Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Bratinka (* 1946)

• narozen 14. března 1946 v Bratislavě

• vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky ČVUT

• v listopadu 1969 se do okupovaného Československa vrátil z roční stáže v Holandsku

• signatářem Charty 77

• dvakrát byl z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání

• od roku 1981 pracoval už jen jako uklízeč a topič

• v letech 1981 až 1983 vydával samizdatovou Edici Expedice (pod změněným názvem Edice Svíce)

• účastnil se bytových seminářů, podzemní univerzity, byl členem Kampademie

• po desetiletí práce pro Chartu 77 ji nakonec v roce 1988 podepsal

• byl členem Hnutí za občanskou svobodu (HOS)

• 17. prosince 1989 spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci (ODA)

• v letech 1990 až 1992 byl poslancem Federálního shromáždění

• v letech 1992 až 1996 působil jako náměstek ministra zahraničních věcí ČR

• v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny ČR a stal se ministrem bez portfeje

• roku 1998 z ODA vystoupil a založil poradenskou firmu Euroffice Praha – Brusel a.s.

Pavel Bratinka se narodil 14. března 1946 v Bratislavě, jeho otec byl Slovák, matka Češka, seznámili se v Praze, kde otec studoval agronomii. Bydleli oba na Letné – matka bydlela v moderním bloku domů, které se dívají na Letenskou pláň, otec bydlel na kolejích přes dvůr: nejdřív si prý jen mávali z okna a skončilo to tak, že se v roce 1946 vzali. Do roku 1939 studoval otec v Čechách, 28. října se účastnil protinacistických demonstrací a pak odjel studovat do Chorvatska. Po válce úspěšně podnikal, vzal si dokonce úvěr, za který koupil statek, na kterém se chystal hospodařit, ale po roce 1948 ho komunisté ze statku vyhodili, úvěr však musel splácet dál. Polepšil si až v roce 1961, když dostal 13 tisíc korun za vynález, který ušetřil státu 90 milionů.

Pavel Bratinka ale vyrůstal v Čechách, jeho rodiče se totiž v roce 1950 rozvedli – otec zůstal s jeho bratrem na Slovensku a on sám odjel s matkou do Prahy. Jeho matka nejdříve pracovala jako úřednice a od roku 1952 byla zaměstnána jako dělnice ve vagonce Tatra Smíchov ve skladu barev. S otčímem, komunistou z chudých poměrů, který později v roce 1968 hodil svou legitimaci soudruhům pod nohy, žil Pavel Bratinka ale jen rok. Od roku 1961 bydlel sám v Bubenči u babičky, protože jeho matka se svým novým manželem – ač komunistou – bydleli v malinkém bytě 4. kategorie se záchodem na chodbě a pro Pavla Bratinku tam prostě nebylo místo. U babičky pak strávil i celá vysokoškolská studia, až na poslední půlrok, kdy bydlel na koleji.

Kádrový profil neměl díky svému otčímovi špatný, ale už v patnácti letech zažil první vlastní konflikt s režimem, když o prázdninách napsal spolužačce dopis, ve kterém se zmínil o tom, jak stát vydělává na dovozu potravin. Jeho dopis zachytil nějaký „soudruh“ a předal ho StB. Státní bezpečnost udeřila na jeho otčíma, ten se ale za Pavla Bratinku zaručil. „Takže jsem měl vlastně pověst reakcionáře už v patnácti letech. Taky se se mnou dva spolužáci z devítiletky rozešli pro moje reakční řeči.“ Po střední škole nastoupil na fakultu jaderné a technické fyziky, kde studoval fyziku pevných látek.

Učení přesnému myšlení

Na fakultě vládl velmi nezávislý duch – kádrový předvýběr byl velmi slabý, protože režim potřeboval dělnické kádry. Malý byl i zájem o studium – Pavlovi Bratinkovi k přijetí stačilo, že se umístil na třetím až šestém místě na fyzikální olympiádě. Marxismus-leninismus se tam vyučoval jen okrajově a matematika a fyzika jím nebyly zapleveleny.

„Rusové potřebovali mít silnou armádu – v ideologii a ve straně můžete nechat kdejakýho šílence něco blábolit, ale těžko můžete trpět důstojníka, který vykládá vojákům, že za druhé světové války sovětští dělostřelci dosáhli sinu až tří, protože fyzik musí vědět, že sinus je buď nula nebo jedna. Takže když tohle sovětský důstojník vykládá, musí být buď vyřazenej nebo převedenej do blázince.“ Na fakultě byli tedy lidé zvyklí přesně myslet, což způsobovalo, že i fakulta jako taková byla poměrně „silná v kramflecích“.

