Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Burian (* 1950)

• narozen 19. dubna 1950 v Praze

• jeho otec Adolf Burian a dědeček Jan Nový byli účastníky druhého odboje

• Jan Nový se setkal s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem

• Jan Nový poskytl úkryt v kuželníku u sokolského hřiště na Proseku Jozefu Gabčíkovi a dalším osobám

• Jan Nový s Václavem Smržem plánoval útok na Petschkův palác

• Jan Nový ukrýval až do konce války předměty patřící parašutistům

• absolvent Střední průmyslové školy spojovací techniky v Panské ulici v Praze

• účastník masových protiokupačních demonstrací v srpnu 1969

• v roce 2023 žil v Praze

Někdy v květnu nebo červnu roku 1942 zastavila německá hlídka na pražském Proseku vášnivého sokola Jana Nového. Ten měl v tu dobu v kapse granát britské výroby, který mu dal do úschovy Václav Smrž. S velkou dávkou štěstí vyvázl sokolský odbojář bez úhony. Esesáci mu zkontrolovali legitimaci, ale osobní prohlídce se vyhnul. Kdyby u něj tehdy našli granát a zjistili by, že pomáhal západním parašutistům, nejspíš by dnes jeho vnuk Přemysl Burian nežil. O statečnosti svého dědečka a otce se Přemysl Burian dozvídal postupně během let. Ještě dnes v roce 2023 má doma padákové šňůry, které podle jeho slov nejspíš pocházejí z výbavy některého z parašutistů, kteří 18. června 1942 zahynuli v kryptě Kostela svatých Cyrila a Metoděje. Jestli tomu skutečně je tak, však není jisté. Jak sám říká, nerad by se dopustil nějakého historického faux pas.

Rodiče nás vychovávali v sokolském duchu

Přemysl Burian se narodil 19. dubna 1950 v Praze na tehdejším Starém Proseku, kde prožil celý svůj život. Za tu dobu se okolí jeho domova výrazně proměnilo. Pole, která se za jejich domem rozprostírala, nahradily panelové domy, které vrhly stín na rodinné domky. V jeho dětství byl ovšem Prosek, jak říká, v podstatě vesničkou. Navzdory nepříznivé době prožíval šťastné dětství. Jelikož se do komunistického režimu už narodil, nepoznal, co je svoboda, a tak si zprvu ani neuvědomoval, že je něco špatně. Jako malého ho komunistická ideologie, se kterou se setkával především ve škole, v některých ohledech ovlivnila, vystřízlivění přišlo ale brzy. „S kluky jsme potkali pána, který tak pyšně šel a měl na ruce PS VB, Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. My jsme na něj koukali s takovým obdivem. On říkal: ‚Chcete být taky členy PS VB? Tak až někoho uvidíte, že třeba seká někde trávu, co není jeho, nebo někde něco odváží, tak mi to přijďte říct.‘ Já jsem přišel domů a pyšně povídám tátovi, že budu PS VB. Táta se na mě tak podíval, měl jsem pocit, že mi chce jednu vrazit,“ vzpomíná. Otec se nakonec ovládl a synovi klidně vysvětlil, že donášet není správné.

Přemysl Burian vyrůstal, jako většina národa, ve dvou oddělených světech. Doma se mluvilo o věcech, o kterých se ve škole mluvit nesmělo. Obě své děti vychovávali manželé Burianovi v sokolském duchu. Oba totiž byli sokolské myšlence plně oddaní. Matka Helena Burianová se narodila roku 1920, vyučila se dámskou krejčovou a v roce 1938 se stala členkou Sokola. Její manžel Adolf Burian, nástrojař, který na svět přišel o deset let dříve, tedy roku 1910, se stal sokolem ve svých patnácti letech. Sportovní i filozofickou myšlenku této organizace sdílel i otec Heleny Burianové Jan Nový, který se narodil roku 1890 a do Sokola vstoupil už v roce 1905. Podle Přemysla Buriana byla pro jeho rodiče i dědečka tato organizace mimo jiné věcí morálky, cti a národního uvědomění. Bylo tedy nasnadě, že se Jan Nový i jeho zeť stali účastníky druhého odboje.

