Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Lidé by si dnes měli vážit doby, ve které žijí!
narodil se v roce 1924 v Hrušově
po okupaci byl kvůli klukovině měsíc vězněn
totální nasazení v podniku Hermann-Göring-Werke ve Watenstedtu
sabotáže a útěk z totálního nasazení
zatčen v roce 1944, transportován do koncentračního tábora Buchenwald
22. června 1944 transportován do koncentračního tábora Böhlen, práce na stavbě protileteckých bunkrů
v listopadu 1944 transportován do tábora Königstein, pracoval při stavbě tábora
v březnu 1945 transportován do koncentračního tábora Litoměřice, pracoval při výstavbě podzemní továrny Richard
převezen do bývalého zajateckého tábora Schiedeberg
pěší pochod do Landeshutu, zde se dočkal osvobození
v květnu 1945 pěší návrat do Československa
v roce 1946 vojenská služba v Žilině
v roce 1948 příchod do Karlových Varů, práce v Jáchymovských dolech
do důchodu pracoval jako pokrývač
žije v Karlových Varech
zemřel v roce 2015
Vlastimil Budina se narodil 27. října 1924 v české rodině v Hrušově na severní Moravě. Otec pracoval u Státní dráhy jako železniční zřízenec. Díky jeho zaměstnání se rodina často stěhovala. Události blížící se války zastihly rodinu Budinových v Koblově. Obce Hrušov a Koblov leží nedaleko od sebe a dnes jsou obě součástí Ostravy. Odděluje je řeka Odra. Po vypuknutí války v září 1939 se tok Odry stal hranicí mezi Německou říší a Protektorátem Čechy a Morava. Koblov zůstal v Německu. Vlastimilův otec byl v té době vážně nemocný, a tak zatímco se ostatní Češi z Koblova stěhovali do vnitrozemí, rodina Budinových odjet nemohla. „A tím vlastně začaly naše trable. Ještě s jednou rodinou jsme tam zůstali jediní Češi,“ vysvětluje pamětník.
Kvůli kinu přeplavat Odru
Rád chodil do kina, a jak vzpomíná, pořádné kino bylo nejblíž v Ostravě. Ta se nacházela v Protektorátu, zatímco Koblov v Německé říši. Přes novou hranici se mohl dostat jen s platnou propustkou. „Chodil jsem na propustku dost často a někdy i pozdě večer. Propustku jsem ukazoval místním četníkům, což byli většinou staří dědkové. Těm to bylo jedno, ale počkal si tam na mě jednou jejich německý velitel a se vztekem mi propustku roztrhal. A navíc do záznamu napsal, aby mi už novou nevydávali.“ Patnáctiletý chlapec se chtěl přesto bavit. Proto často na zákaz nedbal, a když přešly hlídky, tajně řeku se šaty nad hlavou přeplaval.
Vlastimil Budina se jako chlapec často s kamarády toulal po lesích a při jednom takovém dobrodružství vlezli do opuštěné hájenky. Její německý obyvatel odešel do Říše. Hájenka byla prázdná, někdo je ale viděl a udal. „Hned si pro mě přišli němečtí četníci a zavřeli mě na měsíc do vězení v Dolním Slezsku. Byl to takový starý kriminál, kromě mne a dozorce tam nikdo jiný nebyl.“
Po měsíci Vlastimila Budinu propustili. To už na něho doma čekalo povolání na práci do Německa. Pracovní úřad mu nařídil nastoupit do podniku Hermann-Göring-Werke ve Watenstedtu, kde se vyráběla děla, granáty a další zbraně pro německou armádu. Vlastimila Budinu zaučili jako soustružníka při výrobě děl. Spolu s ostatními totálně nasazenými v nestřežených okamžicích výrobu sabotovali. „Když už bylo dělo vysoustružené a skoro hotové, tak jsem přitáhl nastavení a dělo na soustruhu začalo házet a přehřívat se, takže se nedalo použít a muselo se znovu tavit,“ vysvětluje pamětník. Takto se povedlo českým dělníkům postupně zničit několik desítek děl.
