějak rozuměla, co je pravda, když nám učitelé něco vykládali, tak člověk instinktivně cítil, co je vpravo, tak je vlevo a jak to mohlo to malé dítě cítit, to nechápu, protože rodiče o politice nemluvili.“ Vzpomíná také na rodiče během maďarských nepokojů v roce 1956: „Byla jsem strašně vyvedená z míry, viděla jsem rodiče, jak sedí u rádia, které bylo rušeno a oba pláčou.“ Sama ještě jako malé dítě zakusila, jaké může mít zařazení rodičů mezi nepřátele státu následky. Ve třídě probíhalo vážení dětí a když sestřička naznala, že Marie Líznová je velice hubená a potřebovala by do ozdravovny, soudružka učitelka rezolutně prohlásila: „Ne, ta nemůže, ona je dcerou třídního nepřítele.“ Až takovým způsobem se dokázali tehdejší mocní mstít rodičům na jejich dětech.

Nebudu se vracet

Koncem 60. let byl její bratr František propuštěný z druhého pobytu ve vězení, tentokrát za pokus o opuštění republiky. Společně si stopli náklaďák, při jízdě seděli na korbě a povídali si. Marie vzpomíná, že to byl možná osudový rozhovor. Bratr jí řekl o článku v Rudém právu, kde psali o folklórním souboru, který nevědomky přivezl z Irska zakázanou literaturu. Jeho to tehdy velmi zaujalo a poslal nenápadné poděkování na uvedenou adresu. Dopis opravdu dorazil ke Karlu Bačíkovi, majiteli několika později znárodněných továren, poválečnému emigrantovi, který založil v Irsku světoznámou továrnu a značku křišťálového skla Waterford Crystal. Častá korespondence vedla k pozvání Františka na návštěvu do Irska. Věděl, že vzhledem ke svým veřejným postojům a nedávnému věznění nedostane povolení od našich úřadů, domluvil proto návštěvu své sestře. V srpnu 1968 Marie vycestovala a během jejího pobytu v Irsku začala okupace Československa vojsky VS (Varšavská smlouva): „Do teď se divím, že ti Rusi byli tak blbí a udělali invazi v srpnu, kdyby to udělali v září, tak ti studenti by se jim vrátili,“ popisuje s úsměvem a dodává: „Došlo k velkému rozhodnutí, že se nebudu absolutně vracet.“

Zapalovač Dunhill

Několik týdnů zůstala u Bačíků, kde se o ni dobře starali. Nechtěla jim být na obtíž, proto odjela na domluvenou adresu do Londýna, kam bohužel díky krádeži veškerých dokladů a peněz nikdy nedorazila. Ocitla se sama v Londýně bez znalosti jazyka a jakýchkoli kontaktů a prostředků. Po noci strávené na policejní stanici se dostala jako pomocná síla k paní von Etzdof, která před válkou utekla z Vídně. Výplatu měla dostávat jednou týdně, ale z čeho žít, než bude ta první?  „Bylo to kousek od Hyde Parku, tak jsem si řekla, že lidé budou ležet na sluníčku a nějaké ty peníze se jim vykutálí a taky to tak bylo,“ popisuje těžké začátky Marie a přidává jednu velice osobní vzpomínku jako vystřiženou z hollywoodského filmu: „Našla jsem tam stříbrný zapalovač Dunhill, to byla drahá značka, stříbro, bylo to těžký.“  Chvíli přemýšlela o jeho prodeji, peníze nutně potřebovala, ale nakonec nález odnesla na policejní stanici. „Za měsíc jsem tam přišla a byla tam obálka s deseti librami (tehdy dostávala na týden 3 libry) a představte si, uběhlo víc než padesát let, jsem ve Skotsku v kavárně a přisedl si ke mně jeden člověk, krásně jsme si popovídali. Nakonec vstal a řekl, já si vás jako národa velice vážím.“ Marii to potěšilo, myslela, že když miluje operu, tak myslí třeba Leoše Janáčka, ale on řekl: „Já jsem měl takovou zvláštní zkušenost, kdysi jsem ztratil něco moc vzácného, našla to jedna dívka a odevzdala to na policii.“  Vzpomínku na dojemné setkání dvou neznámých lidí, kteří po padesáti letech pochopili, co se tehdy událo, Marie zakončuje slovy: „A tak mě objal a plakal, ten člověk plakal, to byl neuvěřitelný zážitek.“

