Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimíra Brůžová (* 1938)

• narodila se 14. února 1938 v Kladně, měla mladšího bratra

• otec pracoval jako horník, matka byla v domácnosti

• v roce 1948 se rodina přestěhovala do Mutějovic u Rakovníka

• otec si našel práci v pohraničí, a tak se rodina stěhovala v roce 1949 do Radovesic u Bíliny

• v Radovesicích rodiče bydleli do roku 1971, kdy musela vesnice ustoupit těžbě

• v roce 1953 pamětnice studovala Průmyslovou filmovou školu v Čimelicích, obor produkční

• po studiích působila pět let ve filmových ateliérech Zlín

• ve Zlíně potkala manžela, vdala se, v roce 1962 se jim narodila dcera

• kvůli ekonomickým potížím se pamětnice s dcerou vrátila na sever Čech za rodiči

• časem se k nim připojil manžel, v roce 1970 se narodila druhá dcera

• Pražské jaro ji strhlo atmosférou natolik, že vstoupila do KSČ

• manžel pracoval v krajském deníku Průboj, kvůli článku ho z práce vyhodili

• pamětnice pracovala zhruba rok v Československém rozhlase v Ústí nad Labem

• od roku 1963 pak v krajské redakci ČST v Ústí nad Labem na pozici produkční

• v roce 1978 se rozvedla, o rok později se provdala za druhého manžela

• v roce 1990 odešla do důchodu

• s druhým manželem se přestěhovala do Děčína, pak na chalupu v Lipové u Šluknova

• v roce 2023 žila pamětnice v Ústí nad Labem

Život Vladimíry Brůžové je tak trochu jako dobrodružný film. Vystudovala Střední průmyslovou filmovou školu v Čimelicích, za socialismu působila ve filmových ateliérech v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a pak jako produkční v první krajské redakci Československé televize v Ústí nad Labem. Ještě v druhém ročníku chtěla odejít ze střední školy a nastoupit do strojní traktorové stanice. To jí naštěstí rozmluvila jedna z profesorek, a tak měla možnost potkat v životě takové hvězdy, jako jsou například herečka Jana Brejchová, herec Karel Höger nebo režisér Jiří Krejčík, který natočil mimo jiné film Vyšší princip.

Gottwaldov ani způsob života v něm ale Vladimíře Brůžové zpočátku vůbec neučarovaly. „Já jsem měla takové severočeské revoluční manýry, Pionýr a tak dále. Baťa mi připadal jako něco hrozného. Lidi v jeho fabrikách jsem považovala za chudáky, jejich pracovní morálka byla sice vysoká, neměli ale ani čas si dojít na záchod. Revoluční tendence jsem v sobě měla hluboko zakořeněné z Kladna. Mezi horníky to tak bylo. Pokládali kapitalismus za hroznou věc a navíc mě babička učila revoluční písně,“ směje se pamětnice a dodává, že psala kamarádce, že Gottwaldov je hrozná díra. „Dopis ale našel jeden režisér a dlouho trvalo, než mě znovu vzali na milost.“

Sovětský osvoboditel Nikolaj mi zlomil srdce

Zatímco na léta strávená ve filmových ateliérech a se zpravodajským štábem vzpomíná ráda, na útlé dětství má vzpomínky spíš děsivé. „Narodila jsem se v Kladně do hornické rodiny rok před druhou světovou válkou. Byla jsem hodně malá, jasně si ale pamatuju, jak jsme se schovávali ve sklepě. Blízko nás ležely často bombardované Kralupy,“ vzpomíná na válečná léta. „V květnu v pětačtyřicátém roce u nás někdo bouchal na vrata a křičel, ať se schováme, že jedou Němci. Za chvíli se ozvalo další bouchání, ať vylezeme, že přijeli Rusové,“ vysvětluje pamětnice.

Ve dvě hodiny v noci lidé vycházeli z domovů, trhali šeříky a vítali osvoboditele. Na hřišti v Brandýsku se utábořila část sovětských vojáků. „Byli jsme tam od chvíle, kdy jsme se vzbudili, a večer si pro nás máma musela na hřiště přijít. Já jsem se bezhlavě zamilovala do Nikolaje, byl vysoký a vypadal jako Nikola Šuhaj loupežník. Jednou jsem ho ale viděla, jak se líbá za autem s nějakou dívkou. Zlomil mi srdce, moc jsem tenkrát plakala,“ směje se pamětnice, které bylo na konci války sedm let. „Pak za mnou přišel jeho spolubojovník a dal mi tabulku čokolády. Milého Nikolaje už jsem nechtěla ani vidět!“

