Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bubeník (* 1968)

• narozen 4. dubna 1968 v Teplicích

• vyrůstal v Ústí nad Labem, později v Rájově u Mariánských lázní

• studium medicíny na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze

• člen Stávkového výboru v listopadu 1989

• prosinec 1989: člen Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu

• kooptován jako nejmladší poslanec do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 28. prosince 1989

• studium angličtiny v USA

• v politice setrval do prvních svobodných voleb v červnu 1990

• návrat ke studiu medicíny, které však následně ukončil

• práce v soukromé sféře – poradenství

• studium ekonomie na University of Colorado Boulder ve Spojených státech amerických

• práce v human resources jako headhunter – vyhledávač talentů na manažerské pozice

• založení vlastní firmy zaměření na headhunting

• spolupráce s americkou nevládní neziskovou organizací Freedom House – podpora disidentů na Kubě v roce 2001 s Ivanem Pilipem, zatčení a téměř měsíční uvěznění

• nabídky na návrat do politiky odmítl

Sametová revoluce Jana Bubeníka zastihla v Praze během studia medicíny na Univerzitě Karlově. V překotném tempu událostí listopadových a prosincových dnů roku 1989 se stal členem studentského stávkového výboru, následně členem Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu a v pouhých jednadvaceti letech i nejmladším poslancem Federálního shromáždění.

Rodinné osudy jako formativní prvky

Jan Bubeník se narodil 4. dubna 1968 v Teplicích, dětství strávil v Ústí nad Labem. Jeho rodiče pocházeli ze značně odlišných prostředí. Otec, Josef Bubeník, byl z chudé moravské rodiny a jako nejstarší z devíti dětí velmi záhy začal matce pomáhat živit rodinu. Jeho otec, Janův dědeček, byl za 2. světové války na nucených pracích v Hamburku a ke konci války, když už od otce ani nechodily peníze ani lístky, rodina často neměla ani na jídlo a matka plakala, protože nevěděla, co dá druhý den dětem k jídlu. Ani po návratu Janova dědečka z války nebyla situace o mnoho lepší – jen náhodou přežil nálet na ubytovnu, ale zážitek, kdy viděl všude po zemi roztrhané kusy těl svých přátel jej poznamenal celoživotně a kvůli psychickým potížím se musel často léčit v psychiatrické léčebně. U Janova otce se tedy nepředpokládalo, že by šel studovat, protože ve velké rodině byl nucen suplovat úlohu otce. Přesto si vymohl, že se alespoň vyučí zámečníkem. Studium mu šlo, a tak nakonec pokračoval na střední průmyslovou školu a následně na Fakultu elektrotechniky. Tam však pochopil, že technika není jeho cesta, a protože byl aktivním sportovcem – juniorským mistrem republiky v běhu přes překážky –, přihlásil se na Fakultu tělovýchovy a sportu (FTVS). Díky sportu se poznal i se svou ženou, Jitkou Holečkovou, taktéž profesionální sportovkyní a juniorskou mistryní republiky v hodu koulí a diskem. Pocházela z odlišných poměrů – její matka Vlasta Holečková byla úspěšnou profesionální tenistkou a otec Pravoslav Holeček byl finančním právníkem a vedoucím berního úřadu, jehož kariéra však skončila záhy po nástupu komunistů k moci. Jako přesvědčený sociální demokrat odmítal vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ) a také vydávat zástupcům revolučních výborů vily po odsunutých Němcích v Sudetech, které měl ze své pozice na starost. A tak byl nakonec v 50. letech pro své postoje poslán na práci do Ostravských uhelných dolů a až do důchodu nesměl vykonávat právnickou profesi. Jeho žena pracovala v různých dělnických profesích, přesto se však zvládla nadále věnovat tenisové kariéře.

