Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
To byl rachot, když skončila válka, radostí jsme řvali a jásali
narozen 3. března 1935 v Rokytnici nad Jizerou
matka zemřela v roce 1937
vychován babičkou Františkou Fischerovou
otec Reinhold František Braun padl v německé uniformě v Normandii v roce 1944
vzpomíná na život během války v Sudetech
po válce museli příbuzní a kamarádi v rámci odsunu do Německa
po roce 1945 jim byly vyvlastněny dům a lesy
v roce 1948 získali československé občanství a majetek jim vrátili
lesy jim později komunistické úřady vyvlastnily
vyučil se horníkem
do roku 1955 pracoval v uhelném dole v Žacléři
v letech 1955–1957 absolvoval základní vojenskou službu u raketového vojska v Milovicích
v letech 1957–1993 pracoval postupně jako dělník, seřizovač, mistr a vedoucí výroby v Elitexu
v období 1972–2003 opakovaně působil jako předseda TJ Spartak Rokytnice
zasloužil se o výstavbu sportovní haly a lanové dráhy na Lysou horu
Slavomil Braun prožil celý život v Rokytnici nad Jizerou. Do jeho deseti let mu zemřeli oba rodiče a dědeček. Ve skromných podmínkách a při každodenní tvrdé práci na rodinném hospodářství ho řádně vychovala babička. Po skončení války se musel se slzami v očích rozloučit se svými německými kamarády. Jedny z nejhorších chvil svého života přesto prožíval až v důchodu, kdy jako předseda TJ Spartak Rokytnice n/J zařizoval výstavbu lanové dráhy na Lysou horu.
Slavomil Braun, rodným jménem Günter, se narodil 3. března 1935 v Rokytnici nad Jizerou (dále jen Rokytnice) ze tří čtvrtin německým rodičům. Maminka Emma Braunová, rozená Fischerová, se starala o domácnost. Otec Reinhold František Braun pracoval jako sklářský dělník v Polubném, v Jizerských horách. Malému Slavomilovi nebyly ještě ani tři roky, když mu zemřela maminka. Ta před svojí smrtí vyjádřila přání, aby její syn zůstal v rodném domě a vyrůstal s babičkou, její českou maminkou Františkou Fischerovou. Toto přání ctili všichni včetně otce. Ten se podruhé oženil a měl další dvě děti, Eriku a Reinholda. Na svoji babičku vzpomíná Slavomil Braun s láskou a úctou: „Byla to velmi pracovitá, čestná žena a v tomto duchu mne i vychovávala. Jednala se mnou s láskou a vřelostí. Stokrát mi nahradila maminku. Byla mi nejbližší a moc pro mne v životě znamenala a udělala. Už jako novorozeněti mně zachránila život. Byl jsem hodně nemocný a lékař nade mnou zlomil hůl. Podle něj se už nedalo nic dělat. Moje rozhodná babička ale vzala jakýsi lektvar, údajně směs s petrolejem, a nalila to do mne. Já se vyzvracel a žiji dodnes,“ dodává s úsměvem.