Otec dělal v hlubinném dole

Otec Vladimíry Brůžové našel živobytí v legendárním dole Mayrau, nazývaným Mayrovka, ve Vinařicích u Kladna. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Mutějovic u Rakovníka. „Otec pak pracoval jako strojník v hlubinném dole Perun II. Na ta léta mám krásné vzpomínky. Když bylo po směně, houpali jsme se my malí na sortýrce, tak se říkalo třídičce. Nebo jsme si půjčili valníček a od jedné šachty ke druhé jsme jezdili po kolejích,“ vzpomíná s láskou na dny, kdy si jako hornické dítě hrála často se svými vrstevníky v dolech. „O rok později si našel otec novou práci a stěhovali jsme se do Radovesic u Bíliny.“

Nejprve otec pamětnice, vyučený holič a vlásenkář, provozoval v Radovesicích své řemeslo. „Nejdřív byl pod národním výborem, ale protože se maminka starala o domácnost a nechodila do práce, nemohl nás uživit, a tak šel znovu na šachtu,“ vysvětluje pamětnice. V Radovesicích strávila rodina krásných téměř dvacet let. „Na počátku šedesátých let se začalo proslýchat, že musí obec ustoupit těžbě. Lidé přestali dbát o své domy a nakonec za ně dostali od státu méně peněz,“ vzpomíná pamětnice na postupný zánik obce. „Když jsem se tam byla nedávno podívat, připadala jsem si, že šlapu po svém mládí.“ Rodiče si po odchodu z Radovesic sehnali domek v nedalekém Hradišti.

Radovesice stávaly mezi Kostomlaty pod Milešovkou a Razicemi na Bílinsku. V listopadu 1964 se tisícovka tamních obyvatel dozvěděla, že obec musí ustoupit těžbě a mohou dostat byty na nově vznikajícím sídlišti Za Chlumem v Bílině. Během několika let se uzavřely silnice, zrušila škola a jižní část obce se začala bourat. Lidé se vystěhovat odmítali, snaha o záchranu obce ale byla marná. Navíc se stavba sídliště u Bíliny protahovala, a tak se prakticky nebylo kam nastěhovat. Rozhodnutím vlády Československé socialistické republiky přestaly v polovině února 1971 Radovesice existovat úplně. V pozdější době údolí, kde obec stála, posloužilo jako výsypka důlních odpadů.

Ke konci existence Radovesic už Vladimíra Brůžová studovala na Střední průmyslové filmové škole v Čimelicích. „Chtěla jsem se ale stát traktoristkou a utéct ze školy. Naše paní profesorka si mě zavolala a zeptala se mě, jestli nejsem v jiném stavu. Odpověděla jsem, že ne, a ona odvětila, že prospěch mám dobrý a byla by škoda, kdybych nedostudovala. Dodnes jsem jí za to vděčná.“

Režisér Krejčík dal Brejchové facku. Potřeboval, aby plakala

Na studia na filmové škole vzpomíná pamětnice s láskou: „Škola byla volná, tvůrčí, naplněná zajímavými zkušenostmi a bohatou mimoškolní činností. Dva roky jsme měli společné předměty, pak se výuka dělila na různé specializace, produkční, technickou a chemickou. Obor produkční jsem dokončila v roce 1957 a dostala jsem umístěnku do Gottwaldova, dnešního Zlína.“

Už během studií měla pamětnice možnost potkat se s různými umělci. „Škola měla barrandovského ducha, však jsme také na pražský Barrandov jezdili na praxi. Vzpomínám na Janu Brejchovou, když začínala s hraním. Režisér Krejčík potřeboval, aby plakala, a tak jí dal pořádnou facku. Plakala pak opravdu náramně,“ směje se Vladimíra Brůžová s tím, že na režisérovi Jiřím Krejčíkovi bylo znát, že to byl pruďas. „Také si pamatuji, že se tam zrovna natáčel film Severní přístav. Tam jsme to my studenti chodili okukovat.“ 

Ve Zlíně strávila Vladimíra Brůžová pět let. Během nich potkala svého manžela a narodila se jí první dcera. „S dítětem na internátu se nám ale nežilo lehce a sehnat byt bylo nemožné. Zaměstnavatel mi nabídl, že Tamaru umístí do kojeneckého ústavu. Tak jsem se sebrala a odjela s ní k rodičům na sever Čech. Zhruba rok potom za námi dorazil i manžel.“

Pražské jaro mě uchvátilo, věřila jsem v obrodu strany

Po mateřské dovolené si Vladimíra Brůžová začala hledat místo. „Báňské projekty Teplice hledaly kresličky a podnik nabízel byty. Přihlásila jsem se a přijali mě. Mezitím jsem se ale dozvěděla, že Československý rozhlas hledá pracovníka pro styk s posluchači, a tak jsem začala pracovat tam,“ vzpomíná pamětnice na působení v honosné továrnické Wolfrumově vile v Ústí nad Labem, odkud Československý rozhlas vysílal.