Útěk s kamarádem
Vlastimil Budina měl v závodě kamaráda, jistého Kuchenbergera, který pracoval na nočních směnách jako skladník. Domluvili se spolu, že utečou. „Kamarád měl přístup do kanceláře, kde vypsal falešné dovolenky. V noci jsme společně utekli a snažili jsme se dostat do Francie a odtud do Španělska.“
Povedlo se jim dostat se až do Štrasburku na statek, na který dostali adresu od jednoho totálně nasazeného dělníka z Francie. „Když jsme tam ale přijeli, tak nám sedlák řekl, abychom dál nechodili. Že prý tam jsou všude Němci a že by nás oddělali. My jsme dostali strach, a tak jsme se vrátili.“ Nakonec kamarádi přišli do lágru u závodu, ze kterého utekli. Vrátný je varoval před gestapem, prý už po chlapcích začalo pátrat. Parťák Vlastimila Budiny ještě zariskoval, podařilo se mu obnovit falešné dovolenky a pak společně prchali dál.
„Rozhodli jsme se, že pojedeme na Vídeň, protože kamarád byl Vídeňák. Seděli jsme ve vlaku a přišla kontrola vojenské policie. Ukázali jsme dovolenky, oni je zkontrolovali a odešli. Za chvilku přišli dva němečtí důstojníci a že máme jít s nimi. A už nás měli. Na příští stanici, Lauda se jmenovala, nás vysadili. Celý den nás tam hlídali četníci. Pak nás jiní četníci odvezli do basy do Halderbergu. Cestou se s námi zastavili ještě na oběd. A najedli se s námi za naše načerno zakoupené potravinové lístky. Přijeli jsme na gestapo a vyslýchali nás. ‘Jestlipak víte, co s vámi uděláme?’ ptali se. Odpověděl jsem, že nevím. ‘Pojedete do koncentráku.’ Ještě spolu s dalšími vězni nás vedli v řetězech na nádraží. A zvědavým obyvatelům říkali, že jsme těžcí zločinci.“
Z lágru do lágru
Vlastimil Budina se ocitl v německém koncentračním táboře Buchenwald. Od té doby se musel hlásit jako vězeň číslo 22563. Vzpomíná na neskutečnou špínu, spousty vší a na obrovský zápach. V objektu táborové brány byl podroben několika brutálním výslechům. O pár týdnů později byl přeřazen do pobočného koncentračního tábora u města Böhlen jižně od Lipska, jehož vězňové pracovali v továrně Brabag Braunkohlen-Benzin AG, kde se vyráběl syntetický benzin z hnědého uhlí. Vlastimil Budina pracoval na stavbě: „Budovali jsme protiletecké betonové bunkry. Betonovali jsme ve dne v noci. Jednou při náletu jsme dostali v ještě nedostavěném bunkru zásah. Hrozná rána, všude oheň a kouř. Ale bunkr vydržel a nikomu se nic nestalo. Ještě vzpomínám, že když utekl nějaký vězeň, vybral dozorce SS dva vězně a před námi je na místě zastřelil.“
Ani zde Vlastimil Budina dlouho nepobyl. Opět po několika týdnech ho převezli do pobočného tábora Flösenbürg-Königstein. Byl listopad roku 1944. Tábor v té době vlastně ještě neexistoval. Vězni přespávali na slámě pod stany uprostřed močálů a v lese přímo pod starobylou pevností Königstein budovali nový tábor.
„Některá komanda odcházela k Labi, kudy vedla trať na Drážďany, a tam se v březích řeky stavěly podzemní továrny. Párkrát jsem tam také byl. Vysekávali jsme keře a stromy. Byl to velmi prudký svah a stávalo se, že slabí vězni, kterým jsme říkali muselmanni, už nemohli. Padli a kápové je tam utloukli a shodili ze srázu dolů. Také ráno při pravidelných nástupech kápové často utloukli toho, kdo se neudržel na nohou. Bylo to zoufalé.“
V souvislosti s Königsteinem pamětník připomíná, že ne všichni nacisté se chovali jako nadlidé. Na práci je vodili starší, vysloužilí vojáci v uniformách SS. Vlastimil Budina se dal s jedním do řeči. Když mu popsal podmínky v lágru a řekl, čím vším on sám už prošel, dozorce s politováním německy odpověděl, „že Němce za to bude muset Pán Bůh jednou potrestat“! Tato drobná věta tehdy ztrápenou duši vězně nesmírně povzbudila.
