Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Do patnácti let jsem nevěděl, že jsem se narodil v Německu
narozen za druhé světové války 27. dubna 1942 českým rodičům v Německu
rodiče odešli v roce 1939 do Mülheimu v Porúří dobrovolně pracovat
matka s dětmi se vrátila do Československa na sklonku války v roce 1945
po válce rodina žila na polosamotě na Valašsku, od roku 1955 v Novém Jičíně
vyučil se v Příboru zámečníkem, poté absolvoval průmyslovou školu v Kopřivnici
pracoval v automobilce Tatra v Kopřivnici v opravně motorů a ve vývojovém oddělení
roku 1961 prodělal těžkou formu tyfu
krátce po propuštění z nemocnice byl odveden na vojnu, v přijímači trpěl šikanou
pamětník invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Novém Jičíně
od roku 1970 pracoval jako automechanik pro slovenské rolnické družstvo
po roce 1989 si otevřel v Novém Jičíně autoopravnu
Antonín Brázdil zaslechl jako malý chlapec, jak se otec pohoršoval nad jeho vysvědčením. Nebylo to ani tak kvůli známkám, ale protože na dokladu ze školy bylo uvedeno, že se narodil v Zahnašovicích u Holešova. „Co to tady píšou? Vždyť to není pravda,“ rozčiloval se otec. Pamětník si nad tím nelámal hlavu a rodiče mu tenkrát vysvětlení nepodali. Teprve když s ním šel otec na policii v Novém Jičíně vyřizovat první občanský průkaz, viděl svůj rodný list s místem narození Mülheim nad Rúrem.
„Byl jsem z toho vyjevený. Také policisté se divili a vyptávali. Otec nebyl moc sdílný, ale rodný list jim půjčil, protože řekli, že ho musí poslat do Brna na úřední překlad. Byla to taková knížka v pevných deskách, kde byl i přesný čas mého narození, samozřejmě údaje o rodičích, ale také jméno kmotry a perokresba kaple, ve které jsem byl křtěný. Zpátky nám to přišlo poštou a některé listy byly vytržené,“ vyprávěl pamětník. V občanském průkazu pak měl v kolonce místo narození uvedenou pouze zkratku SRN.
Západní Německo bylo podle komunistické propagandy imperialistické a nepřátelské socialismu. „To byl asi i důvod, proč mi ve škole na vysvědčení psali, že jsem se narodil v Československu. Komunistické orgány neměly problém lhát. Vždyť celý národ žil ve lži. Moje občanka každopádně nedělala dobrý dojem. Když mě někde kontrolovali, dívali se na mě jako na třídního nepřítele. Nikoho nezajímalo, že jsem si místo svého narození nevybral.“
Nebylo až tak výjimečné, aby Češi odešli v roce 1939 dobrovolně pracovat do Německa tak jako jeho rodiče. Německo mělo už před válkou nedostatek dělníků. Mnoho mužů muselo sloužit u armády, další byli u policie či gestapa. Hned po okupaci Československa zahájilo říšské ministerstvo práce v obsazeném území nábor dělníků, kterým slibovalo dobré mzdy a levné bydlení. Stovky se jich nechaly zlákat. Daleko více Čechů, podle odhadů kolem čtyř set tisíc, bylo v průběhu druhé světové války nasazeno na práci v Německu nuceně. „Otec měl v Německu zajištěné zaměstnání. To bylo pro něj rozhodující. Nenáviděl Hitlera, ale myslel si, že tady to bude hrůza, a že bude bezpečnější odjet. Špatně odhadl situaci. Maminka ho následovala, i když měla strach.“
Otec Antonín Brázdil starší pocházel z Halenkovic u Napajedel, kde měla rodina menší statek. Matka Marie byla ze Zahnašovic u Holešova na Kroměřížsku. Otec pracoval v Baťově továrně ve Zlíně, pro kterou jezdil s nákladními vozy po celé Evropě. Boty vozil velmi často i do Hamburku. Krátce pak pracoval v autoopravně v Holešově, kde se seznámil s budoucí manželkou, která tam dělala účetní.