Už od roku 1965 si Pavel Bratinka chodil do knihovny na americkém velvyslanectví číst americké noviny, pak mu je dokonce začali vozit domů: takže každý týden přijelo auto a dovezlo mu jeden výtisk Newsweek, Times, Life a šest International Herald Tribunes. „Já jsem se doma topil v těchto novinách a nepotřeboval jsem už nic jiného poslouchat.“

Pražské jaro a holandský podzim

Pamatuje si, jak 5. ledna 1968 diskutoval s Tomášem Halíkem o jmenování Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ a on říkal, že to nic neznamená. 15. ledna odjel do Holandska pracovat do továrny a vrátil se až 15. března, takže nezažil zlom a pak 4. července 1968 odjel znovu do Holandska, takže nebyl v Praze, když přijeli sovětští vojáci.

Když pak o třicet let později 12. října 1989 v interview pro jugoslávský časopis říkal, že režim padne a je to jen otázka několika týdnů, osmašedesátníci tomu vůbec nevěřili. „Rozdrcení jejich naděje bylo tak bolestné, že se rozhodli už nikdy žádnou naději nemít.“

V červenci 1968 odjel do Holandska, aby tam na vysoké škole v Delftu napsal diplomovou práci. V prosinci 1968 a v dubnu 1969 byl v Čechách na krátkou dovolenou, dva dny práce jako hlídač mu stačily na zpáteční letenku. Pokusil se v roce 1977 ještě jednou vyjet, dostal dokonce devizový příslib, ale nakonec pustili jen jeho ženu. Nulová informovanost o tom, co se děje na druhé straně železné opony, ho šokovala. Ptal se jednoho inženýra, kolik si myslí, že Stalin zabil lidí. Odpověděl mu: Jeden tisíc? „To byl blb! A to byl vysokoškolsky vzdělaný člověk! Takže já jsem tam odtud utekl. Emigroval jsem zpátky do Čech, kde lidi žili v reálném světě, na frontě.“ 

Vrátit se do bitvy

Do Československé republiky se vrátil v rámci legální výjezdní doložky koncem listopadu 1969, tedy už poté, co byly 8. října uzavřeny hranice: „Vrátil jsem se, protože mě nikdy nenapadlo emigrovat, byť přede mnou byla slibná kariéra. Nicméně jsem si řekl, že rozhodně nedovolím nějakejm komunistům, aby mě vyhnali z mé vlasti. Já jsem se vrátil jaksi do bitvy a vůbec jsem se tady nikdy necítil jako ubožák – spadla klec, hrudí narážím do klece, chci být volný jak pták. Ne já jsem věděl, že nic takového nepřichází v úvahu, že je potřeba tady bejt a pomáhat ten režim dostat do kytek, čili z tohohle hlediska já jsem měl velmi snadnej život. Zaprvé jsem věřící, a to opravdu pomáhá, a zadruhé i čistě racionálně jsem byl přesvědčenej, že to bude mít koncovku a že se jí dožiju. A byl jsem v tom dobrovolně, to znamená, že kdybych se toho bejval nedožil, tak bych toho nikdy nelitoval. Čili já jsem to měl velmi snadné v tomhlectom porovnání. Lidi, který neměli tyhlety berličky a museli si to vytrpět a byly roky zavřený…, tak v tom ohledu já jsem na tom byl velmi dobře.“ Aby dokončil v Čechách studia, musel přeložit svou diplomovou práci z angličtiny do češtiny – kdyby byla v ruštině, tak by to prý nevadilo.

V roce 1970 nastoupil jako aspirant do Ústavu fyziky pevných látek, aspiranturu sice dokončil, ale protože nebyl dostatečně politicky angažovaný, tzn. odmítl vstoupit do SSM, nebyl připuštěn k obhajobě. „Apelovali na mě tehdy, abych si kvůli takové maličkosti neničil život, a já jsem jim řekl: ,Proč vy mi ničíte život kvůli takové maličkosti?‘ Řekl jsem jim: ,Investovali jste do československého inženýra statisíce a teď mně znemožňujete, abych se vám ekonomicky vrátil.“ Laskavé vedení mu ještě rok prodlužovalo smlouvu, ale pak musel odejít. Půl roku pracoval po brigádách a pak nastoupil do Ústavu technického rozvoje a informací (UTRIN), kde zpracovával údaje pro ministerstvo průmyslu. V UTRIN bylo zaměstnáno mnoho bývalých vysokých režimních činitelů, kterým se tam z milosti dovolovalo přežívat, a Pavel Bratinka tam pobíral mnohem lepší plat než v Akademii věd. A když měl svou práci hotovou, chodil si na americké velvyslanectví číst noviny. Po sedmi letech byl 3. 6. 1981 z UTRIN na hodinu propuštěn. Zatímco z Akademie věd byl vyhozen pro politickou neangažovanost, nyní byl propuštěn pro politickou angažovanost, ale nevhodnou.

