Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Bořucký (* 1919)

• narozen 28. listopadu 1919 v rodině učitele

• chodil na Matiční gymnázium v Ostravě

• ve 30. letech členem 1. oddílu skautů Ostrava

• znal se se skauty, kteří byli za 2. světové války popraveni

• prázdninové pobyty u německé rodiny

• chodil do Sokola

• vzpomínky na ostravské Židy a Němce

• maturoval v roce 1938

• účastnil se Opletalova pohřbu

• zažil uzavření vysokých škol nacisty

• od začátku roku 1943 do roku 1945 totálně nasazen v lékárně v Berlíně a posléze ve Fürstenwalde

• po válce pokračoval ve studiu na lékařské fakultě na Univerzitě Karlově

• promoval v březnu 1948

• jako nestraník zažil socializaci zdravotnictví na severní Moravě a ve Slezsku

Vzpomínky na rodiče a bydlení ve škole

Moje matka prožila dětství ve Vítkovicích, kde její otec měl zámečnickou dílnu, později si koupil ve Staré Bělé hostinec a přestěhovali se tam.

Táta byl z Kylešovic u Opavy, protože se dobře učil, absolvoval v Opavě gymnázium a po maturitě si doplnil vzdělání v kurzu pro učitele. Vyučoval zprvu ve školách v okolí Opavy, potom přešel do Staré Vsi.

Můj otec se poprvé oženil v roce 1905 a roku 1913 ovdověl. Z tohoto manželství se narodily 3 děti a ty měl pak otec sám na starosti. Obtížnou situaci vyřešil sňatkem s mojí matkou. Pro ni bylo těžké rozhodnout se pro tak odpovědný úkol, nakonec souhlasila a v květnu 1914 byla svatba. Krátce nato vypukla 1. světová válka, v srpnu musel otec narukovat a máma zůstala sama se starostmi o čtyřčlennou rodinu.

Otci bylo při nástupu do války 36 let, a protože už měl nějakou vojenskou šarži, stal se velitelem jednotky, která se starala o bojiště poté, co boj skončil a bylo potřeba udělat pořádek s mrtvými. Do bojů, myslím, nezasahoval, aspoň nikdy o tom nemluvil. Ve válce byl celé 4 roky.

Když se v roce 1918 vrátil, učiteloval nejdříve v Krmelíně, kde žila jeho rodina. Ale brzy mu došla zpráva, že ve Vítkovicích nutně potřebují učitele, protože Vítkovice byly najednou české, předtím německé, tak se tady začaly objevovat české školy. Předtím tu bylo českých škol minimálně.

Táta se tedy s rodinou do Vítkovic přestěhoval. Zřídili mu nouzové ubytování ve vítkovické škole, kde mu dali k dispozici jednu třídu se šatnou, a tam jsme bydleli hezkých pár roků. Bylo to v bídných podmínkách. Předsíňka, tedy šatna, byla předělána na kuchyňku. Třídu přepažili, takže vznikly dvě nevelké místnosti, a to byl náš byt… Já jsem byl malé děcko, mně to bylo jedno, žádné jiné prostředí jsem nepoznal, ale pro rodiče to muselo být obtížné. Měli jsme ústřední topení, které vytápělo celou školu. Když byly zimní prázdniny, tak se netopilo. V roce 1929 byla ta slavná zima, která trvala hrozně dlouho, a byly tuhé mrazy, ale v našem bytě jako v celé škole se netopilo. Dali nám plynový pecek, kolem kterého jsme seděli do kruhu a rozehřívali si ruce.

Když mně bylo 13 roků, tak jsme se přestěhovali do nově postaveného domku, na který si vzali moji rodiče půjčku. Byla to veliká změna k lepšímu.

Měl jsem pět sourozenců, respektive šest, ale jeden můj bratr zemřel jako malé dítko. Matka říkala, že žil 100 dní. My jsme byli tři kluci a tři děvčata. Já jsem byl v pořadí předposlední, po mně se narodil ještě mladší bratr. Jeden z bratrů se pak stal ředitelem školy v Suché, což je dnes součástí Havířova. Mladší bratr byl projektant, pracoval v Hutním projektu, zemřel v roce 2004. Jedna ze sester byla provdána do Prahy, druhá do Mariánských Hor a ta třetí do Havířova. Dvě starší sestry byly v domácnosti, nebyly zaměstnané. Jediná moje vlastní sestra, starší než já, byla učitelkou, zemřela ve stejném roce jako můj mladší bratr.

Politické zaměření mých rodičů jsem nepoznal, u nás se moc o politice nemluvilo. Táta v žádné politické straně nebyl. Když přišla řeč, tak se vyjadřoval neutrálně, z některých poznámek jsem vycítil, že mu bylo Rakousko-Uherska líto: „Nevím, nevím, my jsme takovázemičkaobklopená ne zrovna přívětivými sousedy, když jsme byli Rakousko, tak to byla, pane, mocnost…“ Občas se mu zastesklo po starých časech, ale byl velice loajální k novému státu.

Maminka nikde nepracovala, respektive pracovala jako divá, protože to, co nevydělala v penězích, musela zajistit jinak. Takže já si ji pamatuji, že pořád něco dělala. Byla ohromně pilná. Díky ní jsem pochopil, že práce člověka posiluje. Dožila se 89 let, táta zemřel v 79 letech. Do konce života byla velice aktivní, všechno možné ji bavilo.

Obecná škola

Chodil jsem do obecné školy, která byla v budově, ve které jsme bydleli. Do školy jsem to měl jenom pár kroků.

Na obecnou školu mám jednu dost důležitou vzpomínku. Jednou jsem totiž nějak zlobil a pan učitel mne vyvolal na stupínek a řekl mi, ať si dám za trest facku. Já jsem to udělal, jak jsem uměl. Načež pan učitel reagoval: „A to byla nějaká facka? Pojď, Hradile, ukaž mu, jak má facka vypadat.“ Hradil přišel na stupínek a dal mi takovou, že mi otekla tvář, Přišel jsem domů a rodiče se vyptávali, co se stalo. Když to táta slyšel, tak se dopálil, šel za tím učitelem, byli kolegové, a řekl mu, že je to přece zcela nepřípustné, že když mne chce potrestat, tak ať mne potrestá sám s rozumem a ne, aby vyvolal kluka, který se chce předvést, jak je silný. Pohádali se.

Pan učitel na mne od té doby zanevřel, když jsem nějak zlobil, a já jsem asi zlobil často, byl jsem živé dítě, tak vždycky řekl, že mne nesmí tělesně trestat, tak že budu po škole. Já jsem byl po škole prakticky téměř každý den. Už jsem s tím tak počítal jako se součástí vyučování, a protože tam nebyl nikdo než já a pan učitel, který si tam dělal nějakou práci nebo využíval volna, aby se naobědval, občas mě pro něco poslal, pro nějaký chleba nebo salám.

Shazoval mě i před třídou. Když jsme měli říkat, jaké máme plány, a já jsem odpověděl, že půjdu na střední školu, tak se mi vysmál: „Z tebe nic nebude, ty snad dojdeš do druhé třídy a pak tě vyhodí.“ Ve mně rostl vztek. Já jsem si říkal: „A já ti ukážu, že to nějak půjde a že to nebude tak, jak říkáš.“ Myslím si, že tímhle ve mně vypěstoval jakýsi vzdor. Já jsem byl později dobrý student, ale až ve vyšších třídách. V nižších jsem ani nevěděl, že se mám nějak učit. Když jsem přišel domů, tak jsem hodil aktovku do kouta a šel jsem za klukama ven. Úlohy jsem si psal ve třídě, o přestávkách a tak všelijak, takže s mým prospěchem to slavné nebylo. V pubertě se člověk mění, změnil jsem se k lepšímu a ve vyšších třídách jsem žádné problémy neměl. V oktávě jsem měl poprvé v životě vyznamenání a maturoval jsem také s vyznamenáním. Dávám to do souvislosti s psychickým traumatem z obecné školy.

Když jsem vystudoval vysokou školu a byl jsem promován doktorem, tak první oznámení jsem posílal učiteli z obecné. Ten mi potom poslal moc pěknou gratulaci, ze které jsem měl velkou radost a kterou mám pořád schovanou.

Matiční gymnázium

Chodil jsem na Matiční gymnázium v Ostravě. Velmi si toho cením. Působili tam vynikající profesoři. Bylo to klasické gymnázium, učili jsme se latinu a starořečtinu. Dnes převládá názor, že to už nemá význam. Latinu jsem hodně potřeboval, když jsem studoval medicínu. Řečtinu už méně, ale často jsem si různé termíny odvozoval z řečtiny.

Ale v tom nevidím největší přínos klasického studia. Poznali jsme přitom, jak tyto národy, které jsou považovány za praotce evropské civilizace, žily a přemýšlely. A brzy jsme došli k přesvědčení, že naši prapředci byli již racionálně uvažující lidé jako my. Dnes převládající názor, že dnešní člověk je na podstatně vyšším stupni vývoje, než byli lidé ve starověku, nemá opodstatnění. Jistě – technika, auta, letadla, průmysl, nové poznatky v mnoha vědách, to nelze srovnávat – ale vztahy mezi lidmi, logika jejich uvažování a vyjadřování nebo charakterové rozdílnosti – nic nového pod sluncem.

Naši profesoři byli kvalitní. Měli jsme jednak starší profesory, kteří byli opatrní ve výrazech, odměření a vážnější. Potom jsme tam měli mladé profesory, kteří nám studentům byli mnohem bližší. Byli jen o nějakých 7–8 roků starší než my, zrovna přišli ze školy a postavili se před nás, jejich mentalita byla jiná a nemůžu říci, že by byli méně kvalifikovaní. Byli k nám blíže, vztah byl bezprostřednější, ale bylo nápadné, že oproti starším profesorům byli vesměs velice levicově zaměření. Levicovost byla za první republiky u mladých lidí převažující. Pravda, v různém rozsahu. Profesor Pokorný, který u nás učil matematiku, neměl mnoho příležitosti dělat reklamu svému světonázoru, ale profesor Materna, který nás učil latinu, nám místo latiny vykládal hodiny o přednostech ústavy SSSR, která byla tenkrát vyhlášena. Dělal vysloveně levicovou, respektive komunistickou propagandu. Potom měl nepříjemnosti, protože to doma někdo vyprávěl a nějaký rodič ve škole vehementně protestoval. Když nás Němci obsadili, byl uvězněn a zahynul ve věznici v roce 1943.

