Taťána Bubníková

„No a jednou takhle přišel někdo známej, že shání Žida, přítele v Terezíně. No tak maminka si vzala hvězdu, prošla tou hlídkou, protože ty se neprokazovali, když měli hvězdu, tak prošla. Toho známýho tam našla v tom Terezíně a vrátila se, podala zprávu, že ho našla a jak na tom teda je. A ten tam byl celou válku, protože ty šikovný řemeslníky a takový si tam nechali celou válku, to tam bývaly celé rodiny. Takže tam zůstal a potom po válce se nějak ještě přihlásil k mamince… To je tak asi vzpomínka na to, co jsme všechno prožívali. Jak to bylo hrozný… To je taky taková vzpomínka, když jsme šli ze školy, a teď šel transport zřejmě židovskýho sirotčince včetně těch sestřiček, všichni byli ve fialovým, na kočárku měli třeba čtyři pět dětí, teď to tak strkali, některej kočárek už ani kolečka neměl a tak je nechali jít pěšky do toho Terezína. Nebrali ohledy, jestli starej mladej, někdy těm starejm to naházeli na valníky, s tím se pak už většinou nesešli, a takhle tam teda zahnali celý ty skupiny z těch měst. To bylo vždycky najednou ty lidi… No a u nás byla židovská rodina, ta paní měla pět dětí a byli oba Židi. Takže on šel do toho Terezína a jí s těma dětma nechali v těch Bohušovicích. Jenomže ona nemohla přežít to, že tam je muž, takže dělala to, že pomáhala těm Židům, podávala zprávy a pak jí někdo udal. Takže odvedli i ji a ty děti zůstaly v těch Bohušovicích na starost obci. To právě jsme nemohli pochopit, ta jedna dívka chodila s námi do jedné třídy a potom ještě po válce jsme se o tom bavili, jak to bylo možný, když Němci měli takovou úžasnou evidenci, že vlastně těch pět dětí nechali úplně napospas. Takže rodiny se o ně staraly, ta jedna měla těch 12,13 let, v tom roce 1945 nám bylo 14 let, ta se o ty děti starala a s pomocí lidí. A že je neodvedli, nic, zůstali tam, to byla taková nějaká výjimka…“ (tazatel) To se stávalo, že odvedli rodiče a je tam nechali napospas, pak příbuzný si je vzali a starali se o ně? „No to pak manžel bude vyprávět o těch Rebcovejch, děti tam zůstaly stát na ulici, zamknuli barák a odvezli rodiče a bylo…“

„V roce 1939 přišel teda Hitler, to si pamatuju úplně jasně okupaci, jak do ulic vjeli Němci na těch motorkách, celí zakulení v těch jejich pláštích, a to jak jsme se všichni báli… A tím začal vlastně veškerý neklid, protože obsadili v Terezíně, který je kilometr od nás, tak tam obsadili všechny kasárna. A u nás bylo kino, takže tím ty Bohušovice byly pořád plný německejch vojáků. Takže rodiče se o nás pochopitelně báli, do školy s námi chodili, ze školy si nás vodili, takže tohle všechno už začalo bejt strašně nepříjemný. Pak se začalo proslýchat, že chtějí udělat z Terezína ghetto. Takže tam se začly postupně skupovávat majetky a upravovat prostory pro ty Židy. Moje teta tam měla krásný dva domy, cukrárnu, kavárnu, tak se taky musela vystěhovat z toho Terezína. V tom roce 1942, kdy mi vlastně bylo 11 roků, tak už začly postupně chodit ty transporty. Transporty Židů, kdy už byly ty domy připravený. Všechno to bylo tak, že v Bohušovicích bylo nádraží, tak tam z těch vlaků vystupovali a postupně přes ty Bohušovice všechny ty transporty chodily, ať to byli Židi, ať to byli vězni, který byli přiváženi, tak to všechno chodilo přes nás. Takže pro nás to byly hrozný okamžiky, protože to vlastně někdy chodilo celej den, když se to sváželo z celý republiky. A byly to hrozný okamžiky, když jste viděl třeba, jak šla celá rodina a každej měl ten svůj raneček, dítě malý v kočáře anebo ty starý měli zas naložený na těch plošinách rovnejch, tak tam je posadili a vozili je na těch plošinách. Když některej třeba nemohl, no tak ty, co šli podle nich, ty Němci ho shodili do škarpy, někdo teda přežil, někdo nepřežil, no tak večer zase přijel tenhle vůz a lidi naložil, ať byli živí nebo mrtví, tak je naložil dohromady. A my vlastně jsme mohli až k Terezínu, určitou dobu byl Terezín otevřenej, takže my jsme mohli i do toho Terezína, ale tam už nikdo odvahu nenašel jít. Ale až k Terezínu jsme mohli, takže leckdy se šlo a třeba voda, aby se dalo napít těm lidem, co tam v těch škarpách leželi a tak. Takže tam pak byl i přehled o tom, co a jak. Takže to bylo celkem nepříjemný…“