Nápadná práce v ústraní

Pavel Bratinka Chartu 77 na popud Václava Bendy nepodepsal, raději zůstal v ústraní a sloužil jako technický servis – pracoval jako finančník, doručoval podporu rodinám zavřených disidentů, zařizoval náhrady zabavených psacích strojů, dva roky vydával edici Expedice a pak založil vlastní edici Svíce. Státní bezpečnost na něj založila složku už 10. ledna 1977, tedy deset dní po založení Charty 77 a v den, kdy se narodila jeho dcera. Věděli o něm, že chodí k Václavu Bendovi a rozmnožuje chartistické Infochy. V souvislosti s tím byl několikrát vyslýchán StB – jak se později dozvěděl, nasadili na něj v práci agenta, kterému dával Bratinka číst chartistické materiály, protože o ně jevil veliký zájem. Státní bezpečnosti se nepovedlo zjistit, že dva roky dělal edici Expedice, zato věděli, že je ve spojení s Václavem Bendou, za kterým chodil každý týden, a že má i kontakty na Západ – to se jim potvrdilo, když Pavel Bratinka v roce 1979 přeložil text rozsudku nad člověkem, který byl za napsání oficiální stížnosti obviněn z pobuřování, protože text pobouřil dva úředníky, což na takový paragraf stačilo. Pavel Bratinka dal text svému holandskému známému, kterého na hranicích zatkli a všechno vykecal, protože „zápaďáci byli měkouši“.

Další výpověď

Sám Pavel Bratinka dostal výpověď za paragraf 53, narušování chodu podniku. Jeho výpověď nepodepsal ředitel, který k tomu jako jediný měl právo, ale kádrovačka. A protože rozšiřování materiálů Charty 77 chod UTRIN samozřejmě nijak neohrozilo, rozhodl se Pavel Bratinka bránit soudní cestou. Hájil se sám a brzy se ukázalo, že stanovisko jeho zaměstnavatele je neudržitelné, takže začal tlačit na smír a Pavlu Bratinkovi byly tedy zpětně vyplaceny dva platy odchodného.

Sehnal zaměstnání ve firmě Úklid Praha. Když tam zjistili, že byl vyhozen z politických důvodů, a ne protože mu v práci třeba vybouchnul kotel, dostal práci uklízeče v metru. „O takových penězích se nesnilo ani kandidátům věd,“ komentuje to dnes Pavel Bratinka. „Ale tak už to za komunismu bylo – čím méně jste musel namáhat mozek, tím byly větší platy.“ A měl i více volna. Na každou stanici metra bylo počítáno s určitým počtem lidí a v létě, když byla polovina z nich na dovolené, si ostatní rozdělovali jejich výplaty. Za tři čtvrtě pracovní doby pak měli třeba čtyři tisíce čistého, v zimě to bylo horší, protože bylo více práce a na dovolenou nikdo nejezdil. Uklízeli stanice metra, Pavel Bratinka pracoval na Florenci, Sokolovské a ve stanici Budovatelů, dnes na Jižním městě. Vzpomíná, že sice měli západní stroje a mopy, ale chyběl jim západní šampon. A ten východní často rozežral mazání koleček a stroje se rozbily mnohem dříve. Po roce ale Pavel Bratinka zaměstnání v Úklidu opustil, protože mu nevyhovovala pracovní doba ode deseti večer do sedmi ráno.

Našel si místo jako topič v Metrostavu, kde pracoval sedm let až do pádu komunistického režimu. S profesionálními topiči si moc nerozuměl, ale postupem času se kolem něj vytvořila skupina disidentů. Vedení je mělo „hrozně rádo, protože na rozdíl od jiných topičů se nikdy neožrali a nenechali vyhasnout kotel. Vždycky mě informovali, když se ptala StB na mě, a byl jsem tam pod jejich ochranou.“

