Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Burešová (* 1924)

• narodila se 5. února 1924 v Lounech

• v letech 1930–1938 žila na Slovensku, kde její otec pracoval v bance

• od roku 1938 žila u babičky v Lochenicích u Hradce Králové, od roku 1940 v Lounech

• v roce 1943 maturovala na gymnáziu v Lounech

• maminka před úřady tajila své poloviční židovství a měla strach z transportu

• vyhnula se totálnímu nasazení, pracovala v Lounech v lékárně

• v roce 1944 připravovala lékárničky pro partyzány, kteří se ukrývali před gestapem

• vzpomíná na Karla Eiserta, který pomáhal partyzánům a rodinám postiženým nacismem

• v roce 1948 absolvovala přírodovědeckou fakultu, obor farmacie

• pracovala jako lékárnice, v letech 1983–1993 vedla ústavní lékárnu v pražské vinohradské nemocnici

• v 60. letech se svým manželem a dětmi absolvovala pracovní pobyty v Belgii a Řecku

Věra Burešová, dívčím příjmením Mušková, se narodila 5. února 1924 v Lounech do rodiny Karla Mušky, vlastence a ruského legionáře. Z Velké války se domů vrátil až v roce 1922, po dlouhých sedmi letech. „Tatínek byl velký vlastenec, T. G. Masaryk byl pro něj velký vzor, a maminka na mého tatínka čekala celých sedm let,“ vypráví dnes čtyřiadevadesátiletá pamětnice.

Slovensko v letech 1930–1938

Karel Muška od roku 1923 vedl železniční družstvo v Lounech, a když v roce 1930 dostal nabídku pracovat jako zástupce ředitele banky v Michalovcích, rodina se přestěhovala na východní Slovensko. V té době chodila malá Věra do první třídy a měla už mladší sestřičku.

„Češi na Slovensku zakládali inteligenci. Ředitel školy byl Čech, stejně tak učitelé byli většinou Češi, protože Slováci neměli inteligenci. Maďaři jim nedovolili studovat, chtěli je pomaďarštit a po první válce chtěli zabrat celé jižní Slovensko,“ vypráví pamětnice.

V roce 1934 se rodina přemístila do Zvolena, kde otec dostal místo jako ředitel Legiobanky, kde byl aktivní i mimo svou pracovní náplň. Tehdy, v polovině třicátých let, Masarykova letecká liga a Aeroklub republiky Československé organizovaly akci „1000 nových pilotů republice“, která měla vyřešit nedostatek pilotů a letišť. Díky svým pracovním a přátelským vazbám se Karel Muška do této akce zapojil a spoluzaložil Středoslovenský aeroklub ve Zvolenu a letiště Tri Duby.

Mobilizace v roce 1938

V září 1938 měla nastoupit tehdy čtrnáctiletá Věra Burešová do tercie zvolenského gymnázia, ale bezprostřední ohrožení Československa nacistickým Německem vyústilo ve vojenskou mobilizaci. Karel Muška jakožto důstojník v záloze musel narukovat, a odvezl proto děti s manželkou na Moravu. Po několika dnech, kdy se Francie, Německo, Velká Británie a Itálie v Mnichově rozhodly, že Československo musí postoupit sudetská území Německu, českoslovenští vojáci museli složit zbraně.

„To jsem poprvé v životě slyšela tatínka plakat jak malého kluka. Mobilizace byla zrušena. Plakal jak malej kluk, že nás na Západě zradili. Všichni byli odhodlaní bojovat, i když nikdo neví, jak by to dopadlo. Ale byli odhodlaní bránit vlast. Tak byli vychovaní,“ vzpomíná Věra Burešová.

Otec předvídal, že bude válka. Už v září 1938 vyhlásila fašistická Hlinkova slovenská lidová strana autonomii Slovenska a v prosinci téhož roku se s touto stranou sloučila většina tehdejších slovenských stran. Začala likvidace nepohodlných spolků a organizací, pronásledování odpůrců hlinkovců a národnostních menšin.

