Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Brejcha (* 1953)

• narodila se 8. srpna 1953 v Praze

• otec Bohumil Brejcha byl dramaturgem ve filmovém studiu Barrandov

• při srpnové okupaci v roce 1968 jim vojáci rozstříleli byt

• v říjnu 1968 rodina emigrovala do Vídně

• vystudovala gymnázium ve Vídni

• v roce 1982 absolvovala na vysoké filmové škole v oborech scénáristika, dramaturgie a střih

• rok a půl byl jejím partnerem azylant a herec Pavel Landovský

• v roce 1983 se v Praze setkala s Václavem Havlem a začala ji pronásledovat StB

• pracovala jako střihačka na volné noze, točí autorské dokumentární filmy s romskou tematikou

• listopadové události 1989 prožila v Praze, do Čech se natrvalo nevrátila

Zuzana Brejcha se narodila 8. srpna 1953 v Praze do rodiny Vlasty a Bohumila Brejchových. Otec byl dramaturgem ve filmovém studiu Barrandov. Zuzana má o deset let starší sestru, kterou měla maminka z prvního manželství, a o dva a půl roku staršího bratra.

Otce udala manželka Artura Londona

První vážnější politický problém měl dle vyprávění dcery Bohumil Brejcha v roce 1956, když spolupracoval s Jiřím Trnkou, kterému organizoval výstavy a jezdil s ním do zahraničí. Tehdy byl pracovně v Paříži, kde měl zjistit, jak funguje cinemascop pro fázování animovaných filmů. Zuzana vypráví, že se tam setkal s dcerou českého komunisty Artura Londona, doživotně odsouzeného v procesu s Rudolfem Slánským. Jeho dcera Françoise žila od roku 1954 s matkou a sourozenci ve Francii. „Táty se ptala, jak to teď vypadá v Praze, že se jí tam zpátky nechce. On jí odpověděl, že by byla blázen, kdyby se vrátila,“ vypráví Zuzana Brejchová. Tato nevinná konverzace se stala příčinou pozdějších problémů, neboť Françoise se o tomto rozhovoru prý později, již v Praze, svěřila své matce Lise London.

„Tenkrát když byl někdo v zahraničí, musel udat, kde se s kým setkal. Lisa se možná lekla, že otec do hlášení napsal, že se setkal s Françoise a že se nechtěla vracet. To ale táta samozřejmě nikomu neříkal. Nejlepší obrana je ale útok, a tak paní Londonová udala otce, že se snažil odradit dceru od návratu do Prahy, z čehož měl táta velký problém,“ vysvětluje Zuzana. Po tomto incidentu musel dát Bohumil Brejcha na Barrandově výpověď a zůstal na volné noze.

„Začal psát scénáře, o jejichž autorství se musel dělit s nějakým nadiktovaným komunistou. Jmenoval se Mareš a vždycky přišel k nám na večeři, když byl scénář hotový, a příšerně se ožral,“ vzpomíná Zuzana. Situace se zlepšila v roce 1964, kdy se otec stal ředitelem filmového archivu. „Byl pronásledovaný, ale měl velké štěstí, že ho vždycky z těch malérů někdo vytáhl. V tom roce 1956 mu pomohl Jiří Trnka a ještě dříve Jan Werich,“ říká pamětnice.

Zpackaná emigrace

V roce 1957 dostal Bohumil Brejcha pracovní nabídku do Egypta, kde bylo potřeba vybudovat filmový archiv. Neobvyklou příležitost mu zprostředkovala přes UNESCO kamarádka provdaná do Paříže. Na dlouhodobý pobyt se chystala celá rodina, ale když už měli po dlouhých jednáních a přípravách sbaleno, přišel nečekaný obrat.

