Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Brodský (* 1947)

• narozen 6. května 1947 v Karlových Varech

• v roce 1950 se s rodinou přestěhoval do Jablůnky na Valašsku

• vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze (1966–1973)

• v roce 1975 odebrán státní souhlas po organizaci setkání farářů v Libštátě

• obnovení souhlasu se dočkal v roce 1976, následoval přesun na nové působiště v Hrubé Vrbce

• v roce 1977 podepsal Chartu 77 u Dany Němcové a s rodinou se přestěhoval do Horních Dubenek

• v roce 1985 znovu odebrání státního souhlasu s výkonem činnosti

• po sametové revoluci kooptován v prosinci 1989 jako poslanec do Federálního shromáždění

• ředitelem Husova bohosloveckého semináře v Jirchářích (1992–1996)

• od roku 1996 tajemníkem Evangelické teologické fakulty

• od roku 2005 potulným kazatelem v krajanských komunitách ve východní Evropě

Farář českobratrské církve evangelické, chartista, potulný kazatel, politik, ale i topič, číšník nebo pošťák. To vše jsou tváře Petra Brodského v průběhu let. Říká, že nejradši byl potulným kazatelem, ale o všem, co dělal, mluví s nadšením a láskou.

Jak bolševik přitvrzoval, vrátili se na Valašsko

Narodil se 6. května 1947 v Karlových Varech. Jeho předci však nepocházeli odsud: „Mí rodiče, kteří jsou Valaši, po válce v roce asi 1945 nebo 1946 odešli do Karlových Varů, byla to taková skupina Valachů,“ doplňuje. Petrův otec byl pekařem, bratr jeho otce se živil jako cukrář a jejich kamarád pracoval jako řezník, a v Karlových Varech jim poskytli živnosti v rámci osidlování pohraničí.

V Karlových Varech žil Petr pouhé tři roky: „Jak bolševik přitvrzoval, tak v roce 1950 se všichni vrátili zpátky na Valašsko,“ vypráví. Jeden z jeho strýců, Karel Gavenda, emigroval do Německa takzvaným Vlakem svobody: „Odjel tím posledním vlakem, co projel závorou v Aši v roce 1951,“ upřesňuje. Později odešel do Kanady, ale do Československa jezdil pravidelně. „Já jsem ho vždycky trochu podezíral, že donáší, ale nějak jsme se tím nezabývali. Měl to cestování sem bez problémů,“ popisuje Petr Brodský.

Mrzelo mě, že si nevzal jméno po mojí mamince

Petrův tatínek se narodil pod jménem Naiser. „Nikdy jsme se o tom moc nebavili, ale tatínek si po válce v takové té přejmenovávací hysterii vzal jméno Brodský. Trošku mě mrzelo, že si nevzal jméno po mé mamince,“ doplňuje. Maminka se narodila jako Štěpánka Macíková a pocházela z evangelické rodiny v Jablůnce. Otec pak kvůli mamince přestoupil taky k evangelíkům: „Oba rodiče se velmi pilně zúčastnili sborového života v Jablůnce,“ doplňuje Petr Brodský.

Nedaleko Jablůnky byla v lesích ukrytá zbrojovka a tam chodila maminka pracovat jako dělnice, později si našla zaměstnání v konzumu. Od dětství chodil Petr do nedělní školy, na kterou vzpomíná moc rád. Ve škole ho maminka přihlásila na náboženství. „Ředitel si zavolal maminku a říkal, ať mě na to náboženství neposílá, a ona řekla, že tam budu chodit,“ vypráví. Docházka na náboženství se pak objevila v jeho kádrovém posudku: „Měl jsem trochu pocit, že bych mohl jít studovat medicínu. Chtěl jsem jít na gymnázium a pak na medicínu. Zavolal si mě ředitel, že to nemám ani zkoušet,“ doplňuje.

Pošta byla vždy má srdeční záležitost

V jeho necelých 18 letech se rodina stěhovala do Vsetína: „Tam tatínek na stáří postavil domek v horním městě.“ Ve Vsetíně vedl sbor kazatel Ženatý a Petr na toto období rád vzpomíná. Už od osmé třídy chodil o prázdninách na brigádu na poštu a pokračoval v tom i ve Vsetíně. „Já jsem k té poště vždycky měl nějakou srdeční záležitost,“ podotýká.

