Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Brzáková (* 1938)

• narozena 16. února 1938 ve Znojmě

• vyrůstala v rodině státního úředníka

• na podzim roku 1938 musela rodina opustit Znojmo

• usadili se v Jihlavě

• prarodičům z matčiny strany během kolektivizace zabavili hospodářství

• vystudovala farmacii

• pracovala jako lékárnice v Jihlavě

Olga Brzáková, rodným jménem Nováková, přišla na svět 16. února 1938 ve Znojmě. Její otec pracoval jako státní zaměstnanec u krajského soudu a maminka byla v domácnosti. V důsledku mnichovského diktátu se tehdy Znojmo stalo součástí sudetského záboru. Otec musel jako státní zaměstnanec rychle opustit území cizího státu, s kolegy vyklízel úřad krajského soudu a všechny materiály přesouvali do Moravských Budějovic.

Všechno se třáslo

Půlroční Olga s maminkou musela zůstat nějakou dobu ve Znojmě a pak odešly k Havlíčkovu (tehdy Německému) Brodu. „Ve Znojmě nebylo možné sehnat nějaké auto, aby si odvezli majetek, takže maminka v podstatě odešla jenom se mnou v náručí a se sestrou vzaly něco do kufru.“ V Brodě se naštěstí dědečkovi podařilo zajistit auto a velkou část jejich věcí zvládl převézt do nového nouzového domova. Otec zanedlouho našel bydlení v Jihlavě, kde už rodina zůstala nastálo.

Z válečných let si Olga pamatuje málo, protože byla ještě hodně malá. Vzpomíná si však na přelety spojeneckých bombardérů nad Jihlavou ke konci války. „Duněly letadla hlavně v noci a všechno se to třáslo. To byla dost hrůza.“ Jihlava nakonec byla bombardování ušetřena, letadla mířila na Vídeň.           

Tak se hroutí velká armáda

Ještě za protektorátu začala Olga chodit do školy, ale po pár měsících ji a jejího bratra maminka raději odvezla z města pryč k babičce do Krátké Vsi u České Bělé. Tam začala chodit do místní školy, ale brzy se tam od spolužačky nakazila spálou. „To není jako spála dneska, když dostanete antibiotika a za chvíli jste dobrý. Byla jsem šest neděl v nemocnici a pak jsem měla ještě různé komplikace,“ vysvětluje pamětnice.

Poté co se Olga konečně uzdravila, tak byla škola už zavřena kvůli riziku náletů. V době osvobození Československa v květnu 1945 pobývala pamětnice ještě u babičky v Krátké Vsi. „Ta vesnice leží na hlavní silnici, která vede od Hradce Králové na Havlíčkův Brod. Tam se začali valit Němci, jak ustupovali. Maminka nás vzala k silnici a říkala: ‚Děti, pojďte se podívat, to už nikdy neuvidíte, jak se hroutí velká armáda.‘“

Rodina pamětnice měla s Němci velmi nepříjemný zážitek i na úplném konci války. Když vojáci odjížděli, přišli ke strýci a chtěli vzít jeho koně. Strýc se bránil a nechtěl svého koně vydat. Celá rodina se bála, aby strýce ještě takhle na konci války nezastřelili. Němci si jeho koně opravdu odvezli, ale později ho strýc našel v ohradě kousek za vsí.

Gottwald řečnil a maminka plakala

V Jihlavě žilo hodně Němců, město proto silně poznamenal poválečný odsun. „Když Němci odešli, tak po nich tady lidi dostávali statky.“ Pamětnice vzpomíná na jednu rodinu ze sousedství, která dostala část německých polností.

Po válce zůstaly zachovány pouze čtyři politické strany v takzvané národní frontě. „Každá z těch stran měla svůj průvod. Já jsem úplně koukala, že paní Pavlíčková, statkářka, šla v tom komunistickým průvodu. Ona si asi myslela, že jí ten statek dali komunisti. Uběhlo pár let a komunisti jí ten statek vzali a vystěhovali je odsud,“ popisuje Olga Brzáková poválečná léta.

Na rok 1948, kdy moc v zemi převzali komunisté, si pamětnice vzpomíná velmi dobře. „Mně bylo právě deset let. Gottwald někde řečnil, maminka to poslouchala a začala plakat, takže já jsem hned věděla, že se děje něco zlého. Moc nechápu lidi, který byli v tu dobu nadšený.“ 

Hospodářství Olžiných prarodičů bylo v rámci kolektivizace zabaveno. Její strýc vlastnil pekárnu a koloniál, který mu komunisté zestátnili. Strýc se nechtěl své živnosti vzdát, ale vyhrožovali mu vězením, když nepředá podnik státu.

