Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník Josef Brabec (* 1924  †︎ 2015)

• narozen v Polsku na Volyni 3. 1. 1924

• svědek zakládání sovětských kolchozů na Volyni

• člen československé Svobodovy armády, pamětník byl pěšák (kulometčík)

• účastník bojů u Machnowky

• v boji u Dukly se zranil a poté se léčil v Kislovodsku (Kavkaz)

• po příchodu do Československa začal soukromě hospodařit, v roce 1958 šel do JZD, kde pracoval až do důchodu

• zemřel 16.11. 2015

„Jsem Josef Brabec, narodil jsem se v Polsku. Pak nás vzali Rusi, tak jsem v Rusku narukoval, to mi bylo 20 let, cvičili jsme v Rumunsku po lesích a pak jsme v březnu šli na frontu. Když jsme přišli k Rumunsku, šli jsme do Karpat. V Karpatech jsme začali bojovat 8. září. To jsme se dostali na frontu. V říjnu jsem byl raněný a pak jsme šli na Duklu a tam to padalo. Tam jsem ji dostal taky.“

Poraněného pana Brabce odvezli do Polska do Řešova. Tam nějaký čas ležel a poté byl přemístěn do Lvova. Ve Lvově byl šest neděl. Pak ani nevěděl, kam ho vezou. Po 29 dnech dorazil do města Kislovodsk (Kavkaz). Byl poraněn na zádech, kde měl osm střepin. Podrobil se osmi operacím, navíc měl zlomenou nohu.

„Mám 60 procent invalidity a žiji, a už mi bude 80 let!“

Po příchodu do Československa začal soukromě hospodařit. Jako invalidovi mu chtěli přiznat jen osm hektarů, ale přesvědčil úřady, aby dostal hektarů deset. V roce 1958 šel do JZD, kde pracoval až do důchodu. V roce 2000 mu zemřela manželka.

Na počátku druhé světové války

Z doby svého mládí (bylo mu zhruba 14 let) si pan Brabec vybavuje, že žil v tehdejším Polsku, byl volyňský Čech. Žili v domě na stráni, kde to nebylo moc pohodlné. Pole bylo od domu vzdáleno kilometr, proto se přestěhovali a zcela nový dům i stodolu si postavili přímo u pole.

V roce 1939 začala válka a dům byl jen částečně hotov. Nejdříve volyňskou oblast zabrali Rusové a poté Němci. Rusové se chovali dost špatně, protože život lidí ztěžovali vysokými dodávkami pro zemědělce (podle Sovětů byli Brabcovi kulaci). Také se musely odvádět vysoké daně. Sedláci se poradili a dohodli se, že si podají přihlášku do kolchozu, i když ve vesnici žádný neexistoval. V obci bylo osm sedláků, kteří měli více než 10 hektarů půdy. Nakonec zemědělské družstvo vzniklo a místní do něj vstoupili, leč represe se neustále zvyšovaly a rodina Brabcova se už pomalu připravovala do transportu na Sibiř. Německá ofenziva začala nečekaně o 14 dnů dříve, proto mohla rodina zůstat doma. V té době byla již první skupina volyňských Čechů z vesnice odvezena na Sibiř. Pod německou správou nebyly dodávky obilí tak velké jako za sovětské nadvlády.

Ukrajinců bylo 45 milionů a pomáhali Němcům. Bandera vyřizoval u Němců samostatnou Ukrajinu. Situace se ale změnila, banderovci se stáhli do lesů a začali bojovat proti Němcům, ukrajinští nacionalisté ale vlastně bojovali proti všem. Nejdříve vedli boj s Poláky a poté i s Rusy. Češi byli neutrální. Stávalo se že, Ukrajinci přišli a brali si, co potřebovali, občas došlo i k úmrtí. Ve vesnici byl německý důstojník Hampel (pocházel ze Sudet), který kontroloval pálení alkoholu nebo chov prasat. Postřílel hodně Židů.