Papírová mučidla

Přesto Státní bezpečnost Pavla Bratinku několikrát vyslýchala. Obyčejně to probíhalo tak, že ho nechali v noci nevyspalého na stanici, pak ho dovezli do vyšetřovny v Bartolomějské ulici a ukazovali mu fotografie různých disidentů, aby řekl, zda se s nimi zná. Odpovídal:„Odmítám vypovídat, protože vaše chápání právního systému je naprosto odlišné od mého.“ Ukázali mu například fotografii Václava Bendy a on jim jen řekl: „Nepamatuji si, že bych tohoto člověka viděl v souvislosti s nějakou trestnou činností.“ – „No a kdy jste ho viděl?“ – „No, já nevím, co je všechno trestný.“ Zapřel všechno. V jednu hodinu, když už byl opravdu unavený, jim řekl, že mu je jedno, zda ho zavřou na rok nebo na deset, teď jde ale spát. A estébáci, překvapení jeho reakcí, ho hned nato pustili. V říjnu 1988 byl sice na čtyři dny zavřený na cele s Pithartem, Petrem Uhlem, Dejmalem, Tylem, což byla v této společnosti „především velká sranda“. Když na to dnes Pavel Bratinka vzpomíná, říká sice, že zažil už jen „papírová mučidla“, ale „ty věci byly směšný proti padesátým letům, ale byly strašně účinný.“

V roce 1981 se prateta, u níž bydlel, málem zhroutila v hrůze, že když on nepůjde k volbám, tak jí vezmou penzi. „Byla to taková osobní porážka,“ komentuje to dnes Pavel Bratinka, a to i přesto, že tehdy hodil do volební schránky prázdný lístek. Když popisuje povahu totality, která nutila občany ke spoluúčasti, vzpomíná na sovětský film o Martinu Lutheru Kingovi, který vysílala televize v dubnu 1968 a který končil záběrem na Lutherův náhrobek s nápisem: „Free at last/Free at last/Thanks God almighty/Free at last.“ V překladu bylo jen„Konečně svoboden, Konečně svoboden, Konečně svoboden.“ „Vynechali ten prostřední a nikdo se neozval. Nic. Ten režim byl založený na tom, že denně lhal lidem do tváře a smál se jim a říkal: Lžeme! Ano lžeme! Tohleto bylo to neuvěřitelný ponížení, který se nedá na Západě tlumočit.“

Se svou ženou se znal nejdřív z kostela, a tak i „společná víra v mnohem podstatnější mocnost“ přispívala k tomu, že perzekuce snášeli velmi lehce. „A navíc, která žena by byla nespokojená z toho, že s pokračující perzekucí měl její muž stále více volného času a peněz?“ Jeho bratr, který zůstal na Slovensku, ho vůbec nechápal a myslel si, že to, co dělá, je bláznovství. Pavel Bratinka si to vysvětluje tak, že Slovensko bylo vždy daleko více odříznuto od současného politického dění. Podpory se mu nedostalo ani od rodiny jeho ženy: „Když na mě moje tchýně apelovala, ať s tím přestanu, že se děti nedostanou na žádnou střední školu, tak jsem jí říkal: ,Budou dávno v prdeli, než se tam děti budou hlásit.‘“

Edice Expedice a Svíce

V samizdatové edici Svíce vyšlo díky jeho práci asi čtyřicet knih, k největším počinům patří asi vydání pamětí Charlese de Gaulla či Prokopa Drtiny. Pavel Bratinka měl kolem sebe okruh lidí, kteří překládali zahraniční texty, platil přepisovatelky a zařizoval vazby a distribuci. Na financování edic používali zahraniční dary. „Celá ta věc stála a padala s lidmi, kteří byli často ochotni ten překlad udělat zadarmo z vlastního zájmu, někdy se jim tedy dal nějaký ten groš. Takže některý věci, který by byly normálně nedostupný... takhle se alespoň nějaký světýlko vzdělanosti sem dostalo.“ Když vydávali paměti bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, měli doma po podlaze rozloženo 2000 stran tiskopisu, do toho běhaly děti. Dva kufry tiskopisů pak potřeboval převézt ke známému. Asi v půl jedenácté večer zastavil s trabantem v potemnělé ulici u jeho domu, zrovna když kolem projíždělo policejní auto. „Ještě aby zastavili a zeptali se, co máte v těch kufrech,“ říkal si tehdy Pavel Bratinka, ale auto jen projelo. Dále překládal i některé nesmyslné zákony, jako třeba „zákaz šíření nepravdivých zpráv týkajících se budoucnosti“, a posílal je do ciziny.

Chartu 77, pro kterou tak dlouho pracoval, konečně podepsal v roce 1988. „Už mě dopálilo, že jsem mimo.“ A absurdně právě po jeho podpisu pod dokument Charty uzavřela StB jeho devítisetstranný svazek, který si na něj vedla. Později zjistil, že když se v roce 1987 přestěhoval, StB nevěděla, kde bydlí.

