Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milan Michael Buben Ph.D. (* 1946)

• narozen 25. května 1946 v Praze

• v letech 1965–1970 studentem oboru anglický a český jazyk na FF UK v Praze

• v srpnu 1968 v čele odporu vůči okupačním vojskům v Borohrádku

• v letech 1972–1973 vojenská služba u motostřelců v Benešově

• v letech 1973–1980 středoškolským pedagogem na SPŠ dopravní

• v letech 1980–1990 metodikem vyučování na ÚPVPP

• v letech 1984–1994 předsedou Heraldické společnosti v Praze

• v listopadu 1989 v čele Občanského fóra ÚPVPP

• od roku 1990 pedagogem Jazykového centra FF UK v Praze

• od roku 1990 magistrálním rytířem Suverénního řádu Maltézských rytířů

• v letech 1994–1998 zastupitelem a radním MČ Praha 6

• od roku 2005 pedagogem na Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze

„Narodil jsem se jako životní optimista,“ říká o sobě Milan Michael Buben a svá slova potvrzuje svým životním příběhem. Když se jako student filozofické fakulty stal členem Heraldické společnosti, otevřel se mu svět pověstí, mýtů a slavné historie a s ním také svět aristokracie a neobyčejných setkání s lidmi, kteří, „ačkoli byli poníženi, zůstali sami sebou“. Heraldice a historii zasvětil svůj život a své poznatky ochotně sdílí na přednáškách a ve svých knihách.

Promiňte, pánové, já jsem byl vychován jako Čech

Milan Michael Buben se narodil 25. května 1946 v Praze jako druhý syn manželů Zdeňka Bubna a Julie, rozené Mühlové. Tatínek pamětníka byl synem mlynáře v Opočně. Když byl po roce 1948 mlýn zestátněn, rodina se přestěhovala do Borohrádku na úpatí Orlických hor. Pamětníkova maminka byla dcerou malíře Antonína Mühla, který proslul především jako malíř sakrálních obrazů. Po něm maminka zdědila výtvarný talent a velkou lásku k umění.

Svatba rodičů se konala v prvním roce druhé světové války. Tatínkovi, jehož pradědeček byl německé národnosti, bylo nabídnuto říšské občanství. On však nabídku odmítl se slovy: „Promiňte, pánové, já jsem byl vychován jako Čech a zůstanu Čechem.“ Jeho rozhodnutí gestapo akceptovalo s varováním: „Ano, my to respektujeme, ale uvědomte si, že když budete přistiženi při činnosti proti říši, tak vás čeká trest smrti.“

Vás udali Češi a mně se to hnusí

Mladí manželé našli domov na pražském Smíchově, kde se jim v roce 1943 narodil první syn Zdeněk. Ve vážném ohrožení se rodina ocitla po udání, že doma přechovávají mák. Ten byl za protektorátu strategickou surovinou a jeho držení bylo ilegální. Tehdy u dveří domu zazvonil německý důstojník se dvěma vojáky. Když maminka, která netušila důvod nezvané návštěvy, důstojníka pohostila, řekl jí: „Já bych měl u vás provést důkladnou prohlídku bytu, ale já to neudělám, protože vás udali Češi. Kdyby vás udali Němci, tak tu prohlídku udělám, ale vás udali Češi a mně se to hnusí, takže ji neudělám.“ Tak díky neznámému německému důstojníkovi neskončili pamětníkovi rodiče před popravčí četou.

Nebreč, Julinko, než kluk vyroste, tak to bude všechno pryč

Rok po válce se manželům Bubnovým narodil druhý syn, Milan. Zdálo se, že nastává radostné období, ale přišel únor 1948. „Nebreč, Julinko, než kluk vyroste, tak to bude všechno pryč,“ řekl tehdy tatínek mamince.

Tatínek, vystudovaný ekonom, zastával místo prokuristy ve Fantových závodech. Jeho vysoká funkce v podniku a angažovanost v protektorátní Lize proti bolševismu nevěstily po únoru 1948 nic dobrého. Doma měl stále připravenou tašku s osobními věcmi, ale komunisté si pro něj nepřišli. Jediným postihem byl vyhazov z Fantových závodů. Poté přijal pozici nižšího úředníka, ale ani to nevydrželo dlouho. „Jeho spolupracovníci jezdili po vyhnání Němců do pohraničí rabovat a krást a chtěli, aby jel s nimi. A on říkal: ,To já dělat nebudu, s tím se mnou nepočítejte.‘ A protože byl jediný a byl svědkem toho, co oni dělají, a byl nepohodlný, tak se postarali o to, aby byl z práce propuštěn.“ Tatínek nastoupil do kladenských dolů, ale později si opět našel pozici úředníka, kterou zastával až do důchodu.    