Profesor Ludvík Svoboda nás učil filozofii a o svých názorech tolik nemluvil, ale při vhodné příležitosti je dával najevo. Hned po roce 1945 šel do Prahy, učil na univerzitě, potom byl politickým funkcionářem. V roce 1968 se nějak nepohodl na ústředním výboru KSČ, ale už měl jméno. Byl myslím i akademik, tak ho odsunuli do Švýcarska jako velvyslance. Když zemřel, tenkrát byl prezident rovněž Ludvík Svoboda, bylo v Rudém právu oznámeno, že filozof Ludvík Svoboda zemřel, aby bylo jasné, že se nejedná o prezidenta, o kterém si nikdo nemohl myslet, že je filozof.

S profesorem Pokorným, o kterém jsem mluvil, jsem se po válce stýkal. Po roce 1968 se s partají rozešel a vykládal mi, že jim legitimaci hodil opovržlivě na zem. Tenkrát jsme si už tykali, byli jsme kamarádi. Já jsem mu říkal: „Tobě se to házelo s legitimací, ty nemáš žádné děti, tak sis mohl dovolit dělat takové věci.“ On se jen tak usmíval a povídá: „I můj synovec měl kvůli tomu potíže.“

Já jsem v žádné politické straně nikdy nebyl. Za první republiky jsem tak trochu fandil dru Kramářovi. Byl to náš první ministerský předseda, za Rakouska byl vězněn, dokonce odsouzen k smrti, ale pak amnestován, a líbil se mi i vzhledem. V roce 1936 zemřel, všechny noviny o tom psaly a já jsem měl konflikt s profesorem Maternou, on totiž přišel do třídy a povídal: „Tak pan doktor Kramář nám umřel!“ Tak nějak se ušklíbal, protože to byl jeho politický oponent, pravičák, a pokračoval: „Všecky noviny o něm psaly, dokonce i Haló noviny (komunistické) o něm napsaly oslavný článek.“ Já jsem tenkrát vyskočil a říkal jsem mu: „Pane profesore, to není pravda! Já jsem ty Haló noviny četl! To byl článek, který patřil do předvolebního boje, a ne u příležitosti smrti doktora Kramáře.“ Chodil jsem totiž tenkrát do čítárny, takže jsem pročítal všechny noviny.

On se zarazil a přestal o tom mluvit. Měl jsem takový dojem, že byl ke mně od té doby hodnější, asi že jsem se odvážil mu před třídou oponovat a bránit toho, koho jsem sám ctil, ale on si ho nevážil.

Skauting

První úvahy, které mě ke skautingu dovedly, jsem měl, když jsem si přečetl knížky od Ernesta Thompsona Setona – Rolfa Zálesákaa Dva divochy, bylo mi to sympatické. Potom jsem se doslechl, že skauti mají tábory v přírodě. Dozvěděl jsem se, že skautem je jeden z našich profesorů – Jozífek, patřil k našim nejmladším vyučujícím. Učil nás zeměpis a vždycky před jeho vyučovací hodinou se před katedrou shromáždili studenti, kteří mu chtěli něco říct, většinou přišli tací, kteří vykládali, že je včera bolela hlava a nemohli se učit. Mohly se tam vyřizovat i osobní věci. Já jsem se u stolu také objevil a říkal jsem mu, že jsem slyšel, že je skaut, že bych byl rád, kdyby mne zapsal do Skauta. On se úplně rozčílil: „Jak si to představuješ? To přece není věc, kterou bychom tady mohli spolu vyřizovat před hodinou!“ Vykulil na mě oči, až jsem se polekal, že jsem řekl něco nepatřičného. Když mě viděl takhle vyděšeného, dodal: „Musíš se přihlásit ke skautské skupině, tam si s nimi povykládat, oni si tě oťukají a potom tě přijmou, nebo nepřijmou.“ Rozhovor už byl přátelštější, ale v první chvíli mě úplně zaskočil.

Pídil jsem se, kde je nějaká skautská skupina a pak jsem zašel na skautskou schůzku 1. oddílu. Potom to probíhalo obvyklým způsobem. Přijali mě, slib jsem skládal až na táboře. Předtím jsem se na schůzkách dovídal, jak to ve Skautu chodí.

První skautskou schůzku jsem absolvoval v roce 1933 na Kostelní ulici, už bych to přesně nenašel. Možná, že byla ta budova zbourána. Krátce nato jsme se se schůzkami přemístili do Přívozu, do školy za radnicí. Na schůzkách jsme hráli skautské hry (Kimova apod.), učili se vázat uzly, povídali si, občas si domluvili nějaký výlet. Pamatuji si na závod v lukostřelbě apod.

Před slibem jsem dělal nováčkovskou zkoušku, bylo to lehké, ani jsem to za zkoušku nepovažoval, protože to, na co se ptali, mi bylo jako středoškolskému studentovi vcelku známé.

V naší školní třídě jsem byl skautem sám. Na gymnáziu mezi spolužáky z jiných tříd jsem žádného skauta neznal. Až později jsem našel skauty v jiných třídách, ale nebylo jich mnoho – nebyla to běžně známá organizace.

Náš 1. oddíl založil prof. Smolík, který učil na reformním gymnáziu v Přívoze, a až do své smrti byl jeho vůdcem. Po něm převzal vedení oddílu Oldřich Vavroš, kterého si už pamatuji.

Těžiště skautské činnosti jsem viděl na prázdninových táborech. První tábor jsem absolvoval v Klokočově u Vítkova, vedl jej Oldřich Vavroš. Tam jsem i skládal skautský slib.

My nováčci jsme nastoupili pod vlajkou uprostřed tábora, před námi vedoucí Vavroš. Slib byl přečten a my slíbili. Dost si pamatuji, že jsem si tenkrát uvědomoval, že slib bude pro mne závazný a že jsem si říkal, že v tom slibu není nic jiného, než co mi rodiče při různých příležitostech vtloukali do hlavy, a já jsem se chtěl podle těch pravidel řídit.

Pobyt na táboře měl svůj řád. Ráno budíček, nástup k rozcvičce (v trenkách), konec rozcvičky znamenal seběhnout do říčky a tam se pořádně umýt, potom snídaně. Úklid ve stanech a kolem stanů, vedoucí pracovník či pracovníci zkontrolovali jednotlivé stany, pak nástup, kde byl oznámen denní program. Ten mohl být dosti pestrý, třeba pro každou družinu jiný. Větší přípravy vyžadovaly skautské hry – plížená, denní nebo noční, nebo tzv. poklad, který připravovala skupina starších skautů. Často se hrál fotbal, v oblibě byl táborák, na který se muselo nasbírat hodně klestí a připravit program.

Na táboře mě zaujala tlustá učebnice, už hodně roztrhaná – salátové vydání. Byla určena pokročilejším skautům, kteří se měli připravovat k nějaké pozdější zkoušce, kterou jsem už neabsolvoval. Byla tam česká historie ale i anatomie a první pomoc při úrazech – takové kompendium pro vzdělaného skauta. Občas jsem po té knížce pátral, ale bezúspěšně.

Ještě bych se měl zmínit o oldskautech, kteří nás na táborech tak nějak doplňovali. My, normální skauti, jsme byli tak většinou od 10 do 16 let (nebylo to přesně vymezeno), vůdce měl kolem 20 let a kromě toho tam byli 2 až 3 starší skauti, také asi dvacetiletí, kteří pomohli s úkoly, jejichž splnění by mohlo být pro kluky obtížné. Vzpomínám si na Žáka (medik), Svobodu (studoval práva), Zapletal (říkali jsme mu Capl). Všichni byli příjemní a vstřícní.

V místě mého prvního tábora – v Klokočově – jsem se byl po letech podívat. Bylo to takové pěkné místečko, z jedné strany les, z druhé bublala říčka, uprostřed zatravněný prostor dost veliký pro tábor i pro slušné hřiště. Dneska už to tak není. Říkají tomu místu Hadinka. Když jsem se tam byl po letech podívat, zjistil jsem, že je tam chatová osada. Byl jsem zklamaný…

Na druhém táboře v roce 1934 jsem byl v Hradci u Opavy (dnes Hradec nad Moravicí). Kolem tábořiště lesy a zalesněné kopečky. Vesnice a lidská obydlí daleko. Ale o nás už věděli obchodníci v okolí, přišli s nabídkami – většinou to byli Němci. Pamatuji si jednoho, který přišel s papírovým sáčkem, v něm byly tři rohlíky, a velmi nedokonalou češtinou prohlásil: „Tady jsem přines pár rohlíky, abyste bylitlusti a vypaseni.“ Jestli jsme po takovém uvítání u něj potom nakupovali, to už si nevzpomínám.

Z tohoto tábora si pamatuji, že jsme se šli jednou podívat na místo, kde jsme loni tábořili. Bylo to jakési pochodové cvičení, ale velmi náročné. Ušli jsme, odhaduji, dobrých 40 kilometrů. Zpět jsme došli až za tmy a vím, že jsem docházel z posledních sil.

Třetí tábor byl v roce 1935 na Starých Hamrech. Tam už jsem jel coby zkušený skaut s předvojem. Vyměřovali jsme umístění tábořiště, zatloukali kůly na podsady atd. Spali jsme na zemi pod celtou. Vybral jsem si místečko, které se mi zdálo vhodné, ale v noci přišel prudký liják, voda stékala v malých potůčcích po svahu a jeden z těch potůčků si našel cestičku přímo pod mým stanem. Když jsem se probudil, ležel jsem v kaluži pořádně promáčený. I to patří ke skautování. Ještě si pamatuji, že jsem tam rád chodil na houby a že jsem byl úspěšný.

Na tomto táboře už nás nevedl bratr Vavroš, na jeho místo nastoupil bratr Matušek, který s námi absolvoval dřívější tábory jako jeden z rádců. Věk a zkušenosti pro vůdcovskou funkci jistě měl, ale myslím, že to s kluky neuměl jako jeho předchůdce. Setkal jsem se s ním jednou v hotelu Imperial. Byl tenkrát ředitelem Ostravsko-karvinských dolů. Později se stal ministrem paliv a energetiky.

Se dvěma skauty z tehdejších táborů se dnes občas stýkám – s Vavrošem (bratrem tehdejšího vůdce) a Šebelíkem. O ostatních nevím, samozřejmě až na skupinu kolem Vladimíra Čermáka. Po zprávě o jeho tragickém osudu se mi vynořovaly vzpomínky na tohoto přítele velmi intenzivně a byly to tenkrát vzpomínky velmi čerstvé, které se vracely znovu a znovu a nemohly zapadnout.

Vláďa Čermák byl kliďas. Byl jedináček, rodiče za ním jezdili na tábor každou neděli. Byl oblíbený, nekonfliktní.

Mám na něho vzpomínku hned z tábora v Klokočově. První noc jsme spali v nějaké stodole na slámě a Vláďa Čermák přišel z domu nabalený, měl dobrý cvíbak, což je taková jemná sladká polodortová buchta. Podělil nás tam všechny, myslím, že na něho zbyl jen malý kousek, že jsme mu to tam snědli.