„Ale největší malér, kterej teda udělali Rusové, že když přijeli, já si teďka nevybavuju kolikátýho května, třetího nebo čtvrtýho, přijeli dřív a pár, skupina a okamžitě otevřeli Malou pevnost a okamžitě otevřeli Terezín. A ty lidi, který byli strašný chudáci vyhublý, hlavně teda ty v tý Malý pevnosti v těch pruhovatejch šatech, tak je pustili a ty se hrnuli do těch Bohušovic. No a teďka to byla strašná hrůza pro ty mužský bohušovický, který museli stát stráže na všech ulicích, kudy by byli přišli, a nesměli je pustit dovnitř, protože ten tyfus by se rozlezl po Bohušovicích, a hlavně oni chtěli jídlo, který nesměli dostat. A teď těm lidem vysvětlit, že nemůžou jíst, no tak oni vzali klacky a ty naše mužský začali mlátit, protože nemohli, nechtěli pochopit, že se najíst nesmějí, že by jim popraskaly střeva. Takže to byly hrozný chvilky v tuhle dobu, anebo když utíkali ty Němci, protože zase ze středu Čech to všechno šlo přes nás hodně. A když oni pustili ty vězně a ty Židy, tak jak jsem vyprávěla, že chodili a byli tam ty škarpy, tak tam ty vězni se dali do těch Němců a pomlátili tam hrozný množství Němců, to pak leželi zas Němci ve škarpách. Takže ten závěr pro nás byl takovej hroznej…“

„No a vzhledem k tomu, že Bohušováci někteří se báli, někteří se nebáli, tak naše rodina byla zrovna ta, která se nebála. Takže maminka moje dělala spojku, z Malý pevnosti chodili vězňové denně s takovou kárkou na dráhu pro poštu a mezi nima byl, já si teď přesně nevybavím, jestli to byl poslanec dr. Jína, a u zubaře se stavovali a tam ve sklepě měli schránku a do tý schránky dávali zprávy. Kdy půjde kterej transport, kdo v tom transportu bude, kdy půjdou čeští četníci, nebo kdy půjdou Němci, protože když šli čeští četníci, tak my už jsme připravovaly doma jídlo. Ty čeští četníci totiž nenamítali nic, když jsme vběhly do toho transportu a rozdávaly jsme jim to jídlo. Takže protože my jsme byly míň nápadný než dospělý lidi, tak já s mojí kamarádkou, vždycky když jsme věděly, kdy půjde transport, tak jsme zůstaly doma a dostaly jsme každá dvě tašky a vběhly jsme z naší ulice do toho transportu a rozdávaly jsme jídlo. No a to jídlo jsme získávaly tak, že zase ty vesnice, který měly napojení na tu naši silnici, tak tam byly hospodářství, kde bylo ještě jídlo. Tak se vždycky dohodlo třeba v tom velkostatku s majitelem nebo s těma většíma sedlákama nebo i u nás v Bohušovicích, že třeba šlo hodně těch transportů najednou. Tak ty řekli, tak si přijeďte s vozejčkem. No tak my zase s tou spolužačkou vzaly vozejk a jely jsme do vedlejší vesnice nebo ještě o jednu vesnici dál, tam nám třeba naložili plnej vozejček chleba, sádlo, okurky, a to se potom u nás krájelo, mazalo a připravovalo pro ty lidi, který odcházeli z Terezína… A to spojení trvalo celou dobu, co ty transporty chodily. Tak takhle jsme měly napojení, maminka že chodila k tomu zubaři vyzvedávat to z tý schránky…“