Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Březovják (* 1932  †︎ 2019)

• narodil se 4. května 1932 v Pržně na Vsetínsku

• roku 1933 se s rodiči přestěhoval do Zlína

• byl skautem, chodil do Sokola, kolem roku 1949 absolvoval Baťovu školu práce

• po únoru 1948 se zapojil do roznášení protikomunistických letáků

• po prozrazení skupiny se v květnu 1950 pokusil o útěk do Rakouska

• na hranici byl zatčen a půl roku vězněn v Leopoldově na Slovensku

• za nedovolené opuštění republiky dostal čtrnáct měsíců nepodmíněně

• osm měsíců trestu odpracoval v jáchymovských uranových dolech

• utrpěl dva pracovní úrazy, zdravotní následky měl celý život

• po propuštění pracoval na stavbách a jako údržbář ve firmě Svit

• zemřel 12.12.2019

„Na letáku byla šibenice a nápis Smrt komunismu. Také kladivo, jak bije do hlavy, a srp zapíchnutý v zadku. S kluky ze Sokola jsme to roznášeli po Zlíně. Věděli jsme, že když nás chytí, bude s námi konec,“ vzpomíná Jaroslav Březovják. Trest komunistického režimu a zlé časy na něho dopadly po nepovedeném útěku na Západ. Vězení i těžkou práci v uranových dolech snášel také díky skautské a sokolské výchově statečně. „Byl jsem tvrďák. Nikdy jsem neplakal.“

Šťastné dětství u staříčků

Jaroslav Březovják se narodil 4. května 1932 v Pržně na Vsetínsku. Otec Jan pracoval jako zedník, maminka Jindřiška byla v domácnosti. Rodina nejprve žila v chalupě prarodičů. I po přestěhování do Zlína tam ale jezdili, v létě i na celé prázdniny. Prostředí valašského venkova a dřevěnici „staříčků“, kde hospodařil jeden z jeho strýců, miloval.

„Vždycky v sobotu pekl strýc v peci chleba. Když jsme tam byli my, pekl dva i tři pecny. A ta chuť čerstvě nadojeného mléka! Kolem chalupy rostly lípy, padesát metrů za domem byl les. Stařenka nás v létě posílala sbírat hřiby, borůvky, jahody. Těch křemenáčů a bedel! A vždycky bylo co jíst, i za války. Když se dělala zabijačka, všecko se zpracovalo a použilo, i uši, rypáček a střeva. Dělal se sulc, tlačenka, klobásy, jelita. Kolem chalupy bylo naskládané dřevo, a když v zimě napadly hromady sněhu, doma všecko bylo. Jen ke studni se vyházel tunel,“ vzpomíná Jaroslav Březovják, který byl nejstarší ze tří sourozenců.

Rodina ve službách Baťovy firmy

Do Zlína se rodina přestěhovala v roce 1933. Zednické práce bylo málo a otec získal zaměstnání v Baťově továrně na boty. „Firma hledala lidi, kteří měli složit tři vagony dřeva. Tatínek se přihlásil, práci udělal, dostal peníze na ruku a druhý den se měl hlásit v továrně. Zaučil se a dělal tam pak všechno možné. Byl to vynikající pracovník a vydržel tam až do důchodu,“ říká pamětník. Otec také dostal firemní byt. Byl to půldomek se zahradou ve zlínské části Díly. „Bylo to perfektní bydlení. Byl tam sklep, velká kuchyň, koupelna, obývák pětkrát čtyři metry, nahoře velká a malá světnice. Tatínek platil nájem sedmnáct korun a vydělával nějakých 250 nebo 350 korun měsíčně. Jezdil tam trolejbus. Tatínek si také koupil kolo. Později jsme jezdili na bicyklech celá rodina,“ vzpomíná Jaroslav Březovják.

