Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Slavoj Brichcín (* 1935)

• narozen 7. února 1935 v Čermné na Domažlicku

• pochází z učitelské rodiny

• vystudoval lékařskou fakultu v Plzni

• Státní bezpečnost (StB) se ho snažila získat ke spolupráci, což odmítl

• věnoval se psychiatrii se zaměřením na sexuologii

• působil v Dobřanech, Českých Budějovicích a Praze-Bohnicích

• v 80. letech stál u zrodu odborné konference Bohnické sexuologické dny

• v roce 2024 žil v Praze

Když mu jako humanitně založenému studentovi u maturitní zkoušky dosazený komunista řekl, že nebude studovat literaturu, ale nastoupí na lékařskou fakultu, byl Slavoj Brichcín zklamaný. Tehdy ještě netušil, že díky tomuto vnucenému rozhodnutí objeví své skryté vlohy v oblasti psychiatrie, které určí jeho celoživotní směřování.

Dětství je hezké, když je rodina úplná

Slavoj Brichcín se narodil 7. února 1935 v malé hornické obci Čermná na Domažlicku do kantorské rodiny Boženě a Josefovi Brichcínovým. Měl staršího bratra Milana (*1930) a po válce přibyla ještě sestra Dagmar (*1947). Oba rodiče byli učitelé a působili na školách v regionu. Slavoj Brichcín tak už velice brzy sám zasedl do školních lavic. Maminka totiž jezdila učit ruční práce do okolních obcí a od raného věku ho nechávala sedět v tamních jednotřídkách. V pěti letech byl mnohem pokročilejší než jeho vrstevníci, a tak svou školní docházku začal o rok dříve. Díky tomu také nastoupil už v devíti letech na gymnázium, později se stal i nejmladším maturantem v okolí a na lékařské fakultě se tak ocitl už v 17 letech.

Značnou část dětství prožil za druhé světové války. Jedna z jeho nejranějších vzpomínek spadá do období roku 1938, kdy Československo ztratilo část svého území. Vybavuje si, jak dospělí brečeli a byli nešťastní. Z následujících let si pamatuje pocit strachu, který prožíval pokaždé, když do vsi přijelo auto. „Tehdy to byla vzácnost, a tak bylo hned jasné, že si Němci pro někoho jedou,“ vypráví. Díky své rodině ale prožíval i pocit bezpečí. „I když je válka, dětství člověk vždycky prožívá jako hezké, když je rodina úplná, když máte tátu a mámu a jsou na vás hodní a snaží se. Táta si třeba odpíral maso, které bylo na lístky, a ze svého talíře je přendával na talíře dětí, aby se měly lépe,“ vzpomíná Slavoj Brichcín a popisuje, jak na Chodsku tehdy na vesnici ještě ženy chodily v tradičních krojích, a to nejen o svátcích, ale i v pracovních dnech.

Současně si však vybavuje i stinné stránky svého dětství poznamenaného válečnou dobou, kdy bylo plno náletů a bombardování. U nich na venkově je sice tolik neohrožovaly, ale jeho budoucí manželka, která vyrůstala v Plzni, zažila náletů a bombardování bezpočet. „Přišla třeba do školy a tam svítila svíčka za dítě, které při náletech zahynulo,“ vypráví. V roce 1944 se rodina přestěhovala do Dražanova. Učinili tak proto, že chtěli rodiče usnadnit svým synům cestu do domažlického gymnázia – z Dražanova bylo lepší spojení. V místě nového bydliště otec působil jako ředitel základní školy. Kvůli své pozici ale musel ale později po komunistickém převratu obětovat část sebe – nemohl na veřejnosti projevovat svou víru. „Aby ho nikdo neviděl, chodil se tajně modlit k lesní kapli, ne do ní, ale jen k ní,“ vzpomíná jeho syn.

Američané nás vozili na džípech

Konec války zažil Slavoj Brichcín už jako gymnazista. Tehdejší školství se za protektorátu řídilo podle německého systému, kdy se chodilo na střední školu – měšťanskou školu či gymnázium – ze čtvrté třídy. A to bylo Slavojovi Brichcínovi devět let. Spolu s bratrem nastoupili do nedalekých Domažlic. Vzpomíná, že v závěrečných válečných měsících několik měsíců nechodil do školy.  „Byly nálety. Pořád byly letecké poplachy. Místo do gymnazijní budovy jsme v prvním pololetí chodili do různých hospod, kde probíhala výuka. A v letním pololetí už jsme do školy nechodili vůbec, jen jsme dělali písemné úkoly, které nám uložili,“ líčí pamětník.

Ve stejné době u Brichcínových pobývala rodina takzvaných národních hostů. Jednalo se o Němce z východní, jihovýchodní a střední Evropy prchající před postupem Rudé armády. Jak Slavoj Brichcín vzpomíná, i přes přítomnost Němců, kteří pobývali ve vedlejším pokoji, jeho rodiče stále poslouchali zakázané československé vysílání BBC.

Velkým zážitkem pro Slavoje Brichcína bylo osvobození americkou armádou. „Bylo to velice příjemné setkání, protože američtí vojáci byli skvěle vybaveni a materiálně zásobeni. Rozdávali dětem ze svých zásob žvýkačky, všelijaké konzervy, čokoládu a vozili nás na džípech,“ vybavuje si Slavoj Brichcín.

Vzpomíná, že mezi americkými vojáky viděl na domažlickém náměstí ve svých deseti letech poprvé člověka s tmavou pletí. Američané tehdy na Slavoje Brichcína působili nesmírně sympaticky a dodatečně navíc oceňuje, že „americká armáda uměla včas odejít z naší republiky, na rozdíl od té okupační.“

Byl jsem žluťák

V gymnaziálních letech Slavoje Brichcína silně ovlivnil učitel literatury a češtiny Ivan Slavík, který se později proslavil jako významný český básník. Překládal francouzskou poezii a rád s ní seznamoval i své studenty. Dokázal na ně působit tak, že se sami začali zajímat o poezii a literární vědu. Slavoj Brichcín ji chtěl posléze studovat i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. To se mu ovšem nesplnilo a jeho život se po maturitě ubíral zcela jiným směrem.

Samotná maturita byla podle Slavoje Brichcína „strašně podivná“, i když sám měl ze všech čtyř předmětů samé jedničky. V průběhu maturitní zkoušky usedl ve zkušební komisi, která hodnotila výkony maturantů, zcela neznámý člověk a ten zcela zásadně změnil životní cesty studentů. Byl to člen komunistické strany, kterého nikdo ze studentů neznal. Přesto měl hlavní slovo při rozhodování, kam kdo může jít studovat.

„My ho vůbec neznali. Ale ten tam s námi hodně zamíchal. Kdo chtěl studovat třeba chemii, tak toho poslal na technický obor, a technika zase naopak na něco přírodovědeckého. A já, který jsem si myslel, že bych mohl dělat literaturu, jsem byl poslán na lékařskou fakultu do Plzně,“ popisuje absurdity svého maturitního dne pamětník a vzpomíná si ještě, jak ho dotyčný člen komise označil za takzvaného Žluťáka. To tehdy byla nálepka pro lidi, kteří se hlásili k odkazu národních socialistů. „Ve svých sedmnácti letech jsem přitom o politice neměl ani ponětí, takže mi vrtalo hlavou, jak jsem se k označení za Žluťáka dostal,“ říká.

V sedmnácti letech na pitevně

Slavoj Brichcín si vzpomíná, že ho studium na medicíně v Plzni na začátku vůbec nebavilo. Neměl prý ani zručné ruce a specializace například na chirurgii nepřicházela pro něj vůbec v úvahu. Vypráví, že už v 17 letech se ocitl na pitevně mezi mrtvolami. Nakonec se díky vlivu staršího bratra, který působil jako klinický psycholog, a díky stážím, které mu bratr v Praze dojednal na psychiatrické klinice, rozhodl pro obor psychiatrie.

Vysokoškoláci měli už v 50. letech povinnou vojenskou službu o něco kratší a mohli ji absolvovat částečně při studiu. „To znamená, že jednou týdně jsme měli vojenskou přípravu. Když jsme skončili fakultu, tak jsme mohli jít už jen na roční vojenskou službu. To byla výhoda oproti těm, kteří museli na vojnu na dva roky a měli ji skutečně těžkou,“ říká. Slavoj Brichcín byl ale označen za nespolehlivého a zůstal tak zcela bez funkce jako prostý vojín, což byla podle něj docela anomálie. Takových lidí byla podle něj jen necelá stovka. V 60. letech, když se společenská atmosféra v Československu trochu uvolnila, byli vysokoškoláci bez hodnosti pozváni do Vojenské nemocnice v Českých Budějovicích, a tam jim byla nějaká poddůstojnická hodnost dodatečně přidělena.

Do Dobřan přicházeli nespolehliví lidé z Prahy

Po absolutoriu medicíny a vojenské služby dostal Slavoj Brichcín umístěnku do psychiatrické léčebny v Dobřanech u Plzně, kde panoval nedostatek lékařů a zdravotnického personálu. Tehdy se jednalo o největší psychiatrické zařízení v Československu. „Potřeba lékařů tam byla vysoká. V noci byli přijímáni třeba i dva pacienti nebo pacientky. Někdy ani nebylo, kam je umístit. Museli jsme dávat příjmy třeba jen na matrace, nikoliv na postele. Chyběly tam také dva pavilony, které byly vybombardované za války,“ vzpomíná.

V léčebně v Dobřanech působil Slavoj Brichcín na neurologickém oddělení a psychiatrickém příjmu. Tehdy už byl ženatý a měl malého syna, ke kterému ale mladým manželům brzo přibyla dvojčata, a tak potřebovali urychleně vyřešit bydlení, protože žili s třemi dětmi na 16 metrech čtverečních.

„Kdyby mi v Dobřanech poskytli závodní byt, tak bych tam zůstal. Práce mne těšila. Přicházeli tam lidé vyhození z Prahy, nespolehliví lidé. A ti byli zahnáni do těchto chronických léčeben a od nich jsme se mohli hodně učit. To byli kvalitní, velmi zkušení, vzdělaní lidé. Semináře tam měly nečekaně vysokou úroveň. Když třeba vyhodili neurologa z Vojenské nemocnice v Plzni z politických důvodů, tak rád vzal za vděk pracovištěm v psychiatrické léčebně, kde vytvořil samostatné neurologické oddělení,“ popisuje. V Dobřanech pamětníkovi nakonec slibovaný byt nepřidělili, dali prý tehdy přednost fotbalovému hráči z místního klubu.

Sexuologem v Českých Budějovicích

Kvůli zlepšení bytové situace se pamětník nakonec v roce 1961 přestěhoval do Českých Budějovic, kde získal místo na malém oddělení s působností v osmi okresech. Samotné stěhování ale nebylo snadné. „Když jsem se například chtěl přestěhovat, už jako lékař, z jednoho kraje do druhého, tak to bylo zařízeno: kus za kus. To znamená, že člověk si musel vyjednat s někým, kdo toužil přejít z Jihočeského kraje do Plzeňského a naopak,“ přibližuje tehdejší praktiky. Bytová otázka ale pro něj byla zásadní, postupně se do rodiny pamětníka narodilo pět dětí.

V 60. letech se Slavoj Brichcín podílel na založení sexuologické ambulance v Českých Budějovicích. Tehdy tam z rozhodnutí soudu dostal na starost 120 lidí – pacientů, kteří se dopustili nebezpečného, sexuálně motivovaného jednání. U těchto pacientů ordinoval léčbu a rozbory krve kontroloval, zda léky užívají. „Někteří spolupracovali, někteří nespolupracovali. Pak bylo samozřejmě nutné přes soud zařídit, aby byli odesláni do lůžkové léčby, pokud nás podváděli,“ říká pamětník. Ti, co spolupracovali, mohli se pak zařadit při splnění určitých podmínek léčby i do běžného života. Později Slavoj Brichcín dostal na starost jinou kategorii lidí, kteří se dopustili ještě závažnějších zločinů a po tom, co vyšli z vězení, museli podstoupit dlouhodobou přísnou režimovou léčbu, protože by v běžném životě neobstáli.

Mimo jiné vzpomíná na to, jak už tehdy se svou kolegyní v nepřítomnosti primáře vyházeli všechna klecová lůžka, která byla na jiných místech ještě po mnoho let běžnou součástí psychiatrických oddělení.

Neudělám si ze života špatnou detektivku

Ještě jako studentovi nabídla Státní bezpečnost (StB) pamětníkovi spolupráci. „Byl jsem předvolán v roce 1956 v Plzni na policii. Bylo mi jasné, o co jde, a nevím, kde se to ve mně tehdy vzalo, ale řekl jsem jim do tváře, že si ze svého života neudělám špatnou detektivku. A dali mi pokoj. Pak mne ještě několikrát kontaktovali jako lékaře, ale už s takovouto nabídkou nepřišli,“ vzpomíná. Členství v komunistické straně mu jako věřícímu ani nenabízeli. „Věděli, že bych jim to odmítl,“ dodává.

V době uvolnění poměrů v roce 1968 připravoval pamětník s kolegy ustavení Svazu českých lékařů. Měli tehdy už řadu přihlášených. Po srpnových událostech ale celý seznam zničili. „Očekávali jsme represe a to, že lidi budou zavíráni. Nejhorší byl ten 21. srpen 1968. Zrovna jsem sloužil, tak jsem při tom ničil ty přihlášky,“ popisuje a líčí, jak si ho přátelé tenkrát dobírali jako slušňáka, který ten den snad poprvé řekl sprosté slovo. „Přišla za mnou totiž manželka s vyplašenými dětmi a vyprávěla mi, že na ně mířil kanon,“ vysvětluje.

V roce 1979 zasáhla rodinu Brichcínových tragická zpráva. Dcera Martina zahynula ve svých devatenácti letech po koly auta, které řídil příslušník veřejné bezpečnosti (VB). „Přecházela ulici a tenkrát se vypínaly světla, protože nebyla elektřina, byla v tmavých šatech a prostě auto do ní najelo. Na její pohřeb přišlo mnoho mladých lidí. Komunisti to vnímali jako takovou křesťanskou manifestaci, protože přišlo o něco víc kněží,“ vypráví. Komunistická moc nedala rodině pokoj ani v této těžké situaci. Jelikož vnímali katolický pohřeb jako jakousi prezentaci křesťanství, měla později problémy manželka Slavoje Brichcína. „Moje žena na to doplatila tím, že ji nikde nechtěli vzít do zaměstnání,“ říká.

Nechodili jsme manifestovat, ale povídali jsme si o odborných věcech

V 80. letech přijal Slavoj Brichcín možnost nastoupit do léčebny v pražských Bohnicích, kde následně působil také v sexuologické ambulanci. Po roce 1986 se zde stal primářem celé psychiatrické léčebny. Ještě před rokem 1989 tady také založil profesní vícedenní konferenci Bohnické sexuologické dny, která se koná pravidelně každým rokem až do dnešní doby. Roku 2021 se konal již 35. ročník. „Byla to odborná konference. To znamená, že lidé z celé republiky, ale i ze sousedních zemí, třeba z Polska, přijížděli na dvoudenní setkání odborníků sem k nám do naší nemocnice v Bohnicích. Povídali si a vyměňovali si zde zkušenosti.  Původní záměr ale byl, abychom nemuseli chodit manifestovat na Vítězný únor. V tomto únorovém datu jsme proto pořádali tuto odbornou konferenci. A těch pár let, než došlo ke změně společenských poměrů, jsme nechodili manifestovat, ale povídali jsme si tady o odborných věcech, a už to tak zůstalo,“ popisuje.

Slavoj Brichcín vzpomíná, že sexuologie byla pro tehdejší režim jako sprosté slovo. Pacientům nebylo věnováno dostatek péče a často trávili na uzavřených oddělení dlouhá léta. On přinesl do Bohnic nový vítr – pacientům se věnoval a namísto toho, aby je kriminalizoval, snažil se je léčit. Říká také, že ačkoliv komunistický režim se snažil z psychiatrie udělat pobočku kriminálu, v místech jeho působení se to nedělo, jak se podle něj potvrdilo i po sametové revoluci, kdy se případy zneužívání psychiatrické péče režimem vyšetřovali.

Dění sametové revoluce bylo pro Slavoje Brichcína zadostiučiněním. V katedrále sv. Víta na Pražském hradě se 25. listopadu 1989 účastnil mše na počest svatořečení Anežky České, odkud s davem věřících zamířil na Letenskou pláň, kde se tehdy odehrála největší protirežimní demonstrace. Po sametové revoluci nadále pracoval v bohnické léčebně a působil jako soudní znalec v odvětví psychiatrie a sexuologie. Ještě v roce 2024 ve svých devětaosmdesáti letech aktivně v Bohnicích působil a zajímal se o společenské a politické dění.