Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Břízová (* 1937)

• narozena 6. dubna 1937 v Prosetíně

• otec pamětnice pracoval jako kameník, matka jako pomocná kuchařka

• v roce 1955 se vdala za soukromě hospodařícího zemědělce

• v 50. letech jim komunisté hospodářství zabavili

• přestěhovali se do Albeře v jižních Čechách

• v roce 1965 přesídlili do Těchonína ve východních Čechách

• pracovala v textilních továrnách

• v roce 1988 zahynul manžel při automobilové nehodě

• v roce 2021 žila v Domově svaté Zdislavy v Červené Vodě

Zdeňka Břízová prožila skromný a neokázalý život. Orámovaly ho chudé dětství, kruté válečné zážitky a práce v zemědělství. Rodina se často stěhovala. Vždy bydleli jen v jedné jediné místnosti. Na dětství jako takové však nevzpomíná vůbec ve zlém. Naopak, myslí s láskou na své rodiče i prarodiče. Ona sama by určitě nebyla schopna nikomu ublížit.

Má v sobě laskavost, pochopení a odpovědnost. Chtěla jen žít svůj prostý rodinný život spojený s prací v zemědělství. Bohužel pohnuté dějiny obou totalit se i na jejím životě podepsaly. Vzala si sedláka, který při kolektivizaci zemědělství přišel o většinu majetku. Nezatrpkla a ráda vzpomíná na léta, která prožila se svým manželem a dvěma dcerami. 

Chci, aby válka už nikdy nebyla

Zdeňka Břízová se narodila 6. dubna 1937 v obci Prosetín v okrese Chrudim. Rodiče bydleli v nájemním bytě v jedné místnosti. „Maminka vždycky říkala, že za dvacet pět let jsme se stěhovali osmkrát a pokaždé jsme zůstali jen v jedné místnosti,“ říká pamětnice.

V roce 1943 začala chodit do školy v Trhové Kamenici. Nebyla to zrovna příjemná doba. „Vzpomínám na to často a nejvíc na ty poslední dva roky války a na květnové povstání v roce 1945. Pamatuji si, jak v lesích byli partyzáni. A potom, když je Němci našli, je vozili k nám do školy a tam je vyslýchali. My jsme asi čtrnáct dní nechodili do školy. A co si pamatuji, tak paní řídicí chodila po třídách a mluvila německy. Během květnového povstání se všichni schovávali a Němci, jakmile někoho uviděli, stříleli. Pamatuji si, že i maminčin bratr byl postřelený – pak zůstal na jednu ruku chromý. Pan farář někoho schovával. Němci pak pana faráře zastřelili. To mně maminka a tatínek vypravovali. Hrozná doba. Chci, aby už válka nikdy nebyla za žádných okolností,“ přeje si pamětnice.

Válka její rodinu velmi poznamenala. Zdeňka Břízová vypráví o tom, jak oba bratři ze strany maminky byli totálně nasazeni někde v Německu a tatínek pak zase v Plzni ve strojírnách, kde se nacházela zbrojní výroba. Naštěstí se všichni vrátili v době květnového povstání zpět domů. Vzpomíná také na židovskou rodinu z obce, která takové štěstí neměla. Celou rodinu prý odvezli do Pardubic na nechvalně proslulý Zámeček, pak do Terezína a nikdo z nich se už nevrátil.

Nechtěli pole dát a ani dobytek

Tatínek Zdeňky Břízové, František Medek, byl vyučený kameník. Pracoval v Trhové Kamenici v kamenolomu. „Hrozně těžká práce. Vždycky jsme všichni litovali, jaké měl na rukách mozoly, hroznou kůži. Všechno se tam dělalo ručně, vyráběly se tam kostky, kterými se dláždily silnice,“ vzpomíná pamětnice. Maminka Anna Medková byla v domácnosti a později pracovala ve školní jídelně jako pomocná kuchařka.

