Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Břízová (* 1937)

• narozena 19. února 1937 v obci Miková na severovýchodním Slovensku

• vyrůstala v rusínské rodině s vyznáním náboženství řeckokatolického

• sestřenice amerického grafika a umělce Andyho Warhola

• bratra na konci druhé světové války zabila nášlapná mina

• kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu převezena záchranným transportem do Čech

• pracovala jako zemědělská dělnice v hospodářství

• po smrti majitelů hospodářské usedlosti jí připadla veškerá práce v hospodářství a také péče o tři nezletilé sirotky

• hospodářství, v němž pracovala, přešlo v druhé polovině 50. let pod správu Československých státních statků Tábor

• na konci 50. let se provdala na Vysočinu

Bída, hlad, chudoba, parazitující nemoci, otrávená voda a všude minami roztrhaná těla. Severovýchodem Slovenska otřásala po druhé světové válce humanitární krize. Mnoho dětí a sirotků trpělo vážnými chorobami a některé usmrtily nášlapné miny, které tu za sebou pokládaly ustupující nacistické jednotky. Pomohla záchranná expedice Československého červeného kříže, neboť děti z postižených oblastí byly převezeny k zotavujícímu pobytu do Čech, aby se po zocelení navrátily zpátky do svých domovů. Trochu jiný příběh potkal rusínskou dívku Evu Zavackou. Podobně jako ostatní děti se nakazila břišním tyfem a před neútěšnou situací odjela záchranným vlakem mířícím kamsi do Prahy, snad za slibnější budoucností. Osmileté dívky se nakonec ujala rodina statkáře, která musela záhy čelit nátlaku kolektivizace a kvůli povinným dodávkám se sama potýkala s nedostatkem potravin. A tak chudoba, kvůli níž své rodiště i své blízké opustila, aby se jí jednou provždy zbavila, si ji znovu našla.

Balíčky z Ameriky na poště rozkradli a skici bratrance Warholy jsme spálili

Eva Břízová, rozená Zavacká, se narodila 19. února 1937 v Mikové na Slovensku. Vyrůstala v rodině Rusínů Juraje a Julie Zavackých v chudých venkovských poměrech, které oblast Nízkých Beskyd odjakživa sužovaly.

Oba její rodiče byli vyznáním řeckokatolického náboženství a stejně tak nechali pokřtít i svoji dceru Evu. Její maminka občas docházela vypomáhat s prací na zdejší faru, ale jinak byli živi z toho, co si sami dokázali vypěstovat. „Když se cepy vymlátilo obilí, jako děti jsme si musely namlít mouku na mlýnku, ze které nám maminka upekla chleba. Vždycky říkala: ‚Ten chleba jezte po za uši, aby vám to trvalo déle, abyste ho nesnědly hned,‘“ popisuje Eva Břízová.

Pocházela celkem z deseti dětí a vypořádat se s nelehkou životní situací měly rodině pomoct balíčky z Ameriky. „Teta Julie nám z Ameriky každý měsíc posílala balíček. Byly v něm dolary i čokolády a oblečení, jenomže balíky nám komunisti vždycky vyžrali na poště. Všechny balíky přicházely rozdělaný, tak se k nám dostalo jen něco málo, abychom vůbec přežili.“

Dary ze zámoří přicházely od tety Julie Warholy, rozené Zavacké, matky světoznámého grafika Andyho Warholy. Oba dva jeho rodiče se v Mikové narodili a emigrovali do USA v letech 1914 a 1921, kde se narodili všichni tři synové. Eva svého bratrance Andyho Warhola však nikdy osobně nepoznala. K poštovním zásilkám mířícím na Slovensko prý přikládali kromě oblečení i rané náčrty mladého Andyho Warholy, kterým však rodina nevěnovala příliš pozornosti a posléze je spálila.

Bratra Štefana zabila nášlapná mina

Nízkými Beskydy se v rámci karpatsko-dukelské operace přehnaly nelítostné kravé boje, které v místě zanechaly nedozírné následky a spoušť. Už tak nuzná situace obyvatel severovýchodního Slovenska se pak ještě více prohloubila.

Evu a její dvě sestry poslala matka za jejich nejstarší sestrou Marií do sousední Malé Poľany, která tu žila spolu se svým mužem a dvěma dětmi. „Šly jsem k ní a všude jsem viděla miny. Němci se totiž přes noc stáhli a za sebou pokládali miny. Na žádnou jsme naštěstí nešláply, kolem ale bylo tolik zabitých lidí. I mého bratra Štefana zabila mina,“ popisuje pamětnice.