„Dorazil k nám opravář, že musí opravovat koupelnu, a začal se vyptávat, kam se chystáme, zda se stěhujeme. Máma řekla, že se stěhujeme do Egypta a on prohodil: ‚Tak to už se asi nevrátíte,‘ a máma řekla osudovou větu: ‚Ne, už se nevrátíme.‘ Nějakou dobu jsme pak seděli na kufrech a pak přišel zákaz. Tátovi sebrali pas a nemohl pak dlouho nikam vycestovat,“ vypráví Zuzana Brejcha.

Dětství

O dva roky později nastoupila Zuzana do první třídy v Resslově ulici a teprve ve škole poznala, že existuje něco jako dvojí morálka. Rodiče se doma o politice bavili velmi otevřeně a před dětmi své názory neskrývali. „Měli jsme učitelku, která byla strašně hodná, ale byla to komunistka a vždy pro komunisty argumentovala. Já jsem chtěla argumentovat proti nim, ale bála jsem se, že bych tím ukázala, co si doma myslíme. Nejen my, ale také otcovi známí a kolegové. Měla jsem vždycky takové dilema, jak jí odporovat a přitom neříct něco, co by mohlo naše poškodit.“

Na druhou stranu rodině pomáhalo, že tatínek měl konexe na Barrandově. Například ředitel školy obdivoval Voskovce a Wericha a protože věděl, že Bohumil Brejcha se s Werichem dobře zná, děti ve škole problémy neměly, přestože bylo známo, že je rodina s režimem na štíru.

Zuzana se přes odpor svých rodičů chtěla stát pionýrkou. První tři roky školní docházky ji rodiče posílali od jara do podzimu k babičce do Údraže v Jižních Čechách, kde chodívala také do místní jednotřídky. „Chtěla jsem mít ten červený šátek jako mají ostatní, a tak jsem se tam nechala šátkovat, tajně, aby rodiče nevěděli. Všechny děti ho nosily do školy, ale já jsem si ho v Praze stejně nikdy nemohla vzít, protože by na to rodiče přišli. Učitelka napsala do žákovské knížky, že nenosím šátek, a táta šel do školy a řekl, že jeho dcera žádný šátek nosit nebude.“

Vzpomíná, že Pionýr byl v 60. letech už spíše jen zájmový kroužek, s Leninem už je nikdo neotravoval. „Chodili jsme ven, do přírody, do kina, sportovali jsme, bylo to fajn. Kdyby nám tam vyprávěli o Leninovi, tak bych tam nechodila.“

Zájem o film

Zuzana měla díky otci v otázce svého budoucího povolání jasno už ve svých dvanácti letech. Chtěla být filmová historička.

Chodila s otcem do Filmexportu do pasáže Alfa, kde uzavřená skupina lidí z filmové branže mohla vidět filmy z celého světa. „Viděli jsme tam i filmy, které nemohly jít do distribuce, protože byly příliš západní. Vždycky tam za večer promítli dva filmy se simultánním překladem. Táta mě tam začal brát už od mých dvanácti. Viděla jsem tam všechny filmy s Jamesem Bondem a spoustu filmů, které nikdo jiný neviděl, takže jsem pak ve škole vyprávěla, co jsem zase viděla za film,“ vypráví pamětnice.

Základní vzdělání absolvovala v roce 1968 a v září nastoupila na gymnázium Wilhelma Piecka. To ještě netušila, že se tam neohřeje ani měsíc.

1968

Když se na jaře 1968 totalitní režim uvolnil a vypadalo to, že se Československo začalo ubírat demokratičtějším směrem, otevřely se hranice a na návštěvu do Prahy přijela po dvaceti letech emigrace matčina sestra. „Byl to velký zážitek, protože tetu jsem znala jen z fotek a dopisů. Chodila jsem s ní po Praze a uvědomovala si, že je něco jinak. Šla jsem s tetou i na prvního máje, což jsem měla dosud z domova zakázané. Viděly jsme tam na tribuně Dubčeka a Husáka a teta byla strašně nadšená, že je svoboda. S kamarádkou jsme šly po ulici bosy a měly jsme opravdový pocit svobody a že jsme strašné revolucionářky,“ usmívá se Zuzana.

