Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Brabec (* 1924  †︎ 2023)

• narozen 1. května 1924 v Netvořicích

• rodina se přestěhovala do Prahy

• vystudoval Gymnázium Edvarda Beneše v pražských Dejvicích (1936-1943)

• v létě 1943 nastoupil na bohosloveckou kolej a byl vysvěcen na jáhna Církve československé

• v lednu 1944 byl totálně nasazen do továren v Německu, odkud uprchl na podzim 1944

• v květnu 1945 se účastnil Pražského povstání a osvobozování Prahy

• v letech 1945-1948 studoval Husovu fakultu, kde se stal odborným asistentem

• roku 1949 absolvoval pobyt v Paříži jako stipendista francouzské vlády

• v letech 1949-1969 zaměstnán v ČTK, od roku 1956 jako vedoucí zahraničně-ekonomické redakce

• po obsazení ČTK 22. srpna 1968 pomáhal organizovat vysílání zpráv ČTK do zahraničí

• roku 1969 z ČTK propuštěn

• do roku 1989 pracoval jako ekonom v podniku Komunálních služeb

• roku 1990 spoluzakladatelem Hospodářských novin

• zemřel 9. ledna 2023

Příběh Vladimíra Brabce připomíná dobrodružný román, v němž nechybějí tajné přechody hranic z protektorátu do nacistického Německa a zpět, boj na barikádách na konci války, cesta do Paříže pod dohledem tajných služeb ani vysílání zpráv z improvizovaných vysílaček po srpnové okupaci 1968. Jeho osud je i plný rozporů: původně vystudovaný bohoslovec a duchovní Církve československé svoje kněžské povolání už v mládí opustil, a jako člen sociálnědemokratické strany dokonce podepsal slučovací přihlášku do KSČ. Na začátku normalizace pak statečně hájil ideály Pražského jara s plným vědomím důsledků, které to pro něho bude mít. 

Vladimír Brabec se narodil 1. května 1924 ve vesnici Netvořice na pomezí středních a jižních Čech. Jeho otec Antonín Brabec byl vyučený řezník, maminka pracovala jako hospodyně v bohatších rodinách. V dětství se Vladimír s rodiči několikrát stěhoval: otec se pokoušel podnikat jako hostinský a restaurace, které provozoval, v období krize opakovaně zkrachovaly. Později se otec nechal zaměstnat v Seidlově velkouzenářství na Smíchově, zůstal ale politicky i společensky aktivní v národně sociální straně i jako člen baráčnické obce.  

Do Netvořic se už nikdy nevrátili, na začátku okupace totiž Němci vesnici zabrali jako vojenský prostor, obyvatele vystěhovali a jejich domy používali jako cvičné střelecké terče. 

Jako dvanáctiletý pamětník nastoupil na Gymnázium Edvarda Beneše v Dejvicích na dnešní Evropské třídě. Škola byla zaměřena na cizí jazyky, němčinu a zejména francouzštinu. Vladimír patřil k několika málo chudším studentům, většina dětí pocházela ze středních a vyšších středních vrstev. 

V březnu 1939 se spolužáky sledovali z oken školy příjezd německých okupantů do Prahy. „Wehrmachťáci na motocyklech a v auťácích se valili směrem dolů do Prahy,“ vzpomíná. „My jsme tenkrát vyběhli z gymnázia na chodník a začali jsme na ně hrozit rukama. Pan řídící a školník se nás snažili zahnat dovnitř, ale my jsme se nenechali.“ Většina profesorů i studentů během protektorátu sdílela antinacistické postoje. Oblíbená češtinářka, profesorka Burianová, se dokonce zapojila do odboje, což se studenti dozvěděli, až když jednoho dne náhle nepřišla do školy: „Když pro ni přicházelo gestapo, podřezala si žíly. Zanechala dopis na rozloučenou: nevěřila, že by vydržela výslechy, a tak raději zvolila smrt, aby neprozradila nikoho ze své skupiny.“ Po její smrti vyučoval češtinu profesor Bartel, který studentům umožňoval samostatně si zvolit témata domácích kompozic. Vladimír Brabec obvykle psal o Masarykovi či husitství, což češtinář komentoval slovy: „Brabec, vaši kompozici jsem přečetl, oznámkoval, ale pak jsem ji spálil.“  

 