Janův otec promoval na FTVS s červeným diplomem a posléze působil na Pedagogické fakultě jako učitel budoucích učitelů tělocviku. Vstoupil do Komunistické strany Československa, neboť byl přesvědčen, že to, že jako dítě z chudé rodiny dostal šanci studovat, je výdobytek režimu. V roce 1968 však nesouhlasil s invazí vojsk Varšavských smlouvy a byl z fakulty vyhozen. Učil posléze na střední škole, kde jej však komunistický ředitel nechtěl, kontinuálně jej šikanoval a snažil se jej ze školy odstranit. Neshody vyústily v soudní spor, který Janův otec vyhrál. Nakonec však po pracovním úrazu, během kterého utrpěl otřes mozku, byl nucen ze školy odejít a skončil jako posunovač u dráhy. Jednou si jej všiml manžel jeho bývalé studentky a dal mu práci v kanceláři.

Rodinu považuje Jan Bubeník za hlavní formativní prvek – právě osudy jeho otce a děda z matčiny strany byly pro něj významné: „jak od dědy, tak od táty jsem poznal, jaký ten režim je, jak dokáže být extrémně nespravedlivý k lidem, kteří byli podle mě charakterní, měli nějakou integritu a kteří jenom nechtěli úplně popřít sami sebe“.

Perzekuce potomků

Za postoje svého otce platily i jeho děti, jak bylo v komunistickém režimu běžné. Janův bratr nemohl jít studovat na střední školu a musel dojíždět na učiliště do Děčína. Na vysokou školu byl přijat až po několika pokusech. Jan na střední ekonomickou školu, na kterou se hlásil, nebyl přijat, ačkoli přijímací zkoušky složil úspěšně. Nakonec byl přijat na gymnázium, i když na druhém konci města.

Studium medicíny

Když byl Jan na střední škole, rodina se kvůli jeho chronickým zdravotním potížím a znečistěnému ovzduší v severních Čechách rozhodla přestěhovat do Rájova u Mariánských lázní. Jan zde dokončil gymnázium a chtěl jít studovat veterinární lékařství. Na základě doporučení rodinného přítele, který mu řekl, že se svými kádrovými posudky nemá na veterinářské fakultě šanci, se však nakonec rozhodl pro medicínu. V roce 1986 odešel do Prahy studovat na Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy. Během studia se začal zapojovat do organizace kulturního života klubu na koleji Kajetánka. Zvali tam hudebníky, kteří nemohli nahrávat, pořádali divadelní večery a zároveň se kolem klubu zformovala skupina lidí, která si půjčovala zakázanou literaturu. To také přispělo k Bubeníkově aktivní účasti v listopadových událostech roku 1989.

Demonstrace v listopadu 1989

Revoluce začala pro Jana Bubeníka tvrdým střetem s policií na Albertově, odkud musel odtáhnout svého spolubydlícího, Borise Hruškoviče, který dostal ránu do hlavy obuškem a ztratil vědomí, na neurologii. Tam naštěstí pracoval jejich učitel z fakulty, který Hruškoviče pro jistotu nezapsal do knihy příjmů, avšak učinil tak pod podmínkou, že Bubeník bude kamaráda přes noc sledovat, zda nemá krvácení do mozku. Celou noc si tedy povídali a poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Když pak v rádiu zazněla zpráva o údajné smrti studenta Martina Šmída a dozvěděli se, že by v neděli měla být další demonstrace, rozhodli se Bubeník s Hruškovičem vyburcovat studenty na koleji k účasti – rozdělili si bloky, bouchali na dveře pokojů a přesvědčovali všechny, aby se zapojili. A Jan Bubeník si najednou uvědomil, že jsou oba ve stávkovém výboru. V pondělí předčítal v motolské aule požadavky, které sepsali studenti v ústředním stávkovém výboru na Divadelní fakultě múzických umění (DAMU). Tehdy poprvé si uvědomil, že si svým jednáním možná upírá možnost jisté kariéry: „Poprvé jsem měl trochu strach, že si zavírám nějaké dveře, protože tam byla spousta lidí, o kterých jsme věděli nebo si mysleli, že jsou informátoři Státní bezpečnosti. Ale zdálo se mi, že je natolik jasné, kde je dobro a zlo, že mi to dodalo odvahu to tam přečíst.“ Později zjistil, že si asi polovina studentů, kteří se na druhý den stávky zúčastnili, nechala od lékaře či rodičů – lékařů napsat neschopenku, aby se na ni v případě postihu mohli vymluvit. Janu Bubeníkovi to přišlo jako typický příklad schizofrenního jednání, do kterého se nechala spousta lidí režimem zatlačit. Události následujících dní měly rychlý spád – Jan Bubeník vzpomíná, že napětí bylo tak silné, že nikdo ze studentů, kteří spolu s ním okupovali Motol, nechtěl jít spát, aby náhodou neprošvihl moment, kdy se něco zásadního stane. Kopírovali a distribuovali kazety od studentů z Filmové akademie múzických umění (FAMU), na kterých byl zachycen zmlácený student, na kopírkách množili texty, které rozdávali studentům před odjezdem domů, aby se informace šířily do regionů, a snažili se oslovit co nejvíce lidí.