Vzhledem k rozdílné národnosti prarodičů se Slavomil Braun naučil oba jazyky. S babičkou mluvil česky, s dědečkem pouze německy. V roce 1942 mu dědeček Robert Fischer zemřel. S babičkou Františkou tak zůstali na chalupu a náročnou práci kolem hospodářství sami: „Ve dvanácti letech jsem už sekal obilí. Práce bylo hodně. Ze zemědělství jsem znal všechno.“ Hlad ale nikdy nezažili. Hospodářství jim dávalo základní potraviny. Chleba si kupovali. Velká většina lidí tehdy žila velmi skromně. Slavomil Braun se myl v plechové vaně jednou týdně, v teplejších dnech v rybníku mezi čolky. Vodu si brali z potoka, pitná voda se dala načerpat z kohoutku v blízké fabrice. A jak trávil volný čas, když už nějaký měl? „S kamarády jsme se chodili koupat do rybníka, trajdali po horách, dělali jsme lumpárny, hráli jsme tenis s prkýnky na maso, prostě klukoviny.“
František Reinhold Braun sloužil paradoxně v armádách obou zemí, jak dokládají fotografie z pamětníkova archivu. V roce 1938 narukoval v rámci všeobecné mobilizace do československé armády. O pár let později ho coby Němce povolala do zbraně armáda německá. Poslala ho do francouzské Normandie: „Občas mi napsal pozdrav. Dělal v týlu u nějakých koní a pak psal, že půjdou do první linie. V posledním dopise se zmínil, že už se možná nikdy neuvidíme. Měl pravdu. Zemřel někdy po vylodění Spojenců v Normandii v roce 1944. Byl nezvěstný. Ani Červený kříž ho nikdy nenašel.“
Za války se Rokytnicko stalo součástí tehdejší německé Třetí říše. Přesto panovaly mezi Čechy a Němci korektní vztahy: „I když byla babička Češka, tak jsme žádné problémy neměli. Lidé se k sobě chovali převážně slušně. Přátelil jsem se jak s českými, tak s německými chlapci z Rokytnice a okolí.“
Berlín se stal od roku 1940 dějištěm pravidelných náletů Spojenců. Německé rodiny, často ženy s dětmi německých důstojníků, byly z tohoto důvodu umísťovány do klidnějších částí Sudet. V Horní Rokytnici se pro tyto lidi postavilo menší sídliště se symbolickým názvem Berlín. Mnozí museli najít útočiště v běžných domácnostech. Slavomila Brauna a jeho babičky se to též týkalo: „Každá rodina musela někoho z nich vzít. K nám přišla žena vysokého důstojníka s klukem, který byl o půl roku mladší než já. Zprvu se s námi nebavili, měli z nás strach. Ani já jsem si s ním nesměl hrát. Později ta paní zjistila, že moje babička není nějaká česká nacionalistka, a všichni jsme se velice spřátelili.“ Na konci války, když do Rokytnice dorazila sovětská vojska, se tato Němka spolu s dalšími dvěma mladými ženami ze sousedství schovala v domě Slavomila Brauna na mnoho dní na půdu do sena. Nechtěly, aby je spatřili sovětští vojáci. Nikdo ze Sovětů na ně naštěstí nepřišel.
Válka jako taková se Rokytnice nedotkla. Desátý květen 1945 byl dnem, ve kterém do většiny měst a obcí okresu Semily dorazily jednotky Rudé armády. Rokytnici osvobodily podřízené jednotky 44. střeleckého sboru, který byl součástí 1. ukrajinského frontu, jemuž velel maršál Koněv. O tom, že válka skončila, se Slavomil Braun dozvěděl ve škole v Horní Rokytnici: „Pamatuji si to úplně přesně. Učili jsme se ve sklepě, když nám učitel oznámil, že Německo kapitulovalo. Ani jsme nešli, nevyběhli dveřmi, ale vyskákali jsme okny a radostí jsme všichni jásali, řvali a utíkali dírou v plotu ven a domů. Byl to rachot. Měli jsme z toho všichni kluci, i Němci, ohromnou radost.“