Dělníkem a intelektuálem

V Metrostavu, kde pracoval od roku 1982 až do roku 1989, byl spokojený, protože měl velkou spoustu volného času na vlastní překlady a styky s diplomaty. „Policajti byli zřejmě spokojený, kterak trpím, protože místo abych někde pracoval jako bílej límeček, tak v oblacích dýmu a škváry a prachu se tam někde popelím, což považovali oni, reprezentanti dělnické třídy, za největší možné ponížení.“ Krom práce tedy chodil k Havlům na tzv. pondělky, jednou týdně měli biblická sezení, při nichž četli Nový zákon a diskutovali o něm, četli ho ve skupině deseti či patnácti lidí asi deset let. Jednou za měsíc byla Kampademie a jednou do roka byli na Hrádečku u Václava Havla. Mezitím překládal například Hayeka.„Když porovnám sám sebe se spolužáky, kteří emigrovali a měli jednobarevný život v tom svém oboru, tak myslím, že bych nevyměnil za všechny poklady světa.“

I když celá sedmdesátá a osmdesátá léta chodil do knihovny na americké velvyslanectví, do styku s americkými diplomaty se dostal až v roce 1984. „Mě tam zarazilo, že od těch diplomatů nevzešel žádný pokus kontaktovat kohokoliv, kdo do té knihovny chodil. A to bylo neuvěřitelný, protože jim muselo být jasný, že tam chodí pár starců, lidí, který nemají co ztratit a režim na ně kašle, pak nějaký agenti a pak příznivci Západu. V obou těch dvou posledních případech stálo za to tyhle lidi začít kontaktovat. Ale nic, tam byl knihovník, ale jinak se tam žádný diplomat neobjevil.“

V roce 1985 se ve vile tajemníka velvyslanectví setkal spolu s Ivanem Havlem a Václavem Malým se spolupracovníky amerického ministra zahraničí Haula, který zatím měl oficiální schůzku s českým ministrem zahraničí Chňoupkem. V témž roce byl zván i k americkému velvyslanci Uversovi, stýkali se s ním dokonce i na venkově v severních Čechách, kde docházelo k manévrům Státní bezpečnosti. Když to jednou zmerčil jeden z hostů, chtěl zmizet. Řekli mu: „Tady to je nejbezpečnější místo, tady jsi na území nukleární mocnosti, tady ti nemohou nic udělat.“ A estébáci skutečně brzy nato zmizeli.

V roce 1986 nastoupil na americkou ambasádu nový velvyslanec Muttlock, který byl opatrnější a vztahy s disidenty svěřil svému tajemníkovi Robertu Normanovi. U něj se pravidelně jednou týdně scházela poměrně velká skupina disidentů, možná i proto byl vypověděn v červenci 1989 jako agent. Nedlouho před odjezdem z ČSSR mluvil s Pavlem Bratinkou, k vývoji situace byl velmi skeptický a upozorňoval ho, že na rozdíl od Polska tu nejsou žádné velké demonstrace. Pavel Bratinka se s ním i tak vsadil, že do konce roku přijde revoluce. Podobně se vsadil i na britském velvyslanectví, kde vyhrál bednu šampaňského.

Porevoluční život

Měsíc po sametové revoluci, v den povstání v Temešváru 17. prosince 1989 založili v bytě v Sukově 3 Občanskou demokratickou alianci (ODA). Strana se zúčastnila parlamentních voleb v rámci široké koalice Občanského fóra a měla své poslance jak ve Federálním shromáždění, tak i v České národní radě. Pavel Bratinka se sám stal poslancem Federálního shromáždění. Ve volbách do Federálního shromáždění v roce 1992 ODA už neuspěla, ale Pavel Bratinka se stal náměstkem ministra zahraničních věcí ČR. V roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny a stal se ministrem bez portfeje. Dne 25. 2. 1998 po velkých změnách ve vedení vystoupil z ODA a spolu s Liborem Kudláčkem založil poradenskou firmu Euroffice Praha – Brusel a.s., v níž působí dodnes. Žije v Praze-Bubenči a říká: „Jsem kosmopolita, ale zároveň i bubenečský šovinista v tom smyslu, že si nedovedu představit, že bych dožil někde jinde. Protože jsem tady prožil kus života, znám všechny ty ulice za nejrůznějších situací, za nejrůznějšího osvětlení, počasí.. a čím dýl tady žiju, tím méně jsem nasycen krásou téhle čtvrti.“

S Pavlem Bratinkou rozmlouval a nahrávku zpracoval Viktor Portel v březnu 2011.