Pragmatická spolupráce se svazáky nesla ovoce

Jako zásadní moment se ukázala být pozvánka na schůzi Socialistického svazu mládeže (SSM) na Praze 5. Bubeník situaci nahlížel pragmaticky a jednání se zúčastnil. Nejenže mohl následně využít infrastruktury (kopírek, faxů apod.) SSM, kterou svazáci na rozdíl od stávkujících studentů měli, ale také měl možnost promluvit přímo k dělníkům, ke kterým nebylo pro stávkující studenty snadné se dostat, protože fabriky už tehdy hlídali milicionáři. Samotná schůze pro Bubeníka také přinesla silný moment, kdy si uvědomil, že i dělníci začínají být na jejich straně. Schůze se totiž zúčastnil i předseda místní KSČ, který se snažil Bubeníkův proslov smést ze stolu se slovy, že lidi nějaká demonstrace nezajímá, že hlavně chtějí klid na práci a možnost koupit oříšky a rozinky dětem na Vánoce. V tu chvíli se však zvedl jeden z dělníků a řekl: „Já už vás nemůžu poslouchat, mně je úplně jedno, jestli budu mít oříšky nebo rozinky, já na to úplně peču, protože já chci, aby moje děti měly víc svobody a měly se líp než já.“. „A to musím říct, že pro mě byl takový zlomový moment, kdy jsem měl pocit, že jsem někomu pomohl. Já jsem se sám docela bál a nebyl jsem si vůbec jistý, jak to celé dopadne, a tenhle člověk úplně selským rozumem vlastně řekl, že císař je nahatý. A to pro mě byl moment, kdy jsme si navzájem začali dodávat odvahu nazývat věci pravými jmény. A viděl jsem, jak po tomto všichni ti lidé ty hlavy zase zvedli, začali po sobě koukat a jak ta odvaha k té svobodě mezi námi začala běhat“, vzpomíná na událost Bubeník.

Skrze SSM se tak stávkujícím studentům podařilo promluvit s dělníky, vysvětlit jim, oč usilují, a mnozí dělníci pak za nimi chodili do Motola a nabízeli pomoc. Tento postup pak Bubeník představil i na ústředním stávkovém výboru. Mnozí odmítali se svazáky komunikovat, protože to chápali jako kompromitaci či spolupráci s nepřítelem. Bubeník však již věděl, že je účinné využít všech dostupných „zbraní“, kolegy tedy přesvědčil a dohodl spolupráci s ústředním výborem SSM.