„Manželovi jsem sehnala místo v Teplicích v loutkovém divadle, to ale mezitím zrušili, a nakonec šel pracovat jako fotograf do krajských novin Průboj. Byl výtvarník, měl dobré oko a řemeslo se naučil za pochodu. Odtamtud ho ale v roce 1970  vyhodili kvůli článku o Prvním máji. Vysvětloval v něm, jak vlastně prvomájové oslavy vznikly a že ne vždy měly klidný a mírový průběh. Pamatuji se, jak napsal, že například v ulicích Chicaga tekla při oslavách Prvního máje krev. Někdo upozornil, že jsou v článku jinotaje, a manžela na hodinu vyrazili z práce. Nemohl sehnat žádnou jinou, a tak zůstal s dětmi doma. V tu dobu se nám narodila druhá dcera Kateřina.“

Už v roce 1963 získala Vladimíra Brůžová místo produkční v první vznikající krajské redakci Československé televize, v Ústí nad Labem. „Jezdili jsme natáčet reportáže od Chebu po Jablonec nad Nisou,“ popisuje rajon krajského štábu pamětnice. „Aktuální věci jsme museli ještě tentýž den dostat do Prahy. Sedli jsme do auta a jeli jsme do Prahy, kde se reportáž stříhala a namlouval se k ní komentář. Pracovali jsme od rána do noci, ale byli jsme hodně zapálení,“ vzpomíná Vladimíra Brůžová a dodává, že první krajská televizní redakce vznikla v severočeském městě díky šéfredaktorovi Bedřichu Rohanovi.

Bedřich Rohan se narodil v roce 1920 v Ústí nad Labem jako Fritz Rothbaum. Na začátku druhé světové války emigroval do Anglie, v posledním válečném roce byl příslušníkem československé zahraniční armády. Po návratu do vlasti pracoval jako redaktor na ministerstvu informací, poději také v Rudém právu, Mladé frontě a také jako dopisovatel České tiskové kanceláře v Bělehradě. Od roku 1963 byl šéfredaktorem Televizních novin v Československé televizi. 

Vladimíra Brůžová vždycky ráda sledovala politiku. Pracovala v televizi, sice jako produkční, byla ale součástí redakce a ráda si udržovala přehled o aktuálním dění. Několik lidí jí nabízelo, aby vstoupila do komunistické strany, že si polepší finančně. Neměla ale zájem. „Nerada jsem byla někde organizována, kvůli tomu mě nelákal ani Skaut a Pionýr,“ vysvětluje.

Euforie z Pražského jara, během něhož se Komunistická strana Československa (KSČ) snažila v roce 1968 změnit sebe samu i celou společnost, však změnila její uvažování. „Opravdu jsem věřila, že se strana obrodí a že je možný socialismus s lidskou tváří, a tak jsem do KSČ vstoupila. A nebyla jsem sama.“

Po okupaci vysílali ilegálně z Bukové hory

V srpnu 1968 však přišla studená sprcha. „Byla jsem zrovna na dovolené u Máchova jezera. Zavolali mi z práce, že musím okamžitě přijet,  a tak jsem se sbalila a jela,“ vzpomíná na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

„Někdo zařídil, že jsme se přes průmyslovou kameru, půjčenou z děčínského podniku Desta, napíchli do vysílání a jako svobodná severočeská televize jsme asi čtyři dny vysílali. V tu dobu jsem fungovala i jako hlasatelka. Nejčastěji jsme uklidňovali obyvatele, hodně rodičů totiž panikařilo a svolávalo děti z brigád domů. Říkali jsme jim, že se nic neděje a že tam jsou děti v bezpečí. Točili jsme okupační vojska, třeba když jim u Bíliny lidé otočili směrové cedule a celá kolona tanků vjela do dolů,“ usmívá se pamětnice a přidává vzpomínku na osamělého sovětského regulovčíka. „Na Bukovou horu jsme jezdili každý den jiným autem, abychom nebyli nápadní. Sověti tam někde ve vsi zapomněli regulovčíka. Zůstal bez jídla a vody. Kluci z vesnice mu nosili jídlo, musel si ale připnout trikoloru!“