Otec pamětníka v první světové válce

Otec pamětníka byl legionář za první světové války, z 250 vojáků v rotě přežilo jen 12 lidí. V ruské armádě se jedlo jednou denně, ale v české legii se vojíni stravovali třikrát denně. V legii se chodilo na průzkum, ne do boje.

Otec a syn Brabcovi společně narukovali (nástup byl od 18 do 50 let) do armády za druhé světové války, otec zůstal v Besarábii a po dvou měsících ho propustili domů. Pamětník absolvoval výcvik v Rumunsku.

Jak vypadal výcvik a poté boj?

„Honili nás, nevěděli jsme, jak to dopadne. Ke konci byl už poplach dvakrát za noc. Už abychom šli na frontu, tam bude možná jináč. Když jsme přišli na frontu, dostali jsme úsek jako bojovníci. Kdyby nás v Rumunsku dvakrát tak honili, bylo by to lepší. Dvakrát jsme třeba útočili za den a ubývali jsme. Ranění a zabití. Výcvik byl dostatečný, ale při něm nebyl člověk zabit. V těch horách nevíte, kam dojdete, koho potkáte.“

V Rovně se rukovalo, k odvodu šlo deset kamarádů. Armáda je rozmístila a pamětník zůstal sám. V té době mu bylo 20 let. Z vesnice rukoval Vedral, Kvapil, ze sousední vesnice bratři Vašutovi, z Budek Hřebeňák. Ve volném čase se čistily zbraně.

Prvně byl pamětník do boje nasazen 8. září. „Bylo to 8. září – zaútočili jsme na Machnowku. Naše rota šla z pravé strany, kde byl les, z levý strany byla kousek vesnice.“

Brabec, Hrabovský a Hřebeňák byli sice dva měsíce cvičeni jako průzkumníci, na frontě však pamětník sloužil jen s kulometem, byl pěšák (kulometčík). Ačkoliv se jednotky nacházely pouhých 7 km od československých hranic, boje se protáhly na 14 dní.

Terén se skládal z hornatého terénu, což vyhovovalo německé defenzivní strategii. Němců nebylo moc, ale měli automatické zbraně. Důležité byly přepady v noci, ty pomáhaly československé armádě v postupu.

„Dostal jsem se na Duklu, tam jsem byl raněný. Běžel jsem s kulometem a v tom za mnou spadla mina, my jsme dělali přískoky a ten můj pomocník Kvapil, ten byl z naší vesnice, on za mnou ležel a já jsem vyskočil s kulometem. Jak jsem vyskočil, tak to za mnou spadlo. Ucítil jsem vzduch, který mě přitlačil… Hodilo mě to dopředu a svalil jsem se. Pozoruji, co se děje, noha mi brní, ale já jsem vyskočil, kulomet jsem měl vyhozený, chtěl jsem ho sebrat. Noha byla přefláknutá, jen se mi hvězdičky udělaly v očích a já se svalil. Ohlédnu se a Kvapil bránil, koulel, nervy v něm pracovaly. Ležel a vedle něho to spadlo, tak ho mina rozsekala. Ona bije po vrchu.“

Pan Kvapil má na Dukle pomníček.

Josefa Brabce trefila střepina, ale nebyla smrtelná. Rotmistr zpozoroval zranění a poslal pamětníka zpět. Musel se plazit bramborami. V levé ruce měl dvě střepiny, pravou ruku měl zdravou. Přiběhli zdravotníci, ale při přesunu do zázemí zraněného vojáka několikrát převrhli z nosítek. Do nedalekého lesa jej nakonec úspěšně přenesli. Byl tam ruský vozka, který zraněné odvezl. Potom pokračoval do nemocnice do Řešova.