Konec války přinesl ze strany Čechoslováků hrdinské i zbabělé činy. Někteří si na hrdiny jen hráli. Mnozí z takových nosili pásku Revolučních gard. Františka Fischerová tyto muže nazývala „partyzány za pět minut dvanáct“. Jednu velmi nepříjemnou situaci s takovými muži prožil i Slavomil Braun. Šel k sousedům na návštěvu. Ti, jako většina domácností, vlastnili masivní stůl. V jeho šuplíku měli zamčené soukromé věci. Do domu vtrhlo několik „partyzánů za pět minut dvanáct“. Hledali po německých domácnostech zbraně. Slavomil Braun si všechno velmi živě vybavuje: „Soused byl Němec, jeho žena Češka. Rozkázali mu, aby šuplík ihned otevřel. Moc jim nerozuměl, a jak měl strach, tak se nemohl trefit klíčkem do zámku. A jeden z těch volů vytáhl pistoli a do toho zámku střelil. Já naštěstí seděl na boku stolu. Okamžitě jsem utekl domů. Nemohl jsem ani mluvit, jak jsem byl vyděšený. Řekl jsem to babičce, ta tam vyrazila, našla si je a dost jim vynadala. Tihle partyzáni tady pak chodili a vykrádali baráky po Němcích.“
Na základě Benešových dekretů mělo být německé obyvatelstvo až na výjimky po válce odsunuto. Slavomil Braun se svojí babičkou se slzami v očích sledovali své německé kamarády a známé, jak navždy opouštějí svůj rodný dům s balíkem věcí: „Těch lidí nám bylo ohromně líto. Šlo o lidi, kteří nikomu neublížili. Žili jsme zde spořádaným životem, všichni dohromady. Byli jsme jako jedna rodina. Když odcházela sousedka s dcerou a kluci, se kterými jsem si hrával, tak jsme se objímali a brečeli, všichni.“ Nevlastní maminka Slavomila Brauna, jeho dva nevlastní sourozenci Erika a Reinhold a prarodiče z otcovy strany museli odejít také: „Celou moji rodinu vystěhovali do Německa, a mne zde nechali. Přitom jsem měl německé občanství. Panoval zde asi takový bordel, že to nezaregistrovali, a tak jsem žil po válce s babičkou tři roky, dá se říci, bezprizorně.“
Dům Slavomila Brauna, který zdědil po svém dědovi, visel po válce na radničním seznamu mezi konfiskovanými, tj. těmi, které byly k dispozici po Němcích. Měl tak doplatit na své německé občanství. Dům mnozí lidé okukovali a měli o něj zájem: „Když je babička viděla, tak vyběhla a spustila na ně: ,Co tady očumujete?! To, že visí na radnici, je omyl, to se bude měnit. Ten barák patří mně již několik let, tak tady neokukujte a odejděte.‘ Ale nebyla to pravda. Náš barák patřil mezi konfiskáty. Ona ho dokázala uhájit až do roku 1948, kdy jsem dostal československé občanství a barák i lesy mi opět vrátili. Byla to princmetálová baba, anděl, který mi zachránil nejen život, ale i majetek.“
Po válce chodil Slavomil Braun pět let do měšťanské školy, tentokrát české. Český jazyk mu dělal problémy celých pět let. Aby výuku zvládal, měl paní na doučování. Spolu s babičkou i nadále spravovali své hospodářství. Coby samozásobitelé neměli nárok na potravinové lístky. Naopak po roce 1948 po nich komunistický režim chtěl povinné odvádění části vlastní produkce. Museli odevzdávat vejce, mléko, seno apod.
