Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bruzl (* 1936)

• narozen 1. července 1936 v obci Příseka

• jeho rod v Přísece hospodařil už od 17. století

• obdělávali 36 hektarů půdní výměry

• na podzim roku 1952 otec Tomáš Bruzl zadržen a odsouzen

• rodina nuceně vystěhována na státní statek do Brtnice

• hospodářství přešlo do užívání JZD

• otec vězněn v jáchymovských lágrech; amnestován na jaře 1953

• roku 1990 statek rodině navrácen v rámci restitucí

„Komunisti měli za úkol ty nejschopnější hospodáře na vesnicích zlikvidovat, proto táta i další skončili v jáchymovských dolech na uranu. Dozorci na ně křičeli: ‚Vy kulaci, vy tady všichni chcípnete a my máme za úkol vás zničit!‘ Kdyby ten rok neumřel Stalin a Gottwald, tátu bychom už nejspíš neviděli,“ líčí Josef Bruzl, potomek kulaka z padesátých let.

Táta byl sedlák i humanista

Josef Bruzl, prvorozený syn manželů Tomáše a Anny Bruzlových, se narodil 1. července 1936 v rodinném hospodářství ve vesnici Příseka, která leží nedaleko městečka Brtnice na Českomoravské vrchovině. Rod Bruzlů tu hospodařil už od roku 1656. Josefův otec Tomeš, jak mu někteří místní říkali, hospodařil na výměře 36 hektarů polností a lesů. Tomeš jako kluk vychodil měšťanku v Jaroslavicích na Znojemsku, na místě, kde sloužil římskokatolický kněz František Bruzl, strýc, u něhož Tomeš přebýval. Po dokončení studií se vrátil domů, aby po svém otci brzy převzal hospodářství, což se naplnilo jen o několik let později.

Rozlehlé hospodářství postupem času mladý Tomáš Bruzl modernizoval. Pro svého syna byl dozajista velkým vzorem a Josef o něm hovoří nejen jako o otci a schopném sedlákovi, ale i jako o velkém humanistovi, člověku se zájmem vzdělávat se a zvyšovat úroveň hospodářství. Například hned po válce sázel nově vyšlechtěné brambory, které tu dál množil nebo pěstoval nové odrůdy trav. „Bylo to už po únorovém převratu, když jsme s tátou dláždili zápraží. Soused se přišel podívat a tátovi povídá: ‚Tomáši, vykašli se na to, oni tě stejně za pár dnů vystěhují.‘ Táta kouřil fajfku, podíval se k sousedovi a odvětil: ‚Tak tu bude chodit někdo jiný.‘“

Obilí jsme směli vymlátit jen v noci

Po měšťance nastoupil Josef na zemědělskou školu v Jihlavě a v krajském městě si vyslechli i řeč poválečného ministra zemědělství Ďuriše, který k zemědělcům promlouval v rámci krajského sjezdu rolníků. Falešně je ujišťoval, že vstup do jednotlivých zemědělských družstev (JZD) bude dobrovolný a že na zemědělce se nebude nijak naléhat. Opak byl však pravdou a kolektivizace zemědělství v Československu proběhla po tvrdém sovětském vzoru. Když nejdříve agitátoři nedokázali přesvědčit sedláky o výhodách jednotného hospodaření, na řadu přišly výhružky a šikana.

„Prvně nám sebrali elektrický motor, a přesto nám nařídili mít vymlácené obilí, abychom splnili dodávku 110 q žita. Vymlátit jsme si mohli jen v noci. Taky nám vyměnili úrodná pole. Dostali jsme místo toho pole ve vedlejších Rosicích, které tam leželo od války ladem. Čtrnáct dní jsem tam vozil hnůj a další rok už nám pole zase vzali,“ vypráví potomek Josef Bruzl.

Ani jsme se nerozloučili

Navyšování povinných zemědělských dodávek se nezastavilo a vzápětí následovaly také domovní prohlídky hospodářství, kterým Josef Bruzl přihlížel. Komunistický režim ve svém přesvědčení založit JZD nepolevoval, a když se nepodařilo zlomit sedláky ani persekucí, přešlo se rovnou k jejich uvěznění a posléze odebrání majetku.