Proměnu Slováků pocítila v této napjaté době na vlastní kůži i pamětnice. „Bohužel, i moje kamarádky ve škole mi začaly vytýkat, že se doma bavíme česky, když jsme přece na Slovensku. Židovky se ale nezměnily. Učitelé se také chovali slušně. Spíše od obyčejných lidí jsem začala cítit odpor. Tatínek mě honem odvezl pryč, protože předpokládal, že se situace zhorší.“

Otec ji odvezl ke své matce do Lochenic u Hradce Králové, kde v Hradci mohla chodit do českého gymnázia. Na Slovensku ale Karel Muška zůstal ještě rok a půl, protože musel likvidovat banku. Do Čech nesměl, protože hranice byly zavřené. Na Vánoce 1938 se za rodinou dostal přes Beskydy díky převaděči a natrvalo se za rodinou dostal až po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1940, kdy se rodina přestěhovala opět do Loun.

Maminka, poloviční Židovka

Represe vůči Židům zahájené na počátku války vzbuzovaly v rodině Muškových obavy. Maminka Růžena, rozená Fraenklová, byla totiž poloviční Židovka. „Dědeček byl Žid, zřejmě podnikatel ve stavebnictví, ale já ho nepoznala, zemřel náhle před začátkem první světové války. Z vyprávění vím, že držel šábes, ale své děti vodil do katolického kostela, kde na ně čekal venku. Po jeho smrti přišla rodina o všechen majetek, protože moje babička nerozuměla podnikání a hodně lidí jim bylo dlužno,“ vypráví pamětnice. Ona ani její sestra Hana nebyly pokřtěné, protože otec měl ke katolické církvi výhrady. V situaci, kdy začali být Židé pronásledováni, však rodiče nechali své dcery pokřtít a přihlásili je ke katolické církvi.

„Maminka, i když byla katolička, se stejně bála celou válku, že se její poloviční židovství provalí, a úzkostmi pak trpěla celý život. Když někdo nečekaně zazvonil, trnula hrůzou, že jdou pro ni. Nikdo ale nic nevěděl, protože jsme přišli ze Slovenska, byli jsme katolíci, ona byla v domácnosti, a nebyla tedy nikomu na očích. My jsme nebezpečí ani nevnímali, jenom maminka vnitřně trpěla. Kolikrát jsem přišla ze školy a ona seděla doma, strašně smutná, i když se snažila nedávat nic najevo. Myslím, že musela mít velký strach.“ Jejího bratra Maxmiliána deportovali do koncentračního tábora kvůli poslechu londýnské stanice a jeho židovskou manželku Zdenku odvezli do Terezína. On válku přežil, ona v Terezíně zemřela na tyfus.

Totálně nasazení gymnazisté z Loun

V roce 1943 pamětnice maturovala na lounském gymnáziu. „Mnohokrát k nám do třídy přišel Němec ve vysokých botách a zařval: Heil, Hitler! Jednou přišel třeba na němčinu. Měli jsme na ni bezvadnou paní profesorku Červinkovou. Prozradila nám, že neumí pořádně tancovat, a tak kluci přinesli do školy gramofon a desku a učili ji. A najednou někdo zabouchal na dveře a do třídy napochodoval Němec. My jsme samozřejmě museli do pozoru a odpovědět na jeho: Heil, Hitler! Paní profesorka začala německy koktat, že se učíme německou hymnu, a proto máme gramofon. A my jsme hned spustili Deutschland, Deutschland über alles, a nic se nám nestalo,“ vzpomíná Věra Burešová. Někteří kantoři měli problémy s němčinou, která byla vyučovacím jazykem některých předmětů. „Maturovala jsem například z matematiky v němčině před německou komisí a vzpomínám, jak náš profesor matematiky, chudák, s tím jazykem před komisí sám bojoval.“

Maturity na lounském gymnáziu v roce 1943 byly pochmurné ještě z jednoho důvodu. Chyběla u nich totiž polovina maturantů, kteří v té době dřeli v hnědouhelných dolech.

