Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Bürgerová (* 1929)

• narozena 4. října 1929

• svědkem nenávistného chování Němců k Čechům ve 30. letech

• po Mnichovské dohodě se stali občany Třetí říše

• od října 1938 musela navštěvovat německou školu

• ze strachu před Němci se přestěhovali ze Sudet do české Zlaté Koruny

• vystudovala obchodní školu

• od 60. let členka KSČ

• od 70. let pracovala jako vedoucí Výboru lidové kontroly

• absolventka VUML

Alžběta Bürgerová (roz. Draxlerová) vypráví, že ve Věžaté Pláni vedle sebe odjakživa žili Němci a Češi. Jako malá rozdíly mezi Němci a Čechy nijak nevnímala. Žili vedle sebe, každý po svém, nepřátelili se, ale byli schopní spolu nějak vyjít. To se ale postupně měnilo. Draxlerovi vnímali, že to, co se kolem nich v 2. polovině 30. let děje, není dobré, ale dokud je to neohrožovalo na životě, dalo se to vydržet. Podpisem Mnichovské dohody v září 1938, kdy se obec Věžovatá Pláň připojila k Třetí říši, se všechno změnilo. S Němci už nebyla řeč, nestáli o to se s českými sousedy  domluvit. Alžběta Bürgerová vypráví, že v německé škole se to nedalo přes všechno urážení a ponižování vydržet, a dodává, že s Němci už prostě nešlo vyjít. Strach o život a nesnesitelná situace nakonec Draxlerovy dohnala k tomu, že se rozhodli svůj dům i malé hospodářství opustit.

S Němci jsme žili vedle sebe

Alžběta Bürgerová se narodila v roce 1929 na samotě zvané Včelíny (nedaleko Českého Krumlova) v domě, který postavil její otec, zedník Petr Draxler. Matka Alžběta Draxlerová (roz. Dušková) se starala o domácnost a malé hospodářství. Rodina byla chudá. Pamětnice vypráví, že otec pracoval jen v sezóně. V zimě, kdy jako zedník nedostával plat, je živilo pouze malé hospodářství.

Samota Včelíny se nachází mezi dvěma vesnicemi, mezi Věžovatou Plání a Zubčicemi. Zatímco Zubčice byla ryze česká obec, ve Věžovaté Pláni vedle sebe odjakživa bez větších konfliktů žili Češi i Němci. Češi měli ve Věžovaté Pláni svou školu, stejně jako Němci. Pamětnice popisuje, že se s okolními Němci nikdy zvlášť nepřátelili, ale zároveň dokázali bez problémů žít vedle sebe. „Když šla dcera sousedů do školy, tak řekla: ,Grüß Gott.´ Jinak si žili po svým a my jsme je taky na nic nepotřebovali,“ tak pamětnice popisuje tehdejší sousedské vztahy.

V roce 1935 nastoupila Alžběta Bürgerová na českou školu. „Do školy jsem chodila do Věžovaté Pláně, chodila jsem tam ráda, protože jsme měli laskavou paní řídící, která byla vlastenka a k lásce k vlasti vedla i nás,“ vzpomíná na dobu před rokem 1938, kdy v obci ještě panovala poměrně klidná atmosféra.

Dva němečtí sousedé prosadili, abychom připadli do německé části

V září 1938 nastoupila Alžběta Bürgerová do čtvrté třídy v české škole ve Věžovaté Pláni. Vše se až do 29. září 1938 vyvíjelo stejně jako na začátku jakéhokoliv jiného školního roku. Podpisem Mnichovské dohody se ale situace ve vsi naprosto změnila. Začalo se diskutovat o Sudetech a nových hranicích, o tom, kudy povede hranice a kdo spadne do Sudet a kdo zůstane v Československu. „My jsme byli obec Zubčice, to byla česká obec. Ale kousek od nás bydleli dva Němci, ti prostě prosazovali, abychom se přifařili k Sudetům, k té Věžovaté Pláni,“ pamětnice popisuje, jak se samota Včelíny dostala do německé části.

Draxlerovi se považovali za ryze českou rodinu. Německy mluvil pouze otec, matka ani děti německy neuměli. Alžběta Draxlerová proto po vyhlášení Mnichovské dohody poslala své děti do Zubčic do české školy, která ale již v tuto chvíli byla za hranicemi. „Ordneři nás vrátili, že jsme občané Sudet a že musíme chodit do německé školy.“

Na začátku vyučování se zdravilo: Heil Hitler!