Poté, co se dozvěděl, že studium medicíny je pro něj vyloučené, nevěděl moc, co se sebou. Ředitel školy ho poslal na přijímací zkoušky na ekonomickou střední školu, kam se dostal. Na studium vzpomíná rád, měli dobrý kolektiv a jezdili na výlety, třeba až na Balaton. „Tam si pamatuju, že jsme si čtyři kluci půjčili lodičku, škvarky, housku a víno, a jezdili jsme po jezeře. A když došlo víno, tak jsme přistáli a jeden z nás dokoupil víno. To mi utkvělo,“ vzpomíná.

Ovlivněn farářem Emilem Ženatým se Petr v průběhu střední školy rozhodl pro studium teologické fakulty. V roce 1966 si podal přihlášku na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. „V tu dobu už to bylo trochu uvolněné, protože nás nastoupilo na tu fakultu osmnáct, předtím to byli vždycky třeba čtyři,“ doplňuje.

Vyřešili jsme to tak, že jsme se vzali

V roce 1966 se Petr stěhoval do Prahy a začal studovat na vysoké škole. Ubytovaný byl na kolejích v Jirchářích, kde se vytvořilo zajímavé společenství. Studenti pořádali diskuze, na které chodili i jejich vrstevníci z Katolické teologické fakulty, jako byl Jan Sokol nebo Ladislav Hejdánek. „V začátcích jsem ani všemu nerozuměl,“ doplňuje.

V roce 1967 se zúčastnil demonstrací proti tomu, že Křesťanská mírová konference sídlí v domě v Jungmannově ulici. Studenti se domnívali, že tento dům by mohl mít pro církev lepší využití než jako sídlo organizace, která spolupracuje s komunisty. Ten samý rok se Petr oženil se svou přítelkyní Danielou Horákovou, která byla dcerou evangelického faráře. Manželé spolu žili dál na kolejích v Jirchářích, protože Daniela studovala na stejné fakultě. „Ředitel nerad viděl, že děvčata chodila k chlapcům a chlapci k děvčatům. Tak my jsme se rozhodli, že to vyřešíme tak, že se vezmeme, a tím pádem jsme dostali pokojík. Já jsem měl výjimku, takže jsem bydlel na dívčím patře,“ doplňuje.

Kázal a celou tu dobu mířil dovnitř kostela tank 

Prázdniny trávil na různých brigádách, často na poště. Tam byl i v srpnu 1968, kdy zemi obsadily armády Varšavské smlouvy. „Okupaci jsem prožil na Vsetíně, kde jsem roznášel poštu. Tam se to projevilo tak, že nevycházely noviny, tak té pošty bylo méně,“ vypráví. V neděli po okupaci měl Petr domluvené kázání v Brně. „Já jsem kázal a před tím kostelem stál tank a celou tu dobu mířil hlavní dovnitř. Měl jsem připravené kázání o přátelství, a vlastně jsem v tu dobu ještě nechápal, proč někteří ti účastníci plakali,“ vzpomíná. Na závěr bohoslužby všichni zazpívali hymnu, což byl v ten moment silný zážitek.

V roce 1969 získala Daniela místo vikářky v Brně a Petr byl povolán na vojnu. Zařídil si přes známého, že ho přiřadili k jednotce v Brně, aby byli s Danielou ve stejném městě. V roce 1969 byla armáda ještě naladěná hodně proti okupaci, ale postupně se začali k důležitým postům dostávat prosovětsky naladění důstojníci. „Bylo to ale zajímavé, jak nějací lidé museli odcházet, protože nepodali vodu ruským vojákům nebo jim zabránili ve vstupu do útvaru,“ vzpomíná Petr. V druhém roce na vojně ho kontaktovala kontrarozvědka. „Vlastně nevím, o co jim šlo, ale ke konci mi říkali, že je to marné, ať ani nezkouším chodit do Prahy na tu fakultu, že stejně nebudu přijat ke studiu,“ popisuje.

I přesto byl v roce 1971 z vojny propuštěn a další dva roky na fakultě v Praze studoval. Komunisté na něj tlačili i kvůli tomu, že se nikdy nezúčastnil voleb. „I později při farářské práci byly velké nátlaky, jezdili za mnou s urnou a já jsem řekl, že se nebudu podílet na tom, co se děje,“ doplňuje Petr.

