Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Petr Metoděj Bubeníček (* 1961)

Bylo v tom ohromný nadšení a zápal, který nám dnes chybí

  • narozen 12. dubna 1961 v Praze

  • v roce 1980 maturoval na Gymnáziu Na Zatlance

  • v letech 1980 až 1982 studentem Stavební fakulty ČVUT

  • v roce 1981 účastníkem setkání Taizé v Římě

  • v roce 1982 cesta do Říma a do komunity Taizé ve Francii

  • v letech 1983 až 1988 studentem CMBF v Litoměřicích

  • v roce 1986 v Polsku tajně vstoupil do Řádu bosých karmelitánů

  • v roce 1988 přijal kněžské svěcení

  • od roku 1988 v duchovní správě ŘK farností

Petr M. Bubeníček vyrůstal v rodině, v níž se o komunistickém režimu nemuselo diskutovat. Její postoj jasně vyprofiloval v padesátých letech monstrproces a věznění rodinných příslušníků. Během normalizace rodina poskytovala zázemí pro mnohé exponované disidenty. Svoji osobní cestu pak pamětník našel v kněžské službě. 

Táta byl skvělej a máma úžasná, a ještě k tomu krásná

Petr Metoděj Bubeníček se narodil 12. dubna 1961 v Praze jako druhý syn manželů Karla a Mileny Bubeníčkových.

Otec byl významným architektem, jenž patřil k zakladatelům českého brutalismu. K jeho realizacím se řadí například věžové domy v Kladně-Rozdělově, velvyslanectví v Brazílii, v indickém Dillí nebo zastoupení ČR v Ženevě. Narodil se v Hradci Králové, avšak pamětník svého dědečka a babičku poznal už jako obyvatele bubenečského bytu, u kterých rád a často pobýval. Na babiččin krásný zpěv a jedinečné kuchařské umění dodnes vzpomíná.

Pamětníkova maminka, rozená Kuthanová, vystudovala zdravotní školu, speciální pedagogiku a logopedii. Dlouhá léta stála v čele České logopedické společnosti. „Z tohoto světa odcházela jako první dáma české logopedie,“ říká o své mámě pamětník. Babička byla zubní lékařkou a dědeček váženým profesorem Jiráskova gymnázia, klasickým filologem, jenž přeložil například Ezopovy bajky a mnohá z děl Marka Aurelia.

Ilegální skupina „Šeřík“

V rodině nebylo nikdy pochyb, kdo to jsou komunisti. Otcovi rodiče přišli po únoru 1948 o královéhradeckou vilu i soukromou praxi a ještě více poznamenala komunistická zvůle rodinu z matčiny strany. Její bratr Radim, tehdy jedenadvacetiletý student právnické fakulty, byl den před Štědrým dnem roku 1948 zatčen a ve vykonstruovaném procesu se skupinou „Šeřík“, v němž padly tři rozsudky smrti a jedno doživotí, byl za velezradu, vyzvědačství a rozvracení lidově demokratického zřízení odsouzen k patnácti letům žaláře. Když ho v roce 1954 v jáchymovském lágru dostihla zpráva, že dostal milost, velmi se rozzlobil a milost odmítl. Domů se vrátil po osmi letech na Štědrý den a o dva dny později, na Štěpána, si StB přišla pro jeho tátu. Svědectví o bratrově procesu a věznění sepsala v roce 1979 pamětníkova maminka v knize Vybledlá fotografie.

„Tohle se promítalo do celkového nastavení rodiny. Takže jsme se od dětství orientovali a věděli jsme, že ve škole se všechno neříká,“ vysvětluje pamětník. Svého strýce Radima pamětník poznal už jako člověka smířeného, neuvěřitelně milého a plného humoru, který si na nic nestěžoval. Našel si místo u dráhy, byl výpravčím a dráhu miloval. Dědeček se z vězení vrátil s podlomeným zdravím a brzy poté zemřel. 

Bylo to krásné dětství

Rodiče se seznámili v roce 1956, když v nemocnici, kde maminka pracovala, skončil tatínek po těžké autohavárii. Jako mladí manželé našli svůj domov u babičky ve Dřevné ulici, a tak se místem pamětníkova dětství stalo kouzelné Podskalí. „Bylo to krásné dětství,“ dodává pamětník.

