Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nina Burláková (* 1938)

• narozena 3. dubna roku 1938 v obci Volkov ve Volyňské oblasti na území dnešní Ukrajiny

• v roce 1941 zažila začátek invaze německých jednotek do Sovětského svazu

• s rodinou se opakovaně skrývala v zemljankách v nedalekých lesích

• v prvních měsících války zemřel v boji její otec Viktor

• několik měsíců museli sdílet svůj dům s německými vojáky, kteří si u nich zřídili štáb

• v roce 1947 se Nina se svou matkou, sestrou a otčímem vydala na třítýdenní cestu do Československa

• v roce 1953 začala studovat tříletý obor pro výuku v mateřských školách na Pedagogické škole v Litoměřicích

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Ústí nad Labem

Nina Burláková se narodila 3. dubna roku 1938 v obci Volkov ve Volyňské oblasti na území dnešní Ukrajiny. Babička Niny se do Volyně přestěhovala s rodinou ve svých dvanácti letech. Z matčiny strany tak měla Nina český původ. Matka Naděžda se provdala za ukrajinského vdovce Viktora Juchimčuka, který do manželství přivedl svou dceru Olesju. Nina se tak narodila do česko-ukrajinské rodiny. Rodina Niny žila skromně v přízemním domě ve Volkově. Ačkoliv byl otec Niny Ukrajinec, doma mluvili česky. Nina vzpomíná, že se ukrajinštině bránili a dnes by se jazykem svých předků nedomluvila.

Všichni utíkali do polí

Rodiče Niny se ještě před válkou z taktických důvodů domluvili na rozvodu, maminka s Ninou si změnily příjmení dle českých předků na Kellerovy. 22. června roku 1941 začala operace Barbarossa, tedy útok nacistického Německa na Sovětský svaz. Nina si na tento den dodnes dobře vzpomíná: „Byly mi tři roky. Spala jsem a někdy odpoledne ve dvě v půl třetí mě vzbudila maminka a byl hrozný rámus a rachot. Měli jsme to asi sto kilometrů do Brestu. Přes Brest Němci začali válku na Rusko. Letadla ale lítala až k nám.“ Nina vypráví, že se obyvatelé obce utíkali schovat do polí. Rodina Niny se s ostatními odešla schovat do asi deset kilometrů vzdáleného lesa. „Muži vykopali zemljanky a tam jsme žili. Když jsme leželi a země se otřásala, tak se sypala hlína a šustilo to. Nedalo se spát,“ vzpomíná Nina. Do úkrytů v lese se museli často vracet. Hned v prvních měsících války padl v boji otec Viktor.

Zbyla nám jen jedna kráva

Poté, co se němečtí vojáci objevili i ve Volkově, ustavili si v části domu rodiny Kellerových štáb. Využívat tak mohli jen několik místností. Němečtí vojáci jim vybili téměř všechna hospodářská zvířata. „Náš pes neměl rád uniformy, když šel nějaký Němec na dvůr, tak ten pes na něj skočil a začal ho rvát, tak ho zastřelili,“ vypráví. Nina vzpomíná, že po skončení konfliktu zůstala po Němcích spoušť – vypálené domy, zničená pole a studna plná mrtvol.

Skoro čtyři týdny v dobytčáku

Brzy po konci války se matka Niny provdala za Čecha Jaroslava Korába. V roce 1947 se Nina se svou matkou, sestrou a otčímem vydala na cestu do Československa. Ta trvala přes tři týdny a neobešla se bez obtíží. „Jeli jsme dobytčáky, těmi uzavřenými vagony. V tom jsme skoro čtyři neděle žili. Po válce nebyly lokomotivy a všechno bylo rozbité. Jeli jsme v noci a ochranu nám dělali ruští vojáci,“ říká Nina. Vnitřek vozu byl vystlán slámou, v jednom vagóně přebývalo až pět rodin. V posledním z nich se přepravovala domácí zvířata. Nina má dodnes před očima tragickou smrt své kamarádky Soni: „Přes den vozy odpojili a postavili je mimo. To jsme si hráli venku. Naši rodiče nám zakazovali chodit pod vagóny, jenže my jsme byly děti, znáte to. Jednou nám neočekávaně připojili lokomotivu, a jak ji připojili, tak drcla do těch vagónů a vlak se dal do pohybu. Moje kamarádka se lekla a chtěla skočit mezi vagóny. Už nežije.“

Okupaci vnímali všichni špatně

První útočiště nalezla rodina v Hradišti u Žatce. Po pár měsících se přestěhovali do Vsi u Frýdlantu. Tehdy se Nina dočkala narození mladšího bratra. Po příjezdu do Československa Nina dokončila první třídu a v roce 1948 nastoupila rovnou do čtvrtého ročníku. Po vzoru své nevlastní sestry začala v roce 1953 studovat tříletý obor pro výuku v mateřských školách na Pedagogické škole v Litoměřicích. Po škole pracovala v Jílovém u Děčína, v Ludvíkovicích a později pět let zastávala funkci ředitelky v mateřské škole v Děčíně. Po svatbě se přestěhovala do Ústí nad Labem. Tam ji také zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Na srpnové události roku 1968 dodnes nerada vzpomíná. Manžel po okupaci vystoupil z komunistické strany a od té doby dostával pouze základní plat. V důsledku toho jejich syna později nepřijali na průmyslovou střední školu.

Normalizační léta ale prožila Nina s rodinou bez větších problémů. Podle jejích slov si na život v Československu nemůže stěžovat. Repatriaci vnímá i po mnoha letech jako šťastné rozhodnutí. Všechny životní události přijímá tak, jak jsou. Je vděčná, že na svět přivedla dva syny. Dnes (2022) je pětinásobnou babičkou.