Některé kvóty byly nastaveny tak přísně, že se nedaly naplňovat. Slavomil Braun s babičkou například nestačili odvádět předepsané množství vajec, protože některé slepice jednoduše nenesly potřebný, komunisty nastavený počet: „Vajíčka jsme pak s babičkou museli kupovat a následně z nich omýt razítka. Komunistický režim byl pro nás horší než ten německý. Jednou přišel jistý soudruh až do domu a dožadoval se zvýšení dodávek sena. Najednou vylítl, babička s koštětem za ním a řvala na něj: ,Ty parchante jeden, já kulhám, mám tady malého kluka a ty nám tady budeš vyčítat, že jsem ještě nedodala seno!‘“
Už jako malého chlapce fascinovala Slavomila Brauna letadla. S velkým zanícením je stavěl s kamarády. Toužil stát se leteckým mechanikem: „Byli jsme velmi chudí, a tak na nějakou školu, lepší oblečení a ubytování na internátě nebyly peníze.“ Ve škole ho zaujal nábor do uhelného dolu v Žacléři. Nadchlo ho to natolik, že se rozhodl stát horníkem. V Žacléři své učně navíc vybavili potřebným oblečením a za internát se nic neplatilo. Hornickému řemeslu se vyučil v letech 1950–1953. V Žacléři následně zůstal v uhelném dole (šachta Júlie) další dva roky. Vykonával velmi tvrdou práci, zprvu ve slojích a následně razil tunely. Šéfoval skupině zkušených Němců: „Byli tam dvacet let – a já jim musel šéfovat. Spřátelil jsem se s nimi, naučili mne vše, co uměli.“
V roce 1954 se Slavomil Braun oženil se Zdenou Matějkovou. Chtěl s ní žít v rodné Rokytnici. Neměl ovšem potřebné razítko k tomu, aby ho šéf uhelného dolu propustil. Lišáckým způsobem se mu však podařilo razítko získat a vrátil se do rodného kraje. Nastoupil do podniku Tofa (později Naveta, resp. Elitex) v nedalekém Vilémově. V roce 1955 se mu narodil syn Miloslav. Ve stejném roce nastoupil základní vojenskou službu u raketového vojska v Milovicích. Zde velel pěti lidem, kteří obsluhovali raketomet. Patřil mezi výborné vojáky. Díky skvělé fyzičce ho velitel útvaru vybral na vojenskou soutěž. Vyhrál ji: „Pogratulovat mi osobně přišel generálmajor a hrdina Sovětského svazu Richard Tesařík. Podal mi ruku a dal mi 100 Kčs.“
V roce 1957 se Slavomilu Braunovi narodil druhý syn Vladimír. Ve stejném roce nastoupil zpět do národního podniku Tofa. Zpočátku zde pracoval jako dělník. Šikovnost, pracovitost, zodpovědnost a řídící schopnosti mu však pomohly v kariérním postupu. Postupně pracoval na pozicích seřizovače, mistra a nakonec vedoucího výroby, kdy řídil až 400 lidí. V letech 1965–1968 si večerně dodělal střední průmyslovou školu strojní. V Elitexu pracoval až do roku 1993, kdy odešel do důchodu.
Kolem roku 1960 si Slavomila Brauna zavolalo komunistické vedení města na radnici. Stále totiž vlastnil lesy po svém dědovi. A to se komunistům nelíbilo. Babička Františka ho před touto schůzkou prosila, aby lesy nedal. Asi pět komunistů v komisi na něj tlačilo, aby byl uvědomělý a lesů se vzdal ve prospěch státního fondu. Slavomil Braun měl jisté podmínky, se kterými ale nesouhlasili: „A jeden z těch soudruhů mi řekl, že se žádné výjimky dělat nebudou. Povídám jim: ,Dobře, v tom případě ode mne lesy nedostanete. Můžete si je vzít, ukrást je, ale já vám na to podpis nedám!‘ Tlak na mne pak vyvíjeli další lidé, ale já se nedal. Splnil jsem přání své babičky. Ode mne podpis nedostali. Jako soudruh jsem pochopitelně stranu zklamal.“ (smích)