„V březnu či v dubnu 1943 přijeli do školy Němci, sebrali všechny chlapce a totálně je nasadili do Severočeských uhelných dolů. Hlavně se jim líbili ti hubení, protože ty hnědouhelné doly měly dolů jen žebřík. Nebyly ještě žádné technické vymoženosti. Ubytovali je někde v hospodě a dostávali kus tvrdého chleba a trochu řídkého mléka. Dvě oktávy lounského gymnázia byly tedy bez kluků a ve třídě nás zůstalo jen asi patnáct děvčat.“

Místo do totálního nasazení do lékárny

Pamětnice měla být také totálně nasazená, stejně jako všichni narození v roce 1924. Výjimku mohli dostat pouze ti, kteří byli v učení nebo studovali v nějakém kurzu. Karel Muška pro ni tedy získal povolení od pracovního úřadu, že může jít jako aspirantka na studia farmacie na praxi do lékárny.

„Já po něčem takovém vůbec netoužila, farmacie mi nic neříkala, ale do lékárny jsem nastoupila a nakonec jsem toho nikdy nelitovala, protože ta práce mě pak chytla a dělala jsem ji ráda celý život,“ říká Věra Burešová a přibližuje, jak lékárny za války fungovaly:

„Na všechno byly lístky. V lékárně jsme měli lístky na sádlo, na cukr, ze kterého se vařily sirupy. Všechno se dělalo v lékárně. V obrovském hmoždíři jsem matlala masti. Zavolala tam nemocnice, že potřebují 1500 prášků proti bolesti, a už jsme seděli u strojků, magistr namíchal ingredience do prášků, ze kterých jsme dělali pilulky. Nebylo nic. Byl aspirin, bromoformový sirup proti kašli, který jsme my uvařili, byl kysličník a dermatol na hojení ran. Sami jsme dělali borovou mastičku, borovou vodu na oči, stejně tak oční kapičky. Dnes se dělá v lékárnách minimum věcí, všechno je hotové.“

Lékárnička, která zachraňovala i ohrožovala

Jednoho dne roku 1944, v době temna, strachu a zabedněných oken, kdy gestapo na udání zatýkalo a bez soudů střílelo, se v lékárně objevil lounský velkoobchodník Karel Eisert.

„Požádal mě, abych mu udělala lékárničku. Tehdy toho moc nebylo. Zásyp na rány, kysličník, borová voda, hlavně potřeboval obvazy, vatu a náplasti. Tak jsem mu ji udělala a přišel si pro ni. Pak ještě jednou. Byl u nás na návštěvě a prosil mě, abych to nikomu neříkala. Můj tatínek už věděl, o co jde, a zapřísahal mě, abych o lékárničce nikomu neříkala. Kdyby se to dozvědělo gestapo, vyvraždili by obě rodiny,“ vzpomíná Věra Burešová. Až později se dozvěděla, že u Loun byla vysazena skupina partyzánů.

Jednalo se o Operaci Jan Kozina, což byl sedmnáctičlenný paradesantní výsadek vyslaný do Protektorátu Čechy a Morava ze Sovětského svazu. Organizoval ho ukrajinský štáb partyzánského hnutí pod vedením Vasila Kiše. Druhá skupina, která doskočila poblíž Loun, byla napadena nacisty a během přestřelky padli dva členové výsadku, osm dalších bylo zajato a pouze dva, Palo a Kopčák, se prostříleli a schovávali se až do jara 1945. Právě pro ně nic netušící pamětnice zřejmě připravovala lékárničky.

„Pan Eisert je zásoboval jídlem a potřeboval pro ně také lékárničku, protože byli potlučení,“ vzpomíná Věra Burešová, která nedá dopustit právě na Karla Eiserta, na jehož statečnost se prý v Lounech zapomnělo.

