Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Boublík (* 1949)

• narozen 13. dubna 1949 v Praze

• jeho otec František Boublík byl účastníkem bitvy o Francii a zapojil se do tamní odbojové činnosti

• v únoru 1949 otce zatkla Státní bezpečnost (StB), odsoudili ho ke dvaceti letům odnětí svobody

• spolu s matkou se setkávali s dalšími rodinami politických vězňů

• v roce 1960 otce během amnestie propustili

• pamětník vystudoval gymnázium a ekonomii na České zemědělské univerzitě v Praze

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil s rodiči ve Francii

• až do roku 1989 pracoval jako ekonom v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) Kunice

• v roce 2023 žil v Petříkově u Velkých Popovic

Když se František Boublík narodil, jeho otec už dva měsíce nebyl doma. Jednu únorovou noc roku 1949 Františka Boublíka st. odvedla Státní bezpečnost (StB) a jeho syn se s ním znovu shledal až za jedenáct let. Mnohaleté odloučení jejich vztah poznamenalo a nějakou dobu trvalo, než si k sobě našli cestu.  František Boublík svého otce, který se nacismu ani komunismu nepodvolil, celý život obdivoval. Otec podle jeho slov nikdy nerezignoval a o to samé se ve svém životě snažil i František Boublík.

Řekli mi, že ho komunisti bez viny zavřeli

František Boublík se narodil 13. dubna 1949 v Praze. Dětství prožíval se svou matkou Karolínou Boublíkovou, která na jeho výchovu po otcově uvěznění zůstala sama. Kvůli tomu František Boublík jako malý trávil čas střídavě v hlavním městě a u babičky v šumavských Jindřichovicích. I přes tíživou situaci na dětství vzpomíná rád. O tom, kde je jeho otec, se dozvěděl poměrně brzy. „Maminka a babička mi řekly, že ho komunisti bez toho, aniž by byl vinen, zavřeli,“ vypráví. A proč se František Boublík st. znelíbil nově nastolenému komunistickému režimu?

Narodil se roku 1912 ve Velharticích. Roku 1932 odmaturoval na klatovském gymnáziu a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy – tu však už nedokončil, protože začala druhá světová válka. Po okupaci vydával se spolužáky studentský týdeník 3. generace. Brzy se dostali do hledáčku gestapa, a tak se František Boublík st. rozhodl odejít do zahraničí, kde se chtěl zapojit do bojů. Na přelomu let 1939 opustil se dvěma přáteli – jedním z nich byl budoucí kněz Josef František Rochla – Protektorát Čechy a Morava. Prošli Slovensko, kde je, jak říká pamětník, místní četníci zatkli. Mužům se však podařilo uprchnout a pokračovali dál přes Maďarsko, tehdejší Jugoslávii, Bulharsko a Řecko až do Turecka a odtud dále přes Sýrii až do Bejrútu. Tam Františka Boublíka st. přijali jako příslušníka československé armády, měl působit na jihu Francie, kam také odplul. V květnu a červnu 1940 se účastnil bitvy o Francii. Poté, co země padla, se zapojil do odbojové činnosti.[1] Působil v hnutí Maquis[2], které pomáhalo rodinám zatčených. Zároveň oficiálně pracoval na statku La Croix.

V roce 1944 odešel s tzv. pochodovým plukem Rýn–Dunaj do města Colmar. Později byl převelen se svou polobrigádou Haute-Corréze k 1. francouzské armádě, 2. pěší marocké divizi, 1. pěšímu pluku Correze-Limousin v hodnosti praporčíka. Až do prosince 1944 se účastnil bojů při ofenzivě na Belfort. Podílel se na osvobození Vesoulu, Villersexelu, Montbéliardu, Belfortu a Giromagny. Od přelomu let 1944 a 1945 pracoval jako pomocný člen a kritik v československém vysílání francouzského rozhlasu. Kvůli tomuto angažmá se do Československa vrátil až na podzim roku 1945.[3] Po návratu do vlasti se shledal se svou budoucí ženou a po třináctileté známosti, jejíž velkou část prožili odděleně, se v roce 1947 vzali.