Potom si pamatuji, jak dělal Tři orlí pera. Skrýval se 24 hodin, mlčel a nejedl. Já jsem se tenkrát coural v lese, zahlédl jsem jej, on mě uviděl a už chtěl něco říct, už otevíral pusu. Řekl jsem mu: „Nesmíš mluvit!“ Chytil se za pusu a odplížil se. V momentě překvapení se málem neudržel. Zkazil by si Tři orlí pera.

Naposled jsem se s ním setkal za války. Vláďa Čermák přišel ke mně do bytu v únoru 1943. Byl jsem překvapen, protože jsme se dosud nenavštěvovali, a navíc jsem měl plnou hlavu starostí. Dostal jsem zrovna příkaz, že musím druhý den nastoupit službu v Bavaria-Apotheos v Berlíně, s vyhrůžkami, co se stane, když příkazu neuposlechnu. A teď se tu objeví Vladimír s otázkami: „Jak se máš, co děláš atd.“ Tak jsem mu pověděl, jaký rozkaz mi přišel a co mne v příštích dnech čeká. Vladimír se chvíli potom rozloučil a odešel. Kdykoliv jsem si později vzpomněl na tuto návštěvu, vrtalo mi hlavou, proč za mnou tenkrát přišel.

Až po válce, když jsem se dozvěděl o hrozném zavraždění Vládi a jeho skupiny nacisty, napadlo mi, zda tenkrát ta návštěva nebyla spojena s pokusem získat dalšího člena skupiny. Nevím, ale dodnes, když si vzpomenu na naše poslední setkání, přebíhá mi mráz po zádech.

Od sestry Jitky Radkovičové-Tiki jsem se dozvěděl, že byly i židovské skautské oddíly. Netušil jsem to, divím se tomu. Já jsem se s Židy hodně stýkal a nikdy jsem od nich nic podobného neslyšel. V našem oddíle bylo několik Židů a ti nám také neříkali, že mají zvláštní oddíly. Domnívám se, že to byly oddíly pro tu část židovské populace, která viděla skautský tábor jako průpravu k jejich příštímu přestěhování do Izraele. Židé byli v tomto směru velice diferencovaní. Já jsem se asi stýkal převážně s Židy, kteří odmítali sionismus a snahu odstěhovat se do Izraele neschvalovali. Měl jsem kamaráda, se kterým jsem se dost často stýkal, a když přišla řeč na přestěhování do Izraele, tak mávl rukou a říkal, že je to nesmysl…

To jsem si ovšem vykombinoval až v poslední době, protože jsem považoval za velice podivné, že jsem o židovských ani DTJ skautech nikdy nic nezaslechl.

Sokolství

Od dětství jsem byl sokol. Vedle našeho bydliště stál Český dům a k němu patřilo poměrně velké hřiště. V domě byla tělocvična a tam sídlil Sokol. Tam se cvičilo. Prostná, na nářadí, hrály se různé hry, občas se i zápasilo. Nejvíce mne otravovalo, když jsme nacvičovali na veřejná vystoupení, ale bral jsem to, že to tak musí být. Tak asi jednou v roce bylo tzv. veřejné cvičení, kde jsme v kroji a při muzice ukazovali obecenstvu (většinou rodičům a příbuzným), co jsme se naučili. Občas jsme veřejně cvičili i na cizím hřišti, když nás bylo víc, tak to lépe vypadalo. Do Sokola jsem chodil i jako dorostenec a nakonec i jako organizovaný skaut, ale to už méně často.

Sokolů bylo hodně, i když mu „konkurovali“ Orli (katolická organizace) a DTJ (dělnická tělovýchovná jednota), a byli hodně vidět. Objevovali se v krojích při různých státních svátcích i jiných slavnostních příležitostech.

Vcelku se domnívám, že cvičení v Sokole bylo prospěšné. Mladí lidé se tam naučili být „šikovní“, kotrmelce, doskoky, ale i pády dovedli pak zvládnout i mimo tělocvičnu – v civilním životě.

Mně se nezdálo, že si Sokol a Skaut nějak konkurovali. Každý byl pro mladého člověka prospěšný – i když každý trochu jinak.

Židé

My jsme jako kluci a mladí lidé v Ostravě židovskou otázku nevnímali. To byli kluci jako jiní. Mohlo se říct: „Ty žide jeden!“ Ale to bylo asi tak, jako bych Ostravákovi řekl: „Ty chachare!“ Nebo klukovi z Frenštátu: „Ty Valachu!“ Když se Židé poprali ve třídě mezi sebou, tak jeden křičel na druhého „Ty židáku!“ To se nevnímalo jako nějaký antisemitismus.

Židé u nás vesměs patřili k bohatší vrstvě, která za Rakouska spolu s Němci měla hlavní slovo. Ti naši židovští kluci byli vesměs z tzv. lepších rodin. To byly děti právníků, lékařů a podobně, takže tam byl také cítit sociální rozdíl. Pokud někdy byly výhrady k Židům, tak to byly spíše pošklebky, když němečtí Židé začali přecházet na českou stranu a v naší třídě se objevovali spolužáci, kteří mluvili česky bídně. To se potom občas ozvalo: „Teď jsou jim Češi dobří. Ani česky neumí, ale je český flastenec.“

Kamarádil jsem s jedním židovským spolužákem Honzou Beerem. Jeho otec byl prokuristou u Rütkerse, tedy ve velmi dobrém postavení. Já jsem k nim chodil, byl jsem tam skoro jako doma. Jednou jsem viděl na stole nějakou nezvyklou láhev, vzal jsem ji do ruky a prohlížel ji zblízka. Honza mi ji sebral a povídá: „Tomu se nic nesmí stát! Kdybys to rozbil, to by byl malér! Je z Jižní Ameriky. To nám poslali jako vzorek a táta je domluvený s nějakýma ženskýma, že na tu flašku udělají z lýka takové to ozdobné…“ Otec Beer se dohodl se ženami, které mu tady vyráběly z lýka na flašku ozdobný úplet, výrobky pak posílal do Jižní Ameriky a tam je dávali na svoje lahve. A on na tom vydělal. Židé se dokázali zorientovat, když tady nebyla práce, tak neváhali a vykorespondovali si ji po světě. Velmi jsem to obdivoval.

V roce 1938 se mnou odmaturovalo 6 Židů, 5 se jich ztratilo v zahraničí a jeden šel na východ, možná se nějak dostal přes polskou hranici a vstoupil do Svobodovy armády. Byl zraněn, sešel jsem se s ním po válce v Praze, chtěl se na fakultě domluvit, že vystuduje medicínu, ale ve zkráceném studiu, jako voják. Přišel dokonce v uniformě, ale nepořídil. Říkal, že s chlapy není žádná řeč, že by musel studovat celých pět roků, že to on si dovolit nemůže, protože má nějakou střepinu šrapnelu v plíci, že nebude tak dlouho žít. Nevím, jestli zemřel tak, jak to předpovídal.

Na druhé straně, v Anglii, byli tři u letců, 2 zahynuli, ten třetí byl Honza Beer. Jeho rodiče předvídali, co bude, a vyexpedovali ho do Anglie, kde pracoval jako zemědělský dělník, prý dojil krávy. Když propukla válka, tak přešel k československému vojsku. S ním jsem se po válce setkal a potom ještě několikrát byl tady na návštěvě.

Když přiletěl poprvé, bylo slavnostní vítání anglických letců, komunisti ještě u nás nevládli. Psal mi, že přiletí do republiky a že jestli se můžeme setkat v Praze. Vykládali jsme spolu jako staří kamarádi. Říkal mi tehdy: „Oni nás tady vítají jako hrdiny. Jaký já jsem byl hrdina? Já jsem seděl celou válku ve skladišti a počítal jsem fusakle a spodky apod. Já jsem byl v letadle, jen když mě nějaký kamarád vzal, že jsem se s ním mohl proletět…“ Taky jsem se ho ptal, jestli zůstane. On už přišel o rodiče, jeho bratr byl někde v cizině, až potom mně Honza říkal, že ho vypátral v Americe. „Já se sem nevrátím, vy jste sovětské pásmo, s vámi nechceme nic mít!“ To jsme ještě o sovětském pásmu vůbec nic nevěděli. Já jsem mu nevěřil, Sověti nás osvobodili, jaké pak pásmo, když jsou politické strany a svobodné volby, ale bohužel měl pravdu.

Korespondovali jsme si spolu, on byl v Americe poštovní inspektor, zastával funkci ve státních službách, nic zvláštního, ale on si žil! Posílal mi lístky z Jižní Ameriky, z Jižní Afriky. Tady byl asi třikrát, za mnou i za členy rodiny, kteří přežili holokaust. Poměrně mladý zemřel. V posledním dopise napsal, že byl na operaci, že ho otevřeli a zase zašili, že už mu není pomoci, takže se se mnou loučí, a za poměrně krátkou dobu jsem dostal od jeho rodiny parte.

Byl tady jednou s dcerou. Říkal mi: „Víš, ona je velká židovská vlastenka a chtěla tady navštívit Osvětim a všelijaká místa, kde byli její předkové. Já jsem to v ní nevychoval, já nevím, jak to vzniklo. Vždyť já jsem nikdy ani do synagogy nechodil a nestaral jsem se o to, ale ona je taková, že na to pořád myslí a vzpomíná na lidi, kteří na to doplatili životem.“

Oženil se s Vídeňačkou, taky Židovkou. K sionistům se nehlásil, ani židovsky nevypadal, byl blonďák.

Jiný židovský spolužák byl takový originál. Patřil mezi ostravskou smetánku. Byl velmi populární u některých profesorů a my jsme na to žárlili, neměli jsme ho moc rádi právě pro jeho výsadní postavení. Vystudoval po válce medicínu v Brně. Byli jsme kolegové, já jsem ho občas navštívil, bavili jsme se o lecčems. Jednou jsem se ho ptal, jak to že přežil válku, že jsem o něm tehdy neslyšel.

Vyprávěl mi, že když přišli Němci, utekl do Beskyd a tam dělal na salaši pastevce a nebyl nikde přihlášený, majitel ho samozřejmě kryl. Přežil tam celou válku. Je to neuvěřitelné.

Jeden kolega Žid mi vykládal: „Víš, Židé, když jdou spolu a octnou se na nějakém rozcestí, kdy neví, na kterou stranu mají jít, tak jeden jde doprava a druhý doleva. Vždycky to jeden nebo druhý vyhraje. A ten, co to vyhraje, tak nikdy nepůjde proti tomu, který šel na opačnou stranu.“ Oni mají pocit vzájemné komunity, oni si vzájemně pomáhají.

