Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Brabec (* 1954)

• narodil se 12. září 1954 v Poličce

• část dětství strávil v Širokém Dole u prarodičů

• dědeček z matčiny strany byl sedlák a musel s hospodářstvím vstoupit do JZD

• kvůli kádrovému profilu nemohl pamětník studovat

• absolvoval Střední učiliště spojů v Brně

• spojařině a elektrotechnice se věnoval po celý život

• roku 1989 nastoupil do přidružené výroby v JZD Polička

• v roce 1988 služebně vycestoval do Spolkové republiky Německo

• 25. listopadu 1989 se zúčastnil první poličské demonstrace

• 26. listopadu 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra v Poličce

• zasadil se o sesazení politických špiček z vedení podniků i města Poličky

• po roce 1989 si otevřel obchod a bazar s elektronikou

Jednoho mrazivého listopadového odpoledne roku 1989 zahlédl Jiří Brabec na bance v Poličce plakát, který lákal občany na setkání, kde se měli dozvědět více o aktuálním dění nejen v Praze. Pamětník prohledal půdu jejich domu, našel starou československou vlajku a následujícího dne se vydal podobně jako několik desítek dalších lidí na avizovanou akci na náměstí. Nikdo však na místě nečekal, žádný organizátor, a nebylo tam ani pódium.

„Foukal mrazivý západní vítr, takže když jsem vlajku nesl, tak krásně vlála,“ prozrazuje Jiří Brabec. Díky velké vlajce na sebe upozornil a lidé jej považovali za pořadatele. Během chvíle se tak kolem něj a jeho přátel utvořil hlouček lidí a přidávali se další a další.

Atmosféra houstla, účastníci čekali, co se bude dít, a upírali své zraky na jediného vlajkonoše v davu. „Musíme něco říct, lidi něco čekají! Naprosto nepřipravený jsem tedy vystoupil a jediné, co si pamatuji, že jsem řekl, bylo, že ‚to, co zažíváme, je labutí píseň komunismu‘,“ vzpomíná Jiří na okamžik, kdy se zcela neplánovaně a jenom díky nálezu z půdy stal jedním z mluvčích poličské demonstrace za svobodu a demokracii. Z davu pak spontánně začali vystupovat další lidé, aby také promluvili k ostatním. Byl mezi nimi například Jan Edlman, Petr Klimeš a další. A tito muži, kteří se ten večer poprvé setkali, založili o několik hodin později místní Občanské fórum.

Legionář a sedlák v příbuzenstvu mu kádrově uškodili

Jiří Brabec se narodil 12. září 1954 v Poličce. Velkou část svého dětství však prožil u prarodičů v nedalekém Širokém Dole, odkud pocházela i jeho matka Božena Brabcová, rozená Telecká. Rod Teleckých zde po několik generací poměrně úspěšně hospodařil. Dědeček Josef Telecký statek rozšířil a „chystal, že si koupí nějaké zařízení do svého hospodářství, a rázem přes noc přišel téměř o všechno a místo traktoru mu zbylo sotva na motocykl“, vzpomíná Jiří na vyprávění svého dědečka o těžkostech, které nastaly po měnové reformě na konci května 1953.

I přes všechna úskalí se prarodičům dařilo obhospodařovat statek s dobrými výsledky a jako jedni z mála v okolí také zvládali plnit předepsané vysoké dodávky. Všechno se změnilo až v roce 1958, kdy funkcionáři komunistického režimu donutili dědečka vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Zánik rodinného statku se však obešel bez velkých represí, jak tomu mnohdy bývalo, a dědeček v družstvu působil na vyšších postech, zavedl zde pěstování růží a babička vedla drůbežárnu.

Otec pamětníka František Brabec pocházel  z Prahy. Po seznámení s Boženou Teleckou odešel do východních Čech, ale jeho rodiče v Praze zůstali a Jiří Brabec za nimi také občas jezdil. Dědeček František Brabec se za první světové války přihlásil k československým legiím v Rusku a absolvoval celou sibiřskou anabázi, kdy se přes Transsibiřskou magistrálu dostal do Vladivostoku a následně po moři do Severní Ameriky a potom teprve mohl zamířit do Evropy a do rodného tehdy už Československa.