Setkal se s Gabčíkem i Kubišem

Nedlouho po březnové okupaci v roce 1939 se sokolové začali zapojovat do činnosti vznikajících odbojových organizací. Ještě předtím, než došlo ke zrušení Sokola, vytvořili vlastní uskupení Obec sokolská v odboji (OSVO). Ta navazovala kontakty s dalšími odbojovými organizacemi, především s Obranou národa (ON), Politickým ústředím (PÚ) nebo Petičním výborem Věrni zůstaneme (PVVZ).[1] Sokolská odbojová síť byla rozsáhlá a do jejího chodu se bez váhání zapojil i Jan Nový. Stalo se tak na popud jeho blízkého přítele Václava Smrže. „Jaroslav Smrž byl důležitou postavou skupiny na Vysočanech, na Proseku měl bratra Václava. Ten zasvětil do činnosti mého dědu a ten později i mého otce,“ dodává Přemysl Burian. Kromě nich se z rodiny v odboji angažoval ještě strýc, bratr matky, Jan Nový mladší.

V noci ze 7. na 8. října 1941 zahájili nacisté v protektorátu „Akci Sokol“, při které byli systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo postiženo asi 1 500 sokolů.[2] Dne 8. října 1941 podepsal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské. Důvodem měla být skutečnost, že se Sokol aktivně podílel na odbojovém hnutí. Zatýkáním byla výrazně postižena i sokolská odbojová síť. V závěru roku 1941 se její aktivita obnovila. Nejspíš právě tehdy se do činnosti zapojil Jan Nový starší a jeho zeť Adolf Burian. Na teror, který nastolil v protektorátu Reinhard Heydrich, reagovali brzy představitelé československého exilu v Londýně a rozhodli o přípravě útoku na zastupujícího říšského protektora. Koncem roku 1941 byla do protektorátu vysazena skupina ANTHROPOID, skládající se z Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, s úkolem zlikvidovat Heydricha. [3]

Někdy začátkem roku 1942 se část sokolských odbojářů dozvěděla o parašutistech, které do protektorátu vyslala exilová vláda. Mezi nimi byl i Jan Nový a Adolf Burian. Jednou za dědečkem Přemysla Buriana přišel Václav Smrž s prosbou. Jan Nový byl totiž původně správcem kuželníku Sokolu Prosek. Když Sokol zakázali, působil na stejném místě v králíkářském spolku. Kuželník se stal vhodným místem pro úkryt nacistům nepohodlných osob. „Jaroslav Smrž požádal Václava Smrže, jestli by někoho ubytoval – byl to Gabčík. Jenže bylo nebezpečné, aby bylo jen jedno místo na ubytování, tak požádal Václav Smrž mého dědu, jestli by nemohl Gabčíkovi poskytnout ubytování,“ říká Přemysl Burian. Jan Nový navozil do objektu slámu a seno pod záminkou, že je pro účely králíkářského spolku. „Byl to úžasný úkryt, protože se dalo odtamtud dobře zmizet do polí,“ dodává. Jan Nový si ovšem určil podmínku, že musí vždy vědět, že se zrovna někdo v kuželníku ukrývá, aby se nestalo, že se na místě některé osoby setkají. „Gabčík tam prý přespával několikrát, podle táty tam byl asi šestkrát nebo osmkrát. Celkem tam ale spalo sedm lidí, byli to parašutisti. Je ale otázka, kdo to byl a z jakého výsadku. Nikdo se totiž dědovi nepředstavoval. Znal akorát Gabčíka,“ vypráví. Jan Nový se setkal s Jozefem Gabčíkem i Janem Kubišem. Alespoň tak to Přemyslovi Burianovi říkal jeho otec, který se v odboji též angažoval.

Schovával granát i Gabčíkovy polobotky

Po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který se uskutečnil 27. května 1942, spustili nacističtí pohlaváři velké pátrání a zatýkání. V tehdejším sídle gestapa v Petschkově paláci, přezdívaným mezi odbojáři Pečkárna, probíhalo více výslechů než kdy dříve. České vlastence gestapáci mučili, a často i umučili, fyzicky i psychicky.[4] Odbojáři, kteří stále zůstali na svobodě, nechtěli prý podle Přemysla Buriana nečinně přihlížet. „Můj děda s panem Václavem Smržem začali velice aktivně zvažovat, že seženou odhodlané lidi a vybaví se granáty, které byly k dispozici z atentátu a půjdou zaútočit na Petschkův palác. Tohle se ale málo ví, ale je to pravda. Když se o tom pak bavili s Gabčíkem, tak ten to jednoznačně zavrhnul, že by na to mohlo hodně lidí doplatit a že ty granáty budou později potřebovat k jiným věcem. Takže tím to skončilo,“ říká Přemysl Burian.