Zapomenutý hrdina Karel Eisert

„Poznali jsme ho v Lounech ještě za první republiky, když tam začínal podnikat s dvoukolákem, na kterém rozvážel potraviny do hokynářství. Když jsme se v roce 1940 vrátili do Loun, byl už z něj velkoobchodník, měli dva domky, v jednom žil s manželkou a dvěma syny a ve druhém měl svůj velkoobchod. Měl dva náklaďáčky, dva řidiče a jeho paní vedla administrativu. Tatínek mu pomáhal s účetnictvím, moje maminka jim pekla vánoční cukroví, protože paní Eisertová na to neměla čas. Mluvím o nich hlavně proto, že pan Eisert za války pomáhal mnoha lidem. Nejen těm parašutistům a Vasilu Kišovi, ale také rodinám, kterým nacisté zavřeli nebo zastřelili rodinné příslušníky. Ženy zastřelených či zavřených mužů zůstaly bez příjmů a potravinových lístků. Pan Eisert po celou válku rozvážel po těchto rodinách potraviny, které někde vyškrábl. Pomáhal například rodině Evaldových, kterým zastřelili otce týden po obsazení Československa,“ vypráví pamětnice. Podle jejích vzpomínek byl osud rodiny Eisertových smutný. V roce 1948 jim komunisté zavřeli podnik a zkonfiskovali majetek, což se podepsalo na nervovém stavu paní Eisertové tak, že si vzala život. Karla Eiserta v padesátých letech komunisté zavřeli do uranových dolů.

Rozkradené Sudety

Po válce dostal Karel Muška nabídku založit Legiobanku v Sudetech. Mohl si vybrat

mezi Jabloncem, Teplicemi či Libercem, z první návštěvy se však vrátil otřesen.

„Zavedli ho dolů do banky, kde na stolech ležely hory šperků a peněz. Byly nakradené. Zůstaly v Sudetech po Němcích vyhnaných ze Sudet a tatínek s tím nechtěl nic mít,“ vypráví pamětnice, jejíž tatínek šel po této zkušenosti raději pracovat jako řadový bankovní úředník za přepážku do Živnobanky v Praze.

„Zachoval si svoje přesvědčení. Někteří lidé se totiž vrhli do Sudet krást,“ vysvětluje pamětnice.

Pracovní a rodinný život

Věra Burešová v roce 1948 absolvovala přírodovědeckou fakultu v Praze, obor farmacie, a pak celý život pracovala jako lékárnice. V letech 1983–1993 vedla ústavní lékárnu ve vinohradské nemocnici, pracovat přestala až ve svých devětasedmdesáti letech.

Se svým manželem, právníkem Bohuslavem Ivanem Burešem, který pracoval jako obchodní zástupce československých podniků, a dvěma dětmi absolvovala dva pracovní zahraniční pobyty, v letech 1960 a 1961 v Belgii a v letech 1968 a 1969 v Řecku.

Otec mě před komunisty varoval a měl pravdu

Nikdy nebyla politicky aktivní. „Spousta mladých lidí se ke komunistům přidala, protože byli přesvědčení, jak to bude krásné. Vysokoškoláci v Lounech se přidali všichni, spousta našich příbuzných taky. Můj budoucí manžel, jehož rodině pak všechno vzali a někoho jim také zavřeli, tomu také věřil. Tatínek mi ale kladl na srdce, že komunismus není to, co je v knihách. Věděl, že se to zvrhne, když se dostanou komunisté k moci. Říkal mi, že jsou to lupiči, vrahové a zloději. Radil mi, abych nikdy nechodila do politiky, buď to prý lze dělat s nimi, jak oni chtějí, nebo mě vyhodí a tvrdě za to zaplatím. A jeho slova potvrdil můj manžel, který jim také věřil, a doplatil na to,“ uzavírá své vyprávění pamětnice.