Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Borsik (* 1940)

• konec 19. století – předkové se vystěhovali do Butina v Banátu v dnešním Rumunsku

• 31. října 1940 – narodil se v Jamu Mare, Banát, Rumunsko

• srpen 1949 – rodina se přestěhovala do Aše v Čechách

• pracoval manuálně, také v uranových dolech

• 1975 – stal se ředitelem textilního muzea v Aši

• založil Společnost pro výzkum kamenných křížů, dílnu fotografů, dokumentoval kostely Chebska

Banát, Rumunsko

Předkové Josefa Borsika, evangelíci, odešli z Rakouska-Uherska někdy v druhé polovině 19. století. V rumunském Banátu se tehdy Čechům nabízela úrodná půda a možnost hospodaření na rozlehlých rovinatých plochách s černozemí. Borsikovi se usadili poblíž dnešní Timisoary (tehdy Temešváru), v čistě slovenské vesnici Butin. Pamětníkův tatínek se narodil v Butinu, maminka byla z Nadlaku, ve kterém je dodnes slovenská škola, a ve vesnici žije skoro padesát procent Slováků. Jako malohospodáři vlastnili rodiče osmnáct hektarů polí a Josef Borsik s láskou vzpomíná na idylické dětství v Jamu Mare mezi kukuřicí, slunečnicemi a pšenicí, na moruše a broskve, meruňky a víno na vinicích a pasení dobytka, kdy mohl chodit bos, a když pršelo, hrát si s blátem a s obručí kola, se kterou uměli kluci i zatáčet. Pamětník měl rád žně i vinobraní. Nejbohatší sedláci vlastnili traktory, sekačky, mlátičky a společně se sekalo a mlátilo obilí.

Domek rodičů stál na okraji městečka u hřbitova, těsně u hranic s Jugoslávií, srbským Banátem, dnes Vojvodinou. Josef Borsik se narodil za války v roce 1940 v čistě německém městečku Jamu Mare, kterému se říkalo Žam. Obec se také označovala německým jménem Gross Scham nebo maďarským Nagyzsam. Za Marie Terezie do rumunského Banátu emigrovali především švábští Němci, ale i Slováci. Politicky byl Banát roku 1860 připojen k Uhrám a v roce 1919 se stal součástí nově vzniklého útvaru – Rumunska. Dnes tu žije asi 3000 tisíce obyvatel, z toho 240 Maďarů, 63 Němců, 73 Romů, 54 jiných a ostatní jsou Rumuni, tak praví Wikipedie. V každém případě je i současná situace dokladem toho, že jazykově a kulturně byl Banát vždy multikulturní enklávou. Však také malý Josef kromě slovenštiny uměl rumunsky, maďarsky a německy. „Jako každý.“ (Jeho otec uměl navíc i srbsky.) Butin a Jamul byly od sebe vzdálené pouze deset kilometrů, ale etnicky se od sebe silně lišily. Jamul byla výstavní, bohatá obec se dvěma kostely – evangelickým a katolickým, a také dvěma farami. Bydleli tu bohatí statkáři.

Otec Borsik musel ve čtyřicátých letech narukovat do rumunské armády, bojující tehdy po Hitlerově boku. Rumunská armáda přešla na stranu Spojenců až v srpnu 1944. Během druhé světové války se maminka Borsiková se třemi dětmi přestěhovala blíže k centru města – strach z divokých Srbů byl značný. Bydleli dočasně u  Avenderových, Němců, kteří zůstali v domě sami, protože i jejich synové narukovali. Když se situace zklidnila a otec se z vojny šťastně vrátil, stěhovali se zpátky do svého domu. Někteří pamětníkovi příbuzní se oženili a vdali za místní Maďary a přestěhovali se do Temešváru. Většina příbuzných však bydlela v Butinu.