Zdeňka Břízová začala chodit do školy za okupace v roce 1943. Výuka probíhala v němčině nebo bylo učivo z němčiny překládané. Skončila válka, ale rodina žila velmi skromně. „Hlavně bílá káva, chleba a brambory, ale byla jsem, a dodneška jsem, za to vděčná. Byly potravinové lístky, šatenky. Byly potraviny na volno, ale maminka moje vždycky říkávala, že na to peníze nemá. Takže jsme byli rádi, že maminka s námi šla a měli jsme na svačinu třeba jen suchý rohlík.  Základ byl chleba. A když jsme říkali, že máme málo, tak nám maminka řekla, ať si vezmeme bílé kafe a nadrobíme si tam chleba,“ popisuje.

Hodně času trávila pamětnice u babičky a dědečka a sama vděčně říká, že ji toho hodně naučili, včetně praktických dovedností, které se jí v dospělosti velmi hodily. Po absolvování základní školy a měšťanky pracovala na poli. V roce 1955 se vdala. „V dětství jsem říkala, že si nevezmu sedláka, ale stejně jsem si ho vzala,“ podotýká pamětnice. Rodiče manžela měli hospodářství a ona sama do rodiny velmi dobře zapadla. „Milovala jsem tatínka od manžela. Měli hospodářství a manželova maminka brzo ráno vstávala, obstarala dobytek, drůbež. Měli pole, louky, vše měli v pořádku, to jsem hrozně obdivovala. To byli moc hodný pracovitý lidi,“ dodává pamětnice.

Po nástupu komunistů v roce 1948 však nastaly pro soukromé zemědělce krušné časy. Přišla kolektivizace, během níž museli předat dobytek a veškerý svůj majetek nově se zakládajícím socialistickým zemědělským družstvům. „Někteří nechtěli pole dát a ani dobytek nechtěli dát, ale nebylo jiné východisko,“ vzpomíná Zdeňka Břízová a dodává, „pamatuji si, že našemu hospodářství určili vysoké povinné dodávky na všechno. Když nedojily krávy a nesplnili jsme dodávky, dodávali jsme místo toho vejce. Nakonec jsme stejně přišli úplně o všechno – znárodnili nám pole, louky a dobytek.“

Zdeňka Břízová s rodinou tak znovu začala bydlet v jedné místnosti v nájemním bytě. V roce 1953, ještě před kolektivizací přišla další pohroma – ze dne na den nastala měnová reforma a lidé tak přišli o své úspory. „Pamatuji si, že moje maminka byla tak chudá, že stejně neměla ani tolik peněz na jejich výměnu.[1]  Bratr jí nějaké na výměnu půjčil a ona mu je pak splácela,“ dodává Zdeňka Břízová.

Měli bychom pomáhat jeden druhému

Pamětnice s manželem se v roce 1957 přestěhovali do obce Albeř v jižních Čechách. Manžel si udělal řidičský průkaz na traktor a pracoval ve státní traktorové stanici v Nové Bystřici a ona sama pak v textilní továrně. Manžel, coby absolvent textilní průmyslovky, následně přešel do té samé textilní továrny jako výrobní mistr. 

V té době se jim narodily dvě dcery, starší v roce 1958 a mladší v roce 1962. V roce 1965 se manželé přestěhovali zpátky do východních Čech, ale tentokrát do Orlických hor do vesnice Těchonín, kde oba pracovali znovu v textilní továrně a bydleli ve zrekonstruované faře. Žili nadále skromně, ale spokojeně. Prožili zde také rok 1968. Byli hodně překvapeni, co všechno se může stát. Následné prověrky v době normalizace se jich však nedotkly, protože nepracovali na nijak exponovaných místech.

Určitým problémem v té době bylo, že Zdeňka Břízová je věřící. Její dcera v té době chtěla studovat zdravotní školu a dobře si vzpomíná na manželova slova: „Když budeš chodit do kostela, tak se na  školu nedostane.“ Dcera ale uspěla a zdárně školu zvládla. „Přiznám se, že pravidelně jsem do kostela nechodila. Když bylo potřeba uklízet kostel, tak jsem vždy pomohla. Manžel tomu moc rád nebyl, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Víte, nejsem úplně náboženský člověk. Jenom si říkám, že když je někdy nejhůř, když člověka něco bolí, nebo když jste v nemocnici, tak každý hned řekne – Pane Bože, pomoz. Měli bychom za všechno, když se uzdravíme, poděkovat. Já si myslím, že přece jenom něco existuje v tom vesmíru, nebo kolem nás, a jednou bude každý za sebe zodpovídat, jak jsme na tom světě žili. Měli bychom pomáhat jeden druhému. To je základ. Třeba i my budeme potřebovat, aby nám někdo něco podal. S něčím pomohl. Měli bychom nějaký dobrý skutek udělat. Pořád si myslím, že lásky mezi lidmi je málo,“ uzavírá Zdeňka Břízová.

