Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Bouček (* 1928)

• narodil se 14. září 1928 v Praze

• vyrůstal v chudých poměrech v silně věřící rodině

• roku 1943 nastoupil jako učeň jemné mechaniky u firmy Kinoelektrik

• v roce 1945 byl svědkem požáru emauzského kláštera po bombardování

• na jaře 1945 nuceně nasazen na kopání zákopů na Moravě

• během Pražského povstání pomáhal stavět barikády

• celý život pracoval jako elektromechanik

Miroslav Bouček patří mezi stále se tenčící skupinu těch, kteří mohou hodnotit vývoj naší republiky téměř od jejího počátku. Narodil se 14. září 1928 v Praze a dětství strávil jako jedináček v pavlačovém domě v Žitné ulici. Rodina musela čelit finančním problémům a velice šetřit. „Na nás nebylo co si vzít.“ Tatínek přispíval do rodinného rozpočtu z platu řidiče taxíku a maminka byla v domácnosti. Miroslavovi rodiče byli silně věřící a to jim pomáhalo přestát i těžké chvíle.

Miroslav vzpomíná, jak i v dětství vnímal autoritu Tomáše Garrigua Masaryka, a živě si pamatuje to, jak se šel se svými rodiči poklonit před katafalk po jeho smrti 14. září 1937. V témže roce se musela rodina přestěhovat do Podolí, protože dům, kde bydlela, se měl zbourat. Za německé okupace poslouchali československé zahraniční vysílání. „I když nám na rádiu visely cedulky, že poslouchat zahraniční rozhlas je trestné, tak jsme ten Londýn všichni poslouchali. To bylo jediný, kdy jsme se dozvěděli skutečnost, protože spoléhat se na naše sdělovací prostředky bylo zbytečný, cpali do nás ideologii.“ Rok po vypuknutí války se rodina přestěhovala na Břevnov, takže mnohem více pociťovala atmosféru okupované země, protože měla Pražský hrad i německé posádky na dosah. „Viděli jsme, že to Hácha nezachrání.“

První stupeň obecné školy dokončil Miroslav Na Marjánce a po absolvování měšťanské školy nastoupil v srpnu 1943 jako učeň jemné mechaniky u firmy Kinoelektrik Emanuela Prexlera na Smíchově. Vyráběly se zde součásti pro potřeby kin (promítací přístroje a aparatury), ale i stroje pro kolotočáře. Zde se vyučil jako elektrotechnik slaboproudař, ale zároveň se zaučil i do dalších profesí – zámečničiny, lakařiny, klempířiny, práce u soustruhu, na strojích i práce elektroinstalační. V letech 1944–1945 si přivydělával jako pomocník promítače v kině. V únoru 1945 zažila Praha nečekaný bombový nálet. „V šest ráno jsem šel do práce a viděl jsem hořet Emauzy. No tak to byl pohled, který člověka v tom momentě zaskočí. Tak jsme si říkali: ,I ty Američani to tady na nás šoupnou? A co bude?‘ Pak se naštěstí vysvětlilo, že to bylo omyl.“

Moravský val a osvobození Prahy

V závěru války byl pamětník jako nuceně nasazený vyslán kopat zákopy – tzv. Moravský val. „Shodou okolností, když jsme odjížděli z Prahy, tak ten vlak jel kolem toho ČKD, které zrovna bylo den předtím vybombardovaný, takže jsme viděli, jak je to tam zplanýrovaný.“ O smysluplnosti budování obranné linie má značné pochybnosti. „Kopali jsme takzvaný panzergrabeny – to byl příkop 6 metrů dlouhej, 6 metrů hlubokej a 6 metrů širokej. Samozřejmě to bylo víceméně pro legraci, protože Sověti to s T-34 přejeli jako nic. A ještě shodou okolností ti naši slavní velitelé toho lágru byli tak blbí, že tam nechali dřevěnej most. Samozřejmě už věděli, že ta fronta jde, tak to nestačili zlikvidovat, takže ti Rusáci přejeli po tom mostě jako nic.“ Když už v ubikacích žádní Němci nebyli, vydali se pracovníci pěšky do Brodku u Přerova, kde nasedli do rychlíku na Prahu, a zde už se mohli zapojit do bojů Pražského povstání a stavby barikád.

Blízko domu, ve kterém Boučkovi bydleli, se nacházelo Vincentinum. „To byl klášter, kde byly jeptišky, které se staraly o nemocný lidi, jenomže tam byly Němky. Takže tam se například stalo, že toho 7. jedna jeptiška vlezla do věžičky a měla tam lehký kulomet. Takže měla celou tu Podbělohorskou na dohled.“  Miroslav dále vzpomíná, jak údajně 8. května ráno přišli od Bílé hory vlasovci a osvobodili tuto část Prahy. Nebyla to tedy podle něj Rudá armáda, jak bylo později všude prezentováno. „Zle to schytali. Po konci května je shromáždili na Bílé hoře do lágru a transportovali je rovnou na Sibiř.“

Potom, co sovětská armáda osvobodila Prahu, se často stávalo, že se její důstojníci ubytovávali u místních obyvatel. „U nás shodou okolností byl poručík Rudé gardy. Neměli jsme se špatně, protože on hrozně miloval moji maminku. ,Bábuška, bábuška!‘ Bábuška napekla buchty a on byl celej šťastnej. Měli jsme díky tomu salámy, měli jsme to jejich kafe – ono to nestálo za nic, ale nosil nám různý věci. On ten poručík taky skončil na Sibiři, protože mu prokázali nějakou šmelinu.“

Fluktuant, který pořád seděl na jednom místě

Pamětník popisuje velkou euforii, která po válce nastala mezi lidmi. Chtěli republiku a oprášit zašlou slávu naší země. Miroslav byl i se skupinkou dalších mladých lidí vyslán do Mělníka na statek, kde pracovali šest měsíců jako zemědělští dělníci – starali se o dobytek, pomáhali při sklizni apod. Nadšení z něj však vyprchalo s počátkem roku 1948, kdy se moci zmocnili komunisté. 

