Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radovan Brož (* 1936)

• narodil se 29. září 1936 v Pardubicích

• v roce 1944 zažil tři nálety na Pardubice

• od dětství sportoval

• vystudoval fakultu tělesné výchovy

• stal se profesionálním trenérem atletiky

• dvakrát ho kontaktovala StB

• v roce 1972 mu byl na čtrnáct let odebrán cestovní pas

• v 80. letech čelil nátlaku, aby podával sportovcům anabolika

• věnoval se historii pardubického sportu

Nikdy jsem neměl tak strašný sny jako po náletu

Radovan Brož se narodil v září roku 1936 v Pardubicích. V šesti letech začal chodit do školy, ale zanedlouho budovu starého kostela, kde škola sídlila, zabral wehrmacht a musel přejít na školu v Pardubičkách. Vzpomíná, že se často stávalo, že pan ředitel oznámil, že bude nálet, a tak museli jít všichni žáci domů, tam poslouchat rádio, a jakmile oznámili, že je konec, museli se zase vrátit do školy.

Do té doby, než nálety zažil na vlastní kůži, to byla pro malé děti vlastně docela zábava. Rodiče měli ve sklepě, kam se vždycky před náletem schovávali, železné zásoby a obzvláště vzpomíná na trvanlivý salám, který byl v té době vzácností. S mladším bratrem vždycky u maminky žadonili, aby jim ukrojila kus „náleťáčku“.

Jenže jedné letní noci roku 1944 přišel nálet spojenců přímo na Pardubice… Oné osudné noci spal malý Radovan se svým bratrem a rodiči v ložnici, když přišla babička a tatínkovi říkala: „Jarko, vstávejte, něco se děje. Venku je světlo jako ve dne.“ Hned všichni vyskočili, venku už viděli padat bomby, a seběhli rovnou do sklepa. Radovan Brož vzpomíná: „My, ačkoliv jsme nebyli nijak ortodoxně katolická rodina, tak při tý hrůze jsme se teda modlili Otčenáš.“ I potom, co byl už dávno oznámený konec náletu, tak ve sklepě zůstali a odhodlali se vyjít, až když se ráno rozednilo. V kuchyni pak našli střepinu z bomby a dozvěděli se, že jedna bomba spadla asi osmdesát metrů od jejich domu. Cílem tohoto náletu měla být rafinerie Fanto (dnešní podnik Paramo), kde se vyráběl benzin a petrolej, ale bomby minuly svůj cíl a zabily třiačtyřicet osob. „V životě jsem neměl tak strašný sny jako tu první noc po náletu,“ říká Radovan Brož.

Po tomto zážitku si tatínek ihned zařídil v práci dovolenou a ještě ten večer odjeli k příbuzným k Rychnovu nad Kněžnou. Na venkově u příbuzných pak pamětník zažil krásné prázdniny – s ostatními kluky chytali ryby a raky, nosili žencům pivo na pole a rodiče zase pomáhali při žních.

Po skončení tátovy dovolené se vrátili do Pardubic, ale třetí den po jejich návratu přišel další nálet. Ten byl, co se obětí týče, ještě horší než ten první – zahynulo při něm více než 200 osob. Zajímavostí je, že během tohoto náletu se v Pardubicích hrála i tenisová juniorská soutěž. Polovina tenistů tak hrála zápasy a druhá polovina pomáhala uklízet trosky. Třetí nálet přišel na konci prosince – byl dopředu ohlášený a letadla se už přímo trefila na Fantovku a zničila také nádraží.

Velká pardubická a cyklistické závody

Odmala tíhl Radovan Brož ke sportu. Hodně ho k tomu vedl tatínek, který už před válkou psal do časopisu Star krátké fejetony o pardubickém sportu a po válce pracoval jako sportovní redaktor ve Svobodném slovu. Od dětství tak s bratrem hráli tenis, dělali všemožné další sporty a vedli si atletické tabulky.

V roce 1946 byl s tatínkem poprvé na novinářské tribuně na Velké pardubické a od té doby chodí každý rok. Vynechal jen v roce 1971, kdy byl s atlety v Košicích, a letos tak půjde už posedmdesáté.

Radovan Brož také vzpomíná na první ročník závodu Praha – Varšava (pozdější Závod míru) v roce 1949: „To bylo pro nás kluky velké lákadlo. Několikrát byly dojezdy v Pardubicích. Na letním stadionu, dříve Gottwaldovým, byla cyklistická dráha 500 metrů, klopená. A tak tam byly dojezdy Varšavy, jak se tomu tenkrát říkalo.“ Sami si pak s kamarády každou sobotu na klopené dráze závody připravovali a jezdili vlastní soutěžní etapy, většinou dlouhé 20 nebo 30 kilometrů. 