Narafičená nášlapná mina usmrtila jejího bratra Štefana ve chvíli, když vedl koně s potahem. Svědkem tragické nehody se stal Štefanův bratr Ondřej, který se vezl na zapřaženém voze, ale explozi přežil.

Převoz do Čech znamenal spásu

Poválečnou humanitární krizi na východě Slovenska měl zachránit Československý červený kříž, který koordinoval záchranu dětí z postižených lokalit na Slovensku a spolu s úřady pak děti dopravoval k vytipovaným českým rodinám.

„Byly jsme nemocný, zavšivený a zamořený tyfem. Převoz do Čech byla pro nás spása, jinak bychom tam zašli. Neměla jsem domov ani u mámy, ani u mé sestry. Té se narodilo jedno, druhé, a má přijít třetí dítě. Docházelo mi, že u sestry nebudu dělat nic jiného než pást krávy a prát plíny dětem. A tak jsem se přihlásila, že pojedu do Čech. Ale bylo to z bláta do louže, když jsem skončila u sedláka v Hlasivě,“ líčí Eva Břízová.

Odvšivili nás a v Praze jsem poprvé ochutnala krupičnou kaši

Záchranných transportů do Čech mělo zamířit hned několik a jedním z nich odcestovala se svou sestrou Helenou i Eva. Vlaková souprava s přepravovanými dětmi do Čech vyjížděla z hlavního nádraží v Košicích.

(Podle výpovědi pamětnice se tak stalo pravděpodobně na sklonku roku 1945, ale není vyloučeno, že se stalo později, neboť na vysvědčení z obecné školy v Hlasivě je uveden nástup do zdejší školy až 3. března 1947.)

„Tam nás vysvlékli a dali nám čisté oblečení: kabáty, šaty a boty. To bylo krásný. Odvšivili nás, vykoupali a převlíkli. Zůstala jsem koukat, když jsem viděla sprchy a světla. V Mikové jsme měli jenom lucernu,“ vypráví pamětnice a popisuje příjezd do Prahy. „Když jsme přijely do Prahy, uvařili nám krupičnou kaši, sladkou, na kterou jsme nebyly naučený. Bratranec, tomu bylo už patnáct let, jel do Čech potřetí, tak nám říkal: ‚Holky, nebojte se, já vám s tou krupičnou kaší pomůžu.‘ Nic takového jsme do té doby neznaly, nebyly jsme na to zvyklý.“

Máme tě tu proto, abys makala. A ne si hrála

Pracovníci Československého červeného kříže měli za úkol dopravit sestry Evu a Helenu Zavackou do obce Mladá Vožice na Táborsku, kde Helena zůstala u jedné z místních rodin a Eva pokračovala o několik kilometrů dál. Dívenka rusínského etnika tak trávila dalšího půl roku v obci Hlasivo, ujali se jí manželé Josef a Marie Marešovi, kterým se teprve před nedávnem narodil syn Zdeněk. Vlastnili rozlehlý hospodářský grunt, majitel statku Josef Mareš hospodařil na výměře 27 hektarech zemědělské půdy, což se pochopitelně nemohlo obejít bez námezdní síly.

„Když jsem se dostala na statek Marešových v Hlasivu, na pokojích byli ještě dva Němci, zajatci Robert a Adam, kteří tu sloužili. Robert spal ve chlívě u dobytka, tomu se podařilo ilegálně utéct. Ale Adam zůstal. Pamatuji si, jak si furt spravoval ponožky...,“ popisuje Eva Břízová a navazuje další vzpomínkou: „Dával mi odstřižky a z nich jsem si začala šít panenku, kterou jsem před tetou schovávala pod strožok. Adam jí namaloval oči, pusu, nos. Teta Marie mi ale panenku našla a spustila: ‚Na tohle jsme si tě nevzali. My tě tu máme proto, abys makala, a ne si tu hrála s panenkami!‘ Popadla panenku a hodila ji do kamen. Strašně, ale strašně jsem brečela a bylo mi to líto.“

Ze Slovenska do Čech jako z bláta do louže

Zhruba po půl roce se převezené děti z východního Slovenska vracely zpátky do svých domovů. Bylo tomu na letní prázdniny. I Eva se s Marešovými rozloučila a odcestovala zpátky do Mikové. Zanedlouho po návratu domů začaly přicházet dopisy, psali Marešovi z Hlasiva a prosili v nich, aby se k nim Eva vrátila zpátky. Dokonce vyslovili přání dívku adoptovat, což její rodiče zavrhli. Do Hlasiva k Marešovým se ale ještě tentýž rok, hned po skončení letních prázdnin, vrátila. Tentokrát několikahodinovou cestu do Čech absolvovala desetiletá dívenka sama.