Bohumil Brejcha mohl od poloviny 60. let opět pracovně cestovat s Jiřím Trnkou na Západ, většinou do Vídně.

V létě 1968 se tam poprvé v životě podívala také Zuzana, když tam Brejchovi vyrazili na čtrnáctidenní dovolenou. „Vídeň mě absolutně okouzlila, bylo tam všechno hezčí, barevnější, v noci svítila. Táta mi koupil dvoje šaty, mohla jsem si vybrat desky, chodili jsme na burčák a mně se vůbec nechtělo zpátky. V jedné restauraci nám vrchní radil, abychom se do Prahy nevraceli, že to tam špatně dopadne,“ vypráví pamětnice.

Okupace 1968 – rozstříleli jim byt

Do Prahy se vrátili z Vídně týden před okupací, kterou prožili dramatičtějším způsobem, než většina obyvatel. Brejchovi mohli přijít o život, když jim okupanti vpálili skrz okna do bytu několik desítek střel.

„Bylo půl jedenácté, já jsem si četla, svítilo světlo nad mou postelí a někomu se to asi nelíbilo. Na Palackého náměstí stálo asi 20 tanků, protože tam hlídali most, kdyby náhodou přišla kontrarevoluce. Zřejmě někomu vadilo, že se ve čtvrtém patře svítí. Nikdy to nikdo nevysvětlil. Začalo se střílet, napřed do dětského pokoje a pak do celého bytu. Střílelo se cíleně na naše tři okna v Gorazdově ulici. Utekli jsme se schovat na druhou stranu bytu na chodbu ke dveřím do baráku, kde jsme přenocovali. Pak jsme přespávali tři dny na Žižkově ve filmovém archivu. Když jsme se vrátili, byt byl rozstřílený. Ve zdech díry, všude omítka, shořelé záclony, rozbitá okna, obrazy přibité na zdech střelami. Jen v mé posteli bylo 27 střel.“

Emigrace do Vídně

Pro Bohumila Brejchu byl zážitek z okupace poslední kapkou a rozhodl, že rodina emigruje. Hranice byly ještě otevřené, vyrazil do Vídně napřed sám autem, ale u Salzburgu ho stihla nehoda. Naštěstí to odneslo jen auto. Zbytek rodiny za ním vycestoval vlakem 18. října 1968.

„Táta svou práci u filmu miloval, byl to jeho život. Proto ji chtěl předat v pořádku a dát normálně výpověď. Přestože se mi Vídeň tak líbila, emigrovat jsem nechtěla. Prožívala jsem to asi nejvíc z celé rodiny. Šla jsem dolů k Vltavě, loučila jsem se s řekou a Hradčany. Vzala jsem si s sebou tajně rodnou hlínu,“ vzpomíná Zuzana. Její sestra, která už v té době měla rodinu, chtěla zůstat v Praze, a tak Brejchovi odjeli ve čtyřech.

Bohumil Brejcha se uměl o rodinu skvěle postarat. Ovládal několik jazyků, z dob mládí, kdy studoval ve Vídni, uměl výborně německy. Po dvou týdnech, kdy bydleli u přátel, sehnal pro rodinu byt a do týdne dostali azyl. Bohumil díky příteli dostal práci manažera. „Několik měsíců jsme s mámou a bráchou nedělali nic. Byli jsme doma a poslouchali rádio. Maminka uměla trochu německy ještě z války. Já a brácha jsme neuměli německy vůbec. Bratr, kterému v té době bylo 18 let, studovat nechtěl, chtěl se živit jako automechanik. Se mnou to bylo komplikovanější, protože jsem v Čechách chodila na gymnázium a teď nebylo jasné, co se mnou dál.“

Gymnázium ve Vídni

V dalším školním roce otec přihlásil Zuzanu na gymnázium, kam ji kvůli neznalosti jazyka vzali o ročník níž. Prožila náročné dospívání, kdy musela zvládnout učivo v němčině a dohnat latinu ze dvou ročníků zároveň.