Z doby kolem okupace má Vladimíra Brůžová i jednu velmi smutnou, osobní vzpomínku. „Dostali jsme zprávu s prosbou, jestli ji můžeme přeposlat do Plzně, protože nefungovaly komunikační prostředky.“ Bývalá produkční si vzkaz pamatuje dodnes slovo od slova. Zněl: „Dada s babičkou zahynuly pod koly sovětského obrněnce. Zpráva byla z Desné na Jablonecku.“

V Desné v Jizerských horách 21. srpna 1968 havaroval cisternový vůz sovětské armády naložený kanystry a sudy s pohonnými hmotami. Automobil vjel do protisměru, narazil do budovy sklárny a začal hořet. Na místě zahynula osmašedesátiletá Marie Vodáková se svou osmiletou vnučkou Dagmar Škavovou. Vinou vpádu okupantů do Československa zemřelo od srpna do konce roku podle historických pramenů 137 Čechů a Slováků.

Pozor! Bílá volha zatýká

Práce v televizním štábu byla vesměs zajímavá a vzrušující. O nemilé zážitky ale nouze také nebyla. „Víte, co je nejhorší? Zfanatizovaný dav!“ říká Vladimíra Brůžová. Během dnů po okupaci zažila i chvíle, kdy se bála o život. „Měli jsme bílou volhu. Kluci šli do redakce pro film a já jsem zůstala v autě. Naproti na spořitelně bylo napsáno, že bílá volha číslo to a to zatýká. Kolem našeho auta se srotil dav a rozzlobení lidé ho chtěli otočit vzhůru nohama. Dalo nám hodně práce jim vysvětlit, že od nás nikdo rozhodně nezatýká. Bylo to opravdu ošklivé, kvůli rozvířeným vášním se mohlo stát cokoliv.“

Po okupaci přišly na řadu prověrky. „Můj muž byl už v tu chvíli vyhozený z práce a já jsem přišla před prověrkovou komisi s miminkem. Členy komise moje miminko natolik uchvátilo, že na žádné dotazování nedošlo. Nemusela jsem dokonce ani nic podepsat, prověrkami jsem prošla a zůstala členem strany. Ale vlažným,“ dodává Vladimíra Brůžová.

Manžel pamětnice byl umělec a bohém. Režim se proto postaral o to, aby nezavadil o práci. „Ani kopat kanály ho nenechali! Když něco dělal, tak pod falešnými jmény. Pocit nenaplněnosti a rozladění v něm rostl a v kombinaci s jeho zálibou v ženách celá situace vyvrcholila rozvodem,“ povzdechne si pamětnice a hned dodává s pousmáním: „Rozvedli jsme se v roce 1978 a rok nato jsem se znovu vdávala, svého druhého manžela jsem potkala při natáčení reportáže.“

Spisovatel Páral nás poslal do háje

Televizní štáb musel občas natáčet i tendenční reportáže. „Měli jsme vyhlédnutých pár lidí, kteří řekli cokoliv, jen aby se dostali na obrazovku, a vytěžovali jsme je. Vzpomínám si, že jsme jednou požádali o rozhovor spisovatele Vladimíra Párala. Dostali jsme za úkol natočit s ním Ohlas, tedy komentář na určené téma. Řekl, že nás na čaj pozve rád, ale říkat nám nic nebude. Prostě nás poslal do háje.“

V krajské redakci Československé televize působila Vladimíra Brůžová až do roku 1990, kdy odešla do důchodu. „Po odchodu do důchodu jsem přerušila také členství ve straně.“

S druhým manželem se přestěhovala do Děčína, později si koupili a zvelebili chalupu v obci Lipová u Šluknova. Když manžel onemocněl, přestěhovali se do Ústí nad Labem, kde krátce poté zemřel.

Vladimíra Brůžová se i v důchodu ráda udržuje v obraze. „Stále se zajímám o politiku a sleduji aktuální dění. Postrádám v ní ale slušnost, víc a víc do ní proniká vulgarita.“ 

Životní priority má pamětnice docela jasné. „Pro mě osobně je v životě ze všeho nejdůležitější laskavost.“ V roce 2023 žila Vladimíra Brůžová v Ústí nad Labem.