Inspiroval mě Masaryk

Názory a postoje Vladimíra Brabce v té době utvářel i sbor křesťanské mládeže Církve československé v kostele v ulici U Santošky. „Tam jsme recitovali české básničky, hráli jsme divadlo, svobodně jsme diskutovali a pořádali přednášky vztahující se k Janu Husovi. Vydávali jsme i na stroji psané povídání vlasteneckého charakteru,“ říká. Zde také získal hluboký obdiv k Masarykově filozofii, která ho nakonec přivedla ke studiu bohoslovectví: „Inspirovala mě Masarykova spiritualita, on nahlížel náboženskou víru jako společenskou potřebu. Byl přesvědčen, že lidé by měli věřit v sílu dobra.“ 

Na bohosloveckou kolej, která po uzavření vysokých škol nahrazovala Husovu fakultu, nastoupil ihned po maturitě, v létě roku 1943. Současně však dostal výzvu k totálnímu nasazení. „Protektorátní ministr školství Moravec věnoval celý ročník 1924 Hitlerovi k narozeninám. To byl pěknej dar! Ta hrůza! Jak si mohl dovolit celý ročník české mládeže darovat Hitlerovi?!“ říká Vladimír Brabec. Všichni mladí lidé narození v roce 1924 byli nasazeni do nacistických zbrojovek, především v Německu.

Československá církev se snažila Vladimíra Brabce a jeho dva vrstevníky ochránit tím, že je nechala urychleně vysvětit na jáhny: „Spirituál koleje šel za nás dokonce vyjednávat na německé úřady.“ To ale nepomohlo a už v prosinci 1943 měl pamětník odjíždět s výpravou totálně nasazených do Berlína. „Čekali jsme ve vlaku na Wilsonově nádraží. Vedle mě seděl hoch, který byl postižený. Přišla s ním maminka a říkala, že je trochu pozadu, spousta věcí mu uniká, jestli bych nebyl tak hodný a nestaral se o něho.“ Čerstvě vysvěcený mladý kněz jí to pochopitelně slíbil, výprava ale nakonec do Berlína nevyjela, protože továrna, kde měli pracovat, byla vybombardovaná. 

 

Vyberte si, koho z vás pověsíme

Druhý a tentokrát úspěšný odjezd byl stanoven na 4. ledna 1944. Vladimír Brabec byl spolu s dalšími povolán, aby pracoval v továrně Junkers-Werke v Magdeburgu, kde se vyráběly zbraně V1 a V2. Pracoval jako hilfarbeiter, tedy pomocný dělník, a jeho úkolem bylo převážet jednotlivé díly z jednoho místa továrny na druhé. Mezi zaměstnanci továrny poznal nejrůznější typy. Chytráky, jako byl Fröhlich, který ho zaučoval a ukázal mu všechny toalety v tovární hale: „Když budeš potřebovat volnou chvíli, nejlepší je schovat se na záchod.“ Ale také kariérní pragmatiky, jako byl jeho nadřízený, inženýr, který vstoupil do SA, aby získal zaměstnání ve zbrojním průmyslu. I skutečné sadisty, jako byl dozorce Böhm, který svou nespokojenost s dělníky ventiloval tím, že je mrskal bičem v dřevěné boudě. Hovorné starší ženy v Terminbüru dávaly českým dělníkům najevo své sympatie. „Proč se ti krásní mládenci nemůžou stýkat s našimi děvčaty? Ty naše mladý holky tady nikoho nemají, mužský jsou všichni na frontě, proč by ty holky s nimi nemohly chodit?“ vyptávaly se. 

Totálně nasazení byli ubytováni v lágru v Rotensee, v sousedství dočasně zřízeného koncentračního tábora pro Židy. „Přes den nebylo možné s nimi navázat kontakt, ale v noci jsme se odvážili házet jim přes ostnatý drát chleba,“ říká Vladimír Brabec. 

V neděli měli v továrně volno a pamětník spolu s dalšími občas pořádali ilegální výpravy do Čech: „Měli jsme takovou skupinku, která pašovala kluky, kteří chtěli utéct, přes protektorátní hranice skalami směrem na Boleslav. Vystupovali jsme na takové malé železniční staničce v polích u České Lípy.“ Jednou se ale nestihl vrátit včas na pondělní nástup na směnu, pohraniční policie ho chytila a poslala ho vlakem do Magdeburgu, kde se měl hlásit ve vězení. „Uvítal mě Arrestführer, takový starší pán s velkým břichem, na něm veliké zlaté kapesní hodinky. Dal se se mnou do řeči a nakonec řekl: ‚Víte co, my vás jako vězně nepotřebujeme, my jich tady máme dost. Vraťte se do fabriky.‘“ 