Od roku 1947 pracoval v kanceláři místopředsedy vlády Msgre. Jana Šrámka. Po komunistickém převratu se jakožto katolík a západní voják dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Celé situaci nepřispěl ani fakt, že Jan Šrámek emigroval. „V procesu s ním pak bylo, že otec organizoval jeho útěk. On s tím sice pomáhal, měli takzvanou francouzskou cestu za spolupráce s Francouzi, ale Šrámek si vybral americkou cestu a u toho už otec nebyl,“ říká jeho syn František Boublík. Na zatčení ve svých pamětech František Boublík st. vzpomínal takto: „Když vypukl proces s Orly, na základě poslední pouti orelské na S. Hostýně, přišla pro mne Státní bezpečnost a odvezla mě do Uherského Hradiště a snažila se mne, po krutých výsleších, přinutit k doznání, že jsem s Orlem spolupracoval. Byl jsem postaven, po půlročním vyšetřování, před státní soud v Brně, kde po třídenním líčení jsem byl odsouzen jako velezrádce na 20 let těžkého žaláře, jako vlastizrádce.“[4]

Žili jsme si po svém

Svého otce František Boublík s matkou několikrát do roka navštěvoval, avšak jako dítě si moc neuvědomoval, že ten muž ve vězeňském oblečení je skutečně jeho otec. Františka Boublíka st. věznili nejdříve na Borech a později na Jáchymovsku. „Tam si vzpomínám na ty dozorce a jak to tam vypadalo. Bylo mi řečeno, že jsem tam bavil dozorce, protože jako malý jsem nebyl na dlouhé čekání. Říkal jsem třeba, že babička poslouchá Svobodnou Evropu, a takovéhle věci. Dozorci se smáli,“ vypráví František Boublík. Jeho otec později prošel vězení v Hradci, kde pracoval v prádelně, poté ho převezli do Kartouz a odtud na Tmavý důl, kde těžil černé uhlí. Poslední čtyři roky strávil na Příbramsku na dole Bytíz a Vojna.

Během otcovy nepřítomnosti Františku Boublíkovi i jeho matce hodně pomáhali známí. Začali se setkávat s rodinami, které postihl stejný osud. „Na návštěvách ve vězení jsem si hrál s vrstevníky, kteří měli taky zavřené otce. Seznámili jsme se a pak jsme se kamarádili. Navštěvovali jsme se, hodně jsme se stýkali a podnikali výlety. Byli to třeba Švandovi a Valenovi. Hodně nám pomáhalo, že jsme byli pohromadě,“ říká pamětník. Má ale také vzpomínky na dobu, kdy byl otec teprve chvíli vězněný a matku odvážela StB na výslechy. „Když byl ještě otec ve vyšetřovací vazbě, tak ji často vyslýchali a vyhrožovali, že jí mě odeberou. Pamatuju si, že později se několikrát stalo, že jsem se v noci probudil, nikde nikdo, tma, maminka nikde. Byl jsem v šoku. Nechali mě tam a ji odvezli na výslech,“ popisuje František Boublík.

V roce 1955 nastoupil pamětník do první třídy. To, že je jeho otec ve vězení, ovšem podle jeho slov ve výuce nehrálo žádnou roli. „Děti to věděly, ale nebraly to špatně, kamarádil jsem se s nimi. Myslím, že jsem byl v kolektivu docela oblíbený. I učitelé se ke mně chovali dobře, protože to byli ve většině osvícení lidé,“ říká.

Nevěřil, že to Rusové takhle nechají

Roku 1960 udělil prezident Antonín Novotný amnestii několika tisícům vězňů, mezi nimi byl i tehdy sedmačtyřicetiletý František Boublík st., který nakonec strávil za mřížemi jedenáct a půl roku. „Že se vrátí, jsme věděli už den předtím, takže ho maminka čekala. Já jsem byl ve škole. Když jsem přišel, tak už tam byl. Tak nějak jsme na sebe koukali. My jsme se viděli poprvé pořádně. Bylo to takové rozpačité,“ vzpomíná na návrat svého otce a dodává: „Tehdy na tom byl psychicky dobře, myslím. Hned mě začal učit francouzštinu a latinu. Chtěl, abych byl vzdělaný, tak jsem se snažil.“  Nějakou dobu ale přece jen trvalo, než si k sobě našli cestu, a jejich vztah byl minulostí navždy poznamenaný. „Nikdy to nebylo ono. Dětství bez táty bylo znát,“ připouští pamětník. Vztah rodičů ovšem ani druhé dlouhé odloučení nepoznamenalo a zůstali spolu až do konce života. „Dodnes si vážím toho, že překonali tolik překážek a zůstali spolu,“ říká František Boublík.