Gymnázium ve Vídni si ale dnes pochvaluje. Vládl tam vysokoškolský systém, kdy se studenti připravují na zkoušky, jejichž termíny jsou známy předem. Nesetkala se ani s xenofobií ohledně české národnosti či počátečním jazykovým nedostatkům. Maturitu složila v roce 1974 a pak ji přijali na filmovou školu, kde studovala dramaturgii, střih a scénář. Školu dokončila v letech 1981 a 1982. V době, kdy se v Československu podepisovala Charta 77, začala při studiích pracovat jako asistentka střihu.

Češi ve Vídni

Ve Vídni se od sedmdesátých let zúčastňovala kulturního života české menšiny. Cvičila v Sokole, navštěvovala kulturní večery, z nichž některé pořádal i tatínek. V polovině 70. let byl zakládajícím členem Klubu Čechů a Slováků. Prvním předsedou byl Vojtěch Jasný, který mimochodem učil také na filmové akademii. Zuzana se poměrně dobře integrovala do rakouské společnosti. Mívala hodně nabitý program. Vedle školy pracovala ve střižně a měla vážnou známost s Íráncem, s nímž se zúčastňovala také íránských komunitních akcí.

Poté, co v Československu začala kolovat Charta 77, do Vídně přijížděla další vlna azylantů, kteří buď s nasazením života utekli, nebo tam byli jakožto nepohodlní násilně vystěhováni Státní bezpečností v rámci akce Asanace. Mezi nimi také Pavel Landovský, který se zasloužil o zveřejnění Charty 77, a do Rakouska ho StB vyhnala v roce 1978.

„V době, kdy se v Československu podepisovala Charta, já už jsem nebydlela doma a převládal můj rakouský život. Jako asistentka střihu jsem při škole vydělávala na to, abychom mohli s přítelem cestovat. V roce 1977 jsme odjeli do Íránu k jeho muslimské rodině. Bylo to tam skvělé, jednali se mnou jako s princeznou, i když věděli, že jsem byla křtěná katolička,“ vzpomíná Zuzana.

Po 14 letech v Praze a životní zlom

Na přelomu 70. a 80. let už se znala od vidění s hercem Pavlem Landovským, který hrál v prestižním vídeňském divadle Burgtheater. V době, kdy se promítal rakouský film Kopfstand, v němž hrál druhou hlavní roli, s ním Zuzana dělala rozhovor pro časopis Film Kunst.

Ještě než rozhovor s Landovským dokončila, vyrazila poprvé po 14 letech, už jako rakouská občanka, na návštěvu do Prahy. Tato čtyřdenní cesta v roce 1982 jí kompletně převrátila dosavadní život.

„Byl to šok. Moje první kroky v Praze zamířily k sestře a pak k našemu starému bytu v Gorazdově ulici. Na naší schránce u našeho bytu bylo ještě jméno otce. Naučeným pohybem jsem z ní vytáhla lístek, že si Brejchovi mají vyzvednout telefonní seznam. Byly to hrozné pocity, jako bych se vrátila o čtrnáct let zpátky. V Praze jakoby se zastavil čas. Třeba ve výkladních skříních, kde bylo pár konzerv masa a nad tím mírové holubice a Brežněv s Leninem jako prvomájová výzdoba. Všechno bylo stejné. Nic se tam nezměnilo, a proto to na mě asi tak zapůsobilo. V Rakousku, což ví málo lidí, byli do roku 1955 Rusové. Vídeň byla rozdělená na čtyři díly a Rakousko bylo rozdělené na čtyři díly. V roce 1968 už tady ale byl normální kapitalismus. Bylo to třináct let poté, co odtud odešli poslední Rusové, ale Rakušani udělali obrovský kus práce, tím, jak tady všechno zušlechtili. V tom roce 1982 už tam byl normální život, tak jako dnes,“ vypráví Zuzana.