Ještě více Vladimír Brabec riskoval, když ho v Magdeburgu navštívil kamarád Luděk Horák, totálně nasazený v ČKD Praha, který objížděl německé továrny a sháněl nedostatkový materiál. Zároveň ale plnil ještě jeden úkol: fotografoval německé továrny pro odbojovou skupinu a jeho snímky byly posílány do Londýna. Pamětník se domnívá, že spojeneckým letadlům pomáhaly nacházet cíle pro bombardování. Společně našli nejvhodnější místo pro fotografování továrny Junkers-Werke z ochozu fotbalového stadionu. „Možná to opravdu něčemu pomohlo, protože v květnu nebo červnu 1944 byla továrna skutečně vybombardovaná a bomby byly zacílené naprosto přesně,“ říká Vladimír Brabec.  

Celá výroba spolu s českými dělníky pak byla přesunuta do továren umístěných v jeskynních tunelech ve Wernigerode im Harz. Totálně nasazení zde žili v dřevěných barácích v lese a do práce chodili často bosi, v dešti a studeném bahně. „Rozhodli jsme se, že budeme stávkovat,“ vzpomíná Vladimír Brabec. „Esesmani nás ve fabrice postavili před šéfovský barák, přišel šéf a začal na nás řvát, jak si dovolujeme uprostřed války stávkovat, když jejich lidi umírají na frontě. ,Na výstrahu dám jednoho z vás před fabrikou pověsit,‘ řekl. ,Vyberte si jednoho z vás!‘“ Mladí muži stáli a mlčeli, a tak velitel vybral k popravě Josefa Veselého, oblíbeného a společenského chlapce, který se se všemi rád dělil o slaninu z domova. „V tu chvíli se to ve mně vzbouřilo a začal jsem na velitele řvát: ‚Není potřeba nikoho věšet, je potřeba lidem dát boty! V tomhle marastu máme chodit bosí? Kdybychom měli aspoň dřeváky!‘“

Vyhrocenou situaci rozčísl jekot sirén: právě začínal nálet. Vladimíru Brabcovi to v tu chvíli možná zachránilo život. Esesáci totiž zmizeli v krytu a dělníci se schovali do baráku, kde pracoval místní lékař. „Měl jsem po sobě takové červené skvrny a doktor mi řekl, že mám tyfus,“ říká pamětník. Později se ukázalo, že tyfus nemá, ale nějaký čas strávil na improvizované izolaci v dřevěné boudě v lese. Jediný, kdo tam za ním chodil, byl místní sanitář, který mu nosil jídlo. Vladimír Brabec tak usoudil, že na něj v továrně pozapomněli, a odhodlal se k útěku.

Prchali společně s kamarádem Luďkem Honzíkem. Vydali se na cestu zahrnující několikeré riskantní přesedání z vlaku do vlaku přes Wernigerode, Halle a Bodenbach. „A pak jsme šli naší už prochozenou cestou pěšky přes skály a potoky do Čech na protektorátní železnici.“

 

Šlo o to, aby Němci neprojeli do Prahy

Do Prahy dorazili na přelomu podzimu a zimy 1944 a ukryli se každý u svých rodičů. Později se s pomocí úplatku podařilo jejich postavení zlegalizovat: na gestapu tvrdili, že jejich továrna byla vybombardovaná, a dostali za úkol nastoupit do filiálky Junkers-Werke v pražských Modřanech. Zde strávil Vladimír Brabec posledních pár měsíců před koncem války.

V době květnového Pražského povstání se pod vedením Františka Juhana podílel na stavbě barikády na silnici od Štěchovic: „Měli jsme znepřístupnit nacistům jižní cestu do Prahy, protože na Hradišťku u Štěchovic měli nějaké vojenské středisko. Stavěli jsme barikádu hlavně z dlažebních kostek, naše snaha ovšem byla velmi nedostatečná, dokud nepřijeli vlasovci. Dostal jsem za úkol zavést je někam, odkud by se dalo střílet z jejich lehčích pohyblivých děl. Dovedl jsem je k chuchelskému kostelíku, kde zaujali postavení pro případný příjezd tanků od Štěchovic. Přijely na chuchelskou křižovatku a vlasovci začali palbu. Němci ji naštěstí neopětovali, otočili se a jeli nazpět ke Štěchovicím.“

Posléze do Prahy dorazila sovětská armáda a Vladimír Brabec Rusům pomáhal hledat poslední „hnízda“ německých vojáků, kteří se ukrývali například na Novotného lávce a stříleli po lidech, kteří přecházeli Karlův most.