Když v Hlasivě nastoupila do prvního ročníku, prý se učitel zprvu mírně vylekal, neboť nevěděl, co si počne s dívkou, co hovoří rusínským nářečím a píše cyrilicí. Prý své spolužáky ale brzy dohnala a v dalších letech navštěvovala i nadále zdejší školu. Na statku u Marešů ji ovšem čekaly povinnosti, vždy každé ráno ještě před odchodem do školy musela nakrmit králíky i telata. Od svých šestnácti let pak už plně pracovala na statku a obstarávala i tu nejtěžší práci.

„To jsem si ale dala, že jsem se vrátila. Takovou pracovní sílu by jinak neměli. Vrátila jsem se, ale kdybych věděla, že budou takhle umírat... Tehdy už byl strýc Mareš nemocný, vázali jsme oves a jen mi radil, jak mám s fůrami sjíždět, abych nepřevrhla vůz. Pak už strýčka odvezli do nemocnice,“ dodává pamětnice.

Smrt statkáře a dřina na polích

Na začátku 50. let statkáři Marešovi objevili lékaři rakovinu plic, s níž v dalších letech usilovně zápasil. Mimo to se však potýkal stejně jako tisíce jiných soukromých zemědělců v Československu s šikanou komunistických funkcionářů. Program o združstevňování, vyhlášený Komunistickou stranou Československa v roce 1949, si kladl za cíl připravit rolníky o vlastnictví půdy a zařadit je do kolektivních hospodářství. Pro naplnění stanoveného programu se totalitní režim neštítil sahat i po represích nejtvrdšího ražení. Později toho byl příkladem i vystěhovaný kulak Alois Markvart z nedaleké Obrataně, který sem, na státní statek v Hlasivě, byl nuceně vysídlen.

Zhoubnému nádoru na plicích nakonec Josef Mareš v roce 1955 podlehl. Zůstala po něm vdova Marie a tři potomci. K prvorozenému Zdeňkovi po roce 1950 přibyli ještě sourozenci Milan a Marie, která přišla na svět jen krátce před smrtí svého vážně nemocného otce. „Když strejda umíral, děti byly malý. S dětmi jsem ležela v jedné bedně. Mařenka měla půl roku, když strýc umíral. Nadával, že to pískle řve. Spala jsem uprostřed a na každém boku jsem měla jedno dítě. Na jedné straně tříletý Milan a na druhé Mařenka. Nebyly žádné plíny. Vstávala jsem ráno pomočená od dětí a odcházela do chlíva nakrmit dobytek, abych odjela pracovat na pole,“ líčí situaci.

Zachránilo mě až združstevňování

Statek umírajícího Mareše v té době ještě stále nebyl začleněn do družstevního hospodaření. Dva roky od smrti manžela zemřela na rakovinu prsu jeho manželka Marie. Statek se nyní ocitl bez svých majitelů a jejich dětí se ujala Eva.

Kolektivizace venkova měla nesporně tragický dopad na životy lidí a právem je považována za jednu z nejčernějších kapitol moderních dějin v Československu. Eva Břízová však ve svém případě hovoří o „vlastním vysvobození“. „Krmila jsem dobytek, jezdila s koňmi i s traktorem. Všechno jsem musela zastat. I já jsem nadávala, když přišli ze státního statku Tábor s tím, že statek zabírají. Byla jsem na ně sprostá. Když to v říjnu státní statek převzal a já šla za měsíc pro výplatu, zůstala jsem koukat. Za práci, za kterou jsem doposud pobírala padesát korun, jsem nově obdržela čtyři tisíce korun.“

Najednou jsem měla na všechno peníze

Hospodářská usedlost v Hlasivě se začlenila pod správu Československých státních statků Tábor. Na letní práce sem dojížděli vypomáhat vojáci Československé lidové armády, kteří plnili svou povinnou prezenční službu. A právě při žních se seznámila se svým budoucím manželem Josefem. Pocházel z malého hospodářství na Vysočině, kam se Eva v roce 1959 provdala a do odchodu do penze pracovala jako zemědělská dělnice v jednotném zemědělském družstvu.

Než se přestěhovala za manželem na Vysočinu, kvůli příznivým platovým podmínkám zůstala ještě po několik měsíců pracovat na zestátněném statku v Hlasivě. „Najednou jsem na všechno měla peníze, které jsem manželovi posílala domů, abychom si za ně vybavili domácnost. Mohli jsme si tak pořídit pračku nebo kuchyň,“ vysvětluje na závěr Eva Břízová.

Se svou rodinou Zavackých z Mikové na Slovensku nepřerušila vazby, nadále si s nimi dopisovala anebo se příležitostně navštěvovali.