Oba dědečky (a samozřejmě i babičky) měl Jiří Brabec velmi rád a s láskou na ně vzpomíná. Bohužel jejich původ a životní zkušenosti posléze zkomplikovaly pamětníkovi jeho život. Po ukončení základní školy v Poličce v roce 1970 měla vést cesta Jiřího Brabce kvůli jeho kádrovému profilu na učiliště zaměřené na manuální práce v těžkém průmyslu. „To jsem nebyl moc rád, protože mě bavila elektronika. Ale měl jsem to štěstí v neštěstí, že jsem v mládí měl ekzém na rukách a matce se podařilo získat lékařské potvrzení, které mě z černého řemesla vymanilo. Dostal jsem se na odborné učiliště spojů v Brně, kde brali z okresu Svitavy pouze dva žáky,“ popisuje pamětník okolnosti, za kterých se vyhnul těžké dřině a mohl studovat obor, který mu byl velmi blízký.

Tajné garáže ukrývaly mobilní vysílače

Po vyučení narukoval Jiří Brabec na vojnu do Kralovic u Plzně jako obsluha ústředny. Po roce jej nadřízení převeleli do Prahy, kde pomáhal budovat palebná raketová postavení a jako spojař měl za úkol zapojení telefonních kabelů. Zde už byl pouze minimální dohled a vojáci tu žili a pracovali spíše jako dělníci. Po vojně získal pamětník místo u Tesly Jihlava, která instalovala bezpečnostní systémy do bank a jiných důležitých objektů. Práce však obnášela časté cestování, kdy se Jiří Brabec nedostal i několik týdnů domů, a proto dal po dvou letech výpověď a nastoupil jako údržbář spojů na vysílač v Pohodlí u Litomyšle.

V Pohodlí fungoval od padesátých let dvacátého století až do roku 1989 vysílač zahraničního vysílání Československého rozhlasu na krátkých a středních vlnách a vedle něj stála utajovaná rušička vysílání Svobodné Evropy. Obě části byly přísně střežené armádou a nepovolaný člověk neměl téměř šanci se do areálů dostat.

Jiří Brabec pracoval v civilní části vysílače pro zahraniční rozhlas, kde měl na starosti údržbu vysílačů a obecně spojů, včetně těch telefonních. Díky tomu se mu však podařilo dostat i do míst, kam běžný zaměstnanec neměl přístup. „To byla hala, kde byly vysílače na automobilech, které byly připravené pro případ nouze, například při zničení stacionárních vysílačů. V tom případě by vyjely tyto automobily, které byly v permanentní pohotovosti ve vytápěné garáži. V případě pohotovosti byly schopny vyjet během několika málo minut nebo hodin do terénu a nahradit vysílače stacionární,“ popisuje pamětník jednu z utajovaných částí civilního vysílače.

Jako údržbář měl také možnost dostat se na vysílač vojenský – rušičku rádia Svobodná Evropa. „Když jsem tam jednou potřeboval něco spravit, tak mě tam ani nechtěli pustit. Jel jsem na kole a musel jsem zpátky pro nějaké povolení, že tam vůbec můžu vstoupit. A to ještě všude zavřeli dveře, spravil jsem telefon a musel jsem zase rychle odjet,“ přibližuje Jiří Brabec vysoký stupeň utajení a ochrany vojenské rušičky.

