Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Věra Břeňová (* 1935)

• narozena 8. října 1935 v Heřmanově Městci

• kvůli údajnému buržoaznímu původu si nemohla podat přihlášku na gymnázium

• díky přímluvě se dostala na sociální školu v Chrudimi

• v roce 1951 zatkli jejího staršího bratra Milana, studenta VŠ v Praze

• v roce 1952 byl bratr Milan Netušil odsouzen při veřejném monstrprocesu v Heřmanově Městci za šíření letáků na 12 let

• otce vyhodili ze spořitelny, pracoval pak jako dělník v chemičce

• odmaturovala v roce 1954, poté pracovala v knihovně Národního muzea v Praze

• v roce 1959 se provdala za archeologa Jiřího Břeně

• dálkově vystudovala obor knihovnictví

• v roce 1975 získala titul doktorky filozofie

• od 60. let působila v Památníku národního písemnictví a ve Státní knihovně ČSR

• po roce 1989 spolupracovala s Vilémem Prečanem v Ústavu soudobých dějin ČSAV

Věra Břeňová, rozená Netušilová, se narodila 8. října 1935 v Heřmanově Městci do rodiny Josefa Netušila a jeho ženy Marie. Věra měla staršího bratra Milana. Otec vystudoval obchodní akademii v Chrudimi, byl ředitelem Městské knihovny v Heřmanově Městci a ředitelem spořitelny v Chrudimi. Maminka byla v domácnosti.

Věra v Heřmanově Městci prožila krásné dětství. Bydleli naproti zámku, později se přestěhovali do dědečkova domu. Ten míval ve městě obchod s galanterií. V rodině se od dědečkovy generace držela sokolská tradice, takže i Věra chodila do Sokola a jako starší pak hrála volejbal a tenis.

Dětské válečné vzpomínky

Když Československo obsadili nacisté, byly jí čtyři roky. Do obecné školy v Městci nastupovala v šesti letech v roce 1941. Válku v Heřmanově Městci příliš nevnímala. „Mám jen takové dětské vzpomínky. Třeba jak táta koupil od svého kamaráda prase, takže já jsem večer vždycky tajně chodila k dědovi krmit prase. Jídla bylo málo, takže maminka jezdila na kole k příbuzným do Svinčan pro potraviny. Dělaly se tajné zabijačky a vím, že když se na to jednou přišlo, čtyři lidi z Heřmanova Městce Němci zastřelili. A pak mám jednu příšernou vzpomínku z konce války. V bažantnici přespávali ve stanech Rusové. Nesměli jsme tam chodit kvůli nevybuchlé munici. Ale kluci tam stejně chodili a jednoho to tam roztrhalo. Byl to bratr Štěpánky Hubáčkové, vdané Haničincové, která se pak proslavila jako herečka,“ vzpomíná pamětnice.

Jsi z buržoazní rodiny, na studia zapomeň

Věra navštěvovala obecní školu a potom měšťanku v Heřmanově Městci, učila se výborně. V roce 1950 jí bylo 14 let a chtěla pokračovat na gymnáziu. Její „buržoazní“ původ se ale stal důvodem k zamítnutí přihlášky a měla jít do výroby. „Naše soudružka učitelka byla naopak nucena přesvědčovat spolužáky s dělnickým původem, aby na gymnázium šli. Tak přesvědčovala i moji hodnou, leč ne moc chytrou spolužačku,“ vypráví Věra, která chtěla být jako dítě učitelkou, později ji ale čím dál více přitahovala literatura a knihy. Bez úředního doporučení však měla výhledy na vzdělání mizivé. Věřina maminka by udělala pro dceru cokoli, a tak přišla s prosbou za otcem spolužačky, komunistou a funkcionářem městského národního výboru, aby dal Věře doporučení alespoň na zdravotní školu. Protože rodinu Netušilových znal, byli takřka sousedé, doporučení Věře podepsal. A tak Věra začala studovat vyšší sociální školu v Chrudimi.