Vztah s Pavlem Landovským

Připomenutí osobní identity v reáliích, které před 14 lety opustila, jí změnilo život. Když po návratu do Rakouska vystoupila ve Vídni z vlaku, kde na ni čekal její přítel, měla pocit, že je to cizí člověk.

„Začala jsem mít pocit, že jsem před čtrnácti lety začala být někdo jiný a že osobní život, jaký vedu, nechci. Že se snažím pořád všem vyhovět, neuměla jsem někomu něco odmítnout, snažila jsem se všem pořád pomáhat. Najednou jsem si uvědomila, že taková jsem předtím nebyla. Bývala jsem taková sebejistá, i v těch patnácti. S přítelem jsem byla sedm let, nehádali jsme se, neměli jsme problémy, ale teď jsem najednou věděla, že už s ním nemůžu být. Do týdne jsem se s ním rozešla a začala si aféru s Pavlem Landovským.“

Pavel Landovský ji okouzlil svou živelností a rebelantstvím, které v sobě potlačila a také se skrze něj dostala blíže lidem z českého undergroundu. Pomáhala Pavlovi i jeho přátelům s komunikací na úřadech, neboť na rozdíl od nich uměla dobře německy. Hodně se skamarádila například s Dášou Vokatou či Vráťou Brabencem.

„Život s Landovským byl vzrušující a spadla jsem do toho jako někdo, kdo něco takového absolutně nezažil. Byla jsem do té doby taková zaražená. On byl ofenzíva šarmu. První rok byl v pohodě, ale druhý rok katastrofa. Tehdy jsem se k němu dočasně nastěhovala, než najdu vlastní byt. Rád vařil a čekal, že budu vařit i já, což jsem do té doby nedělala. Když nehrál, díval se večer na televizi a v noci, třeba ve dvě ráno, vařil. Já ale zase ráno chodila do práce. Byla jsem zvyklá na svobodu a samostatnost, což se mu zpočátku líbilo, ale po čase zjistil, že to tak mám opravdu a začal mi dělat seznamy, co pro něj musím udělat. Zařídit, zavolat, přijet, dojít, vyjednat. On si třeba dělal, co chtěl, a já od něj měla na celý den plán, co pro něj mám zařídit. Když jsem měla práci, neměla jsem na jeho seznamy čas. Soužití v jednom bytě prostě nefungovalo, protože jsme měli o sobě přehled, kdo je kdy zrovna doma. Po půl roce jsem si našla svůj nový byt a pak to nějak vyšumělo,“ vzpomíná Zuzana.

Setkání s Havlem 1983

Pavel Landovský byl v kontaktu s Václavem Havlem, a když se v 1983 dověděl, že těžce onemocněl, dostal někdo nápad, že Zuzana zavolá do Prahy a bude se vydávat za žurnalistku, aby zjistila, jak na tom Havel je. „Telefonovali jsme všude možně a nakonec jsem se dovolala do vězení. Snažila jsem se mluvit špatně česky, jako že jsem rakouská novinářka. Oni si ale mysleli, že jsem Olga Havlová. Nakonec jsem mluvila s někým, kdo mi řekl, že Havla propustí právě ze zdravotních důvodů. Tak vznikl nápad, že pojedu do Prahy a sejdu se s Havlem,“ vypráví Zuzana Brejcha.

K setkání s Václavem Havlem došlo v Praze v kavárně U Orlíka nedaleko Gorazdovy ulice. Kromě Zuzany byl přítomen ještě Zdeněk Urbánek a druhá žena Pavla Landovského Helena Albertová.

