Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Bujnová (* 1949)

• narozena 27. září 1949 v obci Rajčany v Nitranském kraji

• otec Štefan Bujna za druhé světové války totálně nasazen v lágru v Novákách

• během následné deportace se mu podařilo uprchnout z vlaku

• po únorovém převratu přišli rodiče o polnosti

• v 60. letech vystudovala střední školu pedagogickou

• vedla mateřskou školu ve Skačanech a Partizánskem

• po sametové revoluci vystudovala speciální pedagogiku, poté pracovala s dětmi se zdravotním postižením

Jejího tatínka nacisté drželi v táboře nucených prací a posléze poslali do koncentračního tábora. Podařilo se mu utéct a přežít. Ani komunisté jej však nenechali na pokoji. Rodina přišla o polnosti a po měnové reformě i o úspory. „Musola som žit v tej spoločnosti, ktorá bola, ale vždy to šlo vlastne mimo mě,“ vzpomíná Zdenka Bujnová.

Ostatní postříleli, ale otec se tam někde schoval

Zdenka Bujnová se narodila 27. září 1949 v obci Rajčany v Nitranském kraji. Rodinu postihly obě světové války. V té první bojoval dědeček Adam Bujna. „Zážitky strašné, čo to hovoril. Strašne veľa ľudí tam zomrelo a bolo to veľmi kruté obdobie. Mal z toho dlho traumu. Keď mal o tom rozprávať, nebolo mu dobre.“ Během té druhé byl otec Štefan (nar. 1921) totálně nasazen v pracovním táboře v Novákách. Z tábora jezdíval – pod ozbrojeným dohledem – kopat zákopy.

„On, ako mlady muž, chodil za maminou [Emerencií] na rande do Bielic, tam kopali v tom čase. Kde bola mamina, boli štyri sestry. A tí Nemci chodili za nimi. Môj otec, keď oni mali prestávku, tak chodil za maminou, oni ho vždy pohostili a tak. A zrazu Nemci. Tak ho schovali, otvorili dvere, tam bol vešiak s kabáty, a tam ho schovali. Keby boli tie dvere zavreli, tak by ho boli zastrelili, lebo tam ho bolo vidieť.“

Otec Štefan se během nucených prací tajně stýkal i s rodinným příbuzným, učitelem Antonem Bujnou. Ten byl za války napojen na odboj. Když to nacisté zjistili, poslali oba muže do koncentračního tábora. Otci se jako zázrakem podařilo z vlaku uprchnout. „Vlak zastavil v Bošanoch a otec druhou stranou, nie tam, kde bola stanica, ale druhou stranou vyskočil. Tam už bolo také pole. Ostatných postrieľali, ktorí sa snažili ujsť, ale otec sa tam niekde schoval.“

Následující dva týdny se ukrýval v lesích a teprve poté se vrátil domů. Zbytek války pak prožil schovaný v maštali. Anton Bujna[1] takové štěstí neměl, nacisté jej zastřelili v Topoľčanech. Styky s odbojáři však otec nezpřetrhal. „On o tom veľa nechcel rozprávať. Ale potom sa stretávali u nás doma aj po vojne. My sme ich – ako deti – brali ako kamarátov, u nás sa zpievalo a takto, a oni pri tom mohli všeličo preberať. Ale otec o tom nechcel rozprávať nahlas.“

Nikdo se mě neptal, jestli jsem ve straně

Po druhé světové válce dělal otec mistra v Závodech 29. augusta (znárodněných Baťových závodech), matka pracovala v obchodě. Mimoto doma chovali angorské králíky na srst. „Mamina je strihala a potom to posielala do Čiech.“ Po únorovém převratu a následné kolektivizaci zemědělství přišla rodina o polnosti. „Ja si to nepamätám, ale hovorili, že sa stretávali v krčme, tam ich zavreli a museli počúvať, čo im oni rozprávali, že: ,Teraz sa budete mať lepšie, nebudete musieť drieť.‘“ Citelně rodinu zasáhla i měnová reforma. „Otec hovoril, že [sme prišli] o veľa. Povedal nám, že išiel na voze s peniazmi a skoro nič nekúpil. Ja si to nepamätám, mala som tri, štyri roky. Ale takto nám to hovoril.“