Nejhorší koncentrák - Litoměřice
V polovině března roku 1945 přeřadili Vlastimila Budinu do koncentračního tábora v Litoměřicích, kde byl potřeba velký počet pracovních sil při stavbě podzemních továren označovaných jako Richard I. a Richard II. Tábor pro vězně stál v bezprostřední blízkosti vznikající továrny a vězni bydleli v nevyužívaných kasárnách Československé armády. Vzpomínky na toto období se pamětníkovi pojí s množstvím mrtvol, které každé ráno sbírali a ukládali do márnice. Vlastimil Budina byl s dalšími vězni ubytován v bývalé jízdárně. Márnice se nacházela v jejím sklepení a vedle jízdárny nacisté zřídili “Krankenrevier”, tedy jakousi nemocnici, kde se o nemocné starali čeští lékaři. Vlastimil Budina vzpomíná: „Hodně lidí tam umíralo na tyfus. Komu bylo nejhůř, toho odvezli do tamní nemocnice, jak jí říkali. Odtamtud se už nikdo nevrátil. To byl nejhorší tábor, kde jsem byl. Strašný hlad a spousta mrtvých… Vzpomínám si, že ke konci zimy 1945 přijížděli do tábora židovští vězni, které nacisté evakuovali z táborů blízko fronty.“
Vlastimil Budina pracoval v komandu, které mělo za úkol hloubit a betonovat podzemní prostory budoucích výrobních hal. Mezi vězni se proslýchalo, že prostory mají sloužit pro výrobu raket V2, Hitlerovy tajné zbraně.
Koncem dubna 1945, po jednom běžném večerním apelu, vězni nenastoupili na noční směnu a místo toho je dozorci nahnali do otevřených vagonů a vezli pryč z tábora. Druhý den ráno vlak zastavil v malé německé obci Schiedeberg nedaleko bývalých československých hranic. Odvedli je do jakéhosi tábora a Vlastimil Budina podle štítků na ubikacích poznal, že se nachází v bývalém zajateckém táboře pro francouzské vojáky. Na druhý den se vězni museli znovu vydat na cestu. Blížila se totiž Rudá armáda a nacisté nechtěli zanechat důkazy o svých zločinech. Skupina vyhladovělých vězňů došla do malého pracovního tábora v dnes už polském dolnoslezském vojvodství. Tehdy se místo jmenovalo Landeshut in Schlesein, česky Lanžhot či Kamenná Hora a polsky Kamienna Góra. „Trmáceli jsme se asi dvacet kilometrů,” vzpomíná pamětník. „Když jsme tam došli, tak nás odvšivili a dali nás do karantény. Dostali jsme civilní oblečení s kusem pruhované látky na zádech. K jídlu byla neustále polévka z červené řepy. Hodně lidí tam zemřelo na úplavici. Vězni pořád lítali na záchod a z každého šla jen voda.“
Kožich pro maminku
Konec války se ale nezadržitelně blížil. Jedné noci dozorci opustili tábor. „Nastal povyk, vězni křičeli radostí: ‘Esesmani jsou pryč!’ a ráno přijela Rudá armáda.” Tábor byl bez jediného výstřelu osvobozen a vězni se mohli vydat domů. Protože si mezitím Vlastimil Budina v táboře našel kamaráda, chystali se společně na cestu domů. Chtěli se vybavit a posilnit. „V Landeshutu jsme vlezli do jedné opuštěné vily. Předtím tam bydlel německý lékař. Byly tam dva pokoje plné různých věcí. Z nalezených dopisů jsme zjistili, že syn onoho lékaře byl esesman ve Francii, a co tam nakradl, poslal domů. Ale jeho otec to asi nestihl odvézt, tak to tam zůstalo. A na dvoře běhaly slepice, tak jsme si jednu upekli, abychom se najedli. Ale měli jsme strach, protože jsme měli slabé žaludky.“ Kamarádi si v domě vzali, co potřebovali na cestu. Kromě oblečení a jídla také pistoli. Bylo toho hodně, proto si opatřili od ruských vojáků mulu a zapřáhli ji do malého povozu.