Maminka trpěla od mládí ulcerózní kolitidou, proto zůstávala v domácnosti, a své syny zahrnovala péčí a láskou. Tu potřeboval zvláště mladší Milan, který trpěl častým zánětem středního ucha. Maminka vedla děti k lásce k dějinám a učila je vnímat umění. Tatínek byl přísnější, své kluky učil především pravdivosti a věrnosti Desateru.

Jak je možné, že takoví zloduši mohli vytvořit takovou krásu?

Oba rodiče byli věřící, ale ne konfesně vyhranění. Doma s dětmi četli biblické příběhy, společně se modlili a v neděli navštěvovali katolické i nekatolické bohoslužby. Pamětníka od dětství ohromovala nádhera katolických chrámů a bohoslužeb.  

Dárky, které děti dostávaly, měly většinou podobu knih. Mezi nimi si pamětník zvláště oblíbil Erbenovu Kytici, Robinsona Crusoe a Babičku Boženy Němcové, v níž obdivoval život v souladu s Bohem a přírodou. „Stal se ze mě bibliofil, pro něhož je kniha drogou,“ říká s úsměvem Milan Michael Buben.

Rodinné výlety pravidelně spojovali s prohlídkami hradů a zámků, kde často slýchali, jak byla šlechta odporná a nepřejícná. V pamětníkovi to opětovně vzbuzovalo otázku: „Jak je možné, že takoví zloduši mohli vytvořit takovou krásu a mohli v ní žít? Vždyť je to muselo zušlechťovat...“ Tento rozpor ho přiváděl k hlubšímu zájmu o dějiny.

Takhle nevinně vypadali všichni

Ve škole nesli pamětník a jeho bratr Zdeněk cejch synů buržoazních rodičů.  Při výročí „Vítězného února“ vodil soudruh ředitel bratra Zdeňka po třídách, ukazoval ho dětem a říkal: „Takhle nevinně vypadali všichni, když byli malí, a když vyrostli, tak vykořisťovali dělníky.“

Naopak, velmi pěkné vzpomínky má Milan Michael Buben na hodiny náboženství. „Pan farář Homolka byl rozený pedagog a bylo na něm vidět, že nás má opravdu rád! To byl úžasný člověk!“  Školní prázdniny trávil pamětník především u babičky a dědečka v Borohrádku, na který se vážou jeho nejkrásnější dětské vzpomínky. V roce 1956 se rodina přestěhovala do Bubenče.

Mě třeba zavřete, ale klukovi nekažte život

Základní školu ukončil s vyznamenáním, ale na jedenáctiletku nebyl přijat pro nedostatek míst. Tatínek, který věděl, že důvod nepřijetí je jiný, navštívil poslance bydlícího v téže ulici a řekl mu pěkně od plic: „Mě třeba zavřete, ale klukovi nekažte život.“ Za čtrnáct dní po této intervenci přišlo oznámení, že pamětník byl přijat na jedenáctiletku Na Dlouhém lánu.

Po maturitě si Milan Michael Buben podal přihlášku na filozofickou fakultu, obor anglický a český jazyk. Přijat byl až napodruhé, po roční zkušenosti na dělnické pozici v OSPAP (Odbytovém sdružení papírenského průmyslu). Zkušenost v OSPAP byla podle slov pamětníka jedinečnou univerzitou. Mezi jeho spolupracovníky byl bývalý továrník, živnostníci, modistka i katolický kněz bez státního souhlasu. „Svačiny a obědy byly něco úžasného, tam se mluvilo o dějinách, o filozofii a o literatuře...“

Odpor vůči sbratřeným vojskům

Studia na filozofické fakultě pamětník zvládal výborně. V období Pražského jara zasedal ve studentském parlamentu, kde byl jeho kolegou Tomáš Halík. Prázdniny v roce 1968 prožíval jako obvykle, u dědečka a babičky v Borohrádku. Když se toho srpnového rána dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy, stanul v čele místní mládeže, která stavěla barikády. Do Borohrádku nakonec dorazili polští vojáci, kteří se chovali velmi slušně.

O jeho aktivním vystoupení proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy napsala na vedení fakulty dojička z JZD. „Udávala mě, že jsem jako buržoazní dítě zorganizoval odpor mládeže vůči sbratřeným vojskům a že jsem tam měl štvavé projevy, a takové věci...“ Udavačský dopis spálil před pamětníkovýma očima profesor Ivan Poldauf se slovy: „Budu rád, když se ke mně někdo taky takhle zachová.“ Za půl roku poté byl charakterní profesor z fakulty vyhozen...