Národnostní napětí mezi Čechy a Němci

Když jsme byli děcka, tak jsem žádné napětí nepozoroval. Můj nejlepší kamarád byl Němec, soused Fritzek Schädel. Česká a německá děcka hrála spolu kopanou. Němci se snažili češtinu naučit, zřejmě to bylo pro ně důležitější než pro nás němčina. Pamatuji se, že jsme se Schädelem mluvili česky. On mluvil česky slušně. Když jsem se s ním bavil, říkal jsem mu: „Poslechni, mluv taky německy, ať se od tebe něco naučím.“ Začal s němčinou, já jsem mu nerozuměl, a tak jsme skončili zase na češtině.

Fritzek Schädel jezdil do německého gymnázia a já jsem jezdil do českého. Neprospíval dobře, myslím, že ve 3. nebo ve 4. třídě gymnázia skončil a nastoupil jako řeznický učeň. Když nám Němci obsadili pohraničí, tak jsem ho tenkrát potkal a povídám mu: „Fritzku, ale musíš uznat, že to je sprosťárna, že nám tady zabrali takový kus území, které bylo vždycky české království…“ A on říká: „Nezlob se na mě, ale já držím hubu, já se do těch věcí míchat nechci. Já jsem polský občan, žiji v Československu a jsem Němec. Jak já se mám v tom vyznat?“ Když pak nacisté zabrali zbytek ČR, zřídili protektorát, Němci byli automaticky říšští občané a museli rukovat, tak jsem už o něm neslyšel. Byly to někdy smutné případy. Měli jsme spolužáka, který chodil o třídu níž do českého gymnázia. Byl to takový prima kluk, dneska by se řeklo, že měl šlechtické vychování. Chodil do Sokola a my jsme ho považovali za dobrého kamaráda. Ale potom, když nás Němci obsadili, tak si jeho táta vzpomněl, že je Němec, a když byl táta Němec, tak byla celá rodina německá, přitom to nebyla pravda, jeho máma byla Češka. Měl ještě sestru a ta se také hlásila k Čechům. Ale jejich otec prosadil, že byli najednou Němci. Když se mladý Zeiner zastavil s nějakým českým kamarádem, tak tomu kamarádovi to bylo nepříjemné, protože tenkrát Češi nechtěli mít s Němci nic společného. Aby se o nich neřeklo, že se chtějí přidat k vládnoucí garnituře. Když byl hlouček českých kluků a Zeiner začal mluvit s jedním, tak se ostatní ztratili. A ten, co s ním mluvil, tak při nejbližší příležitosti zmizel taky. Byl to velice příjemný hoch. Narukoval a poměrně brzy padnul. Když jsme se to jako jeho čeští kamarádi dozvěděli, tak nám bylo špatně. Když se to tenkrát stalo, tak se rodina úplně změnila.

Většině našich Němců stouplo po záboru Sudet sebevědomí. Mnozí se chovali arogantně ale i ti „slušní“ byli k Čechům odměření. Asi aby si nezadali v očích zarputilých hitlerovců, kteří ostentativně dávali najevo svou nadřazenost.

Národnostní napětí mezi Čechy a Němci mělo ve Vítkovicích ještě jiné kořeny.

Když jsem dospěl do let, kdy se mi začala líbit děvčata, zažil jsem zvláštní zkušenost. První dívka, která se mi opravdu líbila, byla Němka. To bylo zlé, tu jsem nemohl ani oslovit, neuměl jsem tehdy německy. Druhá – zase Němka. Když se to opakovalo, začalo mi to vrtat hlavou. Ale zase tak moc mě to tenkrát neznepokojovalo, měl jsem dost jiných starostí. Někdy v roce 1938, když napětí mezi Čechy a Němci bylo pociťováno již dost intenzivně, viděl jsem na Boží Tělo ve Vítkovicích náboženský průvod. Ten se konal pravidelně i v dřívějších letech a věřící se řadili tak, jak přišli. Tentokrát šli Češi a Němci odděleně. Viděl jsem zvlášť skupinu českých děvčat a německých děvčat. Ty německé byly vyparáděné, učesané, nažehlené, prostě z „lepších“ rodin, ty české byly převážně proletářské.

I po těch dvou desetiletích republiky měli ve Vítkovicích převahu Němci v pozicích vedoucích pracovníků, inženýrů, mistrů apod. A na dětech byla vidět lepší „Kinderstube“ (německý termín pro výchovu v dětství). To napětí mezi Čechy a Němci mělo i sociální kořeny.

Stejně jsem si vzal Češku – byli jsme spolu přes 60 let a bylo to moc pěkné.

Jiná moje zkušenost je z doby, kdy jsem trávil prázdniny mezi našimi Němci, abych se zdokonalil v němčině. Prostřednictvím známých jsem si dojednal s jednou německou rodinou, že mě ubytuje a zajistí, abych se zdokonalil v německé konverzaci.

Přijali mne přátelsky jako člena rodiny. Měli hodně vysokého chlapce, byl studentem gymnázia v Ostravě, dělal mi společníka, vodil mě mezi tamější kluky. Bylo to o prázdninách v letech 1936 a 1937, to ještě žádné napětí nebylo. Mohu o tom mluvit téměř v superlativech, všichni byli přátelští, brali mne všude s sebou. Chodili jsme na výlety – na hrad Sovinec. Jezdili jsme po okolí na kolech, chodili na houby atd. Jen jeden mládenec – nebyl sice nepřátelský, ale měl jsem dojem, že přeci jenom to kamarádství nadšeně nepřijímá. Pak studoval v Praze, myslím, že právnickou fakultu. Byl o něco starší než já. V Praze jsme se jednou potkali, já jsem se k němu hrnul jako ke starému známému a chtěl jsem se s ním dát do řeči. Ignoroval mne, neodpověděl na pozdrav, odkráčel takovým vojenským paradeschrittem. Byl oblečený, jak ti Němci chodili, zvlášť když chtěli nějak provokovat. Měl bílé punčochy, krátké kožené kalhoty, sako, které bylo kombinované se zelenými výložkami.

A tak jsem si říkal: „Tak to ses, hochu, mýlil, když sis myslel, že máš kamaráda.“ Hitler zapůsobil. Němci se začali cítit jako nadlidé. Čechy považovali za „minderwertig“ (méněcenné), za horší rasu. My jsme s nimi potom přestali komunikovat, ale oni o to ani nestáli. To bylo všude, i v Ostravě, kde se jeden Němec jmenoval Holub, další Zapletal atd. Poněmčených Čechů tady bylo habaděj.

Národnostní napětí mezi Čechy a Poláky

Po první světové válce jsme měli spory s Poláky o Těšínsko. Měl být plebiscit. Obyvatelé obou národností byli ujišťováni, že jim „u nich“ bude lépe. Na ty druhé se házela špína, jak to bývá před většinou voleb. Nakonec se plebiscit nekonal, sporné území bylo rozděleno „spojeneckou“ komisí. S rozdělením nebyli spokojeni ani Češi, ani Poláci, ale Poláci víc vyváděli. Heslo „Ostravica – granica“ se stále ozývalo na různých polských shromážděních a v polském tisku, který velmi často proti naší republice útočil. Naši Poláci na Těšínsku také projevovali svoji touhu, aby se připojili k Varšavě. Bylo to nepříjemné, Poláků na Těšínsku bylo mnoho, ale nebyla to většina. Zkrátka Poláci se s Čechy rozkmotřili.

Mám na jednání s polskými skauty takovou malou vzpomínku. V roce 1938 jsem byl se skupinou větších dětí v Nýdku u Jablunkova jako pedagogický dozor oddílu chlapců. Chystala se tam malá besídka se zpěvy, tanečky a zábavnými výstupy a přišel za mnou správce toho rekreačního centra. Požádal mne, abych zašel do tábora polských skautů, měli tábor kousek od nás, a pozval je na naši besídku – že to bude takové vstřícné gesto. Tak jsem za nimi šel. Když jsem se blížil, tak mě asi nějaká hlídka avizovala a vyšel mi naproti vedoucí: „Co chceš!?“ Nějak takhle zostra na mě začal. Já jsem mu říkal, že jsme osada, že bychom je chtěli pozvat na besídku, kdyby měli chuť, že by to bylo pěkné, kdybychom je mohli přivítat u nás. On se tvářil velice nepřístupně a říkal: „Nevím, nevím. Možná, že přijdem, možná, že nepřijdem.“ Tak jsem odešel a jenom vím, že nepřišli.

Při stejném pobytu jsme šli do lesa na borůvky. Bylo to těsně na polských hranicích a míjel nás tam polský celník – už starší muž a velmi přátelsky a s úsměvem upozorňoval, ať dáme pozor na polskou hranici, že u nich jsou lesy soukromé a že by se mohlo stát, že některý přísný majitel se bude cítit poškozen na majetku a bude na nás nepříjemný. Tak jsme mu poděkovali a změnili terén.

Roky 1938–1939

To byla léta nabitá událostmi celoevropského významu, které jsou všeobecně známé, jejich popisování by bylo moc dlouhé, a proto budu maximálně stručný.

V únoru 1938 obsadil Hitler Rakousko za jásotu většiny Rakušanů (Anschluss). Tenkrát jsem si prvně uvědomil, že teď jsme na řadě my.

Naši Němci stále stupňovali své požadavky, když jim je naše vláda chtěla splnit, přišli s dalšími, které splnit nebylo možné. K tomu všemu Hitler a celá jeho propagační mašinérie, hulákali do světa, jak je našim Němcům ubližováno a že vojensky zakročí. V květnu byla vyhlášena mobilizace, bylo až dojemné, s jakým nadšením se naši branci hlásili u svých útvarů.

Já jsem v květnu 1938 maturoval. Maturity byly uspíšeny, protože v tomtéž měsíci probíhaly v Praze středoškolské hry, tak abychom se jich mohli zúčastnit.

Po dlouhých prázdninách jsem měl v říjnu nastoupit na vysokou školu. Koncem září 1938 byla podepsána mnichovská dohoda a nám Čechům se zhroutil svět. Zábor pohraničí, příliv utečenců z pohraničí, abdikace vlády, demise prezidenta, Maďaři i Poláci využili příležitosti a ukrajovali si z bezmocného Československa vše, na co měli zálusk. A k tomu vysoké školy oznámily, že zatím odkládají zahájení školního roku (normálně zahajovaly v říjnu).

Byl jsem z toho všeho nešťastný a bezradný. Konečně jsem se dočetl v novinách, že Karlova univerzita zahájí přednášky v listopadu. Ihned jsem se vypravil do Prahy. Ale jak tam dojedu? Naše přímé spojení s Prahou nešlo použít, trať vedla z velké části přes území zabrané Němci a Svinov už byl zabrán! Musel jsem jet po tratích, které nám zbyly, – tedy na Frenštát, Kojetín, Brno, Německý Brod – cesta mi trvala přes 25 hodin. V Praze jsem měl příbuzné, o ubytování na první dny jsem měl postaráno. Sháněl jsem ubytování na některé studentské koleji – všude byli beznadějně plní – ani záznam pro pozdější přijetí nepřijali. Nakonec jsem navštívil kolej Arnošta z Pardubic. Taky měli plno, ale aspoň si poznamenali mou adresu, „kdyby se něco uvolnilo“.