Nikdy jsem jim nic nepodepsal

Ještě v průběhu studia se manželům narodily dvě děti. V roce 1971 dcera Alena a v roce 1973 syn Štěpán. Daniela zůstala na mateřské a Petr dostal umístěnku do Libštátu nedaleko Semil, kam se s celou rodinou přestěhoval. Ze svého prvního působiště vzpomíná například na kostelnici, která byla zvyklá, že musí vše zastat sama. „Přivezli třeba uhlí, tak já vzal lopatu a složil ho. Ona přišla, že by to udělala ona. Tak jsem se ptal, jak to dělali s předchozím farářem, a ona říkala: ,On se modlil, abych já měla sílu to udělat,‘“ směje se Petr.

Petr se pravidelně účastnil setkání s dalšími českobratrskými faráři, která se pořádala na různých farách. V roce 1975 uspořádal jedno takové setkání i na své faře v Libštátu. „Za pár hodin potom, co jsme se sešli, přijel krajský církevní tajemník a přijel s Veřejnou bezpečností,“ vzpomíná. Setkání bylo rozehnané Veřejnou bezpečností a Petra odvezli do Semil na výslech ke Státní bezpečnosti (StB). „Já jsem od začátku vedl takovou linii, že jsem nic neříkal. Nikdy jsem jim nic nepodepsal,“ popisuje.

Poučili se a podruhé mi brali souhlas správně

Státní bezpečnost se snažila proti Petrovi poštvat občany z Libštátu. Za Petrem dlouho stála synodní rada, StB se však podařilo proti němu poštvat i synodní radu a 12. května 1975 odebral Petru Brodskému krajský církevní tajemník Václav Jonáš státní souhlas. Petr si přes léto našel práci číšníka v trampské hospodě v Pikovicích. Přes týden tam pracoval a pak jel na pár dní za rodinou.

Nějakou dobu mohla rodina ještě zůstat na faře, pak ovšem přišel i příkaz k vystěhování. Našli si ubytování na faře v Opatově u Jihlavy a Petr si hledal práci v okolí. „Nejprve jsem si našel práci v květinářství v Jihlavě. To bylo hezké, vozil jsem ženě domů kytičky,“ směje se. Mezitím se snažil dopátrat toho, proč mu vlastně státní souhlas odebrali. „Zdůvodnění bylo takové, že mně ten státní souhlas v Libštátě odebral okresní církevní tajemník a nekonzultoval to s ministerstvem, takže vzniklo napětí mezi ministerstvem kultury a mezi tajemníky, které zaštiťovala StB. Já jsem na tom tehdy vydělal, že to ministerstvo si duplo, oni se z toho poučili, a když mi podruhé brali souhlas, tak už to bylo v souladu s ministerstvem,“ popisuje.

Byl tedy pozván na synodní radu. „Jeden mi tam řekl: ,Pane Brodský, souhlas bude, máte moje slovo.‘ A nevím, jak se to stalo, ale od ledna jsem ten souhlas dostal do Hrubé Vrbky,“ vzpomíná Petr. Na začátku roku 1976 se rodina stěhovala do Hrubé Vrbky v Bílých Karpatech. Na zdejší službu vzpomíná Petr moc rád, hrál s místními divadlo, opravili místní kostel, pod hlavičkou místního JZD jezdili na sborové zájezdy a věnoval se místnímu folklóru i pálenkám. „Pálilo se skoro v každé chalupě. Občas přijeli policisti, sebrali ten přístroj, ale nikoho nezavřeli. Místní říkali, že pak ti policisti sami pálí,“ doplňuje.

Je to pravda a lhát se nemá

V tu dobu probíhaly procesy s členy skupiny The Plastic People of the Universe a s evangelickým farářem Sváťou Karáskem. „Všechny ty události jsem docela sledoval, kolem Sváti a kolem Plasticů. Jednak jsem občas jezdíval do Prahy a měl jsem už tehdy kontakty s Danou Němcovou, takže jsem věděl, co se připravuje,“ vypráví. Když vznikla Charta 77, Petr neváhal a v únoru 1977 se cestou na synodní radu zastavil u Dany Němcové. „Zastavil jsem se u Němců a tam jsem podepsal Chartu,“ doplňuje.