„Putování domů bylo hrozné, pořád připravenou pistoli, protože člověk nevěděl, kdy může přijít o kejhák. Neměli jsme ani žádné dokumenty a cestou jsme potkávali prchající Němce a Rusáky. Ruští vojáci v té oblasti jezdili jen na koních. To byly stovky koní a povozů, žádná motorizace.“
S kamarádem a obtěžkanou mulou došli hornatým krajem až do Přerova. Odtud už Vlastimil Budina pokračoval vlakem sám až domů do Koblova. „Dorazil jsem domů. Matce jsem vezl kožich. Bohužel matka týden předtím zemřela. Doma mě nikdo nevítal a v našem domě byl hrozný nepořádek.“
Vzpomínky na rodiče byly příliš silné, a pamětník proto raději dům i se zbylým vybavením přenechal místnímu žebrákovi a rozhodl se začít nový život sám někde jinde.
Poválečná kapitola jeho života ale nezačínala příliš optimisticky. Pár měsíců po osvobození musel narukovat na Slovensko na vojnu. Jeho útvar byl v Žilině a podmínky tu panovaly velmi špatné. Vojáci byli ubytováni ve starých kasárnách bez topení a teplé vody a fasovali špinavé uniformy po Němcích. V důsledku špatných podmínek Vlastimil Budina onemocněl. Na marodce ale poznal sympatickou zdravotnici, a když se vrátil do civilu, oženil se s ní.
Psal se rok 1948 a novomanželé společně odešli do Karlových Varů. Vlastimil Budina nemohl najít práci a nebyl nikdo, kdo by jim aspoň v začátcích pomohl. Proto se nakonec rozhodl, že půjde pracovat do uranových dolů v Jáchymově. Na tehdejší dobu se tam daly vydělat velmi dobré peníze. Vzpomíná na německé zajatce, kteří tehdy v dolech pracovali. Prý se stávalo, že se pokusili o útěk: „Bylo to na Dole Bratrství někdy v zimě. Odtamtud vedla štola až na Mariánskou, kde byla u východu mříž. A tudy ti Němci utekli a zjara tam u Mariánské našli dva nebo tři umrzlé. Pak většinu zajatců pustili, ale museli odejít do východního Německa, to byla podmínka. No a potom do dolů přišli muklové, které zase zavřeli komunisti. Když jsem je tam vídal, vzpomínal jsem na nás v lágrech za války. Bylo to stejné.“
Vlastimil Budina stejně jako ostatní v šachtě pracoval bez základních ochranných pomůcek. Jako civilní zaměstnanec měl však tu výhodu, že jednou za měsíc si mohl v Jáchymově koupit nebo vyměnit nedostatkové zboží z tehdejšího Sovětského svazu. Zůstal zaměstnancem uranových dolů dva a půl roku. Poté až do důchodu pracoval jako pokrývač.
Na otázku, co mu pomohlo přežít všechny útrapy osudu, pamětník odpověděl: „Od mládí jsem byl otužilý a od mládí jsem pomáhal na šachtě. Poznal jsem, co je to práce, možná proto mi pak těžká práce v lágrech nevadila. Měl jsem dobrou fyzičku, tak jsem to celé nějak vydržel. Prožil jsem těžké doby a vlastně jsem nic jiného nechtěl než svobodně a spokojeně žít. A za to jsem trpěl. Přál bych dnes mladým lidem, aby je nic podobného nepotkalo…“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Květoň)