Portrét Masaryka a na školu až na odvolání

V roce 1952 se Radovan Brož hlásil na jedenáctiletou střední školu, kde kromě skládání přijímacích zkoušek probíhalo také prověřování rodin budoucích žáků, takže k Brožovým přišla na návštěvu jedna soudružka: „Maminka ji uvedla do parádního pokoje, kde měla velkej portrét prezidenta Masaryka. Takže já jsem se na první pokus na jednotnou střední školu nedostal.“ Maminka se ale nedala a šla se zeptat do školy ředitele, jak je možné, že vzali chlapce, který měl čtyřku z matematiky, zatímco jejího syna, který měl dvojku, nikoli. A tak se pamětník na odvolání do školy přece jen dostal.

Po střední se pak hlásil na Institut tělesné výchovy, který sídlil v pražském Tyršově domě. Při přijímacích zkouškách ale nezvládl vyšplhat pět metrů bez přírazu, a celý následující rok tak dělal pomocnou kancelářskou práci a na zkoušky se připravoval. Na druhý pokus už se na školu dostal, a to konkrétně na kombinaci tělesná výchova – ruský jazyk. Ne že by chtěl studovat ruštinu, ale jiná kombinace nebyla vypsaná…

Trenérem bez cestovního pasu

Od srpna 1960 působil jako trenér atletiky a vedle toho vykonával řadu dobrovolných funkcí. Třeba v letech 1969–1972 působil jako předseda České trenérské rady a s československou reprezentací cestoval na celou řadu závodů, například na mistrovství Evropy v atletice v roce 1969 v Aténách a o dva roky později do Helsinek.

Na začátku sedmdesátých let ale přišel čtrnáct let trvající zákaz cestování. „V roce 1972 nějaký dobrák asi donesl na Státní bezpečnost nějaké moje řeči, kde jsem se nechvalně vyjadřoval. Takže si mě pozvali na pasové oddělení a oznámili mi: ‚Není v souladu se zájmy Československé socialistické republiky, abyste byl držitelem cestovního dokladu.‘“

Na konci osmdesátých let se naštěstí poměry začaly pomalu uvolňovat. V té době měl výborného svěřence ve skoku dalekém Ivo Krska, a tak byl zájem na tom, aby s ním v roce 1986 jel na mistrovství světa juniorů v atletice do Atén. Hlavní trenérkou byla v té době Dana Zátopková, která zařídila, aby opravdu mohl jet. A cesta to byla nakonec úspěšná – jeho svěřenec skončil na druhém místě. Po návratu se pamětník dozvěděl, že když byl pryč, tak po domě, ve kterém bydlel, chodil příslušník StB, který se vyptával sousedů, jestli za ním chodí nějací cizinci nebo jestli mu z ciziny nechodí pošta…

Kuba a Severní Korea

Díky sportu se Radovan Brož podíval do mnoha zemí. Čtrnáct dní například strávil na Kubě: „To byl neuvěřitelnej binec, to byste prostě nevěřili, jak je to možný. Ta Havana byla nádherný město, samá mramorová dlažba. Ale prostě všude přetékající odpadky, holky se vám nabízely z prvního patra, doprava naprosto nefungující. Mě okradli na pláži, jednoho kolegu okradli v autobuse, no neuvěřitelný.“

A na čtrnáct dní se podíval i do Severní Koreje: „Tam kluci od nejmenších chodili v pionýrským a chlapa jste tam neviděli jinak než v uniformě. To byli buď vojáci, nebo policajti. Tam byl pořádek až úzkostnej, samozřejmě všude samý obrazy Kim Ir-sena a jeho následovníka, který tam byl už za mě. Samý hesla, samý manifestace, ale v obchodech nikde nic.“ Dodnes Radovan Brož s výčitkami vzpomíná na poslední večer v korejském hotelu. Došel jim totiž alkohol, a tak jedné z pokojských dali jabloneckou bižuterii jako úplatek, aby jim přinesla pivo. Ona to opravdu udělala, a hned druhý den ráno ji viděli, jak byla přesunuta na podřadnou práci a zametala dvůr. „Dodnes na to mám smutný vzpomínky,“ říká.

Historie pardubického sportu

Trenérem byl pamětník až do roku 1992 a poté ještě šest let dělal zástupce ředitele na pardubickém sportovním gymnáziu. Aktivní je ale i v důchodu – až do roku 2006 byl předsedou atletického klubu, kde uspořádal oslavy stého výročí a vydal velkou ročenku. Dodnes pomáhá při závodech jako startér, hraje tenis, jezdí na kole a denně cvičí. Jeho velkým koníčkem je historie pardubického sportu – je členem archivní komise Českého atletického svazu, vydal několik publikací, kde mapuje jednotlivá sportovní odvětví, a pracuje na velké knize k 120. výročí pardubického fotbalu.

Na závěr Radovan Brož shrnuje své životní motto: „Člověk by měl bejt poctivej ke druhejm a sám k sobě a všecko dělat s nadšením a rozumem.“