V roce 1952 pamětník pracoval v Rožnově pod Radhoštěm. „První, co bylo, že když vzali moji pracovní knížku, tak řekli: ,Vy jste fluktuant!‘ Já jsem říkal: ,Jakejpak fluktuant! Tak se podívejte, tam se sice mění nade mnou cedule, ale pořád sedím na jednom místě!‘“ Nejprve to bylo Kinoelektrik – soukromá firma, po roce 1948 spadal podnik pod Český rozhlas a později pod Teslu. Zajímavostí je, že v letech 1952–1953 se závod, ve kterém pracoval, podílel na přípravě a realizaci prvních televizních přenosů.

V roce 1953 se musel Miroslav vrátit do Prahy, protože po vážné nemoci zemřel jeho otec a bylo potřeba se postarat o matku, která zůstala zcela bez prostředků. V roce 1966 bohužel zemřela i ona, ale v životě pamětníka se odehrála i příjemnější událost – uzavřel sňatek se svojí ženou Věrou. O dva roky později se manželům narodila dcerka Hanička.

Okupanti čekali vzbouřence, a lidé s nimi normálně mluvili

O Pražském jaru hovoří Miroslav jako o období uvolnění, kdy si všichni mysleli, že přijde něco nového. „Probuzení skončilo blbě, pochopitelně, každý to ve skrytu duše tušil, protože jsme si říkali, ono se to hochům v Kremlu nebude líbit.“

Na 21. srpen vzpomíná podobně jako většina obyvatel Prahy. „Přišel jsem na stanici tramvaje a tam davy lidí, a tramvaje žádný. ,Co se děje?‘ – ,No, obsazujou nás Rusáci.‘ – ,Co? Rusáci? Co tady mají co dělat?‘ Tady se nic nedělo. Nějaká kontrarevoluce, to byla vyložená blbost. Oni taky když přišli a viděli to tady, tak jen otvírali oči, protože si mysleli, že tady budou vzbouřenci, a oni s nima přitom lidi normálně mírumilovně mluvili. Šli jsme pěšky a přišli jsme na Letenskou pláň a tam jsme viděli, jak to tam je všechno seřazený – tam byly tanky, houfnice a všechno. Když jsem přišel do práce, tak jsem bafnul telefon a volal dědu, že nás obsadili Rusáci, máma vzala kočárek s Hankou a jela do prvního krámu, protože věděla, že bude švic o potraviny.“

O rok později se manželům Boučkovým narodil syn Jan a v roce 1970 se celá rodina přestěhovala z Břevnova na Prosek, kde bydlí doposud.

Do komunistické strany nikdy nevstoupil

Miroslav jako evangelík nikdy nevstoupil do KSČ a ani ho k tomu nikdo nenutil. Kvůli víře neměl žádné komplikace, i když se s ní netajil. Nejvíce mu asi pomohlo, že byl dělnický kádr, a tak ani děti neměly problémy se studiem. Po celý život se věnoval elektrotechnice a v roce 1980 odešel do částečného invalidního důchodu a na půl úvazku pracoval ještě jako technolog. Nyní má čtyři dospělá vnoučata a stále žije aktivním životem – napsal a vydal knihu svých vzpomínek, píše pro radost politické glosy a pravidelně dochází do proseckého aktivizačního centra.

Sestřenicí Miroslava Boučka je Olga Fikotová, která získala v roce 1956 na olympijských hrách zlatou medaili v hodu diskem a následně se provdala za amerického kladiváře Harolda Connollyho. V roce 1960 po konfliktech s československými úřady a tělovýchovnými svazy přijala americké státní občanství a stala se tak americkou sportovkyní.

Miroslav Bouček jako devadesátiletý občan vtipně glosuje prezidenty naší země: „Ludvík Svoboda, to byl největší lump, hrdina od Zborova, člověk, kterej prošel válkama, věděl, co to je za strádání, a pak tady udělá takovou paseku! Pak se spojí s největším diktátorem, kterej byl! Zápotonda – to jsme věděli, že to je muž z lidu, jeho táta hrál na Kladně na harmoniku v hospodě. On byl dobrej v jádru, ale taky musel poslouchat, protože pořád nad sebou měli toho pánbíčka velikýho, který určoval, co se má dělat. Novotnej, ten si ani neškrt. Hácha, to byla slabota. Beneš, to byl ohromnej intelektuál a předvídatel, ten viděl o kus dál. Tatíček Masaryk, to byla persona, to byl člověk vzdělanej, kterej věděl, co ten národ má v sobě a co s ním časem může být. To byl opravdu tatíček! Gottwald – masovej vrah, co vám o něm mám říct? Rok 53 – my jsme byli šťastní, že odešel. Husák – co to bylo za prezidenta? Študovanej člověk, intelektuál, kterej byl zašitej, ale stejně se musel držet toho diktátu. Václav, to byla hvězda, do toho jsme vkládali největší naděje, Klaus – to byl ekonom, to byl člověk, který měl klapky od toho prognostickýho ústavu, kde seděl se Zemanem, tak od toho se nedalo nic očekávat. S prezidentama je to těžký, co si zvolíme, to máme.“