Ačkoliv gestapo stále tápalo, kdo se na útoku na Heydricha podílel, nad parašutisty se začala stahovat mračna. Udání jejich kolegy Karla Čurdy jejich osud zpečetilo. Ještě než se jim nacisté dostali na stopu, pokračovala spolupráce s domácím odbojem. Bylo potřeba zbavit se předmětů, které parašutistům patřily, aby se zametly jejich stopy a nedošlo k prozrazení jejich pomocníků. Jaroslav Smrž tehdy pověřil svého bratra, ať ukryje nějaké granáty, které si s sebou z Velké Británie přinesli parašutisté z různých výsadků. Ten tak učinil, ovšem později se mu do ruky dostal další. „Když k němu přišel děda, strčil mu granát do kapsy, aby ho někde zahrabal, aby ho dal do kuželníku,“ vypráví Přemysl Burian a pokračuje: „Děda měl v kapse kabátu granát a šel k sokolovně, která byla poměrně blízko, to bylo dvě stě padesát nebo tři sta metrů odtamtud. Na proseckém náměstí byl kordon esesáků, kteří dělali osobní prohlídky. Děda měl neskutečný štěstí a myslím, že my všichni, protože oni jemu zkontrolovali jenom legitimaci a neudělali mu osobní prohlídku. Kdyby bývali věděli, že má v ruce útočný granát, tak by to asi nebylo dobrý.“

U prosecké sokolovny schoval granát prozatímně do slámy v kuželníku, další den ho chtěl zazdít. Od Václava Smrže následující den dostal ještě jiné předměty, které měl ukrýt. „Dal mu ještě Gabčíkovy polobotky a noviny se zprávou o atentátu na Heydricha, na kterých byla napsána zpráva od Gabčíka pro Kubiše: ‚Kdyby se Ďulíšek ptal, kde jsem... Sejdeme se na Flóře.‘“ Všechny předměty odnesl Jan Nový do kuželníku a zazdil je spolu s granátem. „Po válce tyhle věci děda vrátil panu Smržovi a myslím, že jsou někde v archivu,“ zakončuje Přemysl Burian.

Z padáku parašutistů ušila sestře blůzu a šatičky

Díky statečnosti odbojářů, kteří při výsleších neprozradili své spolupracovníky, se Jan Nový i Adolf Burian vyhnuli zatýkání a dočkali se osvobození, kterého se aktivně účastnili. Přemysl Burian vyzdvihuje hlavně nesmírnou odvahu Jaroslava Smrže a jeho sestry Emanuely Khodlové. Ti na sebe vzali veškerou vinu a nikoho neprozradili. V říjnu roku 1942 byli oba s celými svými rodinami a dalšími pomocníky parašutistů popraveni v Mauthausenu. [5] Jejich bratr Václav Smrž válku přečkal.

Otec a dědeček mimo jiné schovávali u prosecké sokolovny také padáky a šňůry z nich. Adolf Burian prý vzpomínal na to, jak do kuželníku šel jeho tchán obvázaný padákovou textilií, zatímco on nesl šňůry v ešusu na oběd. Po válce z látky ušila Helena Burianová své dceři blůzu a šaty. V průběhu let se materiál spotřeboval, do dnešních dnů (2023) se dochovaly pouze padákové šňůry. „Nemůžu dát ruku do ohně za to, že to je z padáků parašutistů z Anthropoidu, Silver A nebo Silver B. Ale nedovedu si představit, kde by naši sebrali padákové hedvábí,“ říká.