Po ukončení základního vzdělání neměl o své budoucnosti velké představy, nakonec se rozhodl pro studium gymnázia, kam se kupodivu dostal. „Pomohlo mi, že jsem tam narazil na lidi osvícené a slušné – na ně jsem měl v životě vždycky štěstí. Když byl nějaký důležitý moment v životě, tak jsem narazil na korektní lidi, dokonce se smyslem pro humor, což není obvyklé,“ říká a pokračuje: „I na vysokou školu jsem se dostal snadno, protože už byl rok šedesát sedm a všechno se začalo uvolňovat. Nikdo už nemluvil o tom, z jaké jsem rodiny.“ František Boublík studoval ekonomii na České zemědělské univerzitě v Praze. V době, kdy na škole začínal, se pomalu začaly uvolňovat poměry v Československu a brzy nastalo Pražské jaro, které odstartovalo řadu reforem. „Byli jsme nadšení, i když tatínek byl spíš skeptický. Nevěřil, že to Rusové takhle nechají,“ říká pamětník.

V červnu 1968 odjeli Boublíkovi do Francie, kam se chtěl otec po mnoha letech znovu podívat. „Objížděli jsme všechny známé, které tam měl, Čechy i Francouze, bylo to krásné,“ vzpomíná. Ve Francii je také zastihla srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Tatínkovi nabízeli, že by tam mohl zůstat, že by okamžitě dostal občanství, a my s maminkou taky, a zaměstnání a důchod, všechno. Velice si ho vážili, ale tatínek se chtěl vrátit,“ říká pamětník. On sám by tehdy v cizině rád zůstal, nakonec se ale rozhodl odjet zpátky do Československa. „Já jako jediný syn jsem se bál, že kdybych tam zůstal, tak je to navždycky a neměl by se kdo postarat o rodiče, až budou staří.“ Koncem října přijeli zpátky do Prahy.

Děti by si mě přestaly vážit

Roku 1972 František Boublík úspěšně ukončil studium a nastoupil na roční základní vojenskou službu. Na vojnu má jen dobré vzpomínky, nezažíval šikanu ani jiné nepříjemné situace. „Jak už jsem říkal, měl jsem štěstí, že jsem vždycky narazil na dobré lidi, a vojna nebyla výjimkou. Byl jsem ve Zdicích a bylo to dost volné. V posudku jsem měl, že bych se neměl pohybovat ve větší partě lidí, protože bych je mohl kazit. Takže z toho důvodu jsem se dostal do skladu a tam jsem měl klid,“ vypráví. Po návratu žil dva roky v Praze, během nichž se oženil. S manželkou vychovali dvě děti. Až do roku 1989 pracoval jako ekonom v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) Kunice. Do Komunistické strany Československa (KSČ) i přes naléhání nikdy nevstoupil. „Bral jsem to tak, že kdybych se komunistům poddal, tak by si mě děti přestaly vážit. Říkalo se, že se lidi dávali kvůli dětem do strany. Já jsem to měl obráceně. Nikdy jsem v tom nezaváhal,“ podotýká pamětník.

K sametové revoluci v roce 1989 přihlížel spíše skepticky. „Byl jsem samozřejmě rád, ale měl jsem k tomu trochu nedůvěru, a táta tedy taky. Říkal jsem si, kdo to je těch sto tisíc lidí na Václaváku? Nikoho takového jsem neznal, všichni mlčeli a říkali mi, ať se do režimu zapojím. Najednou tu bylo patnáct milionů lidí, kteří říkali, jak jim bylo ubližováno. Kde se ti lidi vzali?“ Po revoluci pamětník působil nějakou dobu v dalším JZD a po jeho zániku se zabýval rozdělováním evropských dotací do zemědělských podniků. Stejně jako František Boublík, i jeho otec měl k průběhu listopadového převratu své výhrady. Jeho syn se i po jeho smrti v roce 1998 snažil chovat tak, aby se za něj jeho otec nemusel stydět. „Byl to můj vzor a snažím se být takový jako on. Když dělám nějaké rozhodnutí, myslím na to, co by na to řekl,“ zakončuje pamětník své vyprávění. V roce 2023 žil František Boublík v Petříkově u Velkých Popovic.

 

[1] Vzpomínky Františka Boublíka st. – dokument uložen v Dodatečných materiálech.

[2] Maquis (World War II). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-06-13]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Maquis_%28World_War_II%29

[3] Vzpomínky Františka Boublíka st. – dokument uložen v Dodatečných materiálech.

[4] Vzpomínky Františka Boublíka st. – dokument uložen v Dodatečných materiálech.