Vyšetřování zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989

Právě tato spolupráce se SSM nakonec vedla i k tomu, že se Jan Bubeník stal jedním z členů Komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, ustanovené Federálním shromážděním, která měla za úkol vyšetřit násilný zásah, ke kterému došlo při demonstraci na Národní třídě v Praze. V komisi, jíž předsedal komunista Jozef Stank, měli po dvou zástupcích všechny strany Národní fronty. Stejný počet zástupců připadal i stávkujícím studentům a SSM – avšak svazáci měli pouze jediného kandidáta, který tehdy na Národní třídě byl, proto je napadlo, aby za SSM byl nominován Bubeník. Ten nebyl příliš nadšen z toho, že by měl být v komisi za svazáky, ale po dohodě s ústředním stávkovým výborem nabídku přijal, neboť to znamenalo, že stávkující studenti budou mít v komisi o jednoho zástupce více. Studenti  ještě navíc prosadili, aby členy komise byli také dva právníci z Občanského fóra. Byli jimi Otakar Motejl a Josef Daniš. Jak se později ukázalo, mezi členy komise byli agenti Státní bezpečnosti – Bubeník je přesvědčen, že aparát StB tehdy ještě fungoval a že své agenty v komisi StB stále využívala.

Význam komise

Bubeníkova očekávání byla velká – konec konců, ke slyšení si pozvali nejvyšší představitele komunistické moci: generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Milouše Jakeše, vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána, 1. náměstka federálního ministra vnitra generála Alojze Lorence, náčelníka Hlavní správy kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti plukovníka Karla Vykypěla i velitele zásahu proti účastníkům demonstrace na Národní třídě Michala Danišoviče. Bubeník věřil, že se komise dozví, jak se věci měly, kdo byl za co odpovědný a budou z toho vyvozeny důsledky. Zpětně svá očekávání hodnotí jako velmi naivní, protože komise neměla žádnou oporu v zákoně a neměla žádné pravomoci. Pokud někdo před komisí lhal, nic z toho nevyplývalo – na rozdíl například od křivé výpovědi u soudu. Po pár měsících, po nových volbách, byla komise rozpuštěna a předmět její činnosti byl předán orgánům činným v trestním řízení. Z šetření komise nevyplynuly žádné jednoznačné závěry, spíše jen doporučení jednotlivým orgánům (policii, vojenské prokuratuře, civilní prokuratuře), jak postupovat, aby závěry měly právní vymahatelnost..Význam a přínos komise však Bubeník zpětně spatřuje jinde – totiž v roli, kterou komise sehrála pro veřejnost. Bylo důležité, že komise byla orgánem oficiálně zřízeným Federálním shromážděním, což umožnilo médiím, včetně Československé televize, vést rozhovory s jejími členy – a tedy i se zástupci stávkujících studentů. Ti tak měli možnost oslovit širokou veřejnost. Občané najednou viděli vrcholné představitele komunistické moci v nevídané pozici – v rovnocenné, ne-li dokonce podřízené vůči mladým stávkujícím studentům, kteří je v rámci komise zpovídali. Viděli, že se jim tito pohlaváři najednou musí zpovídat ze svých činů, což podle Jana Bubeníka představovalo velký zlom. Vzpomíná také, že velký ohlas mělo prohlášení jeho kolegy z komise, taktéž zástupce stávkujících studentů, Václava Bartušky, který řekl, že je přesvědčen, že je sledován a že se bojí, aby ho někde nepřejelo auto. Mnoho lidí pak jemu i dalším členům nabízelo ochranu.

Nejmladším poslancem Federálního shromáždění

Na základě jeho činnosti v komisi Jana Bubeníka oslovilo Občanské fórum, aby se za ně stal poslancem ve Federálním shromáždění. Janovi bylo tehdy 21 let a nedomníval se, že by měl na takovou pozici patřičné kompetence a znalosti. Šel se tehdy poradit s Otakarem Motejlem, jak má postupovat. Ten jej přesvědčil, aby nabídku přijal, protože podle něj bylo potřeba, aby ve Federálním shromáždění byli zástupci studentů a hlavně aby tam byli ti, kteří nejsou zatížení minulostí, nemají škraloup z 68. roku a podobně. Jan Bubeník tedy nabídku přijal a 28. prosince 1989 se stal nejmladším poslancem Federálního shromáždění. Ihned následující den proběhla volba prezidenta. Až tehdy, když byl Václav Havel zvolen prezidentem, si Jan Bubeník oddychl – v ten moment poprvé pocítil jistotu, že se stav věcí již nezvrátí zpět.

