Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Bujnochová (* 1933)

• narozena 13. dubna 1933 v Přerově

• její otec byl správcem místní vápenky, matka byla v domácnosti

• válka její rodinu citelně nezasáhla, přesto si na útrapy s ní spojené dobře pamatuje

• celý život pracovala jako učitelka

• dodnes žije v Přerově

Do spokojeného a rodičovskou láskou naplněného dětství malé Heleny zasáhla druhá světová válka, když jí bylo pouhých šest let. Válečné běsnění si za celou dobu svého trvání naštěstí nevyžádalo v rodině Kramářových žádné lidské oběti ani nezpůsobilo jiné tragické újmy. Přesto pamětnice válku zpětně vnímá jako období velmi těžké a dlouhé, ve kterém se podle jejích slov vedlo lidem všelijak.

Za války byl hlad a všude gestapo

Vzpomíná například na hospodaření rodičů s potravinovými lístky a na nutnost uskromnit se, aby přidělené jídlo vystačilo. Sama ale uznává, že skutečný hlad za války nepocítila – na rozdíl od známých nebo svých vrstevníků. Pamatuje si také na nařízení trávit dlouhé večery za důkladně zatemněnými okny, které bylo v případě porušení trestáno peněžní pokutou, a na zákaz vycházení po deváté hodině večerní. Kontrolu nad pořádkem ve městě totiž převzali příslušníci gestapa, které sídlilo nedaleko dnešního parku Michalov.

Ukrývali jsme se ve školním sklepě

Do dětské paměti Heleny Bujnochové se nesmazatelně vryly také opakované nálety na okupovaný Přerov. Během nich se společně s ostatními častokrát musela ukrývat ve školním sklepě, protože se jí nepodařilo včas přeběhnout ze školy domů. „Ke konci války už jsem kolikrát ani nedoběhla a zase byl nálet. V tom krytu, to já jsem potom říkávala ve škole dětem, my jsme tam seděli potichu, měli jsme strach, co bude. Tak jsme seděli potichu, já vím, že nás nikdo nemusel okřikovat nebo napomínat, tam jsme seděli jak pipenky,“ popsala toto těžké období pamětnice.

Spadlé piloty chytali Němci

Jako malé dítě byla Helena také svědkem leteckých havárií, při kterých vyskakovali piloti na padácích, aby si zachránili život. Ne vždy tomu tak ale bylo... „Nad Přerovem létala letadla, která letěla bombardovat na tehdejší Sovětský svaz, a my jsme je jako malí vídávali. To byla taková malá stříbrná letadýlka, no a jednou se stalo, že prostě asi dvě nebo dokonce tři ta letadla havarovala a my jsme se dívali, jak padají na padácích piloti, prostě posádka těch letadel. Bylo to tak, že jeden spadl u starých kasáren, jeden spadl na spojce železniční, co je z Hranic na Olomouc, a tam my jsme letěli se podívat a viděli jsme, že už toho jednoho vedou v želízkách Němci přes dluhonský kopec dolů do Přerova. Pak jsme ještě měli takový jeden zážitek, že u Libosváru – to byla elektrárna pro chemičku i pro bývalé lučební závody – tak tam jsme viděli ohořelé tělo člověka, jak spadlo to letadlo a on s ním,“ uvedla své zážitky Helena Bujnochová.

Odstřelování přerovských mostů

Blížící se konec války s sebou přinesl odstřelování přerovských mostů a bombardování města, které po sobě zanechalo mnoho zničených domů a mrtvých. Helena Bujnochová vzpomíná na gymnazistu Šimka, bratra své spolužačky, který při jednom bombardování zahynul. Lidské oběti si vyžádalo také květnové povstání, které v Přerově vypuklo. Jen díky tomu, že tehdy dvanáctiletá Helena bydlela s rodinou na okraji města, se nestala přímým pozorovatelem dění jako obyvatelé přerovského centra a okolí nádraží.

Popravy

Ve svém vyprávění zmiňuje pamětnice jméno gymnaziálního profesora Jana Machovce, přítele manželů Kramářových a hlavního představitele Revolučního místního národního výboru. Ten byl stejně jako dalších dvacet lidí za svou protiněmeckou činnost chladnokrevně zavražděn ranou do týla. Popravy vykonali členové gestapa na střelnici v Olomouci-Lazcích a mrtvé zasypali ve společném hrobě. Těla všech padlých byla o pár dní později z hrobu vytažena a převezena do Přerova. Pamětnice k tomu podotkla: „Oni byli pochovaní v Michalově, zastřelili je u Olomouce – někde tam, to už nevím – a teďka jsou na hřbitově v Přerově.“

Učitelská práce ji bavila

Zanedlouho po válce přišla éra komunismu, v níž prožila Helena Bujnochová značnou část svého života. Vzpomíná na ni takto: „No a v tom socialismu to bylo taky tak, že. Zase byli páni a poddaní jako vždycky. A když se něco semele, tak se to vždycky zařídí tak, že ten nejubožejší to odskáče.“ Celý svůj profesní život pamětnice zasvětila učitelskému povolání. Jak sama říká, jen díky neustálé a pilné práci je i ve svých dvaaosmdesáti letech stále v dobré kondici.

Práce a učení

A s tím také souvisela naše poslední otázka, kterou žáci Heleně Bujnochové při společném rozhovoru položili: Je něco, co byste chtěla vzkázat či předat současné mladé generaci?„Velice ráda. Že v práci a v tom, že něco víme, je naše spasení. Práce a učení...“