Záhy jsem poznal, že to není jen věda

První setkání pamětníka s heraldikou se uskutečnilo prostřednictvím Československého rozhlasu, na němž Adolf F. J. Karlovský vedl heraldické okénko. Zájemci o tuto disciplínu byli pozváni na setkání Heraldické společnosti, kde se pamětníkovi otevřel zcela nový svět. „Záhy jsem poznal, že to není jen věda, ale také umění.“

Setkávání Heraldické společnosti se účastnili zástupci šlechtických rodů, jejichž historie byla pro Milana Michaela Bubna vždy mimořádně inspirující. V Praze se česká aristokracie setkávala především na třech adresách: Na Hřebenkách u Františka Lobkowicze, v Provaznické ulici u Josefa Kinského a v Míšeňské u Jaromíra Hrubého z Jelení, s nímž pamětník navázal hluboké osobní přátelství. Když pamětník utrpěl vážný úraz očí a byl asi týden slepý, baron Hrubý mu nezištně obstaral a přinesl švýcarskou mast, která mu doslova zachránila jedno oko.  

Toho černého Petra jsem dal jim

Pro závěrečnou práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy si Milan Michael Buben zvolil téma „Problematika překladu heraldických termínů v literárním textu“. Heraldika nesla z dob ministra Zdeňka Nejedlého cejch feudální pavědy, a najít tak odborníka schopného a ochotného na dané téma vést práci nebylo snadné. Úkolu se nakonec ochotně zhostila doktorka Květa Marysková.

Horké chvilky prožíval pamětník ještě krátce před promocí. To byl předvolán před komisi, aby vyjádřil svůj postoj k událostem srpna 1968. „Byl jsem před velkým dilematem, co mám udělat... Abych řekl, že s tím souhlasím, to bych se nemohl podívat do zrcadla, abych řekl, že s tím nesouhlasím, to by mě vyhodili a veškerých pět let studia by přišlo vniveč. Tak jsem zvolil zlatou střední cestu, a když mně tuto otázku položili, tak jsem mlčel. Oni se mě zeptali znovu, já jsem opět mlčel, zeptali se mě potřetí a skončilo to zase mlčením. Ono jim to došlo a řekli: ,Tak běžte.‘ Toho černého Petra jsem dal jim... Teď šlo o to, jak se oni zachovají. A, světe, div se, přišla mi pozvánka na promoci, takže tam něco napsali a já jsem byl odpromován,“ vzpomíná na dramatické chvíle Milan Michael Buben.

Prosím vás, jak tohle všechno víte?

Jako absolvent anglistiky se stal ideálním kandidátem, aby vojenskou službu nastoupil v Kašperských Horách, u jednotky specializované na odposlech americké armády v Bavorsku. To však bylo pro pamětníka nepřijatelné! „Přemlouvali mě a slibovali mi neskutečné hlouposti, například důstojnickou stravu...“ Na nabídku nepřistoupil a vojnu odsloužil u „bigošů“ (motostřelců) v Benešově.

Čas v kasárnách se snažil smysluplně využít. Ještě jako desátník motostřeleckého vojska získal na filozofické fakultě tzv. malý doktorát. Na onu zkoušku „v zeleném“ u profesora Josefa Polišenského vzpomíná i po letech. Když na všechny otázky bravurně odpovídal, profesor se ho otázal: „,Prosím vás, jak tohle všechno víte?‘ – ,Víte, pane profesore, já když nemůžu spát, tak si vezmu Gothajský almanach a v tom si čtu.‘  A on spráskl ruce a řekl: ,Tak takového studenta jsem tady ještě neměl. Končíme, já vás už více zkoušet nebudu, máte to hotový.‘“

V roce 1973, po návratu z roční vojenské služby, se oženil s Hanou, rozenou Kuhnovou, učitelkou zeměpisu a biologie, a nastoupil na učitelské místo na SPŠ stavební v Dušní ulici. Po sedmi letech na škole přestoupil do Ústavu pro vzdělávání pedagogických pracovníků (ÚPVPP), v němž působil jako metodik.  

Od roku 1984 dalších deset let předsedal Heraldické společnosti v Praze. Zájem o heraldiku se prudce zvýšil po sametové revoluci, kdy se začalo široce diskutovat o nové podobě státního znaku, o návratu české aristokracie a kdy mnohé obce zatoužily po vlastním znaku.