V bytě stálo křídlo, ke kterému se váže zajímavá vzpomínka babičky. „Za protektorátu za ní přišli sousedé, Němci, kteří prosili, jestli by nemohl hrát její syn Radim tišeji. Že jim to vadí... Babička až později zjistila, že Radim po každém cvičení hraje českou hymnu, anglickou hymnu a Marseillaisu, a Němci chtěli jen slušně upozornit na možné nebezpečí.“

Byli to pořád komunisti

Politické oteplení roku 1968 rodina samozřejmě přivítala, ale nejednalo se o žádné velké nadšení, protože „to byli pořád komunisti“. V tomtéž roce se pamětník se svým starším bratrem Jiřím stali skauty slavné pražské dvojky a máma se poprvé účastnila prvomájového průvodu v řadách KAN. Srpnové měsíce trávili rodiče u tátovy sestřenice v Ženevě, kde otec současně pracoval na budování mise při OSN. Chvíle hrůzy prožili, když po invazi vojsk Varšavské smlouvy viděli ve švýcarské televizi záběry ruských tanků pořízené z oken jejich domu. V ten čas byl už tehdy sedmiletý pamětník v bezpečí s babičkou na chatě na Sázavě.

Když v létě následujícího roku rodina opět pobývala v Ženevě, rodiče vážně uvažovali o emigraci. Od tohoto kroku nakonec ustoupili z důvodu otcovy postupující oční nemoci, kvůli které v roce 1973 odešel do invalidního důchodu.

V dobré společnosti

Během normalizace měla rodina jasný okruh přátel. Mezi ty nejbližší patřili Dana a Jiří Němcovi, Jan Vladislav, Václav Malý a Ivan M. Havel, v jehož bytě se účastnili filozofických seminářů. Maminka vzpomínala, že půl roku před zveřejněním Charty 77 jí rodinný přítel Jan Vladislav říkal: „My něco chystáme na komunisty, já ti to ještě neřeknu, ale v lednu to bude.“ Podpis jí však rozmluvil z pragmatických důvodů, „aby ještě zůstávali lidé, kteří nejsou profláklí“. Rodina poskytla zázemí pro takto exponované lidi. „Václav Malý si například v babiččině prádelní skříni schovával věci, o které nechtěl přijít při své domovní prohlídce,“ vzpomíná pamětník.

A já jsem najednou věděl

Období svých gymnaziálních studií nazývá jako velice bouřlivé. Jeho světem byla především hudba a tanec. „Na gymplu jsem dokázal protancovat dvanáct plesů za sezonu.“ V tom období začal starší, „chytrej brácha“ chodit do kostela. Bylo to pro všechny překvapující a pamětník s náležitým odstupem zkoumal, „co ten brácha na tom kostele má“. Na Silvestra roku 1979, který prožívali na Šumavě, se o půlnoci vydal na procházku k blízké kapličce, tam se poprvé v životě pomodlil Otčenáš, „a já jsem najednou věděl, že věřím“, vzpomíná dnes na zlomovou událost svého života.  Po návratu domů začal spolu s bratrem docházet na modlitby Taizé ke Kaplanům, pravidelně navštěvoval bohoslužby a o svém životě uvažoval ze zcela nové perspektivy.  

Cesty hledání

Velkým zážitkem byla pro pamětníka účast na modlitebním setkání komunity Taizé v Římě roku 1980. Devizový příslib se mu podařilo získat přes ředitele banky na Václavském náměstí, u něhož si asertivně sjednal schůzku a kterého přesvědčil, že jako student stavební fakulty by římské památky měl vidět.

Při své druhé cestě na Západ o rok později se v Římě setkal s Karlem Skalickým, českým knězem v emigraci, s nímž vedl dlouhý hovor o svém povolání. Profesor Lateránské univerzity mu nabízel studium v Římě, ale pamětník cítil, že jeho místo je v Čechách. Na své cestě Evropou navštívil také Jana Vladislava, toho času již žijícího v Paříži, a společenství v Taizé, které mu pro hledání svého místa v životě poskytlo týden ticha a samoty. Odpověď přišla uprostřed týdne během večerní modlitby. Při zpěvu „Nada te turbe“ pocítil, že má „dát celý život Bohu a nic nedělit“. Jedinou možnou cestu viděl pamětník v kněžském semináři.  

Máma na mě smutně koukala

Křesťanský zápal svých synů nesli rodiče dobře, vychovávali je vždy v úctě ke křesťanství. Hůře už nesli, když v důsledku konverze starší syn, absolvent fakulty fyziky mezních oborů, opustil dobré místo na ondřejovské hvězdárně a věnoval se charitě a mladší syn přišel s myšlenkou přestoupit z fakulty stavební na bohosloví.

Zprávu o přijetí na teologii mámě oznámil po jejím návratu z logopedického sympozia. „Máma na mě smutně koukala a řekla: ,Víš, já budu mít radost, když budu vidět, že jsi šťastnej.‘ A já v tom kněžství přes všechny problémy šťastný jsem. A věřím, že ta máma to z té nebeské slávy vidí,“ doplňuje své vyprávění pamětník.