„Němce, kteří se vzdávali, jsem měl nabírat do auta a odvážet do Štefánikových kasáren na Smíchově. Tam byl pro ně zřízen sběrný tábor. Takže po celém Smíchově jsem nabíral Němce, kteří ohlásili, že jsou v nebezpečí, a obávali se lynčování. Například bývalý velitel strojírenské fabriky v Košířích,“ popisuje Vladimír Brabec svůj další úkol. V květnových dnech se setkal i s francouzskými vězni ve vlaku z Terezína: „Šlo o to, sehnat pro ně chleba a dostat je na další cestu. Jeli jsme pro chleba přes Prahu do nějaké velké pekárny ve Vršovicích.“

Velmi brzy poté, co se situace uklidnila, se pamětník vrátil na znovuotevřenou Husovu fakultu a začal znovu studovat. „Poslední zkoušky jsem skládal v roce 1948, ale už předtím jsem byl jmenován odborným asistentem s aspirací stát se jednou nástupcem profesora filozofie,“ popisuje své další plány.

 

Husova fakulta plná levičáků

„V církvi i na Husově fakultě v poválečné době probíhal zápas nejen teologický, ale také politický,“ vysvětluje Vladimír Brabec. „Husova fakulta se stala proslulá tím, že měla mezi pedagogy i studenty největší počet voličů levicových stran.“ Mnozí z nich ve volbách v roce 1946 dali hlas KSČ, a někteří do ní dokonce vstoupili. „Hrál v tom roli entuziasmus spojený s koncem války i šikovnost komunistických agitátorů. Ani já nemůžu říct, že jsem o tom neuvažoval, ale byl jsem členem sociálnědemokratické strany. Zdálo se mi, že křesťanství není slučitelné s komunismem.“

Možná proto, že na fakultě vládl levicový duch, zde dopad únorového převratu v roce 1948 nebyl tak dramatický jako jinde. I zde vznikl „akční výbor“ složený z angažovaných pedagogů a studentů a Vladimír Brabec se stal jeho jednatelem. Ale zatímco na jiných fakultách tyto výbory vyhazovaly z pedagogického sboru „představitele pravice“, na Husově fakultě došlo podle pamětníka k pravému opaku: „Výbor měl zásluhu na tom, že se zastal profesora Bednáře, kalvinisty, který měl vynikající kontakty s Velkou Británií, a profesora Hníka, který za války patřil do londýnské skupiny Edvarda Beneše a měl také dobré kontakty s anglikánskou církví. Nikdo nebyl vyhozen, žádní studenti nebyli vyloučeni.“

 

Neměl jsem pocit, že mě zneužívají

Krátce poté Vladimír Brabec získal stipendium francouzské vlády ke studiu na Sorbonně a 4. ledna 1949 odcestoval do Paříže, kde měl studovat filozofii a sociologii. Současně, jakožto absolvent Husovy teologické fakulty, měl možnost navštěvovat přednášky a využívat knihovnu prestižní École Normale Supérieure. V Paříži se však věnoval i mnoha dalším aktivitám, působil jako sportovní redaktor pro Mladou frontu a ČTK, psal zprávy o pařížských utkáních, kterých se účastnili čeští sportovci. „Zástupci československých delegací byli často lidé z dělnických profesí, kteří se do svých funkcí dostali po únoru 1948, takže neuměli žádné cizí jazyky. Pomáhal jsem jim při jednáních a doprovázel jsem je na různé akce,“ vysvětluje.  

Opakovaně navštěvoval československou ambasádu v Paříži a stýkal se s tehdejším velvyslancem Adolfem Hoffmeisterem. Ten ho jednou přizval na setkání s Bohuslavem Martinů, který žil v emigraci a velvyslanec se ho snažil přesvědčit k návratu do Československa. „Použil mě jako takovou ukázku, že není třeba se ničeho bát, protože já jsem teolog a také mohu svobodně pracovat i cestovat,“ vysvětluje Vladimír Brabec. „Jestli jsem měl tenkrát pocit, že mě zneužívá? Ani ne. Hoffmeister mi připadal jako ten správný komunista, byl to umělec, přítel Picassa…“

Na jaře 1949 se pamětník v Paříži zúčastnil Světového kongresu obránců míru (hnutí Mouvement de la Paix), jemuž předsedal Frédéric Joliot-Curie a vystupovali na něm především levicově orientovaní křesťané a volnomyšlenkáři z nejrůznějších zemí.