Cesta do západního Německa rozšířila pamětníkovi obzory

V roce 1988 opustil Jiří Brabec práci na vysílači. Jeho tehdejší vedoucí přešel do nově spuštěné přidružené výroby v JZD a pamětníkovi nabídl místo právě tam. V novém zaměstnání měl zajišťovat servisní činnost pro západoněmeckou firmu Weber, díky čemuž pamětník ještě v roce 1988 navštívil její sídlo v německém Wallhausenu. Jeho cesta na Západ však nebyla první. Dědeček Telecký měl v severním Německu (rovněž v tehdejší Spolkové republice Německo) přátele, za kterými se Jiří Brabec v roce 1987 vypravil a na jejich farmě strávil týden. Německy uměl sice jenom pár slov, ale velmi brzy pochopil, že blahobyt a dostatek, který kolem sebe viděl, je výsledkem svobodného přístupu k podnikání a pracovitosti lidí. Následujícího roku se do západního Německa, konkrétně do Bavorska, vrátil v rámci dovolené se svojí manželkou. Děti však museli nechat doma – pro režim to byla záruka, že se oba manželé vrátí do vlasti.

Po návratu a rozjetí přidružené výroby se stal Jiří Brabec vedoucím prodejny nedostatkového zboží, kterou provozovalo právě místní JZD. Těsně před revolucí v roce 1989 se mu také podařilo založit svoji první živnost – získal povolení, aby mohl provádět servisní a poradenskou činnost v oblasti satelitního příjmu. Jako spojař se v problematice velmi dobře orientoval a navíc si ze svých cest do západního Německa přivezl komponenty, které u nás nebyly k sehnání, aby si jako první v Poličce a jejím okolí sestavil přijímač satelitního vysílání.

Parabolu (speciální anténu pro příjem satelitního vysílání) měl pamětník umístěnou na zemi v zahradě, takže nepřitahovala pozornost. Zařízení však pomáhal sestrojit i svému známému, který je umístil pro lepší příjem signálu na střechu. Bohužel jednoho dne mu parabola zmizela a pamětníkův přítel se domnívá, že v tom měla prsty Státní bezpečnost (StB), která jej již několik měsíců sledovala. Veřejná bezpečnost však na stopu zloději nepřišla, a jelikož už byl předvečer sametové revoluce, nemusel přítel ani podat vysvětlení agentům StB.

Z vlajkonoše se stal řečníkem na demonstraci

V polovině listopadu 1989, kdy v Praze již začínaly vřít občanské nepokoje, ustalo i rušení rádia Svobodná Evropa, a celý národ se tak dozvídal nezkreslené informace o dění v hlavním městě. Domácí média sice také přinášela zprávy z Prahy, nicméně stále ještě značně prorežimně zabarvené. Ve čtvrtek 23. listopadu 1989 se podle vzpomínek Jiřího Brabce dostaly i do východočeské Poličky první letáky a plakáty požadující svobodu a demokracii, které se svými přáteli pomáhali šířit mezi veřejnost. Veřejná bezpečnost a stoupenci režimu však této aktivitě nebyli zdaleka nakloněni a plakáty z veřejných míst strhávali.

„Během pátku jsme objevili na tehdejší spořitelně v Poličce plakát: ‚Přijďte v sobotu večer na náměstí, dozvíte se více!‘ To ve mně i v kamarádovi vyprovokovalo to, že jsme sehnali další letáky a začali jsme je vylepovat, kde to šlo. Já jsem ještě objel autem pár známých v okolí, ať v sobotu přijdou,“ vzpomíná Jiří Brabec na počátky sametové revoluce v Poličce. Pohlceni euforií doby vůbec nepomysleli na to, že by plakát s pozvánkou na setkání mohla být provokace ze strany StB. Dodnes však není jisté, kdo jej tehdy opravdu vylepil.

V sobotu 25. listopadu 1989 přišel pamětník spolu s kamarádem vpodvečer na náměstí. Obtěžkán téměř dvoumetrovou vlajkou čekal, stejně jako další skupinky lidí, co se bude dít. Žádný pořadatel ale nepřicházel, pouze v průchodech několika domů se ve tmě krčily postavy neznámých lidí, nejspíše příslušníků StB, kteří vše zpovzdálí a mlčky sledovali. K zásahu však nedošlo.

Když se dlouhou dobu nic nedělo a v přibližně stohlavém davu zavládla nervozita, sebral pamětník odvahu, vylezl na velký betonový květináč a promluvil k davu. Sám si dodnes nepamatuje, co kromě zmiňované labutí písně komunismu řekl. Ale lidé lačnili po informacích a po slovech podpory v boji proti režimu. Vystoupení Jiřího Brabce motivovalo další a další řečníky. Někteří z nich se vrátili z dosud největší demonstrace, která se v sobotu 25. listopadu konala v Praze na Letenské pláni, a přinesli čerstvé zprávy z hlavního města.

Společný cíl spojil první členy Občanského fóra v Poličce

Celé setkání na poličském náměstí proběhlo pokojně a klidně. Když se lidé rozešli, zůstala na místě skupinka mužů včetně Jiřího Brabce. Ačkoliv se vzájemně neznali, pojila je touha po změně a odebrali se do bytu jednoho z nich, Jana Edlmana, kde se domluvili na svolání obdobné akce na následující den, 26. listopadu. Aby na demonstraci přišlo co nejvíce lidí, rozhodli se, že požádají národní výbor (NV) o propůjčení rozhlasu. „Na schůzku jsme šli tři nebo čtyři. Kamarádům jsme řekli, že kdybychom dlouho nevycházeli, aby zalarmovali veřejnost a aby případně věděli, kde jsme, kdyby nás zadrželi,“ popisuje pamětník napětí, které vyjednávání se zástupci města předcházelo.

Ze schůzky se naštěstí všichni vrátili, ale členy NV k propůjčení rozhlasu nepřesvědčili. Pamětník však dojednal u JZD zapůjčení zesilovače a mikrofonu, díky nimž se alespoň podařilo dobře ozvučit náměstí. Na demonstraci přišlo možná více než dvě stě lidí. „Začalo dost chumelit, tak jsme se potřebovali stáhnout do průchodu pod stříšku, ale tam stál příslušník v civilu, tak jsme ho vytlačili a musel nám udělat místo. Už to opravdu bylo pod jasným dohledem,“ vzpomíná Jiří Brabec. Celou akci sledovali i členové národního výboru schovaní za závěsy v kancelářích.

Po demonstraci se všichni organizátoři sešli v hospodě, kde jednohlasně položili základy místní organizaci Občanského fóra (OF), jehož členy se stal Jiří Brabec, již zmíněný Jan Edlman, Petr Klimeš, Jan Kopecký, Jakub Skalník a další. Jeho členy čekala velmi těžká práce.  

Občanské fórum sesadilo vedení města i důležitých podniků

Jiří Brabec pracoval v listopadu roku 1989 jako vedoucí prodejny místního JZD. „Celý den hlídkovali přímo v té prodejně příslušníci v civilu a hlídali mě. Tam odtud jsem tu činnost během dne přes telefon organizoval. Pod dohledem jsme byli, ale jestli jsem měl strach, nebo neměl… Věděl jsem, že je potřeba něco dělat,“ popisuje pamětník nelehkou situaci.

Jiří Brabec měl na starosti zejména komunikaci s místními podniky s cílem sesadit tehdejší komunistické vedení. Na značný odpor narazil v JZD, kde se při debatách s vedoucími dozvěděl, že někteří z nich byli aktivními důvěrníky StB, kteří pravidelně podávali hlášení o pamětníkovi (a nejen o něm) na ústředí do Svitav. I přes těžkosti se v následujících dnech podařilo členům OF vyměnit vedení důležitých podniků i členy národního výboru za své stoupence a odborníky. Prvním porevolučním starostou se pak stal jeden ze zakladatelů místního OF Jan Edlman a Jiří Brabec působil na postu zastupitele města Poličky. 

V roce 1990 využil Jiří Brabec díry na trhu a otevřel si obchod a bazar s elektronikou. Při svém podnikání se setkal nejen s pomocí a vstřícností svého okolí, ale i se závistí. Jeho obchod jednou dokonce vyhořel, ale pamětník se vždy vzpamatoval a začal znovu. V roce 2020 si již užíval zaslouženého důchodu v Poličce a těšilo jej, že jeho synové pokračovali v jeho stopách a oba podnikali v oboru prodeje a servisu elektroniky.