„Když rodiče odjížděli do Německa, bylo otci dvacet sedm a mamince dvacet let. Nevím přesně, kdy v roce 1939 to bylo, ale myslím si, že těsně před válkou. Nevím také, jak se jmenovala fabrika, ve které otec pracoval, ale jistě dělal pro válečný průmysl. Vyprávěl, že ho poslali na školení na vstřikovací čerpadla. Montoval a seřizoval motory. To ho bavilo, byl nesmírně zručný. Hodně se toho naučil.“
Na život v Mülheimu, kde se pamětník narodil 27. dubna 1942, si vůbec nepamatuje a rodiče mu toho mnoho nepověděli. Rok a půl před ním tam přišla na svět jeho sestra Marie. Rodina žila v bytě v činžovním domě. Jisté je, že spojenecké bombardování zažívala v Porúří mnohem častěji než obyvatelé protektorátu. „Maminka o tom nerada vyprávěla. Vzpomínala ale, jaká to byla hrůza, když se mnou a sestrou cestovala v dubnu 1945 několik dnů domů do Československa. Vlak opakovaně zastavil, všichni jsme museli vystoupit a odstoupit na určitou vzdálenost od vlaku. Hrozilo bombardování, ale letci asi naštěstí poznali, že nejde o vojenský vlak, tak zase odletěli, my jsme si mohli nastoupit a pokračovalo se v cestě.“
Marie Brázdilová byla tehdy ve vysokém stupni těhotenství. Ani ne deset dnů poté, co dorazila s dětmi ke své k rodině do Zahnašovic, porodila dalšího syna. „Otec za námi přijel až někdy v říjnu nebo listopadu 1945,“ řekl pamětník. O okolnostech jeho návratu domů nic neví. „Nevím o tom, že by byl v lágru. Říkal, že mu Němci nabízeli, aby tam zůstal pracovat, ale to nechtěl. Po válce neměl doma problémy. Zpočátku jezdil s tahačem a vozil ze Slovenska dřevo pro doly. Později dojížděl na stavbu Nové huti, takzvaný Donbas, do Ostravy, kde dělal šéfa dopravy a hodně vydělával. Někdy mě brával s sebou. Pamatuji, že tam bylo všude bláta nad kotníky. Koupil mi gumáky, abych se mu v tom neutopil.“
To už rodina žila v pronajatém domku na Valašsku nedaleko Bystřičky. Jednalo se o horskou polosamotu na Prženských pasekách mezi Pržnem a Mikulůvkou. „Tam jsem chodil až do páté třídy do školy. Pak jsem musel docházet asi pět kilometrů do Jablůnky. Býval jsem hrozně unavený. Krajina je to krásná, ale tenkrát tam byl dost drsný život, zvláště v zimě. Otec byl věčně v práci, my jsme museli pomáhat mamince. Chodili jsme třeba do lesa pro dřevo. V zimě jsme ho sváželi na saních. Se sestrou Marií, která byla částečně ochrnuta na levou polovinu těla, jsem řezával na kozlíku dřevo. Neměli jsme ani rukavice, jen jsme si přetáhli svetry přes dlaně,“ vzpomínal.
Z raných školních let si pamatuje, jak s otcem řešil jeho vstup do Pionýra. „Nebylo mu to po chuti, ale říkal, že mi nebude bránit, když tam jsou ostatní spolužáci, protože vyčnívat z řady je nebezpečné. Pamatuji, že když umřel Stalin, drželi jsme jako pionýři v hospodě za velkého soudruha jakousi tryznu. Učili jsme se také různé oslavné básničky. Táta nadával, ať se takové nesmysly před ním neučím. Jinak se ale v názorech na komunistický režim, kterému nikdy nevěřil, před námi dětmi držel zpátky,“ vyprávěl.