Odchod z politiky a vstup do soukromé sféry

V politice setrval do prvních svobodných voleb, které se konaly v červnu roku 1990. Nahlížel limity svých vědomostí, které byly úměrné jeho věku, i to, jak je snadné v politice propadnout pocitu vlastní důležitosti. Odstup a nadhled mu pomohl získat odjezd du USA, kam se jel učit angličtinu – uvědomil si, že by měl nejdříve nabrat vědomosti a kompetence v nějaké oblasti a pak se teprve případně angažovat v politice. Na kalifornské pláži sepsal rezignační dopis, Občanskému fóru, konkrétně jeho kandidátovi v západních Čechách Jiřímu Dienstbierovi, ještě pomohl v předvolební kampani a vrátil se k přerušenému studiu medicíny. Již po první zkoušce si však uvědomil, že nemá motivaci ve studiu dál pokračovat. Následně odešel pracovat do soukromé sféry. Cestu mu určily předchozí, opět náhodné události. Když byl v delegaci Václava Havla do Bílého domu a amerického kongresu, setkal se s kongresmanem Robertem J. Mrazkem, který byl českého původu. Mrazek tehdy Bubeníkovi řekl, že je spousta věcí, které by mezi sebou měly vyřešit Federální shromáždění a Kongres. „Tak já jsem si některé ty věci nechal napsat a šel jsem s tím za Alexandrem Dubčekem, který byl tehdy předsedou Federálního shromáždění, a říkal jsem mu: ‚Sašo, oni říkali, že bychom tam měli poslat delegaci a že je tam spousta věcí, které bychom měli začít vyjednávat.‘ A on mi říkal: ‚Janko, keď si taký chytrý, tak choď.‘“ Jan Bubeník se do USA tedy vypravil, letenku mu tehdy zaplatil český emigrant žijící v USA, Dr. Hlavatý, protože Federální shromáždění nemělo peníze. I díky Madeleine Albrightové jednal s mnohými kongresmany – a když se na ně se později začali obracet američtí podnikatelé, kteří chtěli pomoci s expanzí do střední a východní Evropy, vzpomněli si někteří z amerických politiků na Jana Bubeníka a odkázali je na něj. Ten toho využil – založil si živnostenský list a stal se zprostředkovatelem a překladatelem pro americké firmy vstupující na český trh. Jedna z firem chtěla v Ústí nad Labem stavět továrnu na bezdýmé brikety, což se Bubeníkovi vzhledem k jeho zkušenostem s místním špatným ovzduším z dětství natolik zalíbilo, že pro danou firmu začal pracovat. Zároveň se svému zaměstnavateli svěřil, že by chtěl studovat ekonomii. Ten jej v jeho zájmu podpořil a Jan Bubeník přešel pracovat do sídla firmy v Denveru a zároveň tam nastoupil na studium ekonomie na University of Colorado Boulder. Mohl tak studovat obor, o kterém by ho před revolucí nenapadlo ani přemýšlet, protože ekonomie spolu s právem patřila mezi obory silně zdeformované komunistickou ideologií. Po návratu do České republiky pracoval jako strategický konzultant a následně jako headhunter – vyhledávač talentů do manažerských pozic. V roce 2001 založil vlastní společnost zaměřenou na headhunting.