Přemysl Burian, který se narodil až pět let po konci války, svého dědečka sice zažil, ale když mu bylo pět let, Jan Nový zemřel. Zážitky z odboje mu tedy tlumočil v průběhu let otec, který se do něj také zapojil, i když ne tak intenzivně jako dědeček. V šedesátých letech se i sám Přemysl Burian potkal s dalším účastníkem sokolského odboje. „Šli jsme s tátou navštívit jeho rodiče na Starém Proseku a proti nám šel starý pán a táta mu povídá: ‚Václave, jsi to ty?‘ A on mu povídá: ‚Ádo, ani se se mnou nezastavuj, jestli nechceš dopadnout jako já. Pořád mě hlídají.‘ Byl to Václav Smrž, který se vrátil z vězení. To bylo někdy v šedesátých letech, zas tak přesně si to nevybavuju. Vím, že jsem šel s tátou a on mi pak o něm vyprávěl,“ říká Přemysl Burian a naráží na to, že komunistům bylo proti srsti vše, co by jen trochu vyzdvihovalo pomoc Západu během druhé světové války. Ve škole učitelé o útoku na Reinharda Heydricha mluvili jen stroze a většinou zdůrazňovali ztráty, které přinesla následná heydrichiáda. Přemysl Burian však věděl své, Jan Kubiš a Jozef Gabčík pro něj byli hrdinové. Stejně jako ostatní parašutisté, jeho otec, dědeček a jejich spolupracovníci v odboji.

Díky emigraci sestry jsem nemusel do strany

Po základní škole nastoupil Přemysl Burian na tehdejší Střední průmyslovou školu spojovací techniky v Panské ulici v Praze. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ho zastihla na chatě u Sázavy, kde trávil léto s matkou. Když si z rádia vyslechl zprávu o tom, co se děje, neváhal a vyrazil do Prahy. V ulicích potkával vojáky v tancích, které lidé přesvědčovali, ať se vrátí domů. Sám vyvěšoval protiokupační nápisy, rozdával letáky a účelově měnil směrovky, aby okupanty zmátl. Rok poté se účastnil masových demonstrací na výročí okupace. „Tehdy zasahovali policajti a vojáci, stříleli slzné granáty. Pamatuju si, že na Náměstí Republiky na nás ten granát hodili a mě nenapadlo nic lepšího, než že jsem to hodil nějakému vojákovi na hlavu. Zasáhlo to ale i mě a já jsem byl úplně paralyzovaný. Nakonec mě nějací spolubojovníci někam odtáhli,“ vzpomíná na srpen roku 1969.

Na základní vojenskou službu nastoupil do slovenských Topolčan, kde sloužil u radistů. Poté se přesunul do Slaného. Tam se ho snažili naverbovat ke vstupu do Komunistické strany Československa, což ovšem z principu odmítal. Nejprve nevěděl, jak se vymluvit, nakonec však dostal nápad. Jeho sestra na jaře roku 1969 emigrovala do Rakouska, odkud odjela později do Kanady. Této skutečnosti se rozhodl využít. „Odvolal jsem se na to, jestli nevědí, že moje sestra emigrovala a žije v Kanadě a že si myslím, že by to nebyl nejlepší příklad. Takže oni sklapli a už mě s tím nikdy neotravovali,“ vzpomíná. Po návratu z vojny nastoupil na Ústav radiotechniky Československé akademie věd, kde zůstal až do roku 1990. Normalizační léta prožil bez větších problémů. S manželkou vychovali dvě děti, dceru a syna. Během sametové revoluce se aktivně účastnil demonstrací. Po změně režimu využil nových možností a začal podnikat. Prvotní euforii po roce 1989 nahradilo mírné zklamání, zůstal však optimistou. V roce 2023 žil stále na pražském Proseku v domě, kde vyrůstal a který postavil jeho dědeček Jan Nový.

 

[1] Historie Sokola. Sokol.eu [online]. [cit. 2023-08-09]. Dostupné z: https://www.sokol.eu/historie-sokola-pamatky

[2] Tamtéž

[3] Sokolský odboj a operace ANTHROPOID [online]. [cit. 2023-08-09]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/sokol/panel28.pdf

[4] Petschkův palác. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-08-09]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Petschk%C5%AFv_pal%C3%A1c

[5] JANÍK, Vlastislav. Příběh rodiny Smržovy. Paměť a dějiny [online]. 2017(02) [cit. 2023-08-09]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/08/PD_02_2017_93-102.pdf