Velmi brzy ho kontaktovala Státní bezpečnosti z Hodonína. „Pozvali si mě k tajemníkovi do Hodonína a tam mě tajemník předal jim a oni si mě převezli na tu služebnu. Pořád chtěli vědět, kde jsem to podepsal, proč jsem to podepsal, s kým jsem to podepsal,“ vzpomíná Petr. Pokračoval dál ve strategii na nic jim neodpovídat. „Já jsem vydržel třeba hodinu mlčet a oni se vztekali.“ Řekl jim jen, že cestovné mu zaplatila synodní rada, tak toho rád využil. „To byla taková moje pomsta synodní radě. Ti se to dozvěděli a samozřejmě zuřili, proč jsem to říkal. Já jsem jim říkal, že je to pravda a lhát se nemá,“ směje se Petr.

Připravovala na cestu takzvanou soudní směs

V Horních Dubenkách ho někteří lidé podporovali, ale jiní mu vyčítali, že se má starat o sbor, a ne o věci okolo. Petr tušil, že jeho pobyt zde se chýlí ke konci, a tak přijal nabídku kandidovat na vikáře v Horních Dubenkách. „Bělohoubek, církevní tajemník, měl pocit, že když budu v Dubenkách blíž Brna, tak bude mít nade mnou lepší dozor,“ vysvětluje.

Přesunem do Horních Dubenek začalo pro Petra nejaktivnější období v disentu. Nedaleko žil Martin Jirous – Magor se ženou Julianou, se kterými se přátelil. „Jezdili jsme tam velmi často. Hodně jsme pomáhali Julianě. Když byl Magor ve Valdicích, tak jsem vozil Julianu na ty soudy. Ona vždycky připravovala na cestu takzvanou soudní směs. Směs bylinek a alkoholu a popíjelo se to cestou,“ vzpomíná.

Co když odněkud vyjede náklaďák s dřívím nebo kamením

Petr se také zapojil do šíření zakázané literatury, kterou k němu vozili spolupracovníci z Holandska. Fara v Horních Dubenkách k tomu byla ideální, protože měla uzavřený dvůr. „Když přijížděli Holanďané s knihami, které se pak měly zase roztřídit dál, tak vjeli do dvora a nikdo nic neviděl,“ doplňuje Petr. Místní poštmistr od něj také odebíral literaturu a pomáhal jim. „Ten mi hlásil, že museli jednu místnost vydělit estébákům, aby tam dali odposlouchávací zařízení,“ vypráví.

Měl kamaráda, který studoval fyziku, a ten mu k telefonu nainstaloval přístroj, který rušil odposlech. „A za pár hodin vždycky hlásil poštmistr, že už přijeli a zas to dali dohromady,“ doplňuje. Po telefonu musel tedy komunikovat v šifrách a snažil se různě blafovat. „Měli jsme takový systém – zavolal jsem, že přivezu dlaždice nebo tak. Jednou jsem řekl do telefonu, že pojedu do Prahy, a místo toho jsem jel na Moravu, a když jsem se vracel, tak oni čekali na té silnici od Prahy.“

Jednou se vypravil do Vyskytné, kam se měl vrátit z vězení propuštěný Jan Litomiský, a Petr ho vyrazil přivítat. Cestou ho však zastavila Veřejná bezpečnost. „Tak já jsem říkal: ,Tak děkuji, na shledanou, já jedu do Vyskytné.‘ A on říkal: ,Já bych tam nejel, být vámi, co když odněkud z lesní cesty vyjede náklaďák s dřívím nebo kamením?‘ Tak jsem tam nejel,“ vzpomíná. Státní bezpečnost evidovala Petra jako tzv. nepřátelskou osobu pod krycím jménem Orion. Dochovaly se svazky, kde StB zaznamenávala jeho schůzky, chování a kontakty s disentem.

Zachytili jsme je a předali Standovi

V létě 1984 si Petra pozval okresní církevní tajemník Bělohoubek a znovu mu odebral státní souhlas s výkonem činnosti. Rodina se tedy brzy stěhovala do Jihlavy. I když byl Petr sledovaný a režimem rozhodně neoblíbený, jeho děti se naštěstí dostaly bez problémů na školy a dcera Alena vystudovala i medicínu. 