Operativní zájem ČSSR kontrarozvědky

Po ročním pobytu v Anglii se zamilovala do Johna Westlake a společně se rozhodli v roce 1969 vrátit do Československa. Především kvůli tomu, aby se tady mohli vzít a pak legálně vycestovat zpět na Západ. Svatbu měli ještě v roce 1969 a brzy potom odjeli do Anglie. Rodiče to nesli těžce, ale v období normalizace se jim podařilo dceru v zahraničí několikrát navštívit, museli jezdit vždy jen jeden: „Když byl František znovu zavřený, tak maminka za mnou často jezdila, protože to pro ni bylo velice těžké. My jsme posílali balíčky do vězení, jak bylo povolené, ale oni to vraceli rozbité, poházené, že tam bylo třeba něco, co tam nemělo být,“ popisuje pamětnice těžké období. Při svých opakovaných cestách do Československa, už i s pasem Velké Británie, byla soustavně sledovaná StB (Státní bezpečnost). V archivu ABS (Archiv bezpečnostních složek) se dochovalo několik záznamů a ze svazku s arch. č. 12402 I.S vyplývá, že si ji estébáci nejdříve vytipovali jako budoucí možnou spolupracovnici StB. Brzy se však situace změnila: „Od dalšího rozpracování bylo upuštěno, protože celá rodina i Marie Westlake je nepřátelsky nakloněná k socialistickému zřízení v ČSSR a do budoucna bude představovat operativní zájem ČSSR kontrarozvědky,“ stojí v dochovaných svazcích StB. To se také naplnilo a po návratu musela k výslechu, což také potvrzují záznamy v archiváliích. Podle spisů byla podezřelá z distribuce zakázané literatury a měla napojení na exilové představitele církve. Marie to svým vyprávěním doplňuje: „My jsme pak začali pašovat knihy, František mně řekl, Mary, nevoz blbosti, dovez raději Solženicyna,“  popisuje s úsměvem a přibližuje častý způsob pašování: „Když jsem jezdila s dětma, tak oni měly ruksáčky a ty byly plné knih a dítě, co bylo v golfovém kočárku, to sedělo taky na knihách.“

V Anglii se rodina pomalu rozrůstala, až se nakonec manželům Westlake narodilo postupně deset dětí: Alexandr, Terezie, Jakob, David, Matouš, Marie, Kryštof, Josef, Olivie a František. „Miluju život, proto jsem ho chtěla předat dál,“ odpovídá na otázku, proč tolik dětí a dodává: „Děti jsou nesmírně rozdílní a jsem vděčná, že se mají moc rádi. Sjedou se každý rok na Vánoce, šetří si dovolenou, takže strávíme asi 14 dní dohromady.“

Jde o čas

Během normalizace se bratr Vladimír a jeho těhotná manželka Alena rozhodli nevrátit ze zájezdu do Jugoslávie a přejít hranice do Itálie. Marie v té době měla už třetí dítě, mělo půl roku, když dorazil nepodepsaný dopis z Německa: „Bratr Vladimír se chystá utéct, pokud mu budete moci pomoct, ozvěte se mu a napište, že v Londýně je krásné počasí, pokud nevíte, jestli mu budete moct pomoci, mění se počasí a pokud nebudete mít možnost pomoct, napište, že je škaredě,“ cituje text dopisu. Na odpověď už neměla čas, dopis přišel na poslední chvíli, proti vůli svého manžela se vypravila na dobrodružnou cestu do malého Jugoslávského města. Podle instrukcí v dopise se měl bratr v určitou hodinu procházet před největším hotelem ve městě: „Přijela jsem v pátek a v sobotu měli odjíždět, teď jsem viděla takovýho fousáče, bratr, velká radost, pro ně úleva, ale nemohla jsem k němu jít, oni byli hlídáni,“ popisuje Marie šťastné shledání a pokračuje: „Dost drasticky jsme přecházeli hranice, já jsem byla vyslaná, abych jim našla cestu přes kopečky doslova a do písmene.“ Když už se jí po několika nezdařených pokusech podařilo najít bezpečnou cestu a dostali se přes hranice, potřebovali nastoupit na první vlak do italského města Udine. Vladimír se někde procházel, na lavičce v čekárně seděly dvě unavené ženy, jedna těhotná. Najednou se objevili karabiniéři (italská policie) a chtěli po nich doklady: „Vlak měl jet za 15 minut, byli to dva mladí chlapci a začali flirtovat, říkala jsem si, jde o čas, jde o čas, flirtuj. Jenže oni chtěli pořád ten doklad, tak já jsem řekla, že ji mám na starosti, podívejte se, chudinka, někdo ji zneužil,“ popisuje dramatické chvíle a pokračuje: „Ona měla jablko, věděla, o co jde, tak jak to jablko jedla, tak si kousek vzala z pusy a tomu karabiniérovi to nabídla, zahrála to líp než herečka, tekly sliny, oni odmítli a odešli pryč, tak jsme se zachránili.“  Vladimír žil s rodinou v Kanadě a po roce 1990 se vrátil natrvalo zpět a žije v Olomouci (rok 2024).