Zatčení bratra

Věra chodila do prvního ročníku, když se rodina dostala do těžké situace. Věřin starší bratr Milan byl už totiž nějakou dobu v hledáčku Státní bezpečnosti (StB).

Milan byl v roce 1950 v prvním ročníku na Vysoké škole pedagogické. V Praze bydlel v podnájmu v rodině architekta, na nábřeží s krásným výhledem na Vltavu.

„O tom, že je můj bratr Milan spolu se svými kamarády, studenty, sledovaný, se dověděl tatínkův známý, nějaký komunistický funkcionář, který ho upozornil, že se proti klukům něco chystá a aby je tatínek upozornil. Táta, který měl tehdy dokonce růži a měl být v teple, se rozjel za Milanem do Prahy a varoval kluky s návrhem, že mají utéct do zahraničí. Pro kluky to ale bylo nemožné, neměli žádné kontakty. Taky byli mladí a nenapadlo je, co by se jim mohlo stát. Takže zůstali,“ vypráví Věra Břeňová.

Jednoho prosincového dne roku 1951 ve čtyři hodiny ráno Milana sebrali příslušníci StB. Stejně tak i jeho přátele. Bylo mu 19 let.

Monstrproces byl divadlo, my na něj nesměli

Ve dnech 19. až 21. června 1952 se pak v sokolovně v Heřmanově Městci konal tzv. lidový soud. Jednalo se o zinscenovaný proces pečlivě zaranžovaný pro široké publikum, jehož funkce byla zastrašovací. Vydávaly se na něj vstupenky, ale jen politicky způsobilým občanům. Jeho cílem nebylo provedení řádného soudního procesu, ale odsouzení obžalovaných za zločiny, kterých se nedopustili. Rozsudek byl předem určen a monstrproces ho měl jen odůvodnit. „Rodina tam nesměla. Tedy ani já ne. Organizovaly se tam školní zájezdy z širokého okolí, byla tam i naše škola. Holky ze třídy se na mě dívaly skrz prsty,“ vypráví Věra Břeňová.

Spolu s jejím bratrem bylo obviněno sedmnáct převážně mladých lidí, studentů z řad „zlaté mládeže“. Byli věkově nejmladší skupinou, kterou sdružil Bohumil Eliáš a Jaroslav Marcal, dva emigranti z roku 1948, kteří se na jaře 1950 ilegálně vrátili do Československa ze západního Německa už jako agenti americké výzvědné služby CIC. Avšak o práci pro americké tajné služby nemohla být řeč. Situace se nevyvíjela dle představ obou mužů a kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením na státních hranicích se jim ani jeden pokus o přechod zpět přes železnou oponu nezdařil. Skrývali se po známých a vyčkávali na příležitost vrátit se zpět do Německa.

Postupem času získávali kontakty na lidi, kteří nebyli spokojeni s politickými poměry nastalými po únorových událostech roku 1948 a byli ochotni jim pomoct při ukrývání. Šlo vesměs o studenty, sedláky postižené nastupující „socializací“ vesnice, bývalé živnostníky či místní funkcionáře někdejších nekomunistických stran. Při vzájemném jednání také uváděli legendu o tom, že jsou spolupracovníky americké tajné služby a na našem území mají provádět špionáž. Pro tyto aktivity dostávali od některých lidí finanční částky a materiální podporu.

Bratra málem utýrali hlady

Heřmanovská skupina si říkala Skautský odboj Beneše – SOB, jejímž zakladatelem byl Jaromír Kabeláč v roce 1949, postupně se přidávali ostatní. Jejich hlavní činností bylo rozmnožování a šíření letáků s názvem „Jánošík“. Ty pak předávali k dalšímu šíření mezi obyvatelstvem v Heřmanově Městci a okolí. Údajně měli také shromažďovat zbraně a psát výhružné dopisy funkcionářům Komunistické strany Československa (KSČ) a lidové správy.