Po odebrání souhlasu sháněl Petr práci a nejdříve nastoupil jako topič v Kostelci u Jihlavy a později v Motorpalu v Baletově. „Zrovna tehdy udeřila tuhá zima a byla to dost těžká práce,“ doplňuje. Vzpomíná, že nosil ostatním topičům literaturu a že se tam až příliš pil alkohol, aby se v mrazech zahřáli.

Následně se Petr stal dělníkem přepravy vlakových pošt. Tím se dostal opět k práci na poště jako během studií. Na toto období vzpomíná rád, postupně se stal vedoucím vlakové pošty. I v této práci se snažil bojovat proti režimu. Jednou jim třeba přišel příkaz, že mají zadržovat zásilky pro disidenta Standu Devátého. „Tak my jsme to zachytili a pak jsme je předali Standovi,“ směje se Petr.

To jsem ty lidi asi moc nepotěšil 

U vlakové pošty pracoval Petr až do roku 1989. V listopadu začala sametová revoluce, a ještě na konci roku byl Petr Brodský kooptován do Federálního shromáždění v rámci nahrazování části komunistických poslanců. Tím se dostal do úplně nového prostředí politiky a už v roce 1990 kandidoval za Občanské fórum v prvních svobodných volbách. „Já jsem se snažil při té kampani trochu přesvědčit, že to nebude tak snadné, že Mojžíšův lid – než došel do země zaslíbené –, tak taky musel 40 let trpět a bloudit na poušti. To jsem ty lidi asi moc nepotěšil,“ popisuje.

Volby v červnu 1990 vyhrálo Občanské fórum, Petr tak zůstal ve Federálním shromáždění a působil ve výboru zdravotnictví a kultury. Po rozpadu komunistického režimu bylo rozhodnuto, že první volební období bude jen na dva roky. „Byla to veliká chyba, že to bylo jen na dva roky,“ hodnotí. Situace totiž šikovně využil tehdejší ministr financí Václav Klaus. „Ministra ale dělal jeho náměstek a Klaus objížděl s kampaní. Založil si ODS a za dva roky u voleb se ukázalo, že je znají v nejmenších vesnicích,“ shrnuje.

Ptal se, jak jsme jim rušili ten odposlech

Petr vzpomíná, že spolupracoval hodně se Slováky. „Už od začátku někteří ti slovenští poslanci, i z VPN[1], říkali: ,My sme to tuna prišli rozbiť.‘“ Dalším Petrovým úkolem bylo působit doma v Jihlavě v komisi, která prověřovala bývalé zaměstnance Státní bezpečnosti, mohou-li zůstat pracovat ve státní správě. Vzpomíná, že prověřoval i tři estébáky, kteří ho za režimu sledovali v Horních Dubenkách. „Jeden se pak přihlásil, jestli se může taky na něco zeptat. A zeptal se, jak jsme to dělali, že jsme jim rušili ten odposlech,“ doplňuje Petr. „Byl to příjemný pocit, že se to takhle obrátilo, ale nedával jsem to nijak najevo. Mnozí z nich asi ani moc nevěděli, co dělají.“

Na začátku 90. let se Petr podílel i na odsunu sovětských vojsk z území Československa. „O to byl docela zájem – být v komisi pro odsun sovětských vojsk. Já jsem se do toho taky přihlásil,“ doplňuje. Hlavním hybatelem byl Michael Kocáb. Petr působil v komisi, která vyjížděla na místa, kde byl s odsunem nějaký problém. Vzpomíná mimo jiné na Olomouc, kde se setkali se ženami sovětských důstojníků, které plakaly. „Cítily nějak, že musí odejít, ale věděly, že odjíždí do stepí,“ vzpomíná Petr a doplňuje i druhou stránku odsunu: „Setkali jsme se i s Čechy, co plakali, že jim vyháníme Rusáky. Kde byly ty posádky, tam měli s nimi různé kšefty, levnější benzín. Vlak z Moskvy do Milovic převážel různé zboží.“

Věděl, co jsou schopni udělat

Během práce se Petr samozřejmě setkával i s Alexandrem Dubčekem, který byl předsedou Federálního shromáždění. Několikrát se s ním bavil i o roku 1968, kdy byl Dubček po okupaci Československa s ostatními členy Ústředního výboru převezen do Moskvy, kde nakonec podepsali souhlas se vstupem vojsk. „On opravdu se slzami v očích vyprávěl, že studoval v Sovětském svazu a že věděl, co oni jsou schopni udělat, a proto přistoupil na ty jejich požadavky,“ popisuje.