Plakala jsem radostí

Události v Československu během sametové revoluce sledovala ve Skotsku u sousedů v televizi: „To bylo neuvěřitelné, oni tam přišli a mně tekly strašlivým způsobem slzy a oni se vyděsili, co se stalo a já jsem plakala radostí, to nikomu na Západě nevysvětlíte, pokud v tom nevyrůstal, to byl nesmírně silný zážitek,“ vypráví s pohnutím v hlase Marie. Když se před deseti lety vypravila s jednou ze svých tří dcer do Thajska, nechala si v Bangkoku vytetovat na záda nezvyklé tetování: „On se ptal, tak co, to bude růžička nebo motýlek? Ne, ne, uděláte mi žábu, ale ta žába bude bojovat za svobodu, v jedné ruce má pistoli, v druhé má mačetu, kterou seká železnou oponu a pod tím je napsáno: listopad 1989,“ s jiskrou v očích vypráví Marie.

Tvrdý čas

Po roce 1990 se u ní ve Skotsku vystřídalo mnoho mladých lidí z České republiky, kterým domluvila různé brigády, hlídání dětí a stala se pro ně svým laskavým přístupem oporou a zázemím v cizí zemi. Ona sama se v roce 1995 rozhodla po 25 letech společného života odejít od svého manžela, k tomu poznamenává: „On byl vědec, fyzik a žil úplně na jiné planetě.“ Těžký život po rozvodu, kdy zůstal Marii jen veliký dům a v té době ještě sedm nezaopatřených dětí, popisuje slovy: „Strašně ho to zranilo, tak vybral veškeré účty, co jsme měli společné. Tak potom začal tvrdý čas, musela jsem začít pracovat, dělat cokoli, bylo potřeba dát dětem něco do úst a já jsem neměla vzdělání.“ Po roce 1968 dostali v Anglii všichni emigranti s maturitou možnost začít studovat na různých prestižních univerzitách, Marie maturitu v Československu už nestihla.

Ryzí člověk

O své děti se dokázala postarat a díky další domluvené au pair pro syna jedné své kamarádky z Velkých Opatovic se ještě dočkala šťastného manželství s Richardem Byron. Jejich seznámení, pak dlouhé čekání, dvakrát odmítnutá nabídka ke sňatku, nakonec její souhlas pod Big Benem v Londýně odbíjejícím nové tisíciletí, by vydalo na román. Potřebovala nějaké znamení a ono přišlo právě v posledních minutách roku 1999, kdy se v davu tisíců lidí tlačících se na cestě k typické památce Londýna, jako zázrakem znovu shledali. O svém druhém manželovi láskyplně poznamenává: „Byl to neobyčejně ryzí, krásný člověk a dnes je to přesně třináct roků, co zemřel. Jsem mu nesmírně vděčná, že byl schopen z lásky k člověku si vzít takovou obrovskou rodinu, takže bych mu ráda dnes složila čest.“

Inspirovaná svým bratrem Františkem se vydala v roce 2013 také na pěší pouť do Santiaga de Compostela.  Marie vyšla z francouzského města Le Puy a tříměsíční cestu završila neplánovaně 11. července na narozeniny bratra Františka.

K současné (2023) situaci, kdy probíhá válka na Ukrajině, se vyjadřuje jednoznačně i s odkazem na boj Angličanů za druhé světové války: „Oni vědí, že tomu zlu je potřeba za každou cenu vzdorovat, že není možné dělat kompromisy, že není možné být pacifista, i když smrt je strašlivá.“

„Důležitá byla podpora, byla komunita nesmírně hluboká mezi lidma stejného smýšlení, byli posilováni jeden druhým a já nevím, jestli toto ještě v naší společnosti existuje, protože tady nežiji. Tam mezi nima vládla taky radost, podpora, štědrost a taky sranda,“ shrnuje Mary, jak jí všichni říkají, závěrem vzpomínku na období totality.