Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Bůžková (* 1928)

• narodila se 2. ledna 1928 v Beranově Mlýně na Českokrumlovsku

• vystudovala gymnázium v Českých Budějovicích

• vyučila se v Praze na zahradnické škole

• provdala se za Stanislava Bůžka, tzv. kulaka z Chlumečku

• v letech 1949–1955 byla společně s manželem vystavena tlaku na vyvlastnění jejich majetku

• její manžel byl v té době vězněn a nasazen u PTP, zůstala na statek s tchyní sama

• v roce 1955 jim byl statek vyvlastněn

• následně byla rodina přesídlena do Týna nad Vltavou na nucené práce ve státním statku

• po roce 1989 jim byl statek na základě restituce vrácen

Mezi zvlněnými šumavskými kopci leží vesnice Chlumeček. Na nedávno opraveném barokním průčelí statku se hrdě vyjímá číslo popisné 2; rod Bůžkovžch zde hospodaří již od 15. století, a to téměř nepřetržitě. Temné mraky nad jejich rodinou se stáhly v 50. letech. Během kolektivizace přišli o statek a byli nuceně přesídleni.

Jitka Bůžková si nespravedlivou dobu vyvlastňování prožila se svým manželem a dětmi na vlastní kůži. K trpkým událostem se jí vracet zpočátku nechce. „Už jsem na to všechno zapomněla, s nikým si o tom nepovídám, rodina už žije normálním životem,“ říká. Sedíme ve výměnčím domku, který patří ke statku. Prohlížíme si fotky Jitčiných vnoučat – především Stáníčka, který je dnes majitelem statku a pokračovatelem rodinné sedlácké tradice. Od povídání o vnoučatech se ale pomalu dostáváme i ke starším, předválečným fotkám a vzpomínkám.

A pak jsem se zamilovala

Narodila se 2. ledna 1928 v nedalekém Beranově Mlýně v rodině řidiče tramvaje a selky. Měli pět krav a čtyři hektary půdy, ale z toho se nedalo vyžít, proto byl otec zaměstnán. „Za první republiky byl tramvaják, za války byl tramvaják.“ – „A potom?“ ptám se. „Pak zemřel. Padnul na schodech.“

Válečné období pro jejich rodinu nebylo příliš tragické. „Hlad nebyl. Měli jsme nakonec vždycky drůbež. Hledali jsme taky vejce polní drůbeže. A jednou jsme měli křepelky. A bažanty jsme taky měli. Nasadili jsme vejce, ono se to vylíhlo a my jsme to vypěstovali.“ Němcům prý nemuseli odvádět nic než sádlo. „Aspoň jsme si to prase mohli zabít.“

Vystudovala gymnázium a vyučila se na zahradnické škole v Praze. A pak se zamilovala. Do Stanislava Bůžka. Byla to láska, řekněme, dosti osudová.

Bůžkovi byli široko daleko známí jako vynikající sedláci. Měli 20 krav, které se vyznačovaly výbornou dojivostí a mnohé z nich mohly být prodávány jako chovné. A vlastnili kolem 40 hektarů půdy. Velké hospodářství a více práce ale nebylo všechno, co jí manželství s tzv. kulakem přineslo. (Ruské slovo „kulak“ označovalo bohaté rolníky, které se Stalin snažil od roku 1929 zcela likvidovat. Během kolektivizace v Československu tak byl označován každý zemědělec s výměrou nad 15 ha.)

Chtěli hektary, ne?

Nátlak na Bůžkovy začal v roce 1949. V knize Kronika šumavských hvozdů se píše: „Zemědělský referent ONV (okresní národní výbor) přijel na kontrolu. Shledal, že vše je u Bůžků v naprostém pořádku, předepsané dodávky se plní, nebylo čeho se chytit. Přesto, jak se pan Bůžek doslechl, prohlásil, že i tak je nutno hospodáře zničit.“

Rodině byly stanoveny nesplnitelné dodávky. „Dali nám plán, který jsme nemohli splnit,“ říká Jitka, „mlíko se nesplnilo, obilí se nesplnilo.“ – „Proč vás chtěli vystěhovat?“ ptám se. „Protože jsme byli kulaci. Jsme měli hektary, ne?“ reaguje paní Jitka. „A přemýšleli jste, že byste šli do JZD (jednotné zemědělské družstvo – pozn. autora)?“ – „Oni nás tam nechtěli, ty lidi tady. A můj muž by s nima taky nešel, když byli na nás takový. Ostatní sedláci z Chlumečku měli hektar, tři hektary… to byli ti malí. My jsme byli jediní kulaci v Chlumečku, a tak lidi z vesnice na nás byli škaredí.“ vzpomíná pamětnice.„Jim nestačilo těch několik hektarů, co měli?“ – „Oni chtěli hektary, aby mohli založit JZD Křemže,“ uzavře Jitka. Pak ještě dodá, že dnes již nevraživost v Chlumečku nepanuje, jsou zde nové generace, které si na toto období nepamatují. „Teď jsou na nás hodní, ale 50. léta byly hrozný teda.“

Tlak na rodinu Bůžkových sílil. Stanislav strávil v letech 1951–1952 několik měsíců ve vazbě v Českém Krumlově kvůli udání, že pomlouvá režim. „Byl ve vězení, protože měl hektary. To stačilo, i když nic nedělal. A já jsem pracovala na stavbě. Stavělo se silo v Křemži.“ Hned po návratu z vězení byl Stanislav Bůžek opět povolán, tentokrát na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP). „Manžel byl u PTP, ale už jako starej. Dva roky tam byl. Na Slovensku. Tam kopal základy. Dneska to dělaj bagry, tenkrát to dělali lidi.“