Již brzy po volbách v roce 1990 se Občanské fórum začalo štěpit a do dalších voleb kandidovaly už místo něj strany ODS, ODA nebo Občanské hnutí. Petr Brodský kandidoval za Občanské hnutí, které ve volbách nedostalo ani potřebný počet hlasů pro vstup do parlamentu. „Mně to na jednu stranu bylo líto a na druhou jsem byl rád, že zas půjdu jinam,“ říká.

Říkal mi, že věděl, že tam nemůžu vydržet

Po odchodu z politiky si našel Petr místo u České obchodní inspekce. Jeho úkolem bylo jezdit po restauracích a kontrolovat práci. Samotná práce ho bavila, ale brzy mu začalo vadit, jak automatické bylo inspektory uplácet. Věděl, že v tomhle nedokáže žít. „Teď někdy se nevědělo, jestli je to míněno opravdově, ten bakšiš, nebo jestli je to provokace,“ popisuje. Ještě ve zkušební době donesl řediteli výpověď. „Ten si to vzal a říká mi: ,Vyhrál jsem litr koňaku. Já jsem se vsadil, že to tady nemůžete vydržet,‘“ směje se Petr.

Petrův kamarád, evangelický farář Jakub Trojan, byl v tu dobu ředitelem Evangelické teologické fakulty a nabídl mu místo ředitele Husova bohosloveckého semináře v Jirchářích. Petr místo skutečně získal a vrátil se tak v nové pozici do kolejí, které dřív sám navštěvoval. Jedním z jeho úkolů bylo přestěhovat seminář do nových prostor v Černé ulici. Petra bavilo potkávat se se studenty. „Velmi zajímavé společenství vznikalo při obědech. Na ty obědy chodili nejen studenti, ale především zaměstnanci synodní rady a učitelé, a při těch obědech vznikaly různé zajímavé rozhovory a skupinky,“ doplňuje.

Přerostlo mi to přes hlavu

V Jirchářích pracoval od roku 1992 do roku 1996, kdy mu Jakub Trojan nabídl místo tajemníka fakulty, což Petr vykonával následujících deset let. Naučil se pracovat s granty, zúčastňoval se promocí a vzpomíná i na zajímavou spolupráci s ostatními teologickými fakultami. „Byli jsme tři tajemníci z evangelické, husitské a katolické fakulty. Všichni jsme byli Petrové a spřátelili jsme se. Dlouho jsme se vídali i po mém odchodu,“ popisuje.

Postupně se Petr dostával do kontaktu s českobratrskými církvemi v českých komunitách v zahraničí. Nejprve navázal spolupráci s krajany na Ukrajině, kde v jedné z českých vesnic postavili nový kostel. V dalších vesnicích zakládali nové evangelické sbory. Každé léto jezdili z pražské fakulty studenti ke krajanům a učili místní děti. „Já jsem je tam vozil a najednou jsem zjistil, že už mi to tajemničení nedostačuje. Rozhodl jsem se věnovat krajanům a nechat fakultu. Zkrátka přerostlo mi to přes hlavu,“ vysvětluje.

Dávalo mi to plnou náplň života

Od roku 2005 se Petr Brodský věnoval už pouze krajanským sborům a stal se, jak on říká, potulným kazatelem. „Předložil jsem synodní radě návrh na vytvoření místa pro kazatele do východních zemí,“ popisuje. Jeho návrhu bylo vyhověno a synodní rada pro něj vytvořila nové místo. Jezdil do sborů nejen na Ukrajině, ale i v Srbsku, Chorvatsku, Polsku a Rumunsku.

Sám říká, že jeho poslední zaměstnání pro něj bylo nejvýznamnější. „Všude, kde jsem byl, byl jsem rád a z každého toho období bych mohl něco vyzvednout, něco mi to dalo. Kdybych to měl shrnout, tak to potulnictví mi dalo nejvíce. Dávalo mi to plnou náplň mého života.“ A jako shrnutí svého života doplňuje Petr Brodský toto: „Jsem vděčen Pánu Bohu za všechny možnosti, ke kterým mě vedl, a myslím si, že je důležité mu důvěřovat a nechat se vést.“

 

[1] Strana Verejnosť proti násiliu – obdoba Občanského fóra na Slovensku.