Slavomil Braun se velkou část svého života angažoval v rokytnické tělovýchově. V letech 1968 až 1975 ve svém volnu poctivě vedl lyžařský oddíl TJ Spartak Rokytnice nad Jizerou (dále jen TJ Spartak). V roce 1972 přijal post předsedy celé jednoty. Vyjma dvou čtyřletých období předsedal devítičlennému výboru TJ Spartak až do roku 2003. Během této doby se zasloužil o mnohé projekty, například o výstavbu sportovní haly. Tu prosadil navzdory odporu ostatních „chytrých“. Hala se stala největším rokytnickým dílem vybudovaným v rámci akce „Z“. Stavěla se v letech 1983–1987. Slavomil Braun na tomto i dalších projektech odpracoval tisíce neplacených brigádnických hodin. Stavbě věnoval téměř všechen svůj volný čas: „Hala je mé dítě, nechal jsem v tom kus života. Okrádal jsem tím rodinu, ale moje skvělá žena to tolerovala.“
Od druhé poloviny devadesátých let 20. století začalo vedení města Rokytnice realizovat projekty, které měly přispět k rozvoji obce v oblasti cestovního ruchu. Mezi ně patřila i lanová dráha na Lysou horu. Tohoto projektu se ujal Slavomil Braun coby tehdejší předseda TJ Spartak a jeho kolega. Stálo je to obrovské úsilí, práce a zařizování nesčetných věcí včetně úvěru na 145 milionů Kč. Po nekonečných úskalích se lanovka v prosinci 1996 slavnostně otevřela. Byl o ni enormní zájem ze strany soukromníků a hlavně města. Patřila ale TJ Spartak a to chtěl Slavomil Braun jako předseda TJ obhájit a uchovat. Byl kvůli tomu pod velkým tlakem. Nastaly ovšem velké problémy, jak sám líčí: „Hned první dvě zimy bylo velmi málo sněhu. Město bylo již tak zadlužené kvůli jiným projektům, a i když mělo půjčené peníze určené na lanovku, tak faktury, které jsme mu dávali, řádně neplatilo. Lanovka se narodila do špatné doby – zadlužené město a špatné první dvě zimy.“
Díky projektům z devadesátých let se dluh Rokytnice po roce 2000 vyšplhal přes 400 milionů korun. Zasáhnout musel stát. Dluhy města i lanovku samotnou převzala Česká konsolidační agentura (ČKA). Rokytnice musela odprodat část svého obecního majetku a zavázat se ČKA postupným zaplacením 25 milionů Kč do roku 2008. Lanovou dráhu od ČKA odkoupil soukromý subjekt a ten ji prodal TJ Spartak zpět.
Atmosféra v Rokytnici byla před oddlužením ze strany státu vyostřená, emotivní. Mnozí občané měli vztek na vedení města i na Slavomila Brauna, který za projektem lanové dráhy stál: „Tenkrát mne lidé v Rokytnici proklínali. Pro mnohé jsem byl nejhorším člověkem, který za dluh může a postavil drahou lanovku, kvůli které probíhá dražba městského majetku. Řvali na mne, že jsem zničil Rokytnici, plivli po mně, vyhrožovali mi i zapálením baráku. Byly to jedny z nejhorších chvil, které jsem v životě zažil. Ohromně mi tenkrát pomohla má žena Zdena. Kdybych ji neměl, tak to asi nevydržím.“
Městu byl dluh díky intervenci státu z velké části odpuštěn. Lanovka začala vydělávat a splácet milionové částky městu. Slavomil Braun je na svou práci a působení v čele TJ Rokytnice právem pyšný: „Postupně jsme dluh zaplatili. Dnes je lanovka stěžejní zařízení, které táhne Rokytnici v zimě. Za mého předsednictví v čele výboru TJ Spartak se postavila sportovní hala, kurty, zatravnilo se hřiště, opravila kuželna, postavily se další vleky.“
V závěru se Slavomila Brauna ptám, které chvíle v jeho životě patřily mezi nejkrásnější a na co je ve svém životě hrdý: „Nejkrásnější v životě pro mne byly chvíle, které jsem prožil se svojí ženou Zdenou. A hrdý? Nechci se nějak chválit, ale mohu říci, že jsem všechnu práci v životě dělal rád a poctivě. Životem jsem prošel čestně, nikdy jsem nikomu neublížil, nikomu jsem nic neukradl. Když se podívám za svým životem, tak tady za mnou něco je, včetně haly a lanovky. U všech projektů TJ Spartak jsem figuroval jako čestný člověk.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Šíma)