Vladimír Brabec si zřejmě nebyl plně vědom toho, že jeho pobyt v Paříži má pod dohledem československá Státní bezpečnost. Podle svazku StB ho její příslušník před odjezdem navštívil a žádal od pamětníka, aby jim z Francie podával zprávy. Jedna agentka StB s výpravou cestovala letadlem. Státní bezpečnost však spolupráci s Vladimírem Brabcem záhy vyhodnotila jako zbytečnou a ukončila ji. „Vzhledem k neukázněnosti a nepatrné možnosti, jakož i možnosti kompromitace personálu vojenského přidělence v Paříži byla spolupráce přerušena,“ stojí v jejích záznamech. Nic z toho si však pamětník nevybavuje.

Přestože měl možnost v Paříži zůstat, vrátil se do Československa především proto, že tam na něho čekala jeho budoucí manželka, studentka medicíny Helena Drbohlavová, dcera někdejšího profesora na Harvardu, která vyrostla v Bostonu, ale po válce se s rodiči vrátila do Prahy.

 

Vydávali jsme sto tisíc výtisků měsíčně

Po návratu z Paříže pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě UK, kde ho kromě kovaného marxisty Ladislava Štolla v té době vyučoval i evangelický filozof Jan Blahoslav Kozák.  Prvního prosince 1949 nastoupil Vladimír Brabec do zaměstnání v České tiskové kanceláři (ČTK). „Pracoval jsem v zahraniční redakci, měl jsem na starost francouzsky mluvící svět a mým šéfem byl Antonín Liehm. Psal jsem zpravodajství z Vietnamu a Alžírska, kde se v té době vedly osvobozenecké boje. Vyznával jsem antikolonialistické názory a těm osvobozeneckým válkám jsem fandil.“

V té době se také stal členem KSČ jakožto člen sociální demokracie, která byla s komunistickou stranou „sloučena“.

Po návratu z vojny v roce 1953 byl však označen za revizionistu a pacifistu a z ČTK dostal výpověď. Práci si udržel jen díky tomu, že se obrátil na Ústřední radu odborů s žádostí o pomoc: jako čerstvý absolvent základní vojenské služby neměl být podle zákona propuštěn. Přeřadili ho nicméně na méně exponovanou práci do tzv. monitoru, kde se mimo jiné odposlouchával zahraniční rozhlas.

V roce 1956 po slavném Chruščovově projevu byl rehabilitován a mohl se ucházet o vedení nové ekonomické redakce ČTK, která měla zprostředkovat zpravodajství ze světové ekonomiky. „Tato redakce vznikla nejdřív jako dvoučlenná, ale postupně jsem ji rozvíjel, až dosáhla počtu 180 lidí – redaktorů a dalšího personálu. Vydávali jsme celou řadu bulletinů z nejrůznějších oborů, světové finance, moderní řízení, věda a technika, marketing a další, které se rozesílaly každému, kdo si to zaplatil, což byla velká novinka. Dohromady jsme každý měsíc vydávali okolo sta tisíc výtisků těchto bulletinů.“ Cenzura je podle jeho slov neomezovala, přebírali informace přímo ze západních agentur Reuters a AFP. Svou roli zřejmě sehrálo i to, že bulletiny, které vydávali, nebyly určeny široké veřejnosti, odebírali je především šéfové velkých podniků.

 

Nikoliv s Husákem, ale s Dubčekem

Koncem padesátých let se Vladimír Brabec spřátelil s ekonomem Jiřím Kostou, členem reformního týmu Oty Šika, který se během šedesátých let snažil do plánovaného socialistického hospodářství zavádět prvky tržní ekonomiky. Díky tomu, že Vladimír Brabec moderoval Šikovy tiskové konference, měl možnost zblízka sledovat jeho reformní zápas: „Byl to postupný proces, Šik měl oporu u Antonína Novotného, se kterým se znal z koncentračního tábora Mauthausen, ale chápal, že jeho reforma by mohla být konzervativci nazvána ,kapitalistickou‘. Šlo o to, aby podniky měly možnost reagovat na poptávku, aby se jejich podnikání osamostatnilo.“ Ota Šik si podle něho uvědomoval, že dalším logickým krokem je diskuse o pluralitní demokracii. Na tu už ale nedošlo.