Poválečné změny v Rumunsku

V roce 1947 byla zrušena monarchie, král Michal I. abdikoval a o rok později se v Rumunsku odehrál podobný dějinný zvrat jako u nás. K moci se dostali komunisté a znárodnili veškerý soukromý majetek. Borsikovi přišli o polnosti: „Ani jsme si nesměli hrozny sklidit.“ V Banátu nebyly lesy, a tudíž ani dřevo, a ploty okolo chalup se dělaly z prutů. Borsikovi měli čerstvě vyrobený dřevěný plot: „Ještě voněl.“ Do německých vesnic přišli Rumuni z Transylvánských Alp a vytvářeli kolchozy: „Obsazovali to jako my tady v Sudetech.“ Měli zvláštní, pro Josefa Borsika cizí zvyky: „Když někdo něco ukrad, pomazali ho olejem a vyváleli ho v tom, co ukrad.“ Když ukradl peří, tak v peří. V létě v zimě měli na hlavách ovčí papachy, a když pasáci dobytka vyháněli nebo zaháněli stáda, tak práskali bičem. To se pamětníkovi líbilo, ale rodiče měli z vývoje v zemi obavy a „byli vystrašení“.

Rok 1947

V roce 1947 se Josef Borsik stal žákem první třídy rumunské školy. Slováci obecně byli ctižádostiví a chtěli vyniknout. Byl pilným žákem a za pěkné vysvědčení dostal ve škole knížku. Starší bratr Pavel (narozený roku 1929) se nechal zlákat náboráři, kteří objížděli vesnice v Banátu a vybízeli Čechy a Slováky, aby se vrátili do Československa. „Náhle se ty vrata otevřely a zatroubilo auto, což pro mě byla nezvyklá záležitost. Teď najednou vyběhnu ven a tam stojí tudor nebo co to bylo, český auto, a tam byli dva. Pán v koženým kabátě a jedna baba namalovaná, což mě strašně překvapilo. A začali nás přemlouvat. Oni byli náboráři z tadytěch oblastí slovanských, kde byly český a slovenský obce. Nabízelo se, co všechno budeme mít a co nebudeme mít.“

Bratr se rozhodl a roku 1947 se do Čech vydal. Usadil se v Aši. Jako vyučený obuvník byl ustanoven národním správcem v opravně a prodejně bot. „Dřel jako blázen.“ A po nějaké době si prodejnu koupil. „Ale potom přišel Velkej únor v Čechách a dopadlo to jako v Rumunsku.“

Aš před válkou a po válce

I dnes, v roce 2017, když přijedete do Aše, lze pouhým okem zjistit, že to v minulosti bývalo úplně jiné město. Vidíte přepychové vily se zahradami i výstavní řadové domy s bohatým secesním dekorem, pozůstatky továren a industriálních staveb obecně, důmyslné rozložení města po kopcích a údolích. To jsou svědkové zašlé slávy. Aš (německy Asch), která leží těsně u německých hranic, bývala obydlena především českými Němci. Pracovitým lidem, který se po práci uměl společensky a spolkově bavit a „zametal i před svými domy“. V Aši byla asi stovka hospod, pořádaly se nedělní výlety, šplhalo se na rozhledny v okolí. Na Ašsku bývalo sto padesát továren, především textilek – stávkárny, barvírny, tkalcovny, bělírny, pletárny – ale byly tu i porcelánky, octárna, tiskárny a papírny. Dnes z textilek, které Aš proslavily a zajistily jí bohatství, nefunguje ani jedna. „Nebylo nic, co by se tu nevyrábělo.“ Město je i dnes plné nádherných vil, které si nechali postavit místní majitelé továren v druhé polovině 19. století, v době nebývalého industriálního rozmachu sudetské Aše. Je zajímavým historickým faktem, že po míru vestfálském nebylo Ašsko násilně rekatolizováno, ale díky svým privilegiím zůstalo protestantské. Lze se domnívat, do jaké míry souvisí tato skutečnost s tzv. protestantskou etikou, která se vyznačuje silným pracovním nasazením a následnou prosperitou. Rozvoj průmyslu přivedl do Aše nové obyvatele, Aš rostla a v druhé polovině 19. století se stala významným průmyslovým centrem. Tento vývoj byl zastaven válkou. Po druhé světové válce bylo z Ašska vyhnáno téměř 29 tisíc Němců. Na místo odsunutých Němců přišlo 10 tisíc nových dosídlenců, kteří je však v žádném případě nemohli nahradit. „Každý třetí barák byl prázdný, do staré zástavby se nikdo nechtěl stěhovat.“ V roce 1960 byl požárem zničen evangelický kostel, nejhodnotnější barokní památka Aše. Zůstala jen věž (která byla zbourána v roce 1987) a pomník Martina Luthera z roku 1883, jediný na našem území. V té době byly na Goethově náměstí demolovány historické domy z 19. století včetně ašského špalíčku. Na jejich místě vyrostla panelová sídliště.