Dostal tetanus a z 11 zraněných přežil jen on

„Já jsem ležel, prosil jsem sestru, aby mi mohla rozmazávat záda. Mně se to dostávalo do hlavy. To je zápal, to člověka vypne a dostává se to do hlavy. Jak se to dostane do hlavy, tak je s člověkem konec. Jak kdyby něco kopalo, do hlavy jde taková ošklivá bolest. Potil jsem se, to bylo něco hrozného. Ležel jsem, to nešlo mluvit. Zub mi to zatisklo, jazyk se pohyboval, očima jsem mohl koulet, ale prstem jsem nehnul, tak jsem ležel. Nějak jsem sestře po rusky vyřídil – ona držela ucho – co bych chtěl. Trochu jsem rusky uměl, ona se šla zeptat, ale na mně už nezáleželo. Bude, nebo nebude. Najednou přišla, na pravou stranu mě zvrátila. Měl jsem na noze sádru až nahoru. Na té pravé, na té zraněné. Začala mě šimrat. Já jsem byl bez košile, bez trenek, tam jsem neměl nic. I po zádech mě šimrala. Já mohl lépe vydýchnout… to šimrání mi pomáhalo.“

Nemocný volyňský Čech dostával tři skleničky mléka denně a tři porce másla velikosti zápalek. Po pár dnech zmizela horečka. Začal pomalu mluvit. Lékaři zjistili, že díky chybějící stoličce mohl částečně přijímat potravu. Byl na kapačkách a měl velký hlad. Po třech týdnech ho v noci převezli na nádraží do vagonu.

Transportovali ho do Lvova. Nemocným měřili teplotu, ale pamětník ji neměl. Napsal dopis otci a předal ho sanitáři (známky tehdy nebyly, existovala polní pošta). Zdravotník slíbil, že dopis zaveze. Po pár dnech odpočinku jel pan Brabec do Ruska. Zjistil, že je 70 km od domova, inkoustovou tužkou napsal na noviny vzkaz, složil ho do trojúhelníku a napsal adresu. Opět předal dopis sanitáři. Tento vzkaz rodina dostala brzy. Otci vzkázal, že jede někam do Ruska do nemocnice. Dlouhá cesta ho zavedla na Kavkaz. Dopisy psal rusky, trvalo dlouho, než přišly na určenou adresu domů. Kromě vzdálenosti byla překážkou cenzura (dopisy byly kontrolovány). Psát rusky se pan Brabec naučil sám, otec uměl rusky dobře, a tak si začali pravidelně psát, dokonce i korespondence se zrychlila.

V nemocnici ležel pan Brabec v devátém poschodí, všude musel chodit pěšky s berlemi. Byla tam zima, kromě jedné deky se nebylo čím přikrýt.

Jaký měl vztah k Rusům?

Rusové podle něj byli spolehliví. O chleba se vždy poctivě rozdělili. Měli charakter.

Jak vnímal Němce?

V Kislovodsku (kavkazské město), kde ležel, byl i německý zajatecký tábor. Na oběd dostali většinou rybu a 20 deka chleba jako obyčejní sovětští vojáci. Němců bylo asi 40. Někteří mluvili česky nebo polsky, nedostávali žádný tabák. Když byl pamětník zraněný, odvykl si kouřit.

Po válce

Začátkem srpna 1945, když už bylo po válce, byl Josef Brabec propuštěn z armády. Před odjezdem domů se čekalo na nové šatstvo. Tehdy začal pan Brabec opět kouřit.