„Tak jako mnoho mých kolegů, i mě zastihla okupace 21. srpna 1968 na venkově, na dovolené. Okamžitě jsem jel stopem do Prahy. Budova ČTK zatím obsazena nebyla, takže jsme normálně pokračovali v činnosti a vydávali zprávy. To ale trvalo pouhých 24 hodin,“ vypráví Vladimír Brabec. Následující den byla „Četka“ obsazena jednotkou sovětských vojáků. To se však týkalo pouze hlavní budovy v Opletalově ulici, zatímco budovy v Bubenči a ve Vodičkově ulici zůstaly k dispozici. „Obchodní ředitel Karel Jirásek nám ze strategických zásob ve skladech vydal vysílačky, s jejichž pomocí jsme vysílali zpravodajství v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině i ruštině.“

Toto provizorní vysílání trvalo několik týdnů a do roku 1969 pak ČTK fungovala pod vedením dosavadního ředitele Jindřicha Suka.

Na samém počátku takzvané normalizace, v roce 1969, nově zvolený tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák pozval Jindřicha Suka, Vladimíra Brabce a několik šéfredaktorů významných novin do salonku Autoklubu v ulici Politických vězňů. „Přesvědčoval nás, abychom se připojili k jeho politice. Zaručoval, že pokud se připojíme k němu, zůstaneme vedoucími funkcionáři svých institucí. My jsme si s Jindrou Sukem ale řekli jasně: Nikoliv s Husákem, ale nadále s Dubčekem. Měl jsem naději, že se nebude opakovat pronásledování z padesátých let, že nás nanejvýš vyhodí ze zaměstnání.“

To se také stalo. Ředitelem ČTK byl ještě téhož roku jmenován Otakar Svěrčina, bývalý zpravodaj z NSR, který se podle Vladimíra Brabce budoucím normalizátorům zavděčil už před srpnovou invazí. „Tehdejší starosta Berlína a pozdější kancléř Willy Brandt napsal Dubčekovi soukromý dopis, ve kterém mu sděloval informace západních tajných služeb: Brežněv všechno připravil k útoku. Svěrčina měl ten dopis Dubčekovi doručit, ale místo toho ho předal Vasilu Biľakovi,“ tvrdí pamětník.

On sám potom až do roku 1989 pracoval v podniku Komunálních služeb, nejprve jako účetní a později jako ekonom. „Necítím se být člověkem velkých zásluh, nepodepsal jsem Chartu 77. Spíš jsem vyznával taktiku Oty Šika postupně otevírat možnosti, věřil jsem, že postupné nastolení tržní ekonomiky by mohlo vést k porážce totality.“

Po roce 1989 se pamětník vrátil ke svému někdejšímu plánu, který se nepodařilo uskutečnit v šedesátých letech: tehdy chtěl z obden vydávaného bulletinu Svět hospodářství vytvořit noviny zaměřené na ekonomiku. V roce 1990 tento nápad vzkřísil spolu s bývalým kolegou Jiřím Sekerou. Někdejší týdeník OV KSČ Hospodářské noviny, který byl vydáván ve více než stotisícovém nákladu, přetvořili v deník s tímto názvem. Vladimír Brabec v něm zastával post zástupce šéfredaktora. Základ redakce vytvořila část redaktorů ekonomické sekce ČTK a noviny začalo vydávat nově založené vydavatelství Economia.

 

Byl jsem člověk, který hledá

„Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem vždy byl člověk, který hledá. Hledal jsem cestu životem, nejdřív v křesťanské církvi a pod silným vlivem Masarykovy filozofie. Později jsem byl ovlivněn rokem 1945 a vítězstvím nad fašismem, což mě přivedlo k levicovým názorům. Nakonec jsem dospěl k jasnému závěru, že jedinou rozumnou cestou je pluralitní demokracie,“ říká Vladimír Brabec. Považuje se za šťastného člověka, on i jeho žena, přestože oba byli pracovně vytížení, zůstali oddaní své rodině a úzkému okruhu přátel. A jak se dnes dívá na křesťanství, které jeho hledačství odstartovalo? „Věřím v Ježíše, ale vidím ho jako běžného člověka, který v prostoru plném konfliktů a válek přišel s ideou lásky. Nejpodstatnější není víra v pánaboha, ale v laskavé vztahy mezi lidmi. V posmrtný život nevěřím, příroda je kouzelník, který tvoří a tvoří.“