Kolej Arnošta z Pardubic byla katolická kolej a nebyla mezi studenty oblíbená. Byl tam poměrně přísný domovní řád, musela se dodržovat večerka a chodilo se na nedělní bohoslužby – nebyly však povinné. Když mi po týdnu přišlo sdělení, že mohu nastoupit, byl jsem nadšen.

Ale ani na fakultě to nebylo snadné. Když jsem se šel na děkanství zapsat ke studiu, čekalo tam tolik uchazečů o studium, že nebylo k hnutí. Úředníci zavírali okénka a kandidáti na studium na lékařské fakultě nevěděli, jak dál.

Najednou prošuměla davem zpráva, že děkan fakulty nám chce něco říct a že máme přejít do blízkého přednáškového sálu.

Když jsme se tam shromáždili, přišel děkan prof. Laufberger a bez nějakého úvodu nám začal vytýkat, jak jsme nezodpovědní, že se hlásíme na medicínu, že doktorů je všude plno, že studium je těžké a většina z nás stejně nedostuduje, že budeme jen zbytečně tahat peníze z kapes svých rodičů. Že podle stávajících předpisů nemůže odmítnout na studia nikoho, kdo absolvoval maturitní zkoušku, nicméně si to máme ještě dobře rozmyslet. A aby nám to rozhodování usnadnil, dojednal s psychotechnickým ústavem, že zvláště pro nás dnes odpoledne uspořádají psychotechnické zkoušky a podle výsledků posoudí, jaké máme ke studiu medicíny předpoklady.

Byl jsem doslova vyděšen. Celý dosavadní život jsem se těšil, že budu doktorem a teď nová překážka. Nakonec jsem se rozhodl, půjdu tam a bude-li posudek kladný, nic mě už neodradí. Výsledek zkoušky (byla poměrně obtížná) oznamoval, že studium na lékařské fakultě „je možné“! Druhá předtištěná alternativa byla „nedoporučuje se“. A ta byla naštěstí v mém případě přeškrtnutá. A tak jsem byl zapsán a dal se do studia.

A ještě dodatek, jak se tehdy děkan Laufberger katastrofálně mýlil. Když se po letech válečného přerušení opět sešel náš ročník, byla nás hrstka. Mnozí si našli jiné studium, zaměstnání, někteří i zemřeli. A doktorů po válce byl zoufalý nedostatek.

První semestr studia (půlrok) proběhl bez komplikací. V březnu 1939 Němci obsadili zbytek Československa a zřídili protektorát Čechy a Morava. Slovensko se „osamostatnilo“.

Na konci prvního roku proběhly první rigorosní, tj. přísné zkoušky. Bylo velmi vysoké procento těch, kteří neuspěli. Všeobecně převládal názor, že to vlastně nahrazovalo přijímací zkoušky pro další studium.

V létě 1939 se nic zvláštního nedělo, ale každý cítil, že se něco chystá.

V září 1939 začala válka s Polskem, která měla velmi rychlý průběh. Hitler a Němci jásali, i když byli ve válečném stavu s Francií a Velkou Británií.

Smrt Jana Opletala

Zimní semestr na vysoké škole začal podle plánu v říjnu 1939. Všichni tušili, že stav, jaký byl, je neudržitelný, na druhé straně se báli proti tomu nějak veřejně vystoupit. Přišel 28. říjen 1939 a lidé, především studenti, se začali v Praze srocovat a začali demonstrovat. Bylo výročí 21 let od vzniku Československa. Vykřikovali národovecká hesla, také se ozývaly výkřiky proti Němcům. Na ulicích Prahy byly hloučky lidí a rozjitřená nálada. Němci se domnívali, že musí zakročit. Nejdříve naše policie, ale potom přišli i Němci a došlo ke krvavým střetům. Byl postřelen student medicíny Jan Opletal a odvezen na chirurgickou kliniku prof. Jiráska. Asi po 14 dnech zemřel.

Studenti, kteří ztratili svého kolegu, se domlouvali, že mu připraví manifestační pohřeb. Probíhala kampaň, aby se všichni studenti zúčastnili. Já si pamatuji, jak u nás před přednáškou vystoupil student z Hlávkovy koleje a na pohřeb nás upozornil.

V určený den na Albertově, kde je většina teoretických ústavů lékařské fakulty Karlovy univerzity a je tam také patologicko-anatomický ústav, se konal pohřeb. Část obřadů se odehrávala v ústavu a část byla venku před ústavem.

Od patologicko-anatomického ústavu byl celý Albertov zaplněn studenty. Uprostřed nich procházel pohřební průvod. Za pohřebním vozem šli nejprve rodiče a nejbližší příbuzní. Potom kráčel děkan lékařské fakulty prof. Hájek oblečený ve slavnostním děkanském taláru a další akademičtí funkcionáři.

Po nich řada policejních důstojníků, všichni v parádních uniformách. Za nimi se začali shromažďovat studenti, bylo jich ohromné množství. To nebyl průvod, to bylo shromáždění. Taky jsem byl mezi nimi. Viděl jsem to asi ze třetí řady – všecko před sebou.

Průvod kráčel dolů Albertovem. V ulici Na Slupi už stálo auto pohřebního ústavu, protože mrtvý měl být převezen na Moravu. Při přemisťování rakve studenti začali zpívat Kde domov můj. Všichni stáli v pozoru, a když česká část hymny skončila, studenti začali zpívat Nad Tatrú sa blýská, což znamenalo, že to považují za součást hymny a že se situací, kdy bylo Československo rozděleno, nesouhlasí. Ten nejvyšší policejní úředník se obrátil k davu studentů, zvedl ruku a zakřičel: „Přestaňte!“ Ale studenti zpívali dál. Tak zase znovu: „Přestaňte!“ A studenti zpívali, načež sepnul ruce a zlomeným hlasem opakoval: „Prosím vás, prosím vás, přestaňte.“ Tak potom zpěv postupně utichal, až utichl docela. Bylo to dojemné. Když potom přeložili Jana Opletala do auta, které odjelo, pohřební vůz se taky někde ztratil v přilehlé ulici, studenti, jak byli shromážděni, tak pochodovali dál. A šlo se po Slupi nahoru na Karlovo náměstí, kde se studenti trochu rozptýlili, ale většina z nich se shromáždila před budovou techniky, do techniky mezitím vnikli studenti, kteří tam studovali, obsadili ji, otevřeli okna a vykřikovali „Ať žije Československo!“ a „Němci, jděte pryč!“ a taková všelijaká hesla. Podle tehdejších zákonů policie nesměla vstoupit na akademickou půdu, takže policajti nemohli zakročit, spíše zasahovali proti studentům, kteří byli rozptýleni na náměstí. Přispěchala jim na pomoc nějaká německá jednotka wehrmachtu a společně začali studenty rozhánět.

Viděl jsem to, protože k naší koleji jsem musel přejít (lépe řečeno přeběhnout) Karlovo náměstí. Co se dělo dál, to už jsem jenom slyšel od studentů. Na různých místech pokračovaly konflikty mezi strážci pořádku a studenty. Takhle skončil pohřeb Jana Opletala.

Druhý den bylo ticho po bouři, jenom jsem zaznamenal, že v Praze bylo více německých vojáků.

A potom přišel 17. listopad. To jsme se tenkrát ráno probudili a vstávali jsme jako normálně. Mezi studenty se začalo šuškat, že přišli gestapáci a nějaké dva kluky z naší koleje sebrali. Šli jsme na přednášky a už cestou jsme slyšeli, že se něco mele. Přednášky byly nedostupné, všechny ústavy byly blokovány německými vojáky, měli před vchodem stráž, která nikoho nepustila dovnitř. Mezi studenty se rozkřiklo, že se v noci vybíraly koleje, že dokonce nějaké studenty zastřelili. Byli jsme v rozpacích a nevěděli co dál, až se začaly vylepovat červené plakáty, na kterých bylo napsáno, že vzhledem k tomu, že tady studenti dělali demonstraci, bylo rozhodnuto vysoké školy uzavřít. Někteří studenti byli odvezeni do koncentračních táborů a sedm studentů bylo zastřeleno. Plakáty vylepovali po celé Praze, teprve potom jsme se dověděli, že byly vybrány všechny pražské koleje až na tu naši.

Měl jsem ohromné štěstí, že jsem se neocitl v koncentračním táboře, ale dodnes nevím přesně, čím to bylo. Bydlel jsem v katolické arcibiskupské koleji Arnošta z Pardubic. Vykládalo se mezi studenty, že se pražský arcibiskup postavil na naši stranu a prohlásil, že my jsme žádnou samosprávu v koleji neměli, že se naše kolej nezúčastnila žádných příprav na manifestaci, že on za nás ručí. Ale to byly takové povídačky. Abych si zjistil pravdu, obrátil jsem se před lety na pražské arcibiskupství s dotazem, zda by nebylo možné najít v jejich archivu nějaké vysvětlení, jak to tenkrát bylo. Odpověděli, že žádné doklady o této záležitosti v archivu nejsou, ale podle jejich názoru mohlo jít o domluvu pana arcibiskupa Kašpara s tehdejším protektorem von Neurathem, mezi oběma pány byly prý velmi dobré vztahy.

Já jsem se samozřejmě potom snažil co nejrychleji z koleje vypadnout, protože co kdyby to bylo opomenutí a Němci pak dodatečně přišli pro zbylé studenty. Měl jsem v Praze sestru, u které jsem přespal. Hned odjíždět domů dost dobře nešlo, bylo třeba ještě nějaké věci zařídit, tak jsem byl u ní asi dva dny a stýkal jsem se s kolegy mimo kolej. Z určitých míst bylo studentům doporučeno, aby nejezdili domů na studentskou slevenku. To by ale znamenalo vyšší výdaje za plné jízdně. I na to bylo pamatováno! Když půjdete tam a tam, zaplatí vám druhou polovinu jízdného… Abychom mohli jet na plné jízdné a nebyli při případné kontrole ve vlaku odhaleni jako studenti, aby nás Němci dodatečně nesbalili do koncentráku. Tak jsem tam šel a poprvé v životě jsem dostal asi 50 korun jenom na základě předložené poukázky, že jedu do Ostravy. Dva starší páni mi dali peníze na ruku, nic jsem nepodepisoval, žádné další doklady nežádali, takže to musely být peníze z neoficiálních zdrojů. Někdo domluvil, že tímto způsobem pomohou zachránit další studenty před případným zadržením.