„Bylo dávno po žních, ráno 20. listopadu 1952, zrovna jsme se sestrou krmili dobytek, když k nám najednou přišli dva esenbáci. Šli dovnitř a otcovi řekli: ‚Oblečte se, půjdete s námi.‘ Ani jsme se s tátou nerozloučili.“ Tomáše Bruzla později krajský soud odsoudil za neplnění zemědělských dodávek a trest si odpykával v uranových dolech na Jáchymovsku, kde pracoval přímo na těžbě. Dle vyprávění Josefa Bruzla měl jeho otec několik dnů prožít i v takzvané korekci. Následkem krutého zacházení si přivodil zápal plic a zdravotní následky si nesl po zbytek života.

Tomeš Bruzl už si prdel koupat stejně nebude

Krom výše výkonu trestu soud uložil ještě další dodatkové tresty a rozhodl o vystěhování rodiny Bruzlových z Příseky do několik kilometrů vzdálené Brtnice, do zchátralého zámku, jenž spadal pod správu státních statků. „Po tolika stoletích jsme se měli vystěhovat. Nejprve rozhodnutí znělo do tří dnů, ale nakonec nám dali týden. Na vůz jsem z koupelny odnesl kamna s topeništěm, když v tom za mnou přilétl předseda a začal křičet: ‚Dones to hnedka zpátky, Tomeš Bruzl už si prdel koupat stejně nebude!‘ Takže jsem to z vleku sundal a musel odnést nazpět. Nejprve jsem odvezl s koněm fůru dřeva do Brtnice, abychom měli čím zatopit. Nebyl tam vchod do bytu, který jsme si museli vybourat. Pomohla nám sestry rodina, byl listopad a my neměli ani na chleba,“ líčí Josef Bruzl, který měl v té době sedmnáct roků. Rodinný statek byl Bruzlovým zabaven a nastěhovali se do něj kanceláře JZD.

Zlomili nás až komunisti

V březnu 1953, po smrti sovětského diktátora Stalina a československého prezidenta Klementa Gottwalda, došlo k celostátní amnestii vězňů, na kterou se na svobodu dostal také Tomáš Bruzl. „Nevěděli jsme, že propustí i tátu, najednou se objevil na statku v Brtnici, ale měl strašný kašel, až se dusil. Mě a tatínka posílal správce statku kácet stromy do obory, všechno jsme dělali ručně břichatkou. Když jsme měli svačinu, sedli jsme si na kládu a tatínek vyprávěl, jak naši předci chodili 200 let pracovat na robotu na brtnické panství a zakončil to slovy: ‚Vidíš, vydrželi všechno! Ani panským drábům se nás nepodařilo zničit, až komunisti to dokonali,‘“ vzpomíná Josef na svého otce.

Zmiňované zdravotní problémy mu nedovolovaly pracovat v prostorech vepřína, kde se doslova dusil, a nakonec ho přeřadili na rostlinnou výrobu. Až do své smrti měl podle soudního nařízení zákaz vstupu do své rodné vesnice, což je pro sedláka desáté generace nepředstavitelné. „Když maminka umřela, tak jsme sem dovezli rakev a otevřeli ji, aby se s ní sousedi mohli naposledy rozloučit. To samé jsme provedli i s tatínkem, i když to bylo zakázané.“

Domů jsem se vrátil po 40 letech

Pádu komunistického režimu už se bohužel Tomáš nedožil, a tedy ani své rehabilitace a navrácení rodinného statku. Před svou smrtí roku 1979 ale toto své přání zaznamenal do rodinné kroniky. „Často jsem jezdil přes Příseku a vždycky jsem koukal, jak ten náš dům tady chátrá. Říkal jsem si, že kdyby to viděl můj dědeček nebo pradědeček, tak by to nepřežili. Když jsem v roce 1990 přišel na tenhle dvůr, tak jsem brečel jako malé dítě. Byl jsem tím tak dojat, že jsem napsal básničku... To bylo emotivní, když člověk přišel po 40 letech do míst, kam nesměl vstoupit, tak to s vámi zamává,“ dodává Josef Bruzl, kterému byl rodný statek v Přísece navrácen v dezolátním stavu. Většina z původní zástavby musela být zbourána a znovu vystavěna.