Zdenka nastoupila na základní školu v Rajčanech v roce 1955. Vzpomíná, že navzdory poměrům v 50. letech měli ve škole povinné hodiny náboženství. V 60. letech pak vystudovala střední školu pedagogickou a od roku 1968 začala působit jako učitelka v mateřské škole. Nedlouho poté přišla invaze. „Keď mi mamina rozprávala, že nás napadli Rusi, tak som ju hovorila: ,Prosím ťa, akí Rusi, Nemci!‘ Ja som tomu neverila, že to až do takého štádia došlo.“

„My sme otáčali značky na križovatkách, do hor sme ich posielali a tak.“ Přesto nevzpomíná, že by během invaze došlo k nějakým výraznějším nepokojům nebo konfliktům. Pamatuje i na atmosféru po upálení Jana Palacha. „Vtedy to bolo pre nás, ako pre mladých ľudí, niečo nesmierne. A my sme sa zhrozili, že to niekto dokáže urobiť. Za tú slobodu a za to, že si obhajuje svoje názory, a že dokáže takéto niečo urobiť. Bolo to hrozné.“

Zdenka Bujnová nikdy nebyla v KSČ, přestože v mateřské škole působila na vedoucí pozici. „Môj bývalý muž [Josef] bol straník, ale mňa sa nikto nepýtal, ako riaditeľky škôlky, či som v strane. Nikdy.“ Zároveň ji neminuly prověrky, ačkoliv ji příliš netrápily. „Ja som to brala ako súčasť práce.“ Ve školce pak zastávala celou řadu funkcí: „V jednotriedne materskej škole som bola riaditeľka, učiteľka, vedúca jedálne, upratovačka, školník, kurič, záhradník.“

Rozdělení Československa jsem nikdy nebrala na vědomí

Za svou profesní kariéru vystřídala více působišť. Vedla mateřskou školu ve Skačanech (okres Partizánske) a Partizánskem. Učitelé mezi sebou byli údajně opatrní a dávali si pozor na jazyk, občas se mezi nimi našli i udavači. „My sme nesmeli chodiť do kostola. Riaditeľky museli chodiť kontrolovať pred kostoly, či tam učiteľky chodia.“ Rok a půl pracovala i v dětském domově. „Najhoršie deti zo Slovenska nám dali. Strašné niečo. Ja som potom chodila po súdoch kvôli deťom. […] A potom som povedala dosť! Lebo ja som ich brávala aj domov a oni ma okradli. Bolo to zlé obdobie.“

Na události kolem listopadu 1989 pohlížela spíše pragmaticky. „Ma sa to všetko len tak okrajovo dotklo. Ale toto mi pomohlo, po tom osemdesiatom deviatom, že sa to všetko uvoľnilo. Tak sme sa dostali k peniazom aj všetkým zariadeniam a zdravotným pomôckam a viacej informácií som mala o všetkom.“ Pamatuje si i svůj dojem z prvních svobodných voleb. „No zvláštne, pretože to nie, že sme len mohli voliť, ale nás ohlasovali strany. Za mnou chodila taká strana, ja som ani nevedela, že takáto existuje. Ja som si všetko študovala, predsa nemôžem ísť do hocijakej strany.“ Následné rozdělení Československa „som nikdy nebrala na vedomie. Ja som Čechoslovačka, stále hovorím.“

Počátkem devadesátých let dodatečně vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Ačkoliv titulu se nedočkala. „V ten rok, čo sme študovali – z celého Slovenska – my sme nemali titul. Za to, že sme študovali nie štyri, ale tri roky.“ Po studiích pracovala s dětmi se zdravotním postižením i dětmi s autismem. „Vtedy sme študovali, zisťovali, čo tým deťom je, prečo sú také. Oni nemohli existovať ani s tými postihnutými Downovým syndrómom. Rozbíjali nám okná a stále sme mali niečo na stenách. Boli sme tam tri, ale po desiatich minútach vyčerpané, totálne.“

Do důchodu odešla v roce 2006, ještě předtím však stihla spoluzaložit a vést domov důchodců v Nitranském Rudně. Jako dobrovolnice s ním spolupracuje dodnes (2020). V době natáčení rozhovoru žila Zdenka Bujnová v Partizánskem.

 

[1] Křestním jménem si pamětnice není zcela jistá. Jistý Anton Bujna padl v roce 1914 v první světové válce, nicméně křestní jméno učitele-odbojáře Bujny se nepodařilo ověřit.

Redakční poznámka: pamětnice na nahrávce hovoří slovensky, její citace tedy byly ponechány ve slovenštině