Rok 1949 – stěhování do Aše

V srpnu se Borsikovi stěhovali do Aše za synem Pavlem. Pro tehdy devítiletého Josefa byla třídenní cesta velkým dobrodružstvím. Nebyl zvyklý na lesy a kopce a poprvé jel autobusem. V Aši dostali byt o čtyřech místnostech ve velkém činžáku v Horské ulici („museli v něm dřív bydlet němečtí doktoři“) s proskleným balkonem, broušenými okny, s nádherným schodištěm a koupelnou, s boilerem a splachovacím záchodem. „Pořád jsem splachoval.“ V září musel Josef Borsik začít chodit do školy, opět do první třídy. V české škole měl spolužáky německé, ale byla tam také početná skupina cikánských dětí a dětí reemigrantů z Maďarska, Rumunska, Ukrajiny, Jugoslávie a východního Slovenska. Pamětník chodil do „béčka“ a jeho pozdější manželka Marie do „áčka“. Podle jeho vyprávění byly děti rozděleny do tříd podle etnicity. „Takže já jsem měl spolužáka cikána Zoliho a německý spolužáky a áčko, to bylo čistě slovanský.“

Město na hranici

Města na hranici států, politických systémů a kultur mají svá specifika. Ta měla (a má) i Aš. Od roku 1951 bylo území podél západní hranice neúprosně střeženo. Všude byly natažené ostnaté dráty nabité elektřinou, vojáci hlídkovali v boudách rozmístěných tak blízko sebe, aby měli kontakt a vzájemně se viděli. „Dřív to bylo svobodný město. Sem chodily ze Selbu, z Hofu dělat Němky do textilek a odsud zase naše holky do selbských porcelánek. A teď najednou se uzavřely hranice...“ Bez povolení a razítka se do hraničního pásma vstoupit nesmělo. „Plot se zrušil až v roce 1989. Já tady někde mám... dokonce jsem si udělal trnovou korunu z toho drátěnýho plotu, který jsem boural až v tom devětaosmdesátém roce.“ Specifická neukotvenost nových lidí ve městě, stěhování a výměna obyvatel a nedostačující pocit sounáležitosti s novým domovem – to jsou jen některé aspekty typické pro „města na hranici“. „Do roku 1989 to bylo všechno uzavřený. Takže jste nemohla ani tam, ani nazpátek. Já jsem si to jako dítě neuvědomoval, že člověk byl takhle zavřenej.“

Před maturitou a po ní

Josef Borsik během studia na místní jedenáctiletce chodil v létě na brigádu. Vzpomíná na rok 1959 a na práci ve Skladexu. Tahal a vršil na pyramidu, sahající až do stropu, těžké, sedmdesátikilogramové pytle s buráky a zrnkovou kávou v obrovských skladovacích prostorách Dělnického domu (dříve Arbeitsheim). Další členové pracovní party byli doktoři a právníci – dr. Mašek a dr. Koubek. Pamětník se připravoval ke studiu, dělal přijímací zkoušky na AVU v Praze. Bohužel, na sochařinu ho nevzali, a tak následující dva roky po maturitě byl vojákem, radistou v Kostelci nad Orlicí. „Vojna se mi sice moc nelíbila, ale pro mladé lidi má smysl. Byl jsem tam ve velitelské četě s hudebníky z Plzně, staršími lidmi. Dostal jsem se ke knihám a dozvěděl se nové věci.“

Práce

Po návratu z vojny prošel různými dělnickými povoláními – pracoval v lesním závodě, ve slévárně, v hrudkovnách a na uranu v Tachově na šachtě Vítkov 2. „Kamarád mě přemluvil.“ Uran byl strategickou surovinou, vyvážel se do SSSR, a ti, kteří na uranu pracovali, měli nejrůznější výhody. Josef Borsik bydlel v hotelu, dostávali zadarmo svačiny, v Armě si kupoval švédské a švýcarské čokolády a pražskou šunku. Tři roky fáral pod zem: „Dělal jsem větrací komíny. Byla to zajímavá práce a dobrá parta.“ V době, kdy se v republice průměrně vydělávalo 1500 až 1700 Kčs měsíčně, si vydělal až 7000 Kčs. Podmínkou, aby parta dostala odměny, však bylo členství v ČSM. A tak se pamětník ve svých dvaatřiceti letech stal svazákem. „To byly takový hrátky, který se dělaly u toho. Režim věděl, že nás potřebuje, holt se tam vydělávalo.“