V ostatních kolejích řádili Němci strašně. Já jsem měl bratrance na Masarykově koleji, kterou přepadli v noci, všichni studenti museli na chodbu tak, jak byli v pyžamech, potom je nahnali do nákladních aut. To bylo prosím v listopadu! Byla zima i sníh už byl! Odvezli je do Ruzyně, kde je z těch aut vyklopili, a tam se všichni studenti klepali zimou a čekali věci příští. Můj bratranec mezi nimi. Několik hodin tam stáli a čekali, co se bude dít. Potom přišli němečtí vojáci a čeští policajti a přikázali jim, ať se rozdělí. Ti, kteří ještě nemají 18 roků, nalevo. Ti, kteří mají více jak 18 roků, doprava. Když se tam shromáždil hlouček těch, kteří neměli 18 let, byl mezi nimi i můj bratranec, řekli jim: „A teď utíkejte pryč, a kdo bude poslední, toho odstřelíme!“ Strašili je, kluci běželi jak zajíci! Z Ruzyně do Prahy je to pěkný kousek, tak v pyžamu běželi až ke konečné stanici tramvaje. Jeli přes Prahu, samozřejmě bez jakýchkoli dokladů… Bratranec přejel z Ruzyně do Strašnic, kde našel útočiště u mojí sestry. Ta mu pomáhala dát se jakž takž dohromady.

Já jsem byl na tom líp, absolvoval jsem cestu do Ostravy bez problémů za plné jízdné.

Studenty nad 18 let odvezli Němci do koncentračních táborů. Vrátit se mohli až po několika letech.

Z medika jsem se stal pomocníkem v lékárně

Když jsem jel domů, tak jsem ve vlaku velice přemýšlel: co teď? Nebylo myslitelné, abych nastoupil do zaměstnání ve zdravotnickém zařízení, protože jsem měl za sebou teprve rok studia medicíny, během kterého se probíraly pouze teoretické předměty, takže k vlastní medicíně jsme se vůbec nedostali.

Napadlo mi, že bych mohl jít do lékárny, tam se seznámím s léčivy, naučím se, jak se píšou recepty, jaké je složení léčivých preparátů a medikamentů. A kromě toho se naučím lékařskou chemii, takže to bude mít význam pro moje studium. Přijel jsem domů a už jsem měl připravený tenhle plán. Můj táta se znal s vítkovickým lékárníkem, šli jsme tam hned druhý den. Pan lékárník mě přijal jako neplacenou pracovní sílu, ale po třech měsících mi začal dávat jakési malé spropitné.

Po nějakém čase se to trochu zvýšilo, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že mě v příštím roce přihlásil u lékárnické komory jako aspiranta na studium lékárnictví, takže jsem byl zařazen do přípravy na studium farmacie. Tenkrát byl postup takový, že kdo chtěl být lékárníkem, tak nejdříve musel dva roky praktikovat v lékárně, složit praktickou zkoušku před lékárnickým grémiem a pak mohl studovat na vysoké škole.

Absolvoval jsem povinné dva roky, podrobil se zkoušce. Na vysokou jsem nemohl – byly zavřené.

Ale mohl jsem už být v lékárně zaměstnán jako sustentant (řádný zaměstnanec s neúplnou kvalifikací). Zvýšil se mi plat, už to nebyla almužna jako předtím, a tak jsem byl rád, že jsem v řádném zaměstnaneckém poměru a nemusím se bát, že mne pracovní úřad někam přidělí. Ale byla to naivní představa…

Totaleinsatz (= totální nasazení)1

K informaci, že jsem absolvoval předběžnou lékárnickou zkoušku, měli přístup taky Němci. A za poměrně krátkou dobu jsem dostal příkaz, že mám nastoupit v lékárně Bavaria v Berlíně. Hned v něm bylo i vyhrožováno, že v případě nenastoupení bude proti mně patřičným způsobem zakročeno.

V určený den jsem se sbalil a odjel jsem do Berlína. Lékárník v Berlíně byl trochu překvapený, říkal, že se sice hlásil u jejich berlínské lékárnické komory, že by potřeboval nějakou sílu, ale že se to mezitím vyřešilo a že už se mnou nepočítá. Telefonoval na jejich berlínskou komoru. Byl vstřícný a příjemný, když zrovna nebyl v lékárně a neobsluhoval pacienty, tak se se mnou bavil. A potom zazvonil telefon a lékárnická komora mu sdělila, ať mne pošle do Berlína-Pankova, do lékárny, že tam mne potřebují, budu tam zaměstnaný. Tak jsem tentýž den jel k druhému zaměstnavateli, byl to starý pán, zřejmě už dost nemocný, který byl rád, že nějakou výpomoc dostane, a snažil se mi v mojí situaci pomoct. Ubytoval mne u sebe, a potom mi sehnal podnájem v blízkosti lékárny. Neměl jsem pocit, že jsem v nějaké nepřátelské cizině, chovali se ke mně všichni vstřícně.

Nepříjemné bylo, že už tenkrát začaly nálety na Berlín a každou noc byl luftalarm – letecký poplach, který znamenal přerušit spaní, jít do protileteckého krytu a pobýt tam tak dlouho, až byl zase luftalarm odvolán. Tam, kde jsem byl, bomby nepadaly. Slyšeli jsme sice nepříjemný pronikavý zvuk a potom výbuch, byla exploze, ale ráno jsme se dozvěděli, že to bylo kilometr od nás, my jsme to ale vnímali, jako by to letělo přímo na nás. A bylo to prakticky každou druhou noc, člověk byl nevyspaný a otrávený. Stravoval jsem se po hostincích – samozřejmě na lístky, nebylo to chutné, měl jsem potom žaludeční potíže. Chtěl jsem zpátky, domů, tak jsem tam chodil na lékárnickou komoru a dožadoval jsem se, aby mě poslali zpět. Oni říkali, že je to vyloučeno. Takhle jsem s nimi handloval. Nevycházeli mi vstříc, ale nebyli nějací sprostí či arogantní. Měl jsem velkou výhodu, uměl jsem slušně německy. Když se člověk s nimi mohl takhle domlouvat a dohadovat, tak byl v jiné situaci než kolegové, kteří znali jen pár slov a dělalo jim potíže obšírněji vysvětlit svoji situaci, objasnit svoje přání apod. A když jsem poznal, že mne domů nepustí, tak jsem jim říkal: „Ale s tím stravováním a s těmi žaludečními potížemi to je tady zoufalé. Když už musím být v Reichu, tak mě dejte někam na venkov, kde bude slušnější stravování, protože na venkově je možnost trochu si jídlo zpestřit.“ Oni mi řekli: „Uvidíme, jestli bude nějaká příležitost.“

V té době si mě zřejmě vzal pod dohled nějaký jejich kontrolní orgán. Jednou do lékárny přišel neznámý mladý člověk, zašel za mým zaměstnavatelem a chvíli spolu hovořili. Potom přišel za mnou a chtěl, abychom spolu zašli do mého bytu. Tam prohlížel šuplíky, prohraboval se v knížkách, ve skříni našel moji korespondenci a začal si ji číst. Nad mými protesty, že je to moje soukromá korespondence, jen mávnul rukou. Potom se odporoučel a na můj dotaz na důvod té prohlídky odpověděl: ,,A co vy si myslíte, proč to bylo?“ Já jsem mu odpověděl: „Nemám zdání!“ A po chvilce jsem dodal: „Doufám, že se doma nic nepřihodilo.“ A on už se jen tak usmíval a řekl: „Můžete být klidný.“ A dodal: „Dělejte si svou práci a nemusíte se ničeho obávat.“ A odešel.

Po 5 měsících práce v Berlíně mi z lékárnické komory napsali, že mne překládají do lékárny ve Fürstenwalde. To bylo asi 30 kilometrů od Berlína. Bylo to docela pěkné městečko na Sprévě, tam jsem strávil celý svůj zbývající pobyt v Německu, skoro až do konce války. Letecký poplach tam byl taky skoro každou noc, ale to bylo proto, že když letadla letěla na Berlín, tak letěla přes Fürstenwalde a letecký poplach se automaticky vyhlašoval na území, nad kterým letadla létala. My jsme si na to tak zvykli, že už jsme pak letecké poplachy ignorovali. A myslím, že za celou válku na Fürstenwalde žádná bomba nespadla.

V lékárně jsem měl mnohem víc práce než v Berlíně. Tamější lékárník byl po mozkové mrtvici, byl nepohyblivý a špatně mluvil. Jeho dcera neměla lékárnické vzdělání a zařizovala jen administrativní záležitosti. Odborné pracovníky sháněla, jak se dalo. Když jsem tam přišel, měli radost, že tam bude někdo „na stálo“.

Většinou jsem pracoval v odděleném prostoru, v lékárně byla děvčata Apothekenhelferinnen, tj. pomocnice lékárníka, a ta prodávala všelijaké běžné přípravky. Když byl recept, tak mi ho přinesli, a já jsem lék zhotovil. Tak uběhly měsíce a roky.

Začátkem roku 1945 lékárna změnila majitele a nový lékárník o mou pomoc už nestál, protože sám byl schopen chod lékárny zajistit. Oznámil jsem to lékárenské komoře.

Tou dobou už byli Rusové na Odře. Fürstenwalde leží uprostřed mezi Berlínem a Odrou. Bylo tam frontové pásmo plné všelijakých zátaras, zákopů, a zvlášť v noci bouchaly ruské kanóny.

Z lékárenské komory mi přišlo oznámení, že moje pracovní nasazení v Říši skončilo a že mohu odjet domů. Samozřejmě jsem byl nadšen!

Sbalil jsem si to nejnutnější, měl jsem kufr a dva velké balíky. Z Berlína se odjet nedalo, všechna tamější nádraží byla rozbombardována a mimo provoz. Nejbližší fungující nádraží byl Potsdam. Poslal jsem si tam své 2 balíky, kufr jsem si ponechal u sebe a jel do Potsdamu. Tam jsem zjistil, že balíky nedorazily. Odsunul jsem odjezd o 24 hodin. Ani pak jsem je nedostal. Déle jsem čekat nechtěl, odjel jsem nejbližším vlakem na jih (jízdní řády už nefungovaly). Dojel jsem do Drážďan a tam vlak končil. Musel jsem čekat na nějaký vlak, který pojede k hranici protektorátu. Čekal jsem 9 hodin. Bylo to koncem března, padal déšť se sněhem, nádraží bylo po zničujícím náletu bez střechy, nebylo kde se skrýt. Až ve sklepě jsem našel místečko, kde jsem měl strop nad hlavou. Ale musel jsem odtamtud často odbíhat, abych nezmeškal, až nějaký vlak pojede mým směrem. Konečně jsem se dočkal, vlak dojel k hranici a tam nás vyklopil. Dále jsem s kufrem musel pěšky. Přes hranici, dříve přísně hlídanou, jsem přecházel bez jakékoliv kontroly. K českému nádraží jsem doklopýtal a stál tam vlak na Prahu! V protektorátu vlaky ještě jezdily normálně. Skončil jsem u sestry v Praze. Druhý den jsem odjel do Ostravy. Můj nucený pobyt v Říši skončil. Nastoupil jsem opět do Melicharovy lékárny. Koncem dubna byla Ostrava obsazena a začátkem května válka skončila.