Do té doby žil v jakési vnitřní emigraci

Události po 17. listopadu 1989 byly pro pamětníka nezapomenutelným zážitkem. „Že to bude tak rychlé, jsem ale netušil,“ dodává. Ve víru revolučního dění se stal na ÚPVPP předsedou Občanského fóra, ale když do něj začali vstupovat nomenklaturní komunisté, z funkce odstoupil. Pod vlivem přátelství s Václavem Bendou se později politicky angažoval v Křesťanskodemokratické straně (KDS). S vděčností vzpomíná na tehdejší věcnou a pozitivní atmosféru zastupitelstva MČ Prahy 6, kde se podařilo prosadit mnoho dobrých věcí. Za tutéž stranu byl nominován také do rady ČTK.

V roce 1990 byl Milan Michael Buben osloven svou Alma mater, a tím začalo jeho působení na Univerzitě Karlově, které vždy chápal jako prestižní záležitost. Stal se pedagogem Jazykového centra FF a od roku 2005 působil také na Ústavu dějin křesťanského umění KTF, kde v roce 2012 získal titul Ph.D. Tzv. velký doktorát mu byl před rokem 1989 třikrát odepřen, neboť kandidatura byla podmíněna vstupem do KSČ.

Jako historik cítil povinnost vyvracet ve společnosti tradované mylné pohledy na dějiny. „Kdo nezná své dějiny, nechápe současnost a nemůže uvažovat o budoucnosti,“ upozorňuje své studenty. Vzdělání pak považuje za velké bohatství. „O všechno můžete přijít, ale vzdělání, city a víru vám nikdo nevezme.“  

Vždyť takovýto netvor snad vůbec nemůže žít!

Významnou osobností, kterou bylo  pamětníkovi dopřáno blíže poznat, byl Otto von Habsburg. S úsměvem vypráví, že poprvé se s jeho jménem setkal na stránkách Rudého práva, které popisovalo, jak poslední oficiální český korunní princ Otto Habsburský navštívil sudetoněmecký landsmanšaft. „Ten článek byl tak strašný, že jsem si říkal: ‚Vždyť takovýto netvor snad vůbec nemůže žít!‘“

Tohoto „netvora“ pak provázel počátkem devadesátých let na cestách po českých památkách a také při setkání s prezidentem Václavem Havlem. „On mu tam udílel velice cenné a užitečné rady, o tom se taky moc nemluví, a já u toho byl, takže já to mohu potvrdit, ohledně vstupu České republiky do NATO a hlavně do Evropské unie. Jaké kroky, co musíme udělat nejdřív a s kým máme navázat kontakty.“

Maltézským rytířem

Na doporučení barona Jaromíra Hrubého z Jelení, jenž byl hybnou silou obnovy života Suverénního řádu Maltézských rytířů v Čechách, se pamětník v roce 1990 stal řádovým magistrálním rytířem. Maltézská spiritualita – ochrana víry a pomoc trpícím – mu byla bytostně blízká a k řádu ho přitahovala také slavná historie. Rytíři byli spolutvůrci a zachránci Evropy před šířícím se islámem a významně působili také na poli vědy a osvěty. Pamětník se postupně vyprofiloval na neoficiálního historiografa řádu. Jeho významným počinem byla spolupráce na vybudování řádové expozice na hradě ve Strakonicích.

Každý člověk by měl po sobě něco zanechat

Jméno Milana Michaela Bubna je spjato také s rozsáhlou publikační činností, která je zaměřena především na heraldiku a genealogii, dějiny církve, řádů, šlechtických rodů a evropských dynastií. Pamětníkova první kniha vyšla v roce 1986, v edici pro děti a mládež OKO, nakladatelství Albatros. Vydání „feudální“ Heraldiky prosadil Leo Pavlát, pamětníkův kamarád z vojenského cvičení, jenž v nakladatelství zastával pozici vedoucího oddělení. Kniha, kterou ilustracemi doprovodila pamětníkova maminka, se setkala s velkým úspěchem a již v následujícím roce vyšla v německé verzi.

Za zcela jedinečné práce lze považovat publikace věnované historii Maltézského řádu, Encyklopedii heraldiky, Encyklopedii českých a moravských sídelních biskupů a rozsáhlou Encyklopedii řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, které pamětník věnoval patnáct let usilovné práce.  Za své dílo byl vyznamenán mnoha řádovými vyznamenáními, od KTF UK medailí Arnošta z Pardubic a literární cenou Miroslava Ivanova.

„Každý člověk by měl po sobě něco zanechat. Kromě potomků a práce také nějaké duchovní obohacení, které jsem promítl do svých publikací,“ říká s pokorou Milan Michael Buben.