Po návratu na Volyň zůstal doma šest neděl „načerno“. Ve vesnici byl však člověk z NKVD, který kontroloval lidi, časem se dozvěděl o panu Brabcovi a jeho nelegálním pobytu. Pan Brabec šel proto na vlak a odjel do Rovna na český štáb. Český poručík vyhověl jeho žádosti a dostal dovolenou na 14 dnů, poté mu ji ještě o dalších 14 dní prodloužil a informoval ho o jeho připravovaném odjezdu do Československa. Přijel český pohraničník jménem Dědek. Vyjelo 30 vojáků, ale na hranici bylo již 80 lidí! Mezi nimi byli Židé, kteří si sehnali české uniformy. Podplatili Dědka a ten je všechny dostal do Československa. Tam se rozdělili a volyňský Čech společně s kamarádem pokračovali do Ostravy. I když měli jen špinavé ruské uniformy a v kapse 30 korun, rozhodli se, že půjdou na zábavu a dají si pár piv. V Ostravě třídili zdravé a raněné vojáky. Jejich cesta pokračovala do Prahy, kde pan Brabec pobyl několik dní v invalidovně. Následovala cesta do Hořic v Podkrkonoší, kde se zdržel šest týdnů. Muži z rodné vesnice se nacházeli v Damnicích, proto se rozhodl jet za nimi. Ve vesnici se obsazovaly domy po Němcích. Josef Brabec žil v domě společně s německou rodinou, původní obyvatelé odešli do Německa 11. dubna 1946. Za 11 měsíců za ním přijela přítelkyně, otec, matka i sestra. Téměř rok byli čeští vojáci v Damnicích bez rodin. Společně se strýcem si pomáhali, lépe tak zvládali práci na polích.

Vzpomínky z války

„Podívejte se, to bylo za války, my jsme byli většinou po lesích. Z lesa jsme vyšli, šlo se na frontu, v některých místech byl les rozbitý a byl tam smrad. Tam bylo zabitých lidí, těch mrtvých – on člověk silně smrdí. Tak se kouřilo, tam jsme si zakouřili, a jinak se kouřit nemělo. Šlo se, přešel se takový úsek, možná kilometr nebo dva, a už zase smrad… A potom šly v lese na člověka lišky. To bylo něco hrozného, ty žraly mrtvoly, když byl člověk špatně zakopaný, tak ho vyhrabaly a sežraly ho trochu.“

Mezi frontou byly domy a vojáci měli chuť kouřit. Pamětník se nabídnul, že se zajde zeptat do domů, jestli nemají cigarety. Vzal si Kvapilovou pušku a utíkal k domu. Zpozoroval u stromu civilistu a zeptal se ho na cigarety. Ten mu odpověděl, že má pouze tabák, ale i ten byl pro vojáky dobrý. Společně šli dovnitř usedlosti a českého vojáka přepadla chuť na spánek. Musel se hodně nutit, aby neusnul, protože půlhodinu předtím se na onom místě nacházeli Němci. Sedlák mu dal šest listů tabáků a na jídlo dostal brambory s olejem. Vrátil se ke své jednotce a donesl jim jídlo. Po celou dobu byl ve velkém nebezpečí – Němci se mohli do stavení kdykoliv vrátit.

Setkal se pamětník s antisemitismem?

Za války se na Volyni s protižidovskými postoji nesetkal, a to ani ze strany místního německého obyvatelstva. Situace se změnila po příchodu německé armády:

„U nás v Kybyčuvce, tam bylo takových 300 Židů s rodinami. Vykopala se díra 2 metry hluboká, 3 metry široká a 8 metrů dlouhá. Přiváželi lidi, kteří si museli lehat jeden vedle druhého na kříž hlavou vedle sebe. Vleže je Němci stříleli. Auty je přiváželi z města, z toho ghetta. Někteří Židi utekli, ale Hampel (vedoucí německý důstojník) jich hodně postřílel. Ukrajinci donášeli na Židy Němcům, naopak u Čechů se Židé schovávali. Jak se Ukrajinci dozvěděli o Židech u Čechů, hned to udávali.“

Mezi vojáky se při výcviku pořádaly soutěže. Skok daleký, běh, šplh po žebříku. Odměnou byla láhev alkoholu, cigarety nebo salám. Pamětník vzpomíná, že byl dobrý v běhu a ve šplhu na žebřík. Pan Brabec získal první místo v běhu na 4 km, za šplh na žebříku a skok do dálky, první místo za hod granátem měl pan Vedral.

„Dostal jsem tři litry kořaly a tři štangle salámu.“