V roce 1988 do života Zdeňky Břízové zasáhla tragická událost. Její milovaný manžel zemřel nešťastnou náhodou na silnici při dopravní nehodě. Oporou jí zůstaly dcery. Starší vystudovala zdravotní školu, mladší pak Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. „Jsem šťastná, nebo, lépe řečeno, byli jsme šťastní s manželem. Udělali jsme všechno pro naše dcery – co jsme mohli, tak jsme dcerám dali, a myslím si, že jsme je vychovali dobře. Škola učí, ale rodiče vychovávají,“ dodává pamětnice. Zdeňka Břízová měla v roce 2021 tři vnuky a jednu vnučku a také už pět pravnoučat.

Já osobně bych nikdy nechtěla, aby se vrátil komunizmus

Zdeňka Břízová pozitivně vnímá to, co přinesl rok 1989. Svůj postoj vyjadřuje jednoznačně : „Můžeme být vděčni studentům. Ti se o to zasloužili. Osobně bych nikdy nechtěla, aby se vrátil komunizmus.“ Do důchodu odešla v roce 1992, ale ještě dva roky pak v továrně pomáhala a chodila mýt nádobí. V roce 1995 se odstěhovala z Těchonína do Hoštejna, blízko bydliště své dcery, kde pak bydlela 23 let. Splnila si své skromné přání, aspoň jednou se podívat do Prahy.

„Jeli jsme se zájezdem do Prahy. Bylo to v době, kdy byly vystavované královské klenoty, ale museli bychom čekat čtyři nebo pět hodin ve frontě, a tak jsme se raději šli podívat naVyšehradský hřbitov. Byli jsme u orloje na Staroměstském náměstí, viděli jsme, jak kardinál Tomášek vystoupil na balkon, navštívili jsme chrám svatého Víta. To bylo ještě takové moje poslední přání – podívat se do Prahy,“ dodává pamětnice.

Zdeňka Břízová se ještě také podívala do Babiččina údolí, které si dobře pamatuje ze školních výletů. „Mám knížku Babička od Boženy Němcové. Už jsem ji kolikrát četla a když potom Babičku dávali v televizi, tak jsem se ráda na to podívala,“ říká.  

Máme se dobře

Zdeňka Břízová se v roce 2018 přestěhovala do krásného seniorského zařízení, do Domova svaté Zdislavy v Červené Vodě.  Dcery se o ni chtěly postarat v domácím prostředí, ale pamětnice si to nepřála, protože dobře ví, že děti mají svůj vlastní život. A nelituje. „V domově je krásná udržovaná zahrada, kde jsou kytičky. Jsem vděčná všem sestřičkám, uklízečkám a především panu řediteli Kuběnkovi. Takových domovů je v naší republice málo,“ dodává pamětnice.

A co vzkázat mladým?  „Záleží na každém člověku, jak se snaží. Moji rodiče vždycky říkali, jen abyste měli lepší život než my, my jsme to zase říkali našim dcerám. Takže já to té nové generaci taky přeji.“

A co aktuálně k dnešní době? „Myslím si, že pan prezident Havel asi měl možná v něčem jiné představy. Nějak si moc nepomáháme. Už jsem to říkala, že je trošku jiný život na vesnici, než byl dřív. Lidem však mnoho času ubrala televize. My jsme dřív o hodně věcech nevěděli a teď z televize víme vše. Rodiče však někdy nemají čas na děti a děti pak na rodiče. Myslím si, že životní úroveň jde nahoru. Máme se všichni dobře. To záleží zase jenom na lidech. A volit půjdu určitě. Volit jsem chodila pokaždé,“ říká Zdeňka Břízová.

[1].  Vklady fyzických osob u peněžních ústavů do 5 000 Kčs byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1.