Kolem roku 1955 si Brázdilovi pronajali byt v Novém Jičíně. Traumatem pro pamětníka bylo, když se po základní škole nedostal na průmyslovou školu ani do učení. Přitom měl na vysvědčení jen dvě trojky. „Důvody musely být kádrové. Táta se rozčílil. Říkal, že kdybych měl samé jedničky, museli by mě vzít všude. Je pravda, že jsem se neučil, ale neměl jsem na to čas. Dost hodně mě tenkrát zbil. Nicméně tehdy pracoval ve vývojovém oddělení kopřivnické Tatry a jeho šéf zařídil, že mě vzali na učiliště do Příboru.“
Pro Tatru se vyučil zámečníkem, získal i kvalifikační třídu automechanika. Nastoupil v kopřivnické autoopravně, ale brzy se dostal do tamního vývojového oddělení, kde působil i jeho otec. Na jednom pracovišti spolu byli jen pár dnů, protože Antonín Brázdil starší v březnu 1960 zemřel po nehodě na motorce. „Byla to pro mě životní rána. Dodnes nevíme, jak se to stalo, protože nehoda se nevyšetřovala. V novinách jsme se jen dočetli, že byl opilý, což nebyla pravda.“
Při zaměstnání pamětník vystudoval průmyslovou školu v Kopřivnici a sotva převzal v létě 1961 maturitní vysvědčení, těžce onemocněl. Dostal břišní tyfus a málem zemřel. „Asi týden mě léčil náš pan doktor doma. Byla to hrůza. Měl jsem vysoké horečky přes čtyřicet stupňů, které nepolevovaly. Nic jsem nebyl schopen pozřít. Léky, které mi doktor předepsal, nezabíraly. Byl jsem na umření. Při jedné návštěvě mu asi konečně došlo, o co jde, zabalil mě do prostěradla, hodil si mě jako pytel přes rameno, naložil mě do svého soukromého moskviče a odvezl na infekční oddělní do nemocnice.“
Hygienici zjistili, že pamětník se nakazil, spolu s asi dalšími deseti lidmi, na přehradě Bystřička. Čtyři měsíce strávil na infekčním oddělení v Ostravě-Zábřehu. „Zhubnul jsem dvacet kilo. V reakci na vysoké teploty, které jsem měl asi devět dnů v kuse, mi slezly vlasy, sloupala se mi kůže z dlaní. Byl jsem strašně zesláblý. Když se maminka ptala paní primářky, co mi má donést na posilnění, byla velmi překvapena, když se dozvěděla, že by mi prospěl šnaps. Byla nepřítel alkoholu, ale jako lék mi láhev donesla a sestřičky mi každý den nalily štamprli.“
Nedlouho po návratu z nemocnice mu přišel povolávací rozkaz. „Okresní hygienik měl z nemocnice informaci o mém stavu a měl to nahlásit na vojenské správě, abych dostal odklad, ale vykašlal se na to. Soudruh na vojenské správě, kterému jsem přišel povolávací rozkaz vrátit, řekl, že s tím už nemůže nic dělat, že musím nastoupit, ale že vojenský lékař mě prý hned pošle domů.“ Narukoval do Znojma, ale civilu se dočkal až po dvou letech. „Byla chyba, že jsem si nevzal nemocenský lístek nebo nějaký doklad z nemocnice. Doktor mi nevěřil, označil mě za simulanta. Tím, že by zatelefonoval hygienikovi nebo do nemocnice, se neobtěžoval,“ vyprávěl.