Pro dva z nich padly návrhy na trest smrti. Věřin bratr Milan byl odsouzen za údajnou velezradu na 12 let, nakonec si odseděl devět let, propustili ho při amnestii v roce 1960.

Milan byl většinu času v Jáchymově, pak také v dolech v Příbrami. Byl rebel a nechtěl se přizpůsobovat, často ho trestali samotkou a zákazem návštěv. Věra ho za celou dobu věznění viděla na návštěvě jen jednou. „Bylo to hrozné. Přijeli jsme na nádraží do Příbrami, tam se shromáždili příbuzní, přijel pro nás autobus a ten nás odvezl pod dohledem samopalů mimo město. Byly tam dlouhé, dřevěné ubikace, nikde nikdo, jen nějaké dráty. Tam nás vypustili a pak jsme směli půl hodiny mluvit s Milanem. Co se dalo říct… nic. Jenom jsme se na sebe koukali. To bylo jediné,“ vzpomíná pamětnice.

Nejhorší byl pro Milana Jáchymov, málem tam zemřel. Na samotce ho týrali hladem, ale přitom musel pracovat. Kdyby ho nepodporoval spoluvězeň, nevydržel by. „Bratr byl vzpurný, ale zase lépe snášel podmínky, protože měl víru,“ říká Věra Břeňová.

Následky Milanova odsouzení dopadly z rodiny nejvíce na otce, který měl ale politický škraloup již dříve. Jako sociální demokrat odmítl sloučení s KSČ. V té době působil jako ředitel pobočky spořitelny a kvůli politickému postoji ho sesadili na řadového zaměstnance. Po té co jeho syna zatkli, vyhodili ho úplně. Pracoval pak v chemičce jako dělník až do Milanova propuštění v roce 1960, kdy šel do penze. Dožil se osmdesáti let.

Milan Netušil už nikdy nedostudoval. Ještě ve vězení se v zastoupení oženil s politickou vězeňkyní Marií, kterou ani neviděl. Seznámili se tak, že komunikovali skrz rouru, později si zřejmě psali. Setkali se až po Milanově propuštění, měli spolu dva syny, ale vztah dlouho nevydržel.

Škola vyvrhelů

Věra odmaturovala na střední škole v roce 1954. Sociální škola se mezitím proměnila. „Po dvou letech zjistili, že je nedostatek kantorů, takže se škola změnila na pedagogickou pro mateřské školy. To byla absurdní situace, protože v této čtyřleté škole jsme byli všichni takoví ti vyvrhelové společnosti. Děti kulaků, živnostníků a zemědělců. Byli tam ale skvělí kantoři, kteří zase byli vyhození z gymnázií. To bylo velké plus. Na všem špatném se dá najít něco pozitivního.“

Po maturitě dostala umístěnku jako učitelka mateřské školy, ale Věra tíhla spíše ke knihám a literatuře a do školky ani nenastoupila. Bylo pro ni velké štěstí, když se dostala k práci v knihovně Národního muzea. Zde zpočátku pracovala především v oddělení styku s badateli a v oddělení zpracovávání fondů. Udělala si roční knihovnický kurz v Univerzitní knihovně a po jeho absolvování dosáhla kvalifikace knihovnice.

Rodina

V roce 1959 se provdala za archeologa PhDr. Jiřího Břeně, se kterým se seznámila na brigádě. „Oddali nás na úřadě a pak jsme tajně odjeli do Chrámu svatého Víta, kde jsme měli ještě církevní svatbu. Jsem věřící, a i když jsme víru doma moc nepěstovali, církevní svatbu jsem brala jako samozřejmost. Je zajímavé, že o víře jsme se s manželem nikdy nebavili,“ vypráví Věra Břeňová. Ta v Praze žila kulturou, každý týden chodila do divadla. Manžel se specializoval na archeologický průzkum keltského osídlení v Čechách, podílel se například na výzkumu keltského opida v Třísově u Českého Krumlova, kterému věnoval podstatnou část svého profesního života. V letech 1962 a 1969 se Břeňovým narodili dcera a syn.