Sám se také vyučil v Baťově škole práce. Do továrny ale chodil už jako dítě. Vzpomíná například na 1. máj, kdy se závody otevřely rodinným příslušníkům zaměstnanců. Bylo mu tehdy asi pět let. „Lidé se chodili dívat, jak se dělají na pásu boty. Dostali jsme párek, rohlík, sodovku a nějaký oplatek,“ říká pamětník. Byl fascinovaný tím, jak bylo u Bati všechno promyšlené. „Nad budovami jezdily lanovky, které vozily materiál mezi jednotlivými budovami, aby se nebrzdil provoz na cestě. V mrakodrapu byly také čtyři výtahy, které šetřily lidem běhání. Jeden byl americký a jezdil rychlostí šest metrů za vteřinu. Obsluhovala ho maminka jednoho kamaráda a vždycky nás kluky povozila. Také v páternosteru jsme se honili. Užili jsme si u Baťů spoustu legrace.“

Dívali jsme se, jak na továrnu padají bomby

Když mu bylo sedm let, začala druhá světová válka. Říká, že žádné velké strádání rodina nezažila. Tatínek pracoval dál v továrně a tajně vozil jídlo navíc z venkova. Pamětníkův strýc statečně pomáhal i partyzánům, kteří se schovávali v okolních lesích. „Chodili si k němu pravidelně pro jídlo. Těsně před koncem války ale jeden vesničan prozradil Němcům jejich úkryt v horách. Přišla tam celá rota a tři partyzány zastřelili. Dva nebo tři další muži byli zrovna někde shánět jídlo, takže ty nechytili. A asi týden po válce přišli za strýcem, aby jim půjčil krumpáč a lopatu. Pak jsme se dozvěděli, že toho udavače chytili, přikázali mu vykopat si jámu a pak ho zastřelili,“ vzpomíná Jaroslav Březovják na jednu epizodu s partyzány.

Za války byl svědkem amerického náletu na Zlín. Bylo to 20. listopadu 1944. Cílem útoku byly Baťovy závody, ale zasažena byla i část čtvrti Letná. Zahynulo tehdy více než dvacet lidí. „Maminka s malým bratrem, který se narodil v srpnu, utíkala do krytu. My s tatínkem jsme to sledovali ze zahrady. Vyšli jsme jen kousek výš na stráň. Přiletěla letadla, začala shazovat bomby, ozývaly se výbuchy, valil se dým. Jeli jsme se podívat k továrně na kole, ale pak jsme raději rychle mazali domů. Továrna byla hrozně moc rozbitá,“ říká.

Z osvobozování Zlína na jaře 1945 si Jaroslav Březovják pamatuje drsné ruské vojáky. „Viděli jsme Rusa se samopalem, který chodil ulicí pod námi, a když někoho viděl, tak střílel. Přímo do prsou střelil i jednoho našeho souseda, který stál v otevřeném okně. Byl hned mrtvý,“ vypráví. Sledoval také popravu velitele zlínského gestapa těsně po skončení války. „Odehrálo se to na zámku a byla tam spousta lidí. Tatínek mě vyzdvihl, abych dobře viděl. Byl to gauner a všichni byli rádi, že ho popravili. Stál jsem od něho asi dvacet metrů.“

S mladými sokoly proti komunismu

Nástup komunistů k moci Jaroslav Březovják zpočátku moc nevnímal. Měl jiné zájmy. Chodil do práce do znárodněných Baťových závodů, pozdějšího Svitu, a když měl volno, vyrážel s kamarády do přírody. Každý víkend jezdil na čundry do okolních lesů i slovenských hor a v zimě lyžoval. A chodil cvičit do sokolovny. „O politiku jsem se nezajímal, ale nakrkli mě, když zrušili Skauta a ze Sokola udělali tělovýchovnou jednotu. To už nebylo vůbec ono. Když chtěl člověk cvičit, musel být svazák. A nastrkali tam všelijaké fízly a lidi, kteří ani cvičit neuměli,“ říká pamětník. S nechutí také vzpomíná na slavnost, když komunisté přejmenovali Zlín na Gottwaldov a Gottwaldova mládež zpívala oslavné budovatelské písně. On a jeho parta se toho neúčastnili.