Jak se stal ředitelem muzea

Po ukončení kariéry v uranových dolech nastoupil Josef Borsik zpátky do tzv. hrudkoven (TOS Čelákovice) zase jako dělník. Ve městě ho oslovila známá, která věděla o jeho uměleckých sklonech. „Ty, Jožo, nechceš jít dělat ředitele muzea? Pan K. jde do důchodu.“ To ho zaujalo a začal se o místo zajímat. Měl štěstí, že byl „dělnický kádr“, i když s maturitou. Členství v KSČ po něm vyžadováno nebylo, však také jeho nástupní plat činil 1500 Kčs.

„Žádnej komouš by to za ty peníze nedělal.“ Muzeum založené v roce 1892 bylo v havarijním stavu a budova vyžadovala zásadní zákroky, aby se vůbec někdy dalo uvažovat o zaměření muzea a budoucích exponátech. Mj. propadaly se i podlahy. Opravy muzea trvaly asi deset let. V této době probíhal soustředěný sběr exponátů, mimo jiné muzeum uchovalo (po korespondenci s kardinálem Tomáškem) vzácnou sbírku kněžských ornátů z Ašska a Chebska. „Čtyři roky jsem dřel na přípravě expozice (záměr, scénář, výběr exponátů, realizace), aby se mohl uskutečnit plán – udělat textilní muzeum.“ V předválečné Aši bývalo sedmnáct rukavičkářských firem. Volba tedy byla jasná, obzvláště poté, kdy se na půdě ředitelství firmy Tosta našly hromady stávkových (tedy z pleteniny vyrobených) dámských rukavic, úžasné archivní vzorky shromážděné s německou důkladností. Cílem muzea bylo získat co nejúplnější přehled o tom, co se od roku 1854 do roku 1945 na Ašsku vyrábělo: dnes v muzeu najdete 22 000 párů rukavic, chronologicky seřazených. Je tu také sbírka krajek a tylů, punčochářských a dalších výrobků typických pro region.

Smírčí kříže a jiné aktivity

Z iniciativy pracovníků chebského archivu začala v osmdesátých letech práce na evidenci kostelů a církevních památek, tzv. smírčích křížů na Chebsku. Při muzeu vznikla roku 1984 (z podnětu ředitele) Společnost pro výzkum kamenných křížů. Dodnes se v září konají schůzky členů společnosti a stále se objevují nové poznatky. Jedním z vrcholů jejich činnosti bylo vydání knihy Kamenné kříže Čech a Moravy, v podstatě jde o soupis všech křížů, které má muzeum v evidenci. V druhém vydání knihy přibyly další kříže.

V muzeu se pravidelně po léta konaly výstavy a setkání s našimi nejlepšími výtvarníky – Josef Borsik měl přehled, sledoval naši výtvarnou scénu a následně zařizoval a organizoval výstavy.

Od roku 1988 začali do Aše jezdit i fotografové (ve spolupráci s G4 Cheb). Každých deset let přijížděli ti nejlepší, zůstávali týden a dokumentovali změny, kterými město za ten čas prošlo. Dílna fotografů se uskutečnila ještě v letech 1998 a 2008.

Vztahy s vysídlenými Němci

Po otevření hranic se po roce 1989 otevřely i možnosti kontaktů s německou stranou. Muzeum bylo iniciátorem a pamětník měl možnost seznámit se s mnoha významnými bývalými obyvateli Aše. Přijeli Geipelovi, kdysi nejbohatší vlastníci textilek v Čechách, Němci ze Selbu a okolí, mnozí narození na Ašsku, či vernéřovští rodáci z Marktbreitu, kde se konala i první výstava ze sbírek ašského muzea. Muzeum jim poskytlo zázemí a vzájemné setkávání pokračuje i dnes, kdy Josef Borsik, nyní již důchodce, už v muzeu jako ředitel nepracuje.