„Každá hodina začínala povstáním a hlasitým prohlášením: ,Heil Hitler!´a každá hodina taky tak končila,“ vzpomíná pamětnice na výuku v německé škole ve Věžovaté Pláni, kam musela s bratry povinně chodit. Alžběta Bürgerová učitelce, která s dětmi mluvila pouze německy, nerozuměla a nemohla odpovídat na její otázky, načež ona si poklepala na čelo: „Tschechische Trottel.“

Ani vztahy mezi německými a českými dětmi nebyly dobré. „Oni byli naočkovaní z domova, nechovali se k nám pěkně. Naopak. Vyvyšovaly se nad nás, všelijak nás zesměšňovaly,“ popisuje poměry na škole pamětnice. Německé děti ničily, pálili české knihy. Často mezi nimi docházelo ke konfliktům. Alžběta Bürgerová mluví o tom, že její bratři celou situaci lépe zvládali, protože se nebáli vracet rány. „Horší to bylo se mnou,“ pokračuje, „já jsem měla asi horší psychiku, nebo slabší psychiku. Já jsem se prostě s tou situací nedokázala vyrovnat. Do školy jsem chodila s pláčem, ze školy taky s pláčem. Málo jsem jedla, málo jsem spala. Takže matka se mnou nakonec šla k lékaři a on mě napsal potvrzení, že nejsem schopna školní docházky.“ Dodnes nechápe, kde se najednou vzalo tolik nenávisti mezi lidmi, mezi dětmi, mezi sousedy.

Fanatismu tam bylo dost

Draxlerovi se cítili ve stále větším nebezpečí. „Fanatismus tam byl hrozný,“ dodává pamětnice. Vypráví, že když se po podpisu Mnichovské dohody zavřela česká škola ve Věžovaté Pláni, Němci vynesli ven ze školy vše československé, vlajky, obrazy prezidentů, knihy a vše, co souviselo s výukou češtiny. Poté to vše zapálili a u ohně se radovali. Nenávistné projevy pokračovaly. Ve štítu domu ve výklenku měli Draxlerovi sošku panny Marie s českým veršem z Bible. „ V té Věžovaté Pláni Němci nelenili, vzali žebřík, kyblík s vápnem, šli s tím čtvrt hodiny a ten český nápis zamalovali,“ vypráví pamětnice.

Atmosféra nepřátelství a povýšenosti německých sousedů se stupňovala. Na konci roku 1938 už byla situace pro rodinu nesnesitelná a rozhodli se ji řešit. Za hranicemi v nedaleké Zlaté Koruně žil podle vyprávění pamětnice pouze jeden Němec se svou českou ženou. Ti se zase necítili dobře v české části. Společně se domluvili a bydliště si vyměnili. Draxlerovi šli do české Zlaté Koruny a česko-němečtí manželé do německé samoty Včelíny.

První zimu ve Zlaté Koruně všem v rodině omrzly prsty

Přestože se přesunem do Zlaté Koruny mnoho vyřešilo, nevzpomíná ani na následující období pamětnice dobře. Na nové bydliště si těžko zvykala, stýskalo se ji. Navíc dům byl v žalostném stavu. „Ta první zima ve Zlaté Koruně byla hrozně krutá. My jsme vlastně měli jenom kuchyň. Spali jsme v původní staré zástavbě v nízké místnosti, která se nedala vytopit. Vůbec se tam nedalo topit. Omrzly nám všem prsty. Měli jsme omrzlé prsty. Ta první zima, ta byla špatná a ten stesk po domově nás provázel celou dobu,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětnice.

Alžběta Bürgerová spolu s bratry nastoupila ve Zlaté Koruně do české školy. Ve škole se jim ale z počátku nedařilo. „Následek toho německého vzdělávání byl ten, že oba bratři propadli v české škole. Já jsem prolezla se čtyřkami, kterých jsem se zbavila až na druhém stupni.“ Dodnes považuje období kolem roku 1938 a 1939 za to nejhorší, co ji v životě potkalo. „Nechci to, co jsme zažili, zveličovat, ale je jasné, že mě to připravilo o šťastné dětství.“ Zároveň ale dodává, že ačkoliv to trvalo dlouho, dnes už žádnou zášť nebo nevoli vůči Němcům necítí.