A tak v Chlumečku několik let žili pouze Jitka s prvním synem a tchyní. Samozřejmě se dvě ženy nemohly postarat o chod celého hospodářství, a tak se dostal statek během Stanislavovy nepřítomnosti do povinného nájmu pod zemědělské družstvo v Křemži. A Jitka dál pracovala na stavbě. „Pracovala jsem u zedníků, dělala s míchačkou.“

Můj muž byl hodnej člověk

Stanislav se vrátil z vojny do nelehké situace. „Majiteli hospodářství bylo nabídnuto: buď začít hospodařit dál soukromě, nebo vstoupit do JZD s celým hospodářstvím, nebo je dát státu,“ píše se v Knize šumavských hvozdů, „Stanislav Bůžek na to odpověděl: ‚Nikdy jste se mě na nic neptali a stejně už to máte, tak si s tím dělejte, co chcete!‘“ Tím dostaly události rychlý vývoj.

Majetek rodiny Bůžkových vyvlastnil stát, nemohli si nechat ani zvířata. „Když nám to všechno sebrali, tak ještě vidím pekaře, jak od nás odnáší kosičku,“ říká Jitka. A nedlouho nato jim přišla obsílka, že budou přestěhováni na náklady státu do Týna nad Vltavou. „Nepřemýšleli jste, že byste šli, když vás chtěli vystěhovat, někam úplně jinam?“ ptám se. „To nešlo, to nás nenechali.“

Nejprve je přestěhovali do domu, ve kterém bydleli společně s dalšími vysídlenými rodinami „kulaků“ z východních Čech. Bydleli tam: Pavličkovi, Bobkovi, Šnoplovi a Bůžkovi. Pro sebe měli jen dvě malé místnůstky. „V Týně už manžel sedláka nedělal, jezdil na klády.“

A brzy se stěhovali znovu. Zůstali nadále v Týně nad Vltavou, ale tentokrát se přesunuli do domu hned vedle státního statku. Měli tam ložnici, kuchyň i obývák. A o práci měli postaráno. Jitka chodila krmit dobytek, Stanislav začal jezdit s koňmi a traktorem. 

„Stýkali jste se se známými z Chlumečku?“

„Ne. Jen s příbuznými.“

„Byla jste ve straně?“

„Prosim vás. Ani jsme o tom neuvažovali.“

„Kdy bylo líp – za komunistů, nebo za války?“

„Za války se nás na nic neptali. Ne že by byl klid, ale nebylo nic politickýho.“

„Litovala jste někdy toho, že jste si vzala Stanislava Bůžka?“

„Můj muž byl hodnej člověk.“

Na novém místě v Týně bydleli téměř 40 let. „Po roce 1968 už to bylo trochu jinak. Mohli jsme volněji dýchat. To už nebyl problém pro děti dostat se na školu. Syn chodil na gymnázium v Týně a pak se dostal na vysokou školu… já měla známý, tak ty pomohli… lidi nám pomáhali,“ říká Jitka a rychle dodá „ale až po roce 68.“ – „A předtím?“ ptám se. „To se s náma ani nebavili.“

Teď žijeme v klidu

A co se zatím stalo se statkem v Chlumečku? „Od 50. let tady žilo, co sem komunisti dali,“ říká Jitka.

Ve výměnčím domku vedle statku bydlela dlouhou dobu Jitčina tchyně, sama, ale i ten po jejím odchodu k druhému synovi do Českého Krumlova komunisti zabrali. „Domek otevřel MNV (Místní národní výbor) paklíčem, i když k tomu neměl právo, poněvadž tento domek nepodléhal zabavení,“ píše se v Šumavské knize hvozdů, „nábytek vystěhovali výměnkářce na trávník a do domku dalo JZD bydlet svého zaměstnance.“

Statek byl vrácen Jitčiným synům až během restitucí po roce 1989. Rodina Bůžkových se začala po 40 letech připravovat na návrat. Nešlo to ale snadno. „Než jsme se sem vrátili, tak jsme si to museli opravit a přestavět. Byla tam po vejminkářích třeba nová stáj – tu jsme přestavěli na ložnici. Vždycky v sobotu jsme jeli do Chlumečka opravovat barák.“

Dnes je statek opravený a Stanislav, Jitčin vnuk, dokonce postavil v Chlumečku z důvodu nedostatečných prostorů novou farmu, kde má ustájeno na 80 dojnic. Na farmě hospodaří se svou manželkou, matkou a jedním zaměstnancem a pokračuje tak v tradici rodinné farmy. „Část místních obyvatel si stále ještě nezvykla, že vedle zemědělského družstva může existovat tzv. drobný zemědělec, a najdou se mezi nimi i tací, kteří by uvítali zpět to, co se dělo v padesátých letech,“ říká Stanislav v rozhovoru na webu Asociace soukromých zemědělců.

Jitku ve výměnčím domku hlídá velký hnědý pes a kolem se pohybuje řada příbuzných. Ačkoliv jí oba synové zemřeli, o návštěvy z řad vnoučat a pravnoučat nemá nouzi. Pravidelně od nich dostává fotografie členů rodiny, hlavně těch nejmladších. Jsou na nich rok od roku starší a starší.

„Teď žijeme v klidu.“