„Pak jsme museli utéct. Všechno jsme tam nechali, i mě tam nechali. Sotva ten tatínek vyjel z té brány, dupnul na brzdu a říkal: ‚Maminko, kde máš kluka?‘ Zacouval zpátky. Všecky ty balíčky a šatečky vyházel z auta. Šel pro mě, pohladil mě tam a říkal: ‚Tak a teď jedem.‘ Maminka byla tak překvapená, že chudák ani nepípla, přestože uměla pípat, a to jak německy, tak česky.“
„Přišel jsem a jako slušnej člověk jsem pozdravil: ‚Dobrý den!‘ A ten pán s brejličkama, co byl skrčený za psacím stolem, ani ho nebylo skoro vidět, mi řekl: ‚My jsme komunisti a zdravíme se: Čest práci!‘ A já jsem řekl: ‚Já jsem bezpartijní.‘ Vyhodil mě, a tak jsem šel sbalit svůj česnekovej salám a patku chleba. Přišla tajemnice a říká: ‚Máte jít zpátky.‘ Tak jsem přece tvrdohlavě řekl: ‚Dobrý den!‘ Zeptal se mě: ‚Co chceš, ty spratku?‘ ‚Studovat na vysoké škole a budu studovat, i když vy tady nebudete.‘ Řekl: ‚Ty seš věčně drzej!‘ Říkám: ‚Jsem, kdybych nebyl, tak tady nebudu.‘ Začal se smát.“
„Už jsem toho měl plné zuby a šel jsem přihlásit do Jindřišské ulice do obecné školy svého syna Petra. Všechno probíhalo v té ředitelně. Ředitelka říká: ‚Já si na chvíli odskočím. Podívejte se na psací stůl.‘ Na tom psacím stole byl přípis z KSČ: ‚Nedoporučujeme Petra Braunschlägera na vyšší studia.‘ Hotovo. Genocida, genocida, a tak jsem řekl: ‚Mám toho dost.‘“
Zdeněk Otto Braunschläger se narodil 30. ledna 1932 v Boskovicích. Jeho rodiče podnikali. V době nacistické okupace se rodina přestěhovala do Třebíče, kde otec provozoval řeznictví a uzenářství. Na udání byl zatčen gestapem a dva roky vězněn. Na život celé rodiny osudově dolehly také důsledky komunistického puče. Otec se znovu ocitl ve vězení, tentokrát kvůli obvinění, že spolupracoval s gestapem. Rodině byl zabaven dům a týden před maturitou Zdeňka Braunschlägera vyhodili ze školy. Rodiče navíc byli vystěhováni do pohraničí. Po počátečních peripetiích se mu podařilo složit zkoušky na brněnskou JAMU, kde absolvoval obor herectví. Své první angažmá přijal v brněnském Divadle bratří Mrštíků a později působil například v pražském Semaforu a především v Činoherním klubu. Před filmovou kamerou debutoval v Sequensově filmu Větrná hora (1955) a s filmem i televizí spolupracoval i v následujících letech. Jako autor scénáře je podepsán například pod filmem Město mé naděje (1978). V roce 1980 emigroval s malým synem do Spolkové republiky Německo. Zpočátku se živil umýváním záchodů. V Rádiu Svobodná Evropa četl díla zakázaných českých autorů. Po roce 1989 začal opět navštěvovat svoji rodnou zemi. V současné době žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