Kamarád ze Sokola Zdeněk Horák jemu a dalším chlapcům, kteří stále chodili do sokolovny a nadávali na nové poměry, dal jednou hrst protikomunistických letáků a řekl, aby je nenápadně roznesli po městě. Zdeněk pracoval v tiskárně, kde materiály tiskl. Podle pamětníka byl napojený na jistou západní zpravodajskou službu.

„Zdeněk to organizoval. Nevím ani, kolik nás bylo. Jeden o druhém jsme nevěděli. Tiskoviny jsem vždycky nenápadně, večer nebo brzy ráno, zastrkával třeba za ploty. Na letácích byla šibenice s oběšencem a nápisem: Smrt komunismu. Pod tím bylo heslo: Volte národní socialisty nebo lidovce. Nebo tam byl obrázek s kladivem a srpem. Kladivo bilo do hlavy a srp byl zapíchnutý v zadku. Bylo nám jasné, že kdyby nás s tím chytili estébáci, bude s námi konec. Jeden blbec to ale všude rozhazoval, strkal to i do schránek. V každém druhém okně byl přitom nějaký pomocník Veřejné bezpečnosti. Jeden konfident ho viděl, okamžitě ho zavřeli a potom i Zdeňka. Předtím mě ještě stihl kontaktovat a říct: ‚Je zle, rychle zdrhni!‘“ vypráví pamětník.

Čundr do Rakouska skončil v bratislavské vazbě

Zdeněk Horák chlapce už dříve nabádal, aby v případě, že se činnost prozradí, hned utekli. A kdyby je přitom chytili, měli říkat, že chtěli jet do Afriky za dobrodružstvím, lovit slony a tygry. Za žádnou cenu neměli prozrazovat nic o letácích ani o něm. „Tak jsem nedlouho po mých osmnáctých narozeninách musel zdrhnout. S kamarádem Oldřichem jsme se rychle zabalili jako na čundr a vyrazili jsme do Bratislavy. Podle Zdeňkových instrukcí jsme se v jednom hotelu potkali s člověkem, který nás navedl na převaděče zvaného Gustav Zbavitel. Večer jsme s ním vyrazili směrem na Petržalku k hranici. Bylo nás víc. Když jsme přešli most přes Dunaj, čekali tam na nás vojáci se psy, chytili nás a odvezli do vězení.“

Gustava Zbavitele totiž v noci předtím na hranici přistihli příslušníci bezpečnosti. Zbili ho, pustili a pak sledovali, když převáděl další skupinu. Od prvních výslechů v bratislavské vazbě až do soudu Jaroslav Březovják opakoval, že chtěl jet do Afriky lovit slony. „Říkal jsem jim, že jsem četl dobrodružné knížky, že mě baví lov, že jsem běhal s prakem po lese. O tom, že jsem se účastnil roznášení letáků, se nedozvěděli ani od nikoho jiného. To bylo velké štěstí. Jinak bych dostal minimálně pět let,“ říká.

Trudné měsíce ve vězení v Leopoldově

Půl roku byl na samotce ve slovenském Leopoldově, který byl známý krutým zacházením s politickými vězni. Při opakovaných výsleších dostával kopance a facky, ale stále trval na své pohádce o lovu divoké zvěře v Africe. „Bylo to tam tvrdé. Zlí dozorci, na cele jedna deka, dřevěná podlaha, jinak nic. Budili nás v šest, v deset se šlo spát. Přes den jsme si nemohli ani sednout. Museli jsme chodit. Celou noc se svítilo. Jeden vězeň to nevydržel a oběsil se. Byly to trudné chvíle, ale byl jsem tvrďák. Nikdy jsem neplakal. Mluvil jsem si pro sebe a zpíval písničky z dětství,“ vzpomíná Jaroslav Březovják.

Po šesti měsících jel k soudu do Bratislavy. Jako mladistvého ho odsoudili za nedovolené opuštění republiky ke čtrnácti měsícům nepodmíněně. Podobně dopadl i jeho mladší kamarád Oldřich. Po procesu strávil ještě pár dnů v Leopoldově. Pak byl s dalšími vězni převezen autobusem do pracovního tábora v jáchymovských uranových dolech. Druhý den je rozdělili na jednotlivé šachty a začal fárat.

 Ve vězeňském táboře v uranových dolech

„Práce to byla těžká a špinavá, ale tolik mi nevadila. Když si člověk oddělal svoje, měl klid. Těžké to bylo, když jste nesplnili normu. Za trest jste nedostali jídlo. To se mi párkrát stalo. Měl jsem štěstí, že jsem nejprve pracoval na krásné suché šachtě, kde bylo dokonce zlato. Tam jsem se naučil dávat pozor, když padaly kameny. Potom jsem byl na šachtě číslo 15. Ta byla úplně nejhorší. Byla tam voda a bláto, těžilo se šest set metrů hluboko,“ vzpomíná.

I když si pamětník dával pozor, dvakrát utrpěl pracovní úraz. Jednou ho zavalily kameny a hlína, když tlačil v šachtě vozík. Hlavu a trup mu zachránil vozík, za který se schoval, nejvíce to odnesly nohy. Měl potrhané šlachy a rozbitá kolena. Strávil asi měsíc na ošetřovně. Dodnes kvůli tomu špatně chodí. Později mu asi z třímetrové výšky spadl na hlavu velký kámen. Rozsekl koženou přilbu a způsobil mu asi pěticentimetrovou tržnou ránu. Paradoxně na to vzpomíná rád. „Hodně jsem krvácel, ale nebylo to tak zlé. Tři týdny jsem se pak vyvaloval v ošetřovně. Byl tam doktor, který mi přál odpočinek. Místo smradlavé deky jsem spal v krásné, čistě povlečené posteli, mohl jsem se sprchovat a dostával jsem dobré jídlo. To jsem si užíval.“

V Jáchymově se znovu potkal se Zdeňkem Horákem, který organizoval rozšiřování protikomunistických letáků. Dostal dvanáct let vězení. Pak už ho nikdy neviděl. Jaroslav Březovják pracoval v lágru osm měsíců. Na památku si odvezl i malý poklad. Asi tři měsíce před koncem trestu mu rodiče poslali kytaru. Divil se, že mu ji doručili. Nakonec ji použil jako úkryt. Z kytary sundal struny a dovnitř dozadu schoval pytlík s drahými kameny, které při práci našel. „Měl jsem tam krásné acháty, ametysty, sopečné vyvřeliny, různé krystaly. A také ozdoby, které jsme si pletli z barevných drátků palníků. Schoval jsem to do kytary a dal zpátky struny. Když mě propouštěli, kytaru prohlíželi, ale nenašli to. Bohužel dnes nevím, kde to skončilo,“ vypráví pamětník.

Vyhýbejte se policajtom

Do Zlína se Jaroslav Březovják vrátil v červenci 1951. Práci si moc vybírat nemohl. Mohl jít buď do Ostravy do dolů, do gumárny ve Svitu, nebo do Pozemních staveb. Vybral si Pozemní stavby. Stavěl kupříkladu sídliště v Třinci nebo v Ostravě. Později se dostal na pozici elektrikáře v údržbě a nakonec se vrátil do státního podniku Svit, kde pracoval až do důchodu. Vždycky byl dobrým pracovníkem a komunisté ho marně lákali do svých řad.

Asi tři roky po propuštění z jáchymovského tábora musel absolvovat ještě vojenskou službu. Po návratu se oženil a narodila se mu první z jeho dvou dcer. Onemocněla leukemií, ale uzdravila se. Jaroslav Březovják nemá rád komunisty, ale není zatrpklý a své zkušenosti vypráví ve školách. Ve zlínské základní škole v Okružní ulici s ním děti v rámci projektu Příběhy našich sousedů natočily rozhovor. Když po něm na závěr chtěly vzkaz pro mladou generaci, odpověděl po Valašsku: „Vyhýbejte se policajtom.“