Reflexe nerovností doby porevoluční

Již během svého krátkého působení v politice Jan Bubeník pozoroval, jak se politická moc mění v ekonomickou. Vzhledem k tomu, že běžný občan neměl zkušenosti s tržním hospodářstvím ani potřebné informace, v době těsně porevoluční získali navrch ti, kteří tu zkušenost či informace měli: „Co bylo zřejmé, bylo, že lidé z podniků zahraničního obchodu nebo lidi, kteří vedli socialistické podniky, měli daleko lepší informace o tom, co je třeba konkurence schopné a co není, než obyčejný učitel nebo někdo, kdo dělal na dráze. … Tito lidé jako jedni z mála věděli, co se s tou firmou děje, jaké jsou finance a uměli aspoň napsat žádost o půjčku bance. Ostatní lidi byli mimo tržní realitu, jak ji dnes známe.“ Byli to právě tito lidé na výhodných pozicích za minulého režimu, kteří na privatizaci vydělali nejvíce. Další nerovnost, která Bubeníka trápí, je fakt, že bývalí komunističtí funkcionáři šli do důchodu s penzemi násobně vyššími než měli běžní lidé, kteří si s režimem nezavdali. Příležitosti tak přinesla revoluce spíše mladé generaci, které se otevřely dveře ke studia, do světa a celkově k novým možnostem, běžní občané z generace jeho rodičů už se z tolika možností těšit nemohli.

Závazek solidarity

Vlastní zkušenost s komunistickým režimem a transformací ve svobodný stát Jana Bubeníka motivovala angažovat se na podporu lidských práv a demokracie i v zahraničí – v Bulharsku,  jižní Africe či Zimbabwe – a předat dál tak podporu, kterou našim disidentům předtím poskytovali lidé ze Západu. V roce 2001 se vypravil s Ivanem Pilipem ve spolupráci s americkou nevládní neziskovou organizací Freedom House na Kubu, aby zde podpořili místní disidenty a předali jim na bytových seminářích své zkušenosti s revolucí a transformací. Oba byli zatčeni, vyslýcháni a uvězněni – naštěstí jen na necelý měsíc. Prvních deset dnů však bylo náročných: „Pak tam byl moment, kdy to vypadalo, že nám vrátili věci a že jedeme asi na letiště. Potom se ukázalo, že nás vedou do estébácké vyšetřovací věznice Villa Marista, kde nám dali normální modré mundúry, šli jsme na pěkně hnusné cely a tam nám došlo, že to asi bude trošku vážnější. A vlastně asi deset dní jsme nevěděli, jestli někdo na světě ví, co se s námi děje. A to musím říct, že jsem měl pocit, že je to několik let – tam se ten čas zastavil. Rozdělili nás, s překladatelem na nás furt křičeli, byla tam spánková deprivace, bylo tam všechno. Bylo to déjà vu – to jak jsem říkal, že vyjedu do skanzenu komunismu, tak ten zážitek byl trochu reálnější, než jsem si sám chtěl představit.“ Vzpomíná, že když je dávali na celu, museli si z bot vyvléknout tkaničky, aby se na nich nemohli oběsit. Protože je Jan Bubeník vysoké postavy a neměli na něj ve vězení kalhoty, nechali mu ty jeho, což byly šusťáky – s tkaničkou. V nestřežený okamžik si ji vyvlékl a schoval, pro jistotu. Neplánoval se oběsit, ale jak popisuje, hrál sám se sebou psychologickou hru – chtěl mít tu možnost, kdyby ho zlomili a říkal věci, za které by se styděl. Měl štěstí, že vězněni byli tak krátce. V jejich propuštění se velmi angažoval Petr Pithart, který se vydal na Kubu na „záchrannou misi“, a roli sehrálo také to, že Pilip byl v té době poslancem. Jejich „následovník“, americký aktivista, který na Kubu přijel na podporu místní obdoby naší Charty 77, tzv. Proyecto Varela, petice za dodržování kubánské ústavy organizované katolickou církví, takové štěstí neměl – byl uvězněn na více než 10 let, a to na základě stejného zákona, dle kterého byli vězněni i Bubeník s Pilipem.

Po návratu do České republiky pokračoval v pracovní činnosti v soukromé sféře – ve vlastní headhuntigové firmě – a vytrvale odolával občasným nabídkám k návratu do politiky.