Jidáše z ječmene

Období války nějak přetrpěli zejména proto, že matka pamětnice byla velmi vynalézavá. Přestože většinu vajec, mouky, masa, sádla museli odevzdávat, uměla vyjít s málem. Alžběta Bürgerová hovoří o tom, že jim matka pekla jidáše z ječmene, který se bral za války jako krmné obilí, a byl proto k dostání mnohem snadněji než pšenice. „Nehladověli jsme, ale můžu Vám říct, že když jsme se prvně po válce fotili, když se rodiče fotili na nějaký ten průkaz, tak vypadali, jako že jsou z koncentráku,“ vzpomíná pamětnice.

Na konci války se Alžběta Bürgerová hlásila na obchodní školu. Na školu ji nepřijali se slovy: „Pomáhejte doma dál, říše potřebuje potraviny.“ Tak skončilo její úsilí o studia v období války. Na obchodní školu v Českém Krumlově se dostala hned po válce v roce 1946.

V roce 1951 se Alžběta Bürgerová vdala a přestěhovali se s manželem do Českého Krumlova, kde nastoupila do rámečkáry Lira jako administrativní pracovnice. Poté pracovala 10 let jako vedoucí okresní správy nemocenského pojištění. Někdy v této době dostala nabídku ke vstupu do KSČ, jejíž členkou je do dnešních dní (2023).

Kontrolovali jsme, jestli v obchodech nešidí

V roce 1971 vznikla v ČSFR nová soustava kontrolních orgánů nazvaná Výbor lidové kontroly (VLK). Přestože se jednalo o nejvyšší kontrolní úřad v zemi, byl řízen komunistickou stranou, přesně ekonomickým oddělením ÚV KSČ.

Alžběta Bürgerová v 70. letech pracovala jako předsedkyně VLK v Českém Krumlově. „Pořád bylo nějaké nedostatkové zboží a oni to ti obchodníci schovávali pro někoho. A ne zadarmo taky kolikrát. Já jsem sháněla šicí stroj pro dceru. Dostala jsem ho. O dvě stovky se podělil obchodník se zprostředkovatelem. Tak my jsme proti těmto praktikám šli,“ popisuje náplň své práce na komunistickém úřadě.

Od 70. let byla členkou Okresního výboru KSČ v Českém Krumlově. V této době také absolvovala Večerní univerzitu marxixmu-leninismu (VUML) a až do roku 1989 vedla přednášky ateismu na stranických schůzích, přednášela učitelům, studentům nebo učňům ve Velešíně.

Ve straně jsem zůstala proto, že jsem viděla, jak se zlepšily podmínky mých rodičů

V závěru 80. let se podle Alžběty Bürgerové proměnila stranická politika. Možná právě to je důvod, proč si dovedla představit, že vedoucí úloha KSČ jednoho dne skončí. „Zjistila jsem, že existuje čím dál větší formalita. Čím dál větší. Tak ono mělo být plénum třeba ke školství. Krásně vyšlo plénum, všichni dobře diskutovali, ale posun? Bylo to takové formální. Dobře vyzněly ty akce, které se organizovaly, ale nepomohlo to nic zrovna tomu úseku,“ vysvětluje.

Přes kritiku mířenou vůči stranickým strukturám a formalistnímu vedení politiky Alžběta Bürgerová nikdy, ani po roce 1989, neuvažovala o tom, že by z komunistické strany vystoupila. „Já jsem zůstala ve straně proto, že jsem viděla, jak se zlepšily pozice mých rodičů.“ Po roce 1989 pokračovala v práci pro KSČM, ale stranická práce a vztahy prý mezi členy strany slábly. „Chodila jsem na schůze. Nelíbilo se mi, že to bylo samé papírování, ale vztahy k lidem skomíraly,“ dodává.

Dobu před rokem 1989 podle vlastních slov nevnímala jako totalitu: „Já ne, možná že to bylo mým postavením a mým vzděláním. Takže ne. Já jsem nezažila žádné, že by mě někdo někde napadal, nebo. A ani po tom 1989, přestože jsem dělala kontrolu, někdy až moc důsledně, tak mě nikdo nenapadal.“

„KSČ neměla být zrušena. Já mám právo na ateismus. Druhý má právo na náboženství. Každý má právo na to svoje postavení a příslušnost. Tak si myslím, že neměla být zrušena. Stejně dojde,“ zakončuje své vyprávění pamětnice.