Památník národního písemnictví

V roce 1964 Věru na konkurz přijali do Památníku národního písemnictví. V té době již dálkově studovala obor knihovnictví, specializaci literární, na Institutu osvěty a novinářství UK, později Fakultě sociálních věd a publicistiky UK. Státní zkoušky z knihovnictví, bibliografie a dějin knihtisku složila po mateřské dovolené v roce 1970. V lednu 1975 se podrobila rigoróznímu řízení a získala titul doktora filozofie.

„V Památníku národního písemnictví byla ředitelkou po Bedřichu Václavkovi paní doktorka Václavková. To byla neuvěřitelná žena, protože pod svými křídly, mohu-li to tak říct, pomohla mnoha lidem, kteří se třeba vrátili z vězení… Byl tam například pan profesor Ryba, který se v roce 1948 postavil za studenty a byl zavřený, dále tam pracovali dva jezuiti, jeden piarista a spousta lidí, kteří by jinak neměli vůbec šanci. Takže tam byla skvělá společnost, mnoho lidí, kteří by skončili kdovíkde. Ona byla skvělá, na každého se usmála a nikdo si na ni netroufl,“ vzpomíná Věra.

Státní knihovna ČSR

V roce 1975 nastoupila do Státní knihovny ČSR (po roce 1989 přejmenovaná na Národní knihovnu) a spolupracovala na Zásadách rozvoje bibliografie ČSR.

Věra působila v knihovnách v době, kdy panovala přísná cenzura. Jak ale říká, k zakázaným knihám přístup neměla, náležely do zvláštního fondu. Za to prý ale každou chvíli přepisovala nějaké samizdaty, i v pracovní době. „Už nevím konkrétně, co to bylo, ale často jsme s kolegyněmi měly v psacím stroji něco, co by našeho nadřízeného asi velmi udivilo,“ říká Věra Břeňová. Upřesňuje ale, že s disentem do styku příliš nepřišla a k Chartě 77 se také nedostala. Na druhou stranu ji ani nikdo nepřesvědčoval ke vstupu do KSČ a pracovně se jí to nedotklo. „Hodně záleželo na ředitelích, zvláště v kultuře.“ 

Naplnění touhy vycestovat do zahraničí

Počátkem 90. let se dověděla, že se profesor Vilém Prečan vrátil ze Scheinfeldu, kde vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. V Praze zakládal nový vědecký ústav pro soudobé dějiny v rámci Akademie věd. „To mě moc zaujalo, a tak jsem se k němu přihlásila a přijal mě. Do Ústavu jsme dostávali knihy ze zahraničí, literaturu exilovou i disidentskou. V tomto směru byla naše knihovna obsažnější než Národní knihovna. Vilém Prečan také vydával časopis Soudobé dějiny a já zpracovávala bibliografii,“ vypráví Věra, která pro Ústav soudobých dějin pracovala externě ještě dlouhé roky po odchodu do penze.

„Po revoluci jsem očekávala, že budou svobodné volby a že si naplníme touhy vycestovat do zahraničí. Jiří jako archeolog mohl poprvé vyjet v roce 1966 na stipendium UNESCO a v roce 1968 měl nabídku z Humboldtovy nadace. Mě s ním komunisti nechtěli pouštět, takže jsem toužila také cestovat. Byli jsme tady jako uvěznění. Takže v otevřených hranicích jsem viděla svobodu, a také že skončí cenzura, kádrové dotazníky a že každý bude moci studovat, co chce. To bylo pak po revoluci pro nás najednou něco neskutečného,“ uzavírá své vyprávění Věra Břeňová.