Ze Znojma byl přidělen k vojenskému stavebnímu útvaru v Rajhradu, který dříve patřil k Pomocným technickým praporům. „Tam jsem prodělal přijímač. Byla to katastrofa. Zpočátku jsem byl tak slabý, že jsem neuzvedl ani svou výzbroj a výstroj. Ve všem jsem byl poslední. A když měli ostatní volno, mazáci mě proháněli a šikanovali. Dělali mi třeba speciální poplachy. Jednou jsem byl na tom tak zle, že kdybych někde našel provaz, oběsil bych se. Nemohl jsem tu tyranii vydržet.“
Po přijímači sloužil pod vedením vojenských staveb v brněnské čtvrti Královo Pole, kde pracoval na údržbě a opravách vozového parku. „Byly tam tatry, vétřiesky, gazíky. Tam už jsem se měl jako v nebi. Tam jsem byl já šéfem. Dělal jsem, co mě baví, velitelé mě potřebovali a nechali mi dost velkou svobodu. Každý den jsem si zašel za bránu na pivo, dokonce i v době Kubánské krize, kdy byly zastavené vycházky a spalo se uniformách, protože hrozilo, že začne válka,“ vzpomínal.
V civilu se vrátil do práce v Tatře. Oženil se a v polovině šedesátých let začal stavět v Novém Jičíně rodinný dům. Podnik ho poslal do vojenské opravny v části Nového Jičína Šenov, kde se opravovaly tanky a jiná vojenská technika. Vybudovali tam nová brzdová zkušební stanoviště. Dvě si pronajala Tatra a pamětník tam měl zhruba pět let na starosti brzdové zkoušky tatrováckých vozidel. Tam prožil dramatické události po 20. srpnu 1968, kdy do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci.
Na 21. srpen 1968 nikdy nezapomene hlavně z toho důvodu, že se mu toho dne narodil syn. „Večer 20. srpna jsem se vrátil ze stavby našeho baráku domů. Bydleli jsme v činžáku v Komenského ulici. Žena byla neklidná, cítila, že se blíží porod. Šli jsme spát. Probudila nás jedna stará paní, která běhala před barákem a křičela: ‚Lidi vstávejte, je válka!‘ Myslel jsem si, že se asi zbláznila. Pustil jsem televizi, rádio, a bylo jasné, že se nezbláznila ta paní, ale někdo jiný,“ vzpomínal.
Brzy ráno se vypravil se ženou do nedaleké porodnice. „Museli jsme přejít přes Bezručovu ulici, což je hlavní cesta od Frenštátu na Jičín, která byla plná tanků a transportérů. Už jsem měl strach, že neprojdeme,“ vyprávěl. Nakonec se jim podařilo dostat se do porodnice včas. Pamětník se dočkal syna a odjel do práce do vojenského opravárenského závodu, který ruské vojáky zvláště zajímal.
„Nevěděli jsme, co bude, jestli nebude válka. Opravna byla obklopena ruskými tanky, navíc dělostřelci namířili lafety přímo na závod. Vedení postavilo jeden tank, který se opravoval, do hlavního vstupu, takže se zablokoval vjezd. Rusové si ale našli cestu. Najeli tankem do betonového plotu, pobořili jej a byli v závodě. Náš velitel, který uměl rusky, se s Rusy i popral. Odpor ale neměl dlouhého trvání,“ vzpomínal. „Byl jsem toho špatný. Nemělo se to stát.“
Ve vojenské opravně pamětník působil asi do roku 1970. Poté pracoval pro slovenské rolnické družstvo, které mělo pobočku v Novém Jičíně. Dělal servis a opravy traktorů, nákladních aut i kombajnů. „O žních jsem býval i šest týdnů mimo domov. Bavilo mě to. Opakovaně jsem byl hodnocen jako nejlepší pracovník,“ vyprávěl. Po roce 1989 si otevřel vlastní autoopravnu, kterou později předal nejmladšímu synovi. „Jsem rád, že jsem se dožil pádu komunismu. Bylo na čase, aby se poměry změnily,“ řekl. Mladým lidem popřál, aby žili v míru a měli možnost slušně vydělávat, aniž by museli dřít od rána do noci.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasínová)