Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bureš (* 1943)

• narozen 18. března roku 1943 v Plzni

• rodiče a příbuzní se za války zapojili do odbojové organizace Druhá lehká tajná divize

• 20. června 1944 rodiče zatklo gestapo

• 20. října 1944 popraven otec Jan Bureš

• 14. listopadu popravena matka Marie Burešová

• další příbuzní věznění, někteří popraveni

• Jan vyrůstal u příbuzných Hrčkových

• roku 1946 oba rodiče obdrželi in memoriam Uznání bojových zásluh v boji za osvobození republiky z nepřátelského obsazení

• vyučil se elektrikářem

• v letech 1960 - 1982 pracoval ve Škodových závodech

Při vší empatii je těžké představit si, jak se cítil chlapec, který ve věku rok a půl přišel zlovůlí nacistického režimu o oba rodiče, načež byl oddělen od svého bratra a vychováván u tety a strýce, které měl za ty, jež ho přivedli na svět. Peníze, které měly bratrům ulehčit vyrovnat se s minulostí a zajistit si lepší budoucnost, rozprášila měnová reforma. Přes všechna příkoří však Jan dostal novou šanci na život – u milujících příbuzných, kteří jej vedli k lásce k literatuře, cizím jazykům a především k hudbě, která mu pomohla všechno zlé překonat a jíž je věrný dodnes.

Jan Bureš se narodil 18. března roku 1943 v Plzni. „Moje babička z tatínkovy strany se jmenovala Marie, za svobodna Staňková, a dědeček byl Adolf, bohužel,“ otevírá vyprávění s úsměvem Jan Bureš. Jeho dědeček, který pracoval jako koželuh, pocházel z Rakovníka, babička z pražské čtvrti Libeň. Janovi prarodiče z matčiny strany se jmenovali Martínkovi a pracovali na malém statku v Příšově.

Druhá lehká tajná divize jako nástupce Obrany národa

Janův tatínek Jan Bureš narozený roku 1913 pracoval jako sazeč a knihař. Maminka Marie Burešová, za svobodna Martínková, se narodila v roce 1918, pracovala v domácnosti a šila dámské oděvy. Rodiče bydleli v Plzni na Roudné a společně s dalšími příbuznými se zapojili do plzeňského odboje. „Přechovávali velitele Druhé lehké tajné divize Jindřicha Krejčíka a při poště dělali různé sabotážní práce,“ vypráví Jan Bureš.

Do této odbojové organizace je na konci roku 1943 přivedl nejstarší bratr tatínka Jana Bureše, František Bureš. Druhá lehká tajná divize vedená Jindřichem Krejčíkem[1] byla důležitou vojenskou organizací na západě Čech. Nahradila rozbité organizace Obrany národa v Plzni a navázala na odbojové hnutí plzeňských pošťáků, jejichž odboj probíhal téměř od začátku války. Skupina se zaměřovala především na zpravodajskou činnost, pro kterou byly pošty ideálním zdrojem informací – mohli odposlouchávat důležité zprávy. 

Druhá lehká tajná divize vznikla roku 1943 na základě pokynu pražského Ústředí vedení odboje domácího jakožto reakce na informace o očekávané invazi spojeneckých vojsk na území naší republiky. Dokončení organizačních příprav však zmařilo gestapo, které v červnu 1944 pozatýkalo několik desítek jejích členů. Z vedení organizace zatýkání unikl jen Jindřich Krejčík. Na jaře roku 1945 právě on s pomocí nových spolupracovníků obnovil činnost Druhé lehké tajné divize a navázal spojení s dalšími odbojovými skupinami.

Na sklonku války byla Druhá lehká tajná divize vedle komunistických Bojových skupin nejvýznamnější plzeňskou odbojovou organizací. Novému vedení v čele s Jindřichem Krejčíkem se podařilo znovu sdružit skupinu odbojářů, kteří se podíleli na organizaci květnového povstání v roce 1945.

V dubnu roku 1943 se Jindřich Krejčík musel uchýlit do ilegality a skrývat se. Později mu poskytovali úkryt Rozálie Hrčková, starší sestra Janova tatínka, spolu se svým manželem Čeňkem Hrčkem. Vedle úkrytu v chatové osadě nad Velkým Boleveckým rybníkem v Plzni poskytovaly útočiště a stravu i rodiny mladších bratrů Františka Bureše, Karla a Jana Burešových. Rodina Burešových tak patřila k nejbližším spolupracovníkům Jindřicha Krejčíka, a to až do razie gestapa v červnu roku 1944.

K té došlo v důsledku spolupráce s dalšími odbojovými skupinami, které byly sledovány gestapem. V souvislosti s rozsáhlou celostátní pátrací akcí po činovnících ilegálních národních výborů bylo v létě roku 1944 na Plzeňsku postupně zatčeno 330 osob. A až později se syn Jana Bureše dozvěděl, že gestapo zatýkalo podle jmenných písemných záznamů jednoho ze zatčených odbojářů. Ze všech příbuzných tak přežili jen manželé Hrčkovi, babička Marie Burešová, strýc František Bureš s manželkou a děti.

Celý život jsem říkal tetě mámo a strýci táto

„I přes to, že 6. června 1944 začala invaze Spojenců do Francie, tak byli rodiče 20. června  po sedmé hodině ranní zatčeni gestapem. Poté byli odvezeni na Pankrác a tam čekali na rozsudek smrti,“ vypráví Jan Bureš mladší. Otce popravili 20. října, maminka 14. listopadu 1944. O tom, co se tehdy stalo, se malý Jan dozvěděl až později od své tety Rozálie Hrčkové. Tragický osud rodičů mu do dnešních dnů připomínají kapesníčky, které maminka svým dětem vyšívala, když v pankrácké sekyrárně čekala na smrt. „Dostal jsem je, až když jsem začal rozum brát.“ Žádné dopisy od rodičů z vězení mu na památku nezůstaly.

O tom, že je Marie jeho pravou maminkou se dozvěděl docela náhodou, když mu bylo asi deset let. V té době doma objevil knihu s věnováním Marii Burešové. Až do této doby mu o jeho rodičích nikdo nic neřekl. „Já jsem po celý život říkal tetě ‚mámo‘ a strýci ‚táto‘.“ Stejný osud potkal i strýce Karla Bureše s manželkou Ludmilou, kteří byli rovněž popraveni.

Ani strýc a teta Hrčkovi však před krutostí nacistického režimu neunikli. Jan Bureš pokračuje ve vyprávění: „Nejprve byli vězněni v koncentračním táboře v Lipsku a potom v Drážďanech. Strýc o tom pak ani nechtěl mluvit, ale od tety jsem se něco dozvěděl. Museli si protrpět výslechy, bití, nedostatek jídla. Dostávali krajíček chleba, vodovou polévku a tuřín.“ A dodává: „Ty nálety spojenců na Drážďany byly strašné. Když byly nehlášené, tak vězni zůstávali v celách. Bylo to peklo. Jak se říká ‚Dantovo peklo‘.“ Když přišlo osvobození a mohli se po roce vrátit domů, museli v nemocnici podstoupit rehabilitace. „Měli zničené vnitřnosti a museli se mimo jiné znovu naučit jíst.“

Zatčen byl také strýcův bratr Adolf Hrček. „Dělal si legraci z vánoční sbírky teplého oblečení pro vojáky na frontu. Slyšela ho německá uklízečka a udala ho.“ Adolf byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald, kde zemřel. Štěstí v neštěstí měla Janova babička, která se po válce vrátila z ženské věznice Aichach u Mnichova. „To ona přitom chtěla přechovávání Jindřicha Krejčíka na sebe vzít,“ říká Jan Bureš.

Den, kdy se nevařilo

Potom, co byli rodiče zatčeni a popraveni, byl Jan spolu se svým o čtyři roky starším bratrem Vladimírem u své tety na Roudné. Potom putovali asi po čtyřech rodinách. Museli se skrývat, neboť jim jakožto dětem bez obou rodičů i nejbližších příbuzných hrozila převýchova či deportace do koncentračního tábora. Jan byl příliš malý na to, aby si na své rodiče pamatoval, a starší bratr mu o nich moc nevyprávěl.

Navzdory této tragédii však rád vzpomíná na báječný život u Hrčků. I když už po válce byli s bratrem rozděleni, podařilo se mu díky vlídnému přístupu tety a strýce, ale také díky lásce k hudbě, zlé časy překlenout. Domácnost sdílel ještě s bratrancem Miroslavem a strýcovými rodiči. Měl možnost chodit na kurzy angličtiny a hrát na klavír. Dodnes zasněně vzpomíná na chvíle, kdy seděl ve vyřezávaném křesle a s nadšením preludoval, jako by v tu chvíli neexistovalo nic vyššího nežli hudba. „Teta i strýc doma koncertovali. On na housle, ona na klavír. Hrála drobné skladby od Mozarta, Chopina, Haydna. A to byl vždycky den, kdy se nevařilo,“ vypráví s úsměvem Jan Bureš. Vedle toho si pamětník z dětství vybavuje hned dvě velké knihovny v bytě Hrčkových. 

Rodina tehdy bydlela v Kollárově ulici na Borech kousek od budovy Československého rozhlasu.  Přestěhovali se sem asi v roce 1951. Od prezidenta Edvarda Beneše pak s bratrem dostali za rodiče každý sto tisíc. „Pak ale přišla měnová reforma a my jsme to dostali jedna ku padesáti nebo ještě víc, už nevím. Zkrátka dostali jsme z toho asi pět tisíc.“ 

Manželé Hrčkovi nabídli malému Janovi nový start do života. Dali mu teplo domova, kulturní zázemí, podporovali jeho touhu po vzdělání. „Na dětství vzpomínám moc rád. Nejenže jsme doma muzicírovali, ale také jsme jezdili na chatu. Takže jsme měli dostatek ovoce i zeleniny. Zkrátka bylo to fajn.“

Jan v letech 1949-1957 absolvoval v Plzni povinnou osmiletou školní docházku. Po jejím ukončení se vyučil elektrikářem a tomuto oboru se věnoval po celý život. V letech 1960-1982 pracoval jako provozní elektrikář ve Škodových závodech, poté na stejné pozici v Plastimatu v Černicích a nakonec asi od roku 2001 ve společnosti Papírna Slovany. Roku 1961 nastoupil základní vojenskou službu v Liptovském Mikuláši u protivzdušné obrany.

Ve Škodovce pak potkal svou budoucí manželku Jarmilu, rozenou Solilovou, se kterou se v červenci 1965 na plzeňské radnici oženil. V lednu 1966 se manželům narodila dcera Lenka a roku 1972 syn Jan. Jan Bureš dodnes žije ve spokojeném manželství a raduje se ze svých pěti vnoučat a dvou pravnoučat. Od odchodu do důchodu v roce 2005 velmi rád tráví čas na své chatě v Bolevci. Čte, pracuje na zahradě a chybět nemůže samozřejmě ani poslech jeho oblíbené vážné hudby. Vždyť má doma na pět set CD s klasickým repertoárem.

Nikdy se nesmířím s tím, co nacisté udělali naší rodině

I když byl Janovi vstup do komunistické strany nabízen, odmítl. Sám naopak v roce 1989 podepsal petici Několik vět. „Co jsem si myslel o komunismu? Inu, že je stejný jako fašismus, jen s mírnějšími metodami. Oni to od těch Němců asi okoukali. A když přišla srpnová okupace, to bylo hrozné,“ říká Jan Bureš. Jelikož měla jeho manželka tetu v Austrálii, která tam pracovala jako zdravotní sestra, byl rozhodnutý emigrovat. Soukromě se asi tři roky učil anglicky. Manželka ale emigrovat nechtěla. Když přišla sametová revoluce, Janova očekávání se ve srovnání s dneškem splnila. „S komunisty jsme se ale nevypořádali dobře,“ říká.

Když byl ještě docela malý chlapec, rodinnou tragédii vlastně nevnímal. Jak ale říká: „Už odmala jsem byl takový vážný.“ Až později se začal o příběh rodiny zajímat a dodnes nashromáždil v rodinném archivu mnoho dokumentů a je „živou kronikou“ rodiny. S tím úzce souvisí i Janův zájem o vyprávění přetěžkého rodinného příběhu pro Paměť národa. Oběma rodičům bylo in memoriam roku 1946 uděleno Uznání bojových zásluh v boji za osvobození republiky z nepřátelského obsazení od prezidenta republiky podepsané tehdejším ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou. Jejich statečnost spolu s dalšími hrdiny pak připomíná Památník popraveným a umučeným v odboji 1939-1945 v plzeňské čtvrti Bolevec. „Nikdy se nesmířím s tím, co naší rodině nacisté udělali. Bylo to hrozné. Nedokážu to odpustit. To zkrátka nejde.“

 

[1] „Jindřich Krejčík se narodil 28. března 1905 v Plzni, zemřel 18. července 1945 v Rudné. Psal dramata, loutkové hry, překlady z angličtiny. Za druhé světové války byl předsedou Revolučního národního výboru a vedoucím organizátorem protinacistické odbojové organizace v Plzni. Původním povoláním byl poštovní úředník. Aktivně se podílel na společenském a kulturním životě Plzně. Ve 30. letech se věnoval literatuře. Psal hry pro plzeňské ochotníky a od roku 1932 spolupracoval i s plzeňskými loutkáři - pro Loutkové divadlo Feriálních osad napsal několik her. Za okupace byl jedním z vedoucích organizátorů protifašistického odboje na Plzeňsku. Začal působit v ilegální odbojové síti Petiční výbor Věrni zůstaneme, po násilném ukončení činnosti organizace přešel v dubnu 1943 do úplné ilegality. V odbojové organizaci Druhá lehká tajná divize působil až do roku 1944, kdy většinu hlavních představitelů zatkli. Jindřichu Krejčíkovi se podařilo uprchnout a skrývat se do konce války (z této doby se zachovaly deníky a soubor veršů). V době povstání 5. května 1945 stál v čele Druhé lehké tajné divize jako podplukovník, zároveň byl předsedou Revolučního národního výboru (rozcházel se v názorech s komunistickými představiteli města). Zahynul při autohavárii na cestě z Prahy na silnici za Dušníky (nyní Rudná). Za odbojovou činnost byl vyznamenán Československým válečným křížem.“ (https://tritius.plzen.eu/authority/157593)