V Jihlavě byli v rámci jednoho z procesů 50. let popraveni v červnu 1950 tři muži – Jan Tuček, Karel Veselý a František Rod. S Karlem Veselým se Olga znala, protože u jeho rodiny si nechávali šít. Poprava někoho známého je všechny hluboce zasáhla. „Někteří osmašedesátníci, kteří byli kovaní v 50. letech, pak vykládají, že nejhorší byla normalizace, ale to není pravda. Nejhorší byly ty padesátý léta,“ říká pamětnice.

Vnučka kulaka

„Babička byla kulačka, maminka byla dcera kulaka a já jsem byla vnučka kulaka. Když jsem chtěla jít na gymnázium, tak mě tam nemohli vzít.“ Rodiče se ale zákazu nezalekli a odvolali se na vyšší úroveň. Bohužel neuspěli, ale zkusili to znovu na krajské úrovni. „Dostala jsem se pak nějak náhodou, protože na tom kraji pracoval maminčin známý a ten se přimluvil.“ Na gymnáziu tedy nakonec studovat mohla. Po maturitě odešla studovat farmacii. Na škole odpromovala v roce 1961 a dostala umístěnku do lékárny v Telči.

V tomtéž roce se Olga provdala za Ivana Brzáka a brzy se jim narodila dcera Zuzana. Po mateřské dovolené dostala práci v lékárně v Jihlavě. V roce 1964 se jí narodila další dcera Hana. V tu dobu už Československo začínalo procházet reformami. Olga Brzáková však na vývoj nahlížela skepticky. „Musím říct, že nějaký obrodný proces v komunistické straně mě moc nebral. Dubček mě moc nezajímal, ale doufala jsem, že dojde k těm svobodným volbám,“ vzpomíná pamětnice.

Oni už na nás byli připravení

V létě 1968 jeli Brzákovi na dovolenou k Baltskému moři. Cestou zpátky se vraceli kolem Postupimi. „Když jsme se vraceli, tak jsme viděli obrovský pohyby vojska. To bylo ještě před tím jednáním v Černé nad Tisou, takže oni už na nás byli připravený.“ Přesuny armády je trochu znepokojily, ale informace z jednání v Čierné nad Tisou, kde se generální tajemník KSČ Alexander Dubček setkal s Leonidem Brežněvem, tehdejším vrchním představitelem Sovětského svazu, zněly poměrně uspokojivě.

I proto občany šokovalo, když nad ránem 21. srpna 1968 Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. Ten den měla Olga večerní službu v lékárně. V rádiu už hlásili, že je země obsazena, ale v Jihlavě se stále nic nedělo. Lidé se shromáždili na náměstí. Když se začala šířit informace, že tanky už vjely do Jihlavy, tak Olga raději lékárnu zavřela a zůstala v ní přes noc. Celou noc před lékárnou stál tank a na něm přecházel voják se samopalem, takže se velmi bála, co se může stát.

Dělníci se vyvalili z fabrik a bylo to vyhraný

„Normalizace byla hnusná, ale šlo už jen o kariéry, už nešlo o krky,“ popisuje Olga Brzáková atmosféru 70. let. Dál pracovala v lékárně a v roce 1970 se jí narodil syn Martin. Společnost se dala do pohybu až na sklonku 80. let. „To už jsme měli velkou naději. Můj tatínek umřel 8. listopadu 1989, tak mě mrzelo, že se nedožil toho převratu.“ Olga vzpomíná, že dlouhou dobu nebylo vůbec jasné, zda bude revoluce úspěšná. „Hrozně jsme sledovali, jestli dělníci v Jihlavě opravdu vyjdou na náměstí. Když jsem viděla, že se valí dělníci z fabrik na náměstí, tak jsem věděla, že je to vyhraný.“

Do roku 1992 pracovala Olga v jihlavské lékárně a pak ještě několik let jako revizní lékárnice u pojišťovny VZP. Nyní je v důchodu, žije s manželem stále v Jihlavě a baví ji především zahrada a cestování. Je moc ráda, že cestování si po sametové revoluci ještě stihli užít. S manželem jezdili rádi především do Alp. Životním motem pro Olgu Brzákovou je následující: „Nelhat, nepodvádět, pracovat.“