Ještě k nucenému pobytu v Říši

Do Německa jsem přišel na začátku roku 1943, bylo to těsně po Stalingradu, to už byli Němci zkroušení, už začali tušit, že to nebude takové, jak jim slibovali. Ve Stalingradě bylo zabito či padlo do zajetí mnoho německých vojáků, hlavně z Berlína a okolí. Viděl jsem velmi často, jak se tam na té jejich hlavní třídě „Pod lipami“ potkaly dvě ženy v černém a ani se neptaly, co se stalo. S pláčem se objaly a zasténaly: „Stalingrad!“

Plačících vdov nebo matek tam bylo vidět poměrně dost. To už se začalo německé sebevědomí drolit.

V Berlíně jsem se svým lékárníkem o válce nikdy nemluvil. Ale jednou přišla za mnou paní, která nám uklízela, byli jsme v lékárně sami, a ptala se mne, co já si myslím jako cizinec, jestli Němci vyhrají válku nebo ne. Tenkrát se ještě Němci chlubili tím, že potopili tolik a tolik tisíc brutto registrovaných tun a že už je Anglie vyřízená apod. Já jsem řekl: „Beru to čistě matematicky – Němců a Taliánů je asi 120 milionů a Angličanů, Rusů a Američanů asi dvakrát tolik. Němci to nebudou mít lehké.“ Pokývala hlavou a už se neptala.

Ve Fürstenwalde jsem býval často v lékárně sám, byl jsem „pan lékárník“, tak jsem tam měl určité společenské postavení.

Byli ke mně všichni velmi slušní a byli rádi, že jsem jim pomáhal. Jednou přišel do lékárny Polák – měl na kabátě našité žluté P (tak jako Židé byli označeni hvězdou a Rusové nosili OST). Nedokázal se s nikým domluvit, tak jsem se ho ujal a s naší „slovanštinou“ jsme se domluvili.

Pak za mnou přišla dcera pana lékárníka s žádostí, abych už to nikdy nedělal – měla strach, že mě bude někdo považovat za Poláka.

Nikdo už nepochyboval, že přijdou Rusové, ale nikdo to neříkal nahlas. Jenom občas bylo slyšet, že mají z Rusů veliký strach.

Potom začaly kolem nás jezdit kolony uprchlíků, Němců z východu. To bylo něco hrozného. Kůň táhl selský povoz a na něm věci, které si ti lidé chtěli zachránit (nábytek, peřiny, oblečení), a nahoře děti, staří lidé, prostě rodina, utrmácení, nevyspalí. A tyto kolony neměly konce, trvalo to týdny…

Lidé si začali cizince podle možností i předcházet. Moje bytná se mi dokonce svěřila, že do lesa nosí na určité místo suchý chléb, že tam pro ten chleba chodí nějaký ruský zajatec, který je vždycky šťastný, když mu nějaký kousek chleba přinese.

Jsou to hrozné vzpomínky. Pak se stalo Fürstenwalde frontovým pásmem. Přibylo vojáků, ale přibylo i červených plakátků „Wegen Fahnenflucht...“ (tzn. „Pro dezerci byl popraven.“) a jméno i hodnost. A byli mezi nimi i důstojníci.

A z takového Fürstenwalde jsem na poslední chvíli odjel. Měl jsem ohromné štěstí.

Konečně jsem se mohl vrátit na lékařskou fakultu

Koncem dubna Rusové obsadili Ostravu a pro nás válka skončila. Byl jsem zaměstnán v lékárně, nicméně plný naděje, že konečně, brzy, snad… Pak jsem v novinách objevil článeček, že Univerzita Karlova zahájí přednáškovou činnost.

Konec války byl v květnu, v červnu jsem ještě pracoval v lékárně a v červenci začal na fakultě mimořádný letní semestr, který probíhal v červenci, srpnu a září. Tři měsíce byly v Praze mimořádně přednášky pro studenty, kteří měli skoro šestiletou pauzu ve studiu. My jsme radostně a pilně chodili na přednášky a snažili jsme se, abychom složili zkoušky, ke kterým jsme se cítili připraveni. Nebylo to jako obvykle, že v určitém semestru se skládaly určité zkoušky, ale bylo ohlášeno, že kdo se cítí na nějakou zkoušku připraven, že na ni může jít. Tak já jsem se hned přihlásil na chemii, potom jsem složil anatomii a histologii a skončil jsem první rigorosum na podzim 1945. Další studium bylo již podle normálního plánu bez časových úlev.

Já jsem tenkrát neměl zájem o nic jiného než o to studium, které jsem ukončil v březnu 1948 promocí. Bylo to těsně po únorovém převratu. Krátce nato byly promoce zastaveny, kandidáti znovu kádrováni a promováni až po 3 měsících.

Já jsem se domníval, že budu moct ještě dostudovat i farmacii, když už jsem měl pro to předpoklady. Brněnská fakulta byla ochotna mi započíst i nějaký semestr ze studia medicíny a uznat i některé zkoušky z lékařského studia (chemii atd.). Vycházelo to tak, že bych mohl farmacii dostudovat už po jednom roce studia. Ale dozvěděl se to tzv. revoluční svaz studentů a byl z toho kravál, že vykořisťuji pracující lid a zatěžuji Československo dalšími výdaji, jak si to představuji, když mám už dostudováno, abych pro nic za nic, pro svůj rozmar dostudovával ještě něco dalšího, tak jsem jim poděkoval a už jsem se o nic podobného nepokoušel.

Měnová reforma

Bylo to neuvěřitelné okradení všech občanů republiky, tenkrát jsem byl utvrzen i v odmítavém protikomunistickém postoji. Můj otec měl např. našetřeno na zlé časy, až bude v důchodě, pár tisíc korun a najednou z toho byl směšný obnos. Říkal, že si za celé svoje úspory koupil jednu štangli salámu.

Já byl tenkrát počínající lékař, žil jsem z ruky do úst, hotovost jsem žádnou neměl a tímhle způsobem mě okrást nemohli, ale narodil se nám krátce před měnovou reformou syn. Porodné, které dělalo přibližně 3000 korun, jsme do měnové reformy nedostali, ale proplatili nám je až po ní v poměru 1:50.

Každý věděl, že za tu částku se nic pro to dítko nepořídí.

Vím o řadě sebevražd, ke kterým došlo v důsledku měnové reformy.

Vzpomínka na služební cestu do SSSR a na 21. srpen 1968

V roce 1958 jsem byl vyzván naším ministerstvem zdravotnictví, abych se zúčastnil exkurze do SSSR. Tenkrát se stále opakovalo heslo „Sovětský svaz náš vzor“ apod. Poznávací zájezdy byly dosti časté. Byli jsme v Moskvě, Stalinu (dnes Doněck), v Azovstalu (železárny u Azovského moře) a v Leningradu. Bylo to velmi zajímavé a poučné. Ve všech městech byly stále patrné válečné škody, ale lidé, se kterými jsme se setkali, byli dobrosrdeční a na nic si nestěžovali.

Byl jsem se podívat také u jedné lékařky ve Stalinu (asi 400 km západně od Stalingradu) v ordinaci. Vybavení ordinace minimální, měla jen fonendoskop, tlakoměr a velkou kartotéční skříň. Záznamy v kartách obšírné až zbytečně detailní. Ale byla se svým pracovištěm spokojená. Opakovaně zdůrazňovala, jak se tu mají dobře, jakou hrůzu zažili za války a teď už není na co si stěžovat. Ale i mimo ordinaci byly oproti nám značné rozdíly, například v občanské vybavenosti.

Večer nás naši hostitelé zavedli do divadla, byla tam na pořadu nějaká hra o Leninovi. Posadili nás do první řady, zřejmě těm hercům řekli, že tam budou hosté z Československa. Poslouchali jsme, moc jsme tomu ale nerozuměli.

Vedle mě seděl chlápek, který měl chleba zabalený v novinách, a během představení to uhryzoval, pod lavicí měl flašku a občas si přihnul. Lenin sešel z jeviště a postavil se před nás, důležitě řečnil, jako by hráli speciálně pro nás. Když jsme odcházeli z divadla, tlačil se kolem dveří houf asi tak, jako se tlačí lidé do vlaku nebo na tramvaj. I to odcházení bylo takové nekulturní. Prostě jiné, nejsme na to zvyklí.

Večer před odjezdem bylo rozlučkové posezení na oddělení zdravotní osvěty. Jídla bylo dost – a pila se vodka – moc.

Uplynulo 10 let. Já byl na své víkendové chalupě v Razové, brzy ráno jsem se probudil, spát se mi už nechtělo, tak jsem šel ven dýchat čerstvý vzduch.

Blízko chalupy máme amplion místního rozhlasu, který se po obvyklém chrčení rozpovídal: „Vážení spoluobčané, dnes v noci nás fašistická sovětská vojska obsadila…“ Takovým způsobem to hlásil velmi barvitě tehdejší předseda národního výboru, takhle jsem se dozvěděl, že jsme byli obsazeni. To předtím kolem Dubčeka jsem spoluprožíval se značnou nedůvěrou, protože jsem už nevěřil, že by nějaký příjemný komunistický stát mohl existovat. My jsme měli v té době již dostatek zpráv, jak to běží v Sovětském svazu. Konec konců já jsem v Sovětském svazu párkrát byl a viděl jsem, jak to tam vypadá.

Komunistický stát mi nebyl po chuti, ale teď mi Sověti dokázali, že nepřipustí ani to, aby jej naši komunisté dělali podle svých představ – to mi připadlo zcela odporné.

Konec jakýchkoliv sympatií k SSSR (byly-li ještě nějaké).

Moje pestrá lékařská praxe

Nejprve jsem nastoupil do vítkovické závodní nemocnice jako sekundární lékař. Při mém nástupu do nemocnice byl i předseda strany, ten se mě na nic neptal, jen mi dal do ruky papír a řekl: „To nám vyplníš, podepiš a přines mi to.“

Byla to přihláška do KSČ. Já ji vzal, dal jsem ji do stolu a nestaral jsem se o nic. Potom jsme se potkali a on říkal: „Už jsi to vyplnil, soudruhu?“

„Ne, mám to ve stole.“

„No tak to vytáhni a napiš.“

Potom mě za nějaký čas zase potkal: „Už jsi to napsal, už mi to přineseš?“ Řekl jsem, že jsem to nevypsal, načež on se zachmuřil a prohlásil: „My se nikoho neprosíme!“ Tím jsem to měl smetené ze stolu. Od té doby se předseda KSČ, to byl tamější elektrikář, na mne mračil, ale už se nepřipomínal.