Po odchodu ze stavební fakulty, před nástupem do litoměřického semináře, pracoval jako sanitář v Nemocnici pod Petřínem. Od vojenské služby byl osvobozen z důvodu nemocné páteře.

Vše se neslo v duchu radosti

„Když jsem šel do semináře, to bylo rozhodnutí. Já jsem věděl, že do toho rozhodnutí patří i to, že to je jako jednou nohou do kriminálu.“ Na období studií v Litoměřicích však vzpomíná rád. „Přestože podmínky byly hodně žalostné, přestože jsme věděli, že lidé tam jsou prolustrovaní komunisty. Vše se ale neslo v duchu radosti.“

V suterénu semináře byla tiskárna, kde se oficiálně tiskla skripta a duchovní texty pro interní použití.  Tu bohoslovci využívali pro tisk jiné duchovní literatury, která nebyla oficiálně schválená. Tisky se potom kolportovaly po Čechách a Moravě.

Zájem o setkání projevila StB, když pamětník zorganizoval návštěvu „putovního kříže komunity Taizé“ v Litoměřicích. Z pohovoru však sešlo kuriózním způsobem: „Měli abecední seznam bohoslovců. Nade mnou byl bohoslovec jménem Beníček a pod ním jsem byl já, Bubeníček. A oni, jak jeli odshora, tak povolali na výslech Beníčka, který s tím neměl nic společného. A on se pak strašně smál a říkal: ,No já jsem tam šel místo tebe, oni se ptali na Taizé a na kříž a na tohle... Tak já jsem aspoň nevěděl, co jim mám říkat. Ale měl jsi tam jít ty. Oni si jenom spletli jméno.‘“ Později už pamětník na pohovor s StB zván nebyl.

Aby se to nikdo nedozvěděl v Čechách

Při svém pobytu na semináři hledal duchovní zakotvení, které našel v karmelitánské spiritualitě. Zákaz řeholních řádů v Československu přivedl pamětníka do kláštera bosých karmelitánů v Polsku, kde byl v roce 1986, společně se svým spoluseminaristou Jiřím Sedláčkem, přijat do řádu pod jménem Metoděj od Radosti Boží.

Tehdy přišel do jeho pokoje představený a řekl: „Otec provinciál rozhodl, že vás teď v noci, tajně, tak aby to nikdo nevěděl, aby se to nikdo nedozvěděl v Čechách, přijmeme do noviciátu řádu.“ Noviciát byl stanovený na dva roky, po jejichž uplynutí složil řeholní sliby do rukou biskupa Karla Otčenáška, pro tento úkon zmocněného polským řeholním představeným. Duchovní průvodkyní se mu stala česká karmelitka Anna Magdalena Schwarzová.

Ještě téhož roku pokřtil svou mámu

V červnu 1988, po ukončení teologických studií, přijal pamětník z rukou kardinála Tomáška kněžské svěcení. Slavnostní primici, která proběhla v kostele Panny Marie před Týnem, následovaly dvě menší. V rodné podskalské farnosti a v Poříčí nad Sázavou, poblíž kterého vlastnila rodina domek. Té se účastnilo mnoho přátel z disidentských kruhů, mezi nimi také Václav Malý, toho času bez státního souhlasu. Ještě téhož roku pamětník pokřtil svoji mámu. Křest proběhl v týnském kostele za asistence Jiřího Reinsberga a kmotrou jeho mámy se stala Dana Němcová.

Postupně byl pamětník pověřen službou v duchovní správě v Roudnici nad Labem a v Mariánských Lázních a po listopadu 1989, již oficiálně jako karmelitán, krátce působil v Dublovicích u Sedlčan, pod které původně spadala karmelitánská Maková Hora.

Návrat

Když po sametové revoluci začaly řeholní řády obnovovat své působení ve svobodných poměrech, stal se pamětník členem polsko-české řádové komunity v Horní Lomné u Jablunkova. Zde brzy poznával, že polská mentalita, která se odrážela i v praktických věcech vedení řádu, je mu vzdálená, a po delším zvažování se rozhodl řeholní sliby neobnovovat. Vrátil se do své domovské Pražské arcidiecéze, kde mu byla svěřena nejprve farnost ve Štěchovicích, na pražském Jižním Městě a od roku 2000 v Roztokách, kde působí dosud (2024).

Jako farář roztocké farnosti se stal správcem první křesťanské svatyně v Čechách, kostela sv. Klimenta na Levém Hradci, a nadšeným příznivcem svatovojtěšských a svatoludmilských tradic.