„Bavili jsme se o úplně soukromých věcech. Žádná konspirace. Havel se ptal, jak Landovský ve Vídni žije, jinak nic světoborného,“ říká pamětnice, která ale brzy zjistila, že StB je jiného názoru. Zuzana bydlela u sestry, kde ji někdo telefonicky pronásledoval. „Nejdříve tvrdil, že mě viděl ve vlaku a zamiloval se do mě, a když jsem na to nenaletěla a telefony pokládala, začal vyhrožovat. Že ví, že se vracím do Rakouska a že by bylo lepší, abych se s ním sešla, bude to prý dobré i pro mou sestru.“

Zuzana se s ním sejít odmítla a za dva dny odjela zpět do Vídně. Po nějaké době jí sestra vzkázala, že ji v Praze jeden tajný v dobrém varoval, aby Zuzana do Prahy už raději nejezdila.

Špioni ve Vídni

Pronásledování po pražské návštěvě neunikla ani Zuzana v Rakousku. Několik měsíců po návratu, shodou okolností zrovna v době, kdy přijela na návštěvu do Vídně její sestra, našla Zuzana svůj byt s narušeným zámkem a cedulkou od policie, že se k ní někdo vloupal.

„Běžela jsem hned na policii. Sousedka prý viděla, jak z mého bytu vybíhá někdo s černými vousy. Divné je, že se neztratilo nic kromě dopisů, na což jsem přišla až mnohem později. Kdyby to byl zloděj, ukradl by třeba náušnice,“ vypráví Zuzana. Všechno nasvědčovalo, že to byl někdo z kontrarozvědky, možná dokonce někdo ze Zuzaniných přátel. „Nikdy jsme se nedověděli, kdo to byl. Mohli mi tam dát i odposlechy, takže když jsem se do bytu vrátila, začala jsem křičet: ‚Já se vás nebojím, vy svině!‘, aby si nemysleli, že mi naženou strach,“ směje se pamětnice.

1989

Po změně režimu v Československu se Zuzana zajímala o svazky, které vedla Státní bezpečnost na jejího otce, a jak zjistila, také na ni a na jejího bratra. Dověděla se, že jsou skartovány. „Já jsem pak našla na internetu záznam z roku 1982, že jsem měla krycí jméno Herečka. S StB jsem se ale nikdy ani nesešla. Jen se občas objevil někdo cizí, kdo mě sháněl z nějakých obskurních důvodů a zase zmizel,“ říká Zuzana, která se po revoluci dověděla, že někteří z lidí, které znala, spolupracovali ve Vídni s StB a donášeli.

„Byl tady třeba pan Pastrňák, který měl ve Vídni české knihkupectví. Měl přesný přehled o tom, kdo co kupoval za knihy. Řekl mi o něm Jiří Gruntorád. Jednou jsem šla před Vánoci nakupovat do knihkupectví exilovou literaturu pro otce a byl tam také pan Krupka. Nabízeli mi becherovku a provokovali mě otázkami, co pašuji od Landovského do Čech a jak to dělám a s kým se tam stýkám. Myslela jsem si, že musí být padlí na hlavu. Nepašovala jsem nic, kromě jednoho dopisu, protože právě kvůli Landovskému jsem byla příliš nápadná, a pak jsem tam nejezdila, abych neohrožovala sestru.“

Prahu navštívila po dlouhé době na jaře 1989 a s rakouskou kamarádkou se přimotala i do demonstrace na Václavském náměstí, kterou policie rozháněla vodními děly. Dostaly dávku slzným plynem.

O půl roku později, když v listopadu v Praze vypukly revoluční stávky, byla zrovna v Brémách u kamarádky, spisovatelky Ivy Procházkové. „Když jsem pak přijela do Prahy, chodila jsem po ulicích a nevěřila vlastním očím. Všude samý Havel. Při jeho volbě jsem stála pod Hradem a v roce 1989 jsem tam zažila Silvestr, ze kterého mám husí kůži dodnes. Bylo to krásné.“

Po roce 1989

Zuzana Brejcha šla ve svých šedesáti letech do penze, procestovala svět a pracuje dál na vlastních projektech. Natočila dva dokumentární filmy (Romane Apsa, neboli Romské slzy, a Romane Paramisa, neboli Romské povídky), které pojednávají o rozvětvené romské rodině z východního Slovenska.