Chtěl jsem se stát obvodním lékařem. Byla mi sympatická představa, že budu někde na obvodě radit lidem v jejich zdravotních problémech. Tenkrát vypadala příprava na tuto práci tak, že mladý lékař nejdříve musel absolvovat v nemocnici praxi v základních oborech (interna, chirurgie, dětské a ženské) a pak šel na obvod.

Všechno jsem to měl, už jsem měl také domluveno, že nastoupím v Karviné, měl jsem tam byt, měl jsem tam ordinaci! A tak jsem šel na odbor zdravotnictví KNV pro překládací dekret. Vedoucím zdravotnického odboru KNV byl tenkrát dr. Hronek, který byl vyhlášený tím, že je na doktory hrozně hrubý, s nikým se nebaví, vše musí být po jeho. Když jsem ho požádal o překládací dekret, řekl mi: „Tak do žádné Karviné nepůjdeš. Na krajském výboru strany bylo rozhodnuto, že nastoupíš ve Vítkovicích u dr. Pachnera,²kde probíhá nábor nových pracovníků do NHKG (Nová huť Klementa Gottwalda).“

Mně to bylo divné: „Co to je? Já nejsem straník, co může krajský výbor strany o mně rozhodovat?“

Ale to už byla diktatura strany a já si netroufal odporovat. Tak jsem tam nastoupil a pracoval jsem tam tak dlouho, jak nábor nových pracovníků pro NHKG probíhal. Byla to práce velmi náročná. Přijeli s vlakem plným Slováků, které přivedli na ústav pracovního lékařství. My jsme museli dělat prohlídky a rozhodnout, kdo je zdravotně způsobilý, kdo není. Kdo nebyl způsobilý, tak jel zase vlakem zpátky. Schopné odvedli do tábora NHKG. Měl jsem 80, 90 i přes 100 lidí za den.

Prohlídka byla zevrubná, s rentgenem a laboratorním vyšetřením, všechno se muselo zapsat, což bylo časově velmi náročné, když jsme byli jen tři lékaři. Pracovalo se tam od rána, až jak bylo třeba, dokud jsme všechny neprohlídli. Bylo tam dost tuberkulózních lidí.

Když se skončilo s náborem do NHKG, tak jsem byl přidělen do Vítkovických železáren jako dorostový lékař. Souviselo to s velkým náborem učňů hlavně do hutí a dolů. Poněvadž lékařů zabývajících se dorostem bylo málo, a ministerstvo zdravotnictví chtělo vytvořit specializaci dorostového lékaře, začali mne často zvát do Prahy (měl jsem první zkušenosti v tomto oboru). Výsledkem této spolupráce byl příkaz zdravotnickému odboru v Ostravě, že mám být jmenován krajským dorostovým lékařem (dohled nad zdravotnickým zajištěním dorostu v ostravském kraji). Byla to práce hlavně v terénu a zpravidla jedenkrát až dvakrát týdně jsem docházel na zdravotnický odbor. Přicházel jsem nyní častěji do styku s dr. Hronkem, který se nyní choval velmi přátelsky a kolegiálně.

Krátce nato přišel za mnou a sdělil mi, že by mne chtěl ustanovit svým zástupcem. Když jsem se bránil, přišel s novým triumfem. Nejdříve mi vysvětlil, že funkce krajského dorostového lékaře není důležitá, že to mohu dělat levou rukou, kdežto funkce zástupce vedoucího odboru důležitá je. A pak dodal: „Ty si myslíš, že když nejsi člen strany a strana ti nemůže dát stranický příkaz, že se ti nic nemůže stát, ale to se mýlíš – ty jsi občan tohoto státu a já jako nejvyšší představitel zdravotnické správy v kraji ti přikazuji, že od příštího pondělka nastoupíš na zdravotnickém odboru jako můj zástupce, a když ne, tak uvidíš, jak s tebou zatočíme.“ Po tomto vysvětlení jsem přestal odporovat a nastoupil jsem. Ve funkci náměstka jsem ale nebyl dlouho. Dr. Hronek jako partajník měl stále nějaké stranické úkoly, byl mimo úřad a já ho zastupoval. Chodil jsem do rady KNV a poslouchal tam řeči o zemědělské či průmyslové problematice – vůbec jsem tomu nerozuměl, ale musel jsem zastupovat zdravotnický odbor KNV.

Netrvalo dlouho a pozval si mne na pohovor zástupce předsedy KNV a za přítomnosti kádrováka mne přemlouval, abych převzal funkci vedoucího zdravotnického odboru KNV. Tvrdili, že už delší dobu chtěli dr. Hronka vyměnit, ale neměli za něj náhradu. Nyní se domnívají, že bych byl pro to vhodný.

Nejdříve jsem se tomu bránil, ale po opakovaném naléhání jsem nakonec souhlasil, že to přijmu, ale jenom na rok, že ten rok je dostatečná doba, aby našli vhodného pracovníka. Já jsem taky argumentoval tím, že nejsem straník, což bylo pro tuto funkci zvlášť důležité.

Rok uplynul a vůbec si na to nikdo nevzpomněl, jen já. Připomněl jsem jim to zvláštním přípisem, ale nebylo mi to nic platné, oni mě tam prostě nechali, byl jsem tam pět roků. Všechny ty trable této doby jsem vypsal do sborníku Ostrava sv. 21 „Začátky socialistického zdravotnictví v Ostravském kraji“.

Prožil jsem několik důležitých akcí, zpočátku se mi ta moje práce hrubě nelíbila. Později, když se jednalo o důležitých věcech a já jsem do toho mohl zasahovat, tak se mně zdálo, že přeci jenom není ta má práce zcela zbytečná.

Když se plánovala Poruba, byly různé záměry, jak by mělo vypadat zdravotnické zabezpečení pro toto sídliště o velikosti okresu. Ten nejlevnější návrh byla malá nemocnice jen pro Porubu. Největší státní nemocnice v Zábřehu byla tenkrát v dezolátním stavu – vybombardovaná, pracovala v nouzových podmínkách, měla špatnou pověst, takže lidé se jí vyhýbali, báli se.

Náprava přicházela jen velmi zvolna – proto zdravotnický odbor KNV prosazoval, aby se v Porubě postavila nemocnice fakultního typu, která nahradí tu dnešní nevyhovující. Jednání to byla zdlouhavá, ale nakonec úspěšná. Výstavba trvala 30 roků. Dnes, když si na to vzpomenu, říkám si: „Nebyly marné všechny ty porady, jízdy do Prahy, dopisování, telefonáty a zklamání nad nesplněnými plány výstavby. Splnilo se to. Konec dobrý, všechno dobré!“

Jiná taková velká akce, ze které mám radost, je rehabilitační ústav v Hrabyni. Měli jsme sice rehabilitační ústav v Chuchelné, ale to nestačilo.

Tehdejší vedoucí lékař rehabilitačního ústavu dr. Knapek ke mně chodil a naříkal: „To tak dál nejde, my tadymáme takovou spoustu poúrazových pacientů, kteří potřebují léčbu v rehabilitačním ústavu, a my to v Chuchelné absolutně nestačíme zvládnout, tady se musí postavit něco velkého.“ Já s ním souhlasil, ale nevěděli jsme o vhodném stavebním místu.

Potom se stala náhoda. Na radě přišel předseda KNV se zprávou, že školský odbor vrací objekt rozestavěných vojenských kasáren u Hrabyně, že pro to nemá žádné využití a jestli někdo z přítomných vedoucích pracovníků nemá o to zájem. Přihlásil jsem se a dali mi to s radostí k dispozici. Dneska tam je velký rehabilitační ústav. Další jednání kolem výstavby nebyla snadná, velkou zásluhu na úspěšné realizaci tohoto projektu má dr. Knapek.

Na zdravotnickém odboru KNV jsem byl do roku 1958. Tehdy proběhla reorganizace odborů, které se velmi zmenšily, a velká část zdravotnických pracovníků přešla na ředitelství Krajského ústavu národního zdraví (já také). Tam jsem pak pracoval až do roku 1982, kdy jsem odešel do důchodu.

Manželství a má rodina

V roce 1946 jsem se oženil a s manželkou jsem žil přes 60 roků. Bylo to pěkné manželství. Letos tomu bude 7 let, co mi zemřela. Byla na tom v posledních letech zdravotně dost špatně.

Máme dceru a syna – oba jsou již v důchodovém věku. Dcera měla 65 a syn 61 let. Dcera je kantorka, syn je inženýr chemie.

Mám 5 vnoučat a 4 pravnoučata.

Vzkaz skautům a budoucím generacím

Toto téma zní jako výzva starému skautovi, aby vyzradil nějaké životní tajemství. O žádných takových tajemstvích nevím. Zmíním se stručně o zásadních předpokladech, o nichž jsem přesvědčen, že život zkvalitní, pokud jsou ovšem dodržovány.

Na prvním místě bych uvedl smířlivost a toleranci – smířit se s faktem, že nemusím mít vždycky pravdu. Připustit věci pro nás nepoznatelné, osudové, nesplnitelné. To se týká všech, ale zvlášť lidí, kteří mají moc. Úředníci, politikové, soudci, ale i manželé nebo přesvědčení věřící rozmanitých církví. Zkrátka zuřiví obhájci svých vlastních pravd.

Ke klidu ve spořádané společnosti mají přispět hlavně zákony, samy o sobě ale spory nevyřeší. V historii lidstva se jich nakupily spousty (církevní přikázání, od nich odvozené zákony, směrnice, normy, sliby aj.), řada našich spoluobčanů je ale nedodržuje. A problémy tak zůstávají. Jedinou správnou cestou je výchova, nelze však očekávat občansky dobře vychované děti od rodičů, kteří se svými názory i skutky zákonům vysmívají.

Jsem optimista a věřím, že těch slušných občanů bude i v budoucnosti většina. Mezi ně řadím samozřejmě skauty. Ve skautském slibu je obsaženo všechno, co formuje dobrého občana, skautské zákony jsou ve shodě se zákony a morálkou vyspělé společnosti. Budou-li se skauti tím vším řídit, budou i vychovávat. Dobrý příklad vychovává sám.

Se zlem je potřeba stále bojovat, nelze nad ním úplně zvítězit, jen nesmíme nikdy v tom boji přestat. Skautům a nejen jim přeji usilovné a vytrvalé snažení, aby prožili smysluplný a radostný život.

(Tento životopis si pamětník přečetl, připomínkoval, opravil a doplnil.)

1Miloš Matula, přítel Jiřího Bořuckého, byl také totálně nasazený, ale v Drážďanech.

2Ústav pracovního lékařství