Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Bouška (* 1955)

• narodil se 10. května 1955

• na učební obor opravář zdravotnických přístrojů nastoupil v Ústí nad Labem v roce 1970

• ve státním podniku Chirana začal pracovat ihned po vyučení v roce 1970

• v roce 1971 nastoupil na základní vojenskou službu do Brna a Českých Budějovic

• vojnu ukončil v roce 1973 a vrátil se do podniku Chirana

• v roce 1979 se oženil s manželkou Blankou a narodila se jim dcera Šárka

• v září 1981 se narodila druhá dcera Zdena

• účastník předlistopadových demonstrací v Praze v roce 1989

• v roce 1990 začal podnikat jako opravář zdravotnických zařízení

• do důchodu odešel v roce 2019

• v květnu 2022 žil v Ústí nad Labem

Sovětského vojáka rozplakal po okupaci Československa tehdy třináctiletý Milan Bouška. Sovětská armáda se po 21. srpnu 1968 nastěhovala v Ústí nad Labem k československým vojákům do kasáren na Severní terase. Milan bydlel několik stovek metrů od nich.

„Rusové si tam postavili hlídku, rozhazovali zprávy a kolaborantské noviny. Protože jsem uměl už trochu rusky, řekl jsem vojákovi na stráži, že lžou a že mu přinesu Rudé právo, které psalo jakoby pravdu. A ten voják se rozbrečel, koukal jsem jako blázen,“ vzpomíná Milan. Voják mu řekl, že není Rus, ale že pochází z Rigy. Otec mu pak vysvětlil, že Lotyšsko je jednou ze tří severských zemí, které Rusko okupuje už od druhé světové války.

Milan Bouška si pamatuje, jak se u nich v rodině situace po srpnu 1968 často rozebírala. Popisuje svou rodinu jako neangažovanou a protikomunistickou. Invaze vojsk Varšavské smlouvy však zpřetrhala její vztahy s letitými přáteli. „Kamarád řekl tátovi, že mu tady Rusáci nevadí. Otec mu tedy odpověděl, že když mu nevadí, ať se sebere a odejde z jeho domu,“ uvádí pamětník. 

V den, kdy se upálil v roce 1969 Jan Palach, byl Milan Bouška shodou okolností – ve škole měli takzvané uhelné prázdniny – také na Václavském náměstí. Byl členem fotokroužku a na akcích fotil, za což byl předvoláván k policejním výslechům. V roce 1989 se účastnil demonstrací v Praze 28. října. Sametová revoluce ho překvapila, na začátku devadesátých let začal podnikat v opravách a údržbě zdravotnických zařízení. 

Po okupaci zahodil do koše pionýrskou legitimaci

Milan Bouška se narodil 10. května 1955 v Ústí nad Labem. Matka Milena Boušková, rozená Gruberová, byla švadlena, otec František Bouška byl dosídlencem do pohraničí. „Ústí nad Labem bylo průmyslové město, v zimě bylo znát, že všichni topili uhlím, sníh byl žlutý a byl to tady samý komín,“ vzpomíná pamětník.

Třináctiletý Milan chodil do Pionýra, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy „Nějací studenti drželi před hotelem Bohemia hladovku a byl tam koš, kam házeli stranické legitimace. Tak jsem tam zahodil tu svou pionýrskou legitimaci,“ prozrazuje.

Budete do nás střílet? ptala se máma

Šestnáctého ledna 1969 byl Milan Bouška s otcem v Praze. Na Václavském náměstí v jeho středu do podchodu na Můstku měsíc před tím instalovali první pouliční eskalátory v Praze. Tehdy se na nich Milan vozil a všiml si, že se v horní části náměstí cosi děje. Až později se dozvěděl, že se tam upálil student Jan Palach.

V Ústí nad Labem se konala velká demonstrace přesně rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy, tedy 21. srpna 1969. Milan Bouška šel na Mírové náměstí se svou matkou. „Moje máma se ptala těch vojáků, co tam byli, jestli do nás budou střílet. Oni se smáli, že ne. Ale bylo to hustý, přijeli tam hasiči, stříkali proudy vody na dlažbu a vymetali lidi ven směrem k Jirchářům. Nějaký muž volal, ať si stoupneme k výlohám. Tak jsme si stoupli k výloze, dnes je tam archiv, tehdy tam prodávali gramofonové desky.“

Táta koupil televizi kvůli přistání Američanů na Měsíci

V srpnu 1969 koupil otec Milana Boušky televizi, aby mohla rodina sledovat přímý přenos přistání Apolla 11 na Měsíci. Pamětník vzpomíná: „Přinesl ji domů den předem a říkal, že utratil peníze, abychom to doma viděli. Ve tři hodiny ráno mě vzbudil a koukali jsme na přenos. Bylo to rozmazaný, ale neuvěřitelný! Krmili nás pořád Gagarinem, ale my věděli, že jsou i Američani. Jak jsme byli v té opozici proti Sovětskému svazu, tak jsme to té Americe přáli!“   

O čtrnáct let starší bratr Milana Boušky František pracoval ve zdravotnictví a poradil Milanovi, ať jde na učiliště, kde se vyučí opravářem zdravotnických zařízení. Milan ho v roce 1970 poslechl a nelitoval, učil se pro národní podnik Chirana. Jak vzpomíná, ve třídě se sešla většina spolužáků, jejichž rodiče měli problémy s komunistickým režimem: „Ve třídě byli hodně chytří kluci, jejich rodiče měli většinou kádrový škraloup. Ta třída byla jednotná proti komunistickému režimu.“ Po prověrkách na počátku sedmdesátých let na škole vyučovali podle pamětníka i vyhození profesoři z vysokých škol.

Kluby SSM jsme bojkotovali, chodili jsme do divadla

Jak vzpomíná Milan Bouška, veřejně projevit nesouhlas s komunistickým režimem se on i jeho rodina báli. Vznikaly party přátel, které bojkotovaly kluby Socialistického svazu mládeže. Namísto toho mladí chodili do ústeckého Činoherního klubu nebo do kina. Vyráželi také do hospod, kde se setkávali stejně smýšlející lidé, toužící po svobodě, kteří si nechávali narůst dlouhé vlasy jako symbol vzdoru. O víkendu se jezdilo na akce nebo do lesa.

V Ústí nad Labem bylo několik takových hospod. „Na střekovské straně Ústí se chodilo do Slavie a do hospody Pod hradem, v Ústí se chodilo na Pražačku, později do Hnáty a do Chaloupky. Pražačka byla tam, kde je teď hotel Vladimír, byla tam rohová secesní budova. Hnáta byla a pořád je u dnešní pedagogické fakulty a do Chaloupky, stojící naproti fotbalovému stadionu, často chodili horolezci. Slavia byla a ještě je naproti střekovskému nádraží.“    

Podle pamětníka byly tyto hospody více a častěji kontrolované. Věděl, že tam nesedí jen samí dobří lidé. Spolupracovat s tehdejší Veřejnou bezpečností museli i výčepní a číšníci. Razie tam ale Veřejná bezpečnost neprováděla. Komunita takzvaných mániček, tedy lidí s dlouhými vlasy, si navzájem pomáhala. Podle Milana bylo jedno, jestli žil člověk v Ústí nebo v Brně, vždy našel mezi máničkami pomoc nebo nocleh.

Občas došlo k náznakům provokace, ale vždy to mělo vypadat jako umění. „Například jednou dorazil člověk z Pražačky a řekl, že uděláme provokaci jako body art umění, že půjdeme jednou nohou po silnici a druhou nohou po obrubníku. Tak se zvedlo čtyřicet lidí a šlo se na nádraží po hlavní ústecké třídě. To už byla policie na nohou a kontrolovala občanské průkazy,“ vzpomíná Milan Bouška.

Kupovali jsme desky na burzách, dali jsme za ně třetinu platu

Hudební vkus získával Milan od svého staršího bratra a starších kamarádů. Tak jako téměř všichni v komunitě takzvaných mániček poslouchal například kapely Jethro Tull, Vanilla Fudge, Led Zeppelin, ale i The Beatles nebo The Rolling Stones. Zahraniční rockovou hudbu tehdejší rádia nehrála a v obchodech se sehnat nedala. Každý si ji musel opatřit sám. Lidé včetně Milana proto jezdili kupovat dlouhohrající gramofonové desky do Prahy k Botičskému potoku, kde se konaly burzy.

„Vydělával jsem tehdy něco přes tisíc korun a třetinu peněz jsem utratil za desky, jedno elpíčko vyšlo na tři stovky,“ vzpomíná. Burzy byly nelegální a často na nich zasahovala Veřejná bezpečnost. Prodejcům často desky zabavila, Milanovi jen několikrát kontrolovala občanský průkaz. Později si milovníci rockové hudby organizovali vlastní burzy v Ústí nad Labem na Větruši, v dřevěném stánku s občerstvením.

Asi pětkrát byl na výslechu

„Fotokroužek tady v Ústí v Jirchářích měl vitrínku a já jsem si říkal, že tam budu dávat fotky z některých ilegálních akcí,“ vzpomíná na své členství ve fotokroužku Milan Bouška. Navštěvoval folkové festivaly a soukromé akce, kde hráli tehdy zakázaní umělci. Fotky Milan vystavil a příslušníci Veřejné bezpečnosti ho za to v noci v pyžamu a v bačkorách odvezli k výslechu. Zajímalo je, kdo na fotkách je. Milan vždy stačil ukrýt nebo zničit negativy. Po výslechu ho v noci v zimě propustili a šel v zimním počasí v bačkorách domů.

„Chtěli vědět jména, ale já znal u některých jen přezdívky, tak jsem jim je řekl, protože my jsme se tak i oslovovali. Oni ale chtěli znát jména, ty jsem jim neřekl,“ vzpomíná na výslechy Milan, který má dodnes přezdívku Pekky. V hospodě pak Milan přiznal, že byl na výslechu, a také se kamarádům svěřil s tím, že musí mít ve svém okolí informátora. Nejednou totiž Milana překvapilo, že příslušníci Veřejné  bezpečnosti věděli věci, které nikdo mimo komunitu neznal.

„Všechno už věděli, vždycky. Oni ale chtěli vědět, kdo tam byl a co se dělalo. Odvedli mě na výslech asi pětkrát,“ pamatuje si Milan Bouška.   

Po vyučení nastoupil Milan Bouška do státního podniku Chirana. Jezdil po oblastech opravovat operační lampy nebo zubařská křesla. Musel jet několik hodin do ordinace zubaře, kde jen utáhl podhlavník a jel zase domů. Později všechny úkoly dokázal splnit během dvou až tří dnů a zbytek týdne trávil ve fotokomoře. „Moje práce se dala autem zvládnout za tři dny. Další dva dny jsem nepracoval a trávil čas ve fotokomoře, také jsem načerno pálil kořalku ze švestek,“ popsal pamětník ne zrovna dobře placenou práci v Chiraně.

Na základní vojenskou službu nastoupil Milan o půl roku dříve, než musel. To zařídil jeho otec, poněvadž se bál, aby syn nepřivedl svoji slečnu do jiného stavu. Narukoval na vojnu do Brna na letiště, kde potkal kamarády máničky, například Blechu, kterého poznal podle brýlí, a Žábu, jehož poznal podle výrazných očí. Později ho převeleli do Českých Budějovic, kde po operaci kýly topil v kotelně.

Měl pohotovost kvůli německému vrtulníku

Milan Bouška si pamatuje ostrou pohotovost v srpnu 1975, kdy zažil zásah proti západoněmeckému vrtulníku, který transportoval východní Němce do Bavorska. Už rok předtím se západním Němcům podařilo přeletět státní hranici tak nízko, že vrtulník nezaznamenaly vojenské radary. Tehdy dopravil z tehdejší komunistické NDR do kapitalistické Německé spolkové republiky několik lidí. Rok poté se měl nelegální přelet opakovat.

Po přistání vrtulníku se ale tentokrát spustila ostrá střelba. Milan Bouška vzpomíná: „Přelétávající německý civilní vrtulník uviděl jeden z vojenských pilotů, když byl v lese na houbách. Pilot s vrtulníkem nakonec ulítl, ale některé lidi tam pochytali.“

Transporty prováděl americký pilot žijící v Německu po dohodě s východoněmeckým emigrantem. Československo tehdy incident označilo za narušení vzdušeného prostoru a využilo události k socialistické propagandě. Pamětník se osobně akce nezúčastnil, topil v budově ostré hotovosti, kde piloti vzdušný prostor nad ČSSR nepřetržitě hlídali.

Zadržené, spolupracovníka pilota a ženu, která chtěla emigrovat do západního Německa, tehdy Krajský soud v Českých Budějovicích odsoudil k několikaletým žalářům.

Byli jsme otloukánci, v Praze nás měli za blbce

Podle Milana Boušky se hlavní události undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let odehrávaly v Praze, ale ani severní Čechy nezůstávaly úplně pozadu. „Hrály tady ilegální nebo poloilegální kapely. Na Teplicku punkové kapely Šanov, Čtvrtá cenová skupina, na Ústecku spíš nová vlna jako Základní Pištora. Ta hrála třeba v Povrlech. Policie přijela, vytáhla elektriku a začala kontrolovat všechny lidi,“ vzpomíná na dění na Ústecku Milan Bouška. Jindy zase do Povrlů přijeli zahrát ilegálně divadlo na půdu jednoho z domů, tehdy hráli Pepíkovu garáž od Franka Zappy.

„Jeden z aktivistů pozval například hudebního publicistu Jiřího Černého. Přivezl desky Karla Kryla, Plastic People of the Universe, Hutku nebo Třešňáka. Všechno tam nechal, my jsme tři dny chodili a kopírovali si desky a pak jsme mu je jeli do Prahy na Letnou vrátit,“ vzpomíná Milan Bouška. „Vždy platilo, že Pražáci byli intelektuálové a my lopaty ze severu. Byla to legrace vyplývající z toho, že kdo byl chytrý, vzali ho na vysokou školu do Prahy. My, dělnická lůza, jsme zůstali tady.“

Komunita takzvaných mániček na severu Čech nebyla velká. Podle Milana Boušky čítala dohromady kolem tří set lidí. Skupiny po dvaceti nebo třiceti se vyskytovaly v každém okresním městě, k nim patřily i takzvané „polománičky“ a později se přidali takzvaní pankáči a novovlňáci. Informace o akcích si tito lidé podávali ústně po hospodách. Utajit je ale bylo velmi složité.

Místo k volbám jsem raději šel na porno

Milan Bouška odmítal za totality chodit k volbám. „Vždycky, když byly volby, šel jsem ke kamarádovi, kde jsme raději koukali na porno a poslouchali muziku,“ ohlíží se do minulosti. Sám se do boje proti komunistům aktivně nezapojoval. Občas pomáhal opisovat samizdat. Nepodepsal ani Chartu 77, stejně jako většina jeho kamarádů. „Komunisty jsme nepodporovali, ale báli jsme se proti nim postavit,“ dodává.

V roce 1989 nicméně dorazil do Prahy na demonstraci proti komunistickému režimu, která se konala na výročí založení Československé republiky, 28. října. „Dostali jsme obušky, stříkalo se na nás vodními děly, kontrolovali nás a odváželi na policii a pak někam do Brd. Do lidí se ale nestřílelo,“ vzpomíná Milan Bouška. V Ústí podle něj nikdo moc neprovokoval.

Sametová revoluce mě zaskočila

„Byl jsem zaskočenej, neuvěřitelně radostně zaskočenej,“ vzpomíná na 17. listopad 1989 Milan Bouška. Jezdil na ekologické demonstrace do Teplic, které se odehrály dříve než zmasakrovaný studentský pochod na Národní třídě. Den po něm, tedy 18. listopadu, byl na demonstraci na zcela zaplněném zimním stadionu v Teplicích. Student tam popisoval, jak vypadala demonstrace na Národní třídě den předtím. Poté už se do sametové revoluce zapojila i pedagogická fakulta v Ústí nad Labem a tamní Činoherní klub.

Milan Bouška ve svém podniku Chirana rozšiřoval letáky. Docházel na demonstrace v Ústí nad Labem, ještě 24. listopadu si ji podle něj natáčela tehdejší Státní bezpečnost. Panovala tehdy velmi silná inverze. Průvod demonstrantů směřoval od náměstí Míru k ústecké poliklinice, kde se rozešel. „Věřili jsme, že to vyjde, nedalo se nevěřit. Před námi už bourali berlínskou zeď, všude se všechno měnilo, my jsme byli skoro poslední, za námi bylo už jen Rumunsko. Byla to velká euforie,“ vzpomíná Milan Bouška.

Začal jsem podnikat, investice jsem nepotřeboval

Milan Bouška pracoval od sedmdesátých let až do roku 1990 ve státním podniku Chirana, kde opravoval zdravotnické přístroje. Po sametové revoluci se rozhodl, že bude podnikat v tom samém oboru. Klientelu měl, nářadí také a specializoval se na zubařskou techniku.

„Jezdil jsem sám, měl jsem šroubovák od vyučení. Začal jsem dělat sám na sebe. Měl jsem své vědomosti, vybavení i zákazníky,“ vysvětluje Milan Bouška. Firmu vlastnil až do roku 2019, kdy odešel do důchodu.

Některým, kteří přiznali, že byli u StB, jsem odpustil

Poté, co vyšly Cibulkovy seznamy spolupracovníků a agentů Státní bezpečnosti, Milan Bouška vyhledával, kdo z jeho okolí s komunistickou tajnou policií spolupracoval. Zajímali ho hlavně lidé z Chirany, kteří jezdili do zahraničí na pracovní cesty. Dodává: „Spousta lidí to na sebe řekla, třeba tady byl ekolog Kolář, ten to na sebe řekl i do televize. Sedával jsem s ním v hospodě. Omluvil se, jsem rád, že se přiznal. Odpustil jsem mu, protože se nic jiného dělat nedá.“

U některých výslechů před rokem 1989 nabízela Veřejná bezpečnost spolupráci i Milanu Bouškovi. Tvrdí, že hrál naivního a říkal, že neudrží tajemství, že by každému všechno řekl. „Byla to obrana proti režimu. Policisté věděli, že vám nemůžou věřit. Jak mohli věřit někomu, kdo byl pořád opilej? Oni si říkali, že zrovna mně teda opravdu věřit nemůžou,“ řekl Milan Bouška. Po každém výslechu také kamarádům řekl, že na policii byl.

Mladí si musí udržet svobodu, ta se nedá přebít ničím

„Svoboda není jen štěstí. Svoboda je neustálý boj, který vás drží v napětí. Když pro to nic neuděláte, nemůžete být svobodní,“ shrnuje Milan Bouška. Očekávání spjatá s demokracií a svobodou, která měl na počátku devadesátých let, se mu podle jeho slov zcela splnila.

Dnešním mladým lidem by proto rád vzkázal, že si musí svobodu udržet, je to to nejdůležitější, protože se nedá ničím přebít